Zahájení sezóny v železničním muzeu ve Strasshofu

U nás byla tato řada označena číslem 375.0 a přezdívána Hrbatá, k vidění je například v NTM.

Vybaven zpáteční jízdenkou Brno – Wien za úžasných 342 Kč (tomu říkám být IN:-)) opouštím v příšerných, hrůzyplných a nelidských 4:35 hodin ráno útulný byt s vyhřátou postelí (předpověď hlásí jasno až polojasno, tak proč mi kurňa do xichtu padají kapičky vody???) a brněnskou noční dopravou se přesouvám na ranní rychlík směr Břeclav (pro fanatiky a puntičkáře – byl to R 235). Jelikož je to po dlouhé době můj první výlet jižním směrem, tak si při průjezdu rozkopanými Horními Heršpicemi říkám „no tady to teda vypadá“. O půl hodinky později mě tato fráze napadne opět, protože vystupuji v Břeclavi. Odtud mi má jet přímý osobák do Vídně. Že jím je rakouský motoráček, to je trošku překvapení. No ale budiž, v neděli ráno je kapacita elektrické příměstské jednotky asi zbytečná, říkám si. Bohužel ani Idos, ani hlášení rozhlasu v Břeclavi mě neupozorní, že motoráček končí v Hohenau, kde je třeba přestoupit. No tak holt si o mně pan výpravčí v Hohenau myslel, že jsem trošku pomalejší, co se dá dělat...:-)

Informační panely na vídeňském jižním nádraží nicméně taky nejsou dokonalé, alespoň v tom smyslu, že žádný parní vlak do Strasshofu s odjezdem v 8:40 neindikují. Nicméně najít ho není až takový problém. Pohled na majestátnou lokomotivu z roku 1911 (!) mě opravdu těší, protože jsem si tak v duchu říkal, že při mém štěstí by taky na poslední chvíli mohlo dojít k neavizované změně.

Po nafocení a natočení nezbytných nudných dokumentačních záběrů Hrbaté u nástupiště s davy lidí kolem se přesunu na zhlaví stanice. Musím se přiznat, že mé zahraniční fotozkušenosti jsou hodně omezené, takže jsem si nebyl jistý, jak se v civilizované západní zemi dodržují zákazy přecházení kolejí apod. No, asi jako u nás...:-).

Po odjezdu parního vlaku, který se vydává do Strasshofu hodně velkou oklikou kolem půlky Vídně, se přesouvám příměstským vlakem na zastávku Helmahof (asi na půl cestě mezi Vídní a Gänserndorfem), kde hodlám odchytnout hlavní atrakci dne podruhé. Na internetu jsem našel z tohoto místa docela dost fotek, takže se asi jedná o poměrně známé místo. V tom mi dává za pravdu asi dvacítka přítomných fotičů. Pára si dává trošku načas, a tak kolem mě profrčí několik vlaků – mj. i pomocný vlak z muzea ve Strasshofu, další osobák a EC Vindobona.

Poté se už tedy konečně dostanu do cíle svého výletu – muzea ve Strasshofu. Ani si nedělám iluze, že by se zde dalo nafotit či natočit něco smysluplného, protože účast návštěvnictva je opravdu hojná a zahájení sezóny je pojato vskutku slavnostně, včetně řízné dechovky a řady projevů, z nichž mám díky svým znalostem němčiny (cca 30 slovíček) opravdu hodně. No jo, holt to bez kecání asi nepůjde, takže si na přehlídku lokomotiv musíme chvíli (cca tři čtvrtě hodiny) počkat. Pak z depa vyjedou dvě malé motorové lokomotivy, tři zatopené páry a show v podstatě končí.

No ale přece jen malé zpestření, protože i v železničním muzejnictví je třeba v dnešní době reklamy a marketingu. Tak si aspoň vysvětluji přítomnost slečny s šerpou „Miss Niederösterreich 2008“ pózující u 310.23 v obležení oficiálních i méně oficiálních (jako třeba já;-)) fotografů. Takže na závěr příspěvek do diskuzního tématu „kočky na železnici“.

Tento článek nemá za cíl podávat podrobné informace o strasshofském muzeu a jeho exponátech – ty si ctěný čtenář jistě najde sám, nejlépe na webu muzea. Vzhledem k velkému množství železniční historie a blízkosti českým a slovenským hranicím se určitě jedná pro našince o velmi atraktivní cíl.