Jak jsme jeli a nejeli vlakem do Budapešti

 

Dle plánu vypadala cesta skvěle. Měli jsme vyjet ve tři ráno rychlíkem Excelsior z Olomouce do Přerova, tam přesednout na rychlík Chopin, v Břeclavi na rychlík Galileo Galilei a konečně v Bratislavě na R337/949 do Budapešti, kdy jsme se chtěli svézt přes Rajku a zpátky přes Štúrovo. Prvotní zděšení mi připravil kamarád, kterého jsem přibral jako společnost. Na třídenní pobyt za sebou táhl pořádný kufr na kolečkách. Nu což, já se s ním nepotáhnu. Horší ovšem byla čísílka na zdejším pragotronu. Nejprve ukazoval zpoždění 45 minut. Hledám náhradní řešení, můžeme ještě stihnout osobní vlak z Přerova do Břeclavi a pokračovat dál. Usedáme do kupodivu nezapáchající čekárny prosté bezdomovců a čekáme. Zpoždění mezitím stačilo narůst na 80 minut. Další pokračování původním směrem nemá cenu. Vracíme jízdenky a kupujeme lístky do Brna, zkusíme to žlutými busy Student Agency. Po sedmé ráno za dosti chladného počasí se přišouráme k budce prodávající autobusové jízdenky naproti hotelu Grand. Student Agency je úspěšná na 100 % - autobus je zcela vyprodaný. Tak se vracíme zpátky na nádraží. Již ve frontě na informacích, kdy jedna přepážka sloužila zároveň jako mezinárodní pokladna, zjišťuji, že si lidé lístky do Bratislavy kupují, byť zrovna nic přímého nejede. Do Břeclavi však míří EC do Vídně a následně se dá přestoupit do IC Moravia končící v Bratislavě. Tři minuty před odjezdem kupujeme jízdenky a uháníme k vlaku. Alespoň první pozitivum dne – souprava je kompletně složena z německých vozů a první třída je přeznačena na druhou. Sedíme ve velkoprostorovém voze a tolik místa snad nemám ani u sebe v obýváku. V Břeclavi sice přesedáme do nepříliš útulného „cirkusu Humberto“ řady Beer, ale český cestující odchovaný koženkou je vděčný alespoň za to. V Bratislavě máme dvě a půl hodiny času na EC Jaroslav Hašek, tak vyrážíme alespoň na kraj historické čtvrti (kufr necháváme raději v úschovně) a především kupujeme lístky do Budapešti. Jízdenky z Česka do Maďarska jsou příšerně drahé – nabízená relační sleva 40 % je výsměch cestujícímu. Lepší je koupit si ze státní hranice do Bratislavy city star, která vyjde opravdu levně, a z Bratislavy do Budapešti využít relační slevu, zpáteční jízdenka přes Štúrovo vyjde na 15€ (425 Kč). Celá cesta z Olomouce až do Budapešti a zpět nás tak vyšla na cca 812 Kč, a to jsme si ještě zajeli do Brna.

Do Budapešti dorážíme o čtvrt na tři odpoledne (jenom 45 minut po příjezdu autobusu Student Agency) na nádraží Keleti pu. a první se jedeme ubytovat. No v životě jsem neviděl tolik Ikarusů, dříve důvěrně známých z našich silnic, a ještě k tomu v trolejbusové verzi. Ikarusy převažují naprosto všude, ať již ve verzích, které již u nás nenajdeme, nebo v modernějších obdobách. Vedle trolejbusů Ikarus jsou k vidění i trolejbusy Solaris Ganz. K hostelu to máme nedaleko, ale trochu znejistíme, když se ocitneme před starým odrbaným činžákem. Majitel amerického původu nás však vřele uvítal, vzal mapu a do ní nám zakreslil všechny památky, lázně, levné hospody, bary a nevímco ještě, a taky spoustu rad, které jsem měl načteny už z průvodce. Pak vzal klíče a šli jsme o blok dál, kde nás ubytoval. V omláceném pavlačovém činžáku nás čekal pěkný byt se třemi ložnicemi, společným sociálním zařízením a výborně vybavenou kuchyní, kde byla mikrovlnná trouba, vařič i rychlovarná konvice a čaj zdarma. Všude bylo čisto a uklizeno. S placením si starosti nedělal, prý až se u něho zítra zastavíme. Mimochodem nás dvoulůžkový pokoj stál 20€/osoba/noc. Snažíme se využít zbytku dne a vyrážíme do starého Budína na druhé straně Dunaje, kde se nachází Staré město a nádherný Královský palác.

Několika slovy bych se zmínil o budapešťském tarifním systému – na naše poměry trochu neobvyklému. Prodávají se zde jednorázové jízdenky jen na jednu jízdu („single ticket") a jízdenky přestupní („transfer ticket“). Malá zrada je ovšem v tom, že s přestupní jízdenkou nejezdíte ve stanoveném čase, ale můžete jen jednou přestoupit. Jízdenky mají podobu u nás již dávno minulou, s čísličkami, které se v označovacím strojku proděrují. Modernější strojky pak narazí tištěné údaje. K dispozici jsou výhodné jedno- nebo třídenní jízdenky. Jak známo, v Budapešti mají nejstarší metro na evropském kontinentě (linka č. 1), které je zachováno v nádherném původním stavu a které je charakteristické do očí bijící přezaměstnaností – u každého vchodu vás přivítají dva až tři zaměstnanci, kteří kontrolují, zda si lístek řádně označíte, a případně lístky i prodávají. Přitom jsou přímo na nástupišti k dispozici i automaty na jízdenky a dokonce i pokladna. Na linkách 2 a 3, kde jezdí klasické ruské „ingoty“ z Mytišči, známé z Prahy, se tak důkladné kontroly neprovádí. Budapešť má také velmi hustou tramvajovou síť, kde zaujmou nově dodávaná nízkopodlažní Combina od Siemense, které jsou se svou délkou 54 metrů nejdelšími tramvajemi na světě. Jinak nejčastěji spatříte tramvaje Ganz zdejší výroby a československé T5 C5.

Jakožto milovník úzkého rozchodu jsem se nejvíce těšil na druhý den, kdy jsme se vypravili na dětskou úzkokolejnou dráhu (Széchényi-hegyi Gyermekvasút). Nejedná se však o žádného drobka jako v Košicích. Dráha měří 12 km, je na ní docela hustý provoz (viděl jsem v oběhu celkem čtyři soupravy) a disponuje i poměrně velkým depem. Kromě pondělí je v provozu celoročně. Jízdní řád lze najít na http://www.gyermekvasut.com/ Mnoho informací v angličtině tam však nenaleznete. Jak už bývá na dětských drahách zvykem, většinu funkcí obstarávají děti a mládež pod dohledem dospělých. Vlaky jezdí o víkendech skoro každých 45 minut, nejčastěji s lokomotivami řady Mk.45 rumunského původu, které jsou známy především z Polska jako řada Lxd 2. K vidění byl i historický motorový vůz ABa mot 2 s typickými střešními chladiči. Železnice začíná ve stanice Széchényi-hegy, kam se dostanete zubačkou ze stanice tramvaje Fogaskerekü vasút. Zubačka dosti strmě stoupá do Budínských vrchů a jezdí na ní elektrické vozy vyrobené v roce 1973 v Simmering Graz. Úzkokolejka potom kopíruje zdejší terén a klesá až do koncové stanice Hüvösvölgy, kde je umístěno i malé muzeum. Stanice je dosti rozsáhlá i s podchodem a za ní následuje za obloukem depo, dále jsem se však zejména díky jazykové bariéře neodvážil.

 

 

Za samozřejmou při návštěvě Budapešti se považuje návštěva některých ze zdejších lázní. My si vybrali lázně Gellért v Budíně, které se ukrývají za stejnojmenným luxusním hotelem. Na internetu jsou uvedeny poněkud zavádějící informace o otevírací době, která má být jen do 17 hod., ale ve skutečnosti se to vztahuje jen na zimní období, jinak je otevřeno do 19 hod. Nemusíte si hned pořizovat kabinku, pokud si vystačíte se skříňkou, zaplatíte za tři hodiny místo 3100 forintů 2600. A pokud se dostatečně vykoupete do dvou hodin, 200 forintů vám ještě vrátí. Celé lázně jsou trochu bludištěm, ale až se vymotáte ze šaten k bazénu, naskytne se úchvatný pohled. Krytý bazén je v nádherné secesní hale, voda tryská z tlam lvů, a pokud chcete jen tak polehávat v horké vodě, je tu i menší bazének. To však není zdaleka vše, vyjdete-li ven, objevíte další bazén s horkou vodou, ve kterém jsou i masážní trysky. Pobyt v horké vodě na studenějším vzduchu je mnohem příjemnější. A pokud nebudete v Budapešti zrovna v zimě, vyzkoušejte velký venkovní bazén – v pravidelných intervalech se v něm pouští dosti mohutné mořské vlny.

Nechcete-li se kochat jen železničními zajímavostmi, objevíte v Budapešti spoustu památek, jen nejsou příliš koncentrované na jednom místě, jak to bývá v jiných městech. Obecně budínská část za Dunajem je zejména historická (Královský hrad, Staré město), kdežto v Pešti převažuje výstavba z 19. a počátku 20. století, kdy se Budapešť snažila „trumfnout“ Vídeň. Převažují tudíž historizující styly a leckterý neznalec ani nemá tušení, že daná stavba byla postavena teprve kolem roku 1900. Charakteristické jsou také stavby ve stylu secese. K nej památkám patří zejména parlament (lze se dopředu objednat na prohlídku) a bazilika svatého Štěpána, která je nádherná zejména uvnitř (zvenčí bohužel částečně obklopena nevzhlednými paneláky).

Náš třídenní pobyt v Budapešti nám vyšel za nádherného počasí a litovali jsme, že tam nemůžeme strávit delší dobu (inu, někdy se musí chodit i do práce). Na nádraží Nyugati pu. jsme si nastoupili do starých odrbaných koženkových vozů rychlíku Amicus a odjeli do Břeclavi a dále do Olomouce. České dráhy by se měly stydět za to, jaké vraky posílají přes území dvou států. Ač jsme v Maďarsku zastavovali téměř všude, souprava byla poloprázdná, zato na slovenském území plná víc než dost. Tak trochu paradoxně se nejpohodlněji jevil dvouvozový osobní vlak z Přerova do Olomouce, tvořený evidentně kupé vozy z nějakého rychlíku. Koženky jako nové, záclonky, čistá podlaha.

Nezbývá mi, než návštěvu Budapešti každému doporučit a vzhledem k její velikosti je dobré si vyhradit tak čtyři dny. Stále se budete mít na co dívat.