Zápisky z cesty po Slovinsku (2)

3.den (pátek, 13.7.)

Ani třetí den cesty si moc nepospíme, opět je zapotřebí vstávat celkem brzy, vlak do Koperu odjíždí již v 8:05. Na nádraží přicházíme jen krátce před dobou plánovaného odjezdu, vlak ale stejně přijel asi o 10 minut později. Tentokrát poprvé (a naposledy) jedeme vnitrostátním slovinským vlakem tvořeným klasickou soupravou s celkem 7mi vozy. Jak by také ne, jde o nejdelší vnitrostátní vozební rameno: Maribor – Ljubljana – Koper. Vlak jezdí pouze v letní sezóně, stejně jako pendolíno ICS na stejné trase, to však jezdí jen o víkendech. Je to též poprvé co nejedeme osobním vlakem (Potniški vlak), ale spěšným (Regionalni vlak). Tento vlak je ale jediný, který si takové označení zaslouží, jinak jsou kategorií RG označovány též obyčejné zastávkové vlaky se stejnou trasou jako osobní vlaky, které projíždí třeba jen jednu (nebo žádnou) zastávku na trase.

Po nástupu nemáme problém najít volné kupé. Interiéry vozů jsou velice příjemné, 6 míst v kupé, čalouněné a polohovatelné sedačky v kombinaci s otevíracími okny zprostředkovávají z cesty krásný zážitek. Krátce po zastavení ve stanici Hrpelje – Kozina následuje odb.Prešnica, kde odbočuje trať do chorvatské Puly. Za touto odbočkou již následuje strmé klesání do přístavu Koper. Trať patří ke slovinským klenotům, klesání dosahuje hodnot až do 25 promile, skalnaté útesy po kterých klesáme a výhledy na moře za jasného rána jsou úchvatné. Škoda jen, že je po trati provozováno jen přibližně 5 párů vlaků denně a to ještě nerozložených v průběhu celého dne, ale zpravidla jen ráno a odpoledne. Trať je jednokolejná, a tak ve výhybnách na trase potkáváme protijedoucí nákladní vlaky s Taurusy jako vlakovou i přípřežní lokomotivou.

Kolem 9. hodiny vystupujeme nádraží v Koperu. Jde o hlavové nádraží s nástupišťmi u 4 kolejí, autobusové nádraží je přímo před výpravní budovou. Obé jsou od vlastního města dosti vzdálené, na okraj města je to tak 10 minut pěšky, do centra asi 20 minut. Ačkoliv se Koper jeví jen jako přístavní a nezajímavé město, jeho návštěvu lze každému doporučit. Malebné udržované centrum města ( cca 30 000 obyvatel) s uličkami benátského stylu působí velmi příjemně, stejně jako pozorování těžkých nákladních lodí vplouvajících do přístavu. Po necelých 2 hodinách se vracíme na nádraží, abychom odjeli autobusem do 20 km vzdáleného přímořského letoviska Portorože. Problémem jsou téměř chybějící jízdní řády autobusových linek. U nástupišť není téměř žádná informace, seznam odjezdů autobusů je až ve výpravní budově železniční stanice. I ten však poskytuje informace pouze o časech odjezdů do jejich cílových zastávek, bez informace o délce jízdy, nácestných zastávkách a odjezdových nástupištích. ale aspoň něco. Odjezdová nástupiště od sebe nejsou nijak vzdálena, takže nemáme problém najít správný autobus. Jede i u nás dobře známé vozidlo Mercedes Conecto společnosti Veolia Transport, na rozdíl od vozidel používaných u nás je toto vybaveno klimatizací.

Busy mezi Koperem – Portoroží – Piranem po krátkém slovinském pobřeží jezdí po celý den ve 30 minutovém intervalu. Cena za našich 20 km je přijatelných 2,75 EUR. Po 45 minutách vystupujeme v Portoroži, „autobusové nádraží“ je přímo u pláže. Zde si na vylepeném seznamu odjezdů zkontrolujeme čas odjezdu autobusu do Terstu, kam pokračujeme odpoledne. Spoj zjištěný pomocí internetového vyhledávače zde uvedený není, tak raději volíme „garantovaný“ spoj v 13:30. Portorož si nehraje na nic víc než na přímořské letovisko se spoustou hotelů a penziónů podél hlavní pobřežní komunikace, která je tepnou města, a na přilehlých svazích, bez jakéhokoli historického centra. To by bylo zřejmě k vidění až v o 3 km vzdálenějším Piranu, městečka na mysu Piranského zálivu. Vzhledem k panujícímu vedru jdeme ihned na pláž, kde si dopřáváme asi 2 hodinový odpočinek pod ojedinělým stromem ( slunečníky za nekřesťanských 10 EUR necháváme daleko před sebou).

Čas plyne velmi rychle, takže po chvíli odcházíme zpět na zastávku autobusů. Krátce po půl druhé přijíždí autobus italského dopravce SAF (člen skupiny Arriva) z Piranu do italského Terstu.Zajímavostí je povinné odkládání zavazadel do zavazadlového prostoru a řidičem striktně vyžadovaný zákaz pití ve vozidle (naštěstí lidé se zavazadly nastupovali i na mezilehlých zastávkách, takže za 90 minutovou cestu padla za oběť i 1,5 litrová lahev). Zajímavý je i vydaný lístek, na kterém řidič vyznačí kleštěmi nástupní i cílovou zastávku včetně druhu a ceny jízdného (za cca 40 km to bylo tentokrát 3,75 EUR). Jakpak se asi kontrolují tržby z jízdného…? Jedeme zpět po pobřeží přes Koper do Itálie. I přes odpolední páteční chaos na silnicích jedeme načas, většina aut míří spíše opačným směrem. Kontrola na hraničním přechodu probíhá rychle a bez problémů. Za chvíli se již proplétáme ulicemi italského města Terstu, kde je chaos na silnicích přeci jen o něco italštější než ve Slovinsku. Vystupujeme na autobusovém nádraží nedaleko centrální žel.stanice Trieste Centrale. Po výstupu z autobusu se jdeme podívat na zmíněné vlakové nádraží, které na rozdíl od přistavených vlaků, působí moderním a čistým dojmem (že by Grandi Stazioni..?).

Poté máme čas na prohlídku města. Zajímavé je centrum se zbytkem kolosea, kanál vybíhající z moře do pevniny a budova divadla a radnice. Město má s aglomerací na svazích přes 100 000 obyvatel a je jedno z největších na severovýchodě Itálie. Z Terstu máme v plánu odjet tramvají do obce Vila Opicina položené o 320 m výše nad městem. Jedná se o linku 2 MHD Terst. Na provozu je zajímavé to, že v části trase, kde je stoupání až 26 %, jde o lanovou tramvaj, kdy se za tramvajový vůz přistaví vozík tažený lanem, který vůz vytáhne. V ostatních úsecích jde o klasický adhezní provoz. Bohužel, při koupi jízdenky (60 minut přestupní = 1 EUR) v trafice na konečné zastávce Pizza Oberdan od trafikantky zjišťujeme, že tramvaj je od závady minulý týden mimo provoz a je zajištěna náhradní autobusová doprava. Bohužel systém informování cestujících společnosti Trieste Trasporti o mimořádnostech v dopravě neexistuje, na zastávce stále visí tramvajový jízdní řád a o výluce ani slovo.

Vzhledem ke krátícímu se času do odjezdu našeho vlaku z Vily Opiciny kvapně odcházíme na nejbližší autobusovou zastávku MHD v domnění, že zde spatříme jízdní řád náhradního autobusu. Opět zde nevisí vůbec nic, tak se raději vydáváme po trase tramvaje na další zastávku, poblíž je také autobusová zastávka. Dotazem v blízké prodejně zjišťujeme, že zde by měl náhradní autobus skutečně zastavovat, označník samozřejmě mlčí. Po asi 10 minutovém čekání skutečně autobus označený 2/ přijíždí, i když v naprosto jiném čase než je čas odjezdu tramvaje. Vlakové nádraží ve Vile Opicině, což je PPS do Slovinska (Vila Opicina – Sežana) je od konečné tramvaje (pardon, autobusu) dále než jsme čekali, ale i tak přicházíme ještě několik minut před odjezdem. Pokladna ve stanici, ve které zastavují pouze 2 (v sezóně 3 vlaky) za den, všechny mezinárodní ze Slovinska do Benátek, je již delší čas mimo provoz, takže bez povinných rezervací a jízdenek za italský příhraniční úsek nastupujeme do EC 51 Casanova z Benátek do Lublaně.

Vlak je tvořen třívozovou jednotkou 310 „Pendolino“ SŽ, podobné jako naše, ovšem pouze v třívozové verzi a s uspořádáním sedadel 2 + 2 v řadě. Vlak je doslova narvaný, takže na mě zbylo místo již jen na baťohu v uličce. Můžeme sice vystoupit hned v Sežaně, kde odbočuje trať do Nové Gorice, jelikož by nás zde ale čekalo asi 3 hodinové čekání jedeme až do Postrojny a trasu, kterou jsme včera absolvovali v Desiru si tentokrát vychutnáváme z okna Pendolina. Po krátké návštěvě města (přímo ve městě toho k návštěvě tolik není, za návštěvu ale stojí světoznámá Postojenská jeskyně a asi 15 km vzdálený Predjamský hrad na skalním svahu) míříme zpět na nádraží a opět Desirem jedeme zpět do Sežany. Ze Sežany nás čeká cesta posledním večerním vlakem do Nové Gorice.

Tentokrát jede modernizovaná motorová jednotka řady 813 – 814. Jednotka je na první pohled nerozlišitelná od jednotky řady 713 – 715, ve které jsme strávili část včerejšího dne, má však o něco nižší nejvyšší rychlost (100 místo 120 km/h) a automatické otevírání dveří strojvedoucím namísto poptávkového tlačítka. Trať Sežana – Nova Gorica je opět velmi krásná, s několika tunely. Zpočátku od Sežany se jede ještě rovinatou krajinou, poté začne trať klesat do malebného údolí směřujícího směrem k Nové Gorici. Přestože jedeme od moře dále, klesáme z 300 m n.m. položené Sežany do 95 m n.m. položené Nové Gorice. Škoda jen, že na trati jsou vlaky provozovány jen v 6 párech v pracovní dny, o víkendu jen jeden pár sezónních vlaků z Nové Gorice přes Sežanu k moři do Koperu.

V Nové Gorici upoutá majestátní, nedávno opravená výpravní budova. Nová Gorica je město na hranici s Itálií a větší část města pod názvem Gorizia leží na italské straně hranice. Ve městě je i železniční přechod, od roku 2001 je však mimo provoz, nádraží Gorizia FS je od nádraží SŽ vzdáleno asi 2 km. Trať v místě nádraží Nova Gorica probíhá jen několik metrů podél státní hranice a zajímavé je, že nádražní budova je umístěna směrem k Itálii, přímo kolmo k budově vede prostorná třída do italské části města. Zvláštní je, že přestože přednádraží je napůl italské, přechod hranic je povolen až na hraničním přechodě o několik stovek metrů dále. Pro vstup z nádraží do slovinské části města je nutné celé nádraží obejít a přejít po ulici na nádražním zhlaví. Místo našeho ubytování je na okraji města asi 20 minut od nádraží a po malém bloudění ho přeci jen nacházíme.

Titulní snímek: Strmé klesání do Koperu v úseku Črnotiče - Hrastovlje, 13.7.2007 © Rastislav Štangl