(Nejen) železniční nostalgie pod Tichými vrchy, díl první

12.5.2009 8:00 Marek Topič

Když se člověk zadívá do nějaké turistické mapy oblasti severovýchodního Rakouska, zaujme ho relativně hustá síť železničních tratí. Oficiální mapa železniční sítě, na kterých je v současnosti provozována osobní doprava, už ale tak bohatá není. Zkrátka, tratí severně od Vídně, na kterých byl v uplynulých 20 – 30 letech zastaven provoz, je skutečně hodně.

Některé byly sneseny zcela (např. Enzersdorf-Poysdorf), další chátrají, a podobný osud je zřejmě nemine, někde železnice slouží i dnes, byť už jen pro nákladní dopravu. Jedna taková se z údolí Dunaje klikatí k úpatí Leiser Berge (česky Tiché vrchy). A právě část této trati se stala cílem mé prvomájové cyklovýpravy.

Vzdálenost mezi mým domovem a nádražím Ernstbrunn činí rovných 30 km. To jsem samozřejmě zohlednil při plánování odjezdu, jenže jsem nepočítal s větrem, který měl nakonec jiný směr, než předpovídali meteorologové. Silný boční vítr mi jízdu velmi znepříjemnil, tak jsem do cíle dorazil později, než jsem původně zamýšlel. Můj úmysl spočíval v tom, že dorazím do Ernstbrunnu těsně před příjezdem vůbec prvního letošního zvláštního vlaku, a tento se pokusím vyfotografovat ještě někde na širé trati. Nevyšlo to. Přijel jsem sice dvě minuty před časem uvedeným v jízdním řádu, vlak si však pospíšil ještě více. Cestující, kteří tímto vlakem přijeli, už seděli v autobusu (Gräf&Stift, r.v. 1983) zv. Naturparkbus Leiser Berge, už z názvu je patrné, že zpřístupňuje další oblasti přírodního parku, kam se po železnici nedá dostat.

Železniční stanice Ernstbrunn © Marek Topič

Než začnu popisovat, co jsem v okolí Ernstbrunnu viděl a zažil, považuji za nutné aspoň ve stručnosti představit historii železniční trati Korneuburg – Mistelbach – Hohenau. Provoz v jižním úseku Korneuburg - Ernstbrunn byl zahájen v roce 1904, o dva roky později vlaky jezdily až do Mistelbachu a Hoheanu. Trať měla význam pro dopravu produktů ernstbrunnské vápenky (funguje dodnes, společnost Profi), důležitá však byla i svojí polohou pro dvě rakouská kasárna, v Korneuburgu a Mistelbachu. Ve druhé polovině dvacátého století se zájem o cestování po této železniční trati, která se nedočkala žádných modernizací, snižoval, z čehož vyplynulo zastavení osobní dopravy v květnu 1988. O jedenáct let později došlo také k ukončení nákladního provozu, ale jen v úseku Ernstbrunn-Mistelbach.

Pravidelný provoz běžných vlaků ÖBB se tedy do dnešních dnů nezachoval, pro svou malebnost se však trať stala populární pro mimořádné jízdy. V roce 2007 se nakonec podařilo tuto trať zařadit do koncepce propagace cestovního ruchu. V hlavní sezóně byl zaveden o sobotách, nedělích a státních svátcích pravidelný provoz zvláštních vlaků kategorie Erlebniszug (EZ) v úseku Wien – Korneuburg - Ernstbrunn. Turistickému ruchu slouží i 13 km dlouhá trať z Ernstbrunnu do Asparnu, na ní se mohou zájemci svézt v šlapacích drezínách.

93.1403 sloužící ve stanici Korneuburg jako poutač pro jízdy do Ernstbrunnu © Marek Topič

Čtvrthodinu po desáté byl na nádraží Ernstbrunn poměrně klid. Všechny staniční koleje prázdné, pouze na druhé koleji stála zajímavě složená souprava, bílomodrý motorový vůz řady 5042.14 a zelený přívěšák BDih 47 933. Hnací vůz samozřejmě poutal mou pozornost, a protože jsem jej nestihl vyfotit při příjezdu do stanice, zaznamenal jsem alespoň jeho posun při obratu soupravy.

Nevím jestli se i tomuto motoráku přezdívalo „modrý blesk“, každopádně dnes do majetku „Klubu Blauer Blitz“ tento stroj patří. Vyroben byl v roce 1936, jeho hmotnost činí 57 t, výkon 145 kW a max. rychlost 110 km/h. Interiér tohoto konkrétního vozu byl upraven pro provozování zvláštních jízd. Vše je pečlivě zrenovováno, od kování až po čalouněné sedačky, v jedné části vozu jsou pouze místa k sezení, v druhé funguje minibar.

Interiér motorového vozu 5042.14 © Marek Topič

S vědomím, že nejbližší doba, kdy bude tento vlak v pohybu, nastane až v 12:30, vypravil jsem se do míst, kde pokračující železniční trať kříží silnici B40. Dnes se tu už vlastně žádný přejezd nenachází, koleje byly v délce o něco přesahující šíři silnice vytrhány. Tím vznikla ve směru od Ernstbrunnu slepá kolej, na které je odstavený vagon upravený jako WC. Kolej na druhé straně silnice je krytá dlouhým dřevěným přístřeškem, který slouží jako depo šlapacích drezín s malým zázemím. V době mého příjezdu zde panoval čilý ruch. Zájemci si pronajímali jednotlivé drezíny, jejichž celkový počet činil 16. Každá z nich má kapacitu max. 4 pasažérů, navíc zájem o tuto atrakci bývá tradičně velký, tudíž krátce po otevření pokladny nebylo co pronajímat. Ti šťastnější, na které se dostalo, si nejprve vyslechli instruktáž o ovládání stroje a bezpečnosti provozu, poté se v rozestupech vydali na atraktivní pouť pod vrcholky Tichých vrchů k Asparnu.

Protože je železnice v této oblasti trasována poměrně blízko běžných komunikací, vytipoval jsem si určitá místa, na nichž jsem projíždějící drezíny zaznamenal. Jízdní kolo se nakonec ukázalo jako o něco rychlejší dopravní prostředek, některé posádky jsem tudíž stihl vyfotit na více místech. Dobře se fotilo např. v oblouku za křížením se silnicí u obce Thomasl a potom kousek za obcí Niederleis, kde trať vede přímo pod nejvyšším kopcem Tichých vrchů, 491 m vysokým Buschbergem, jehož vrchol zdobí nezaměnitelná radarová stanice. Bylo vidět, že si lidé jízdu na drezíně patřičně užívají, usmívali se a nejednou mi do objektivu fotoaparátu zamávali.

Spokojení pasažéři na šlapací drezíně © Marek Topič

Doba pokročila a já se rozhodl pro návrat na železniční stanici Ernstbrunn. Tam jsem dorazil krátce po 12. hodině, z přihrádky pod informační tabulí jsem si vzal několik zajímavých propagačních brožur a ty jsem si prohlížel. To neuniklo pozornosti jednomu z provozních pracovníků, který hned vyzvídal, zda s nimi ve 12:30 pojedu. Odpověděl jsem, že bych rád, jen jsem nevěděl, kde prozatím odložit kolo, aby nikomu nepřekáželo, probíhaly zde už totiž nějaké přípravy na nedělní sraz veteránů. Pán ukázal prstem směrem k vlaku, takže jsem si kolo naložil do přívěsného vozu a poté se usadil do útulného motoráku, v němž jsem vyčkal odjezdového času.

Zájemců o jízdu do údolí Dunaje se nás nakonec sešlo 8. Po odjezdu, který se malinko zpozdil, jsme byli uvítání členem vlakového doprovodu, který nám předal propagační materiály a případné zájemce pozval do vedlejší části vozu, kde bylo možno si v bufetu zakoupit občerstvení. Během cesty bylo na co koukat. Vlak se pomalu šinul v obloucích malebně zvlněné krajiny. Projížděli jsme několik bývalých nádraží, malé zpestření představovala krátká technická zastávka za účelem stáhnutí mechanických závor u obce Wetzleinsdorf.

Kousek za stanicí Würnitz-Hetzmannsdorf se z oken vlaku otevřely výhledy do sníženiny podél Dunaje a trať začala významně klesat. Převýšení činí na 7km dlouhém úseku více jak 80 metrů. Následovala zastávka Stetten, jejíž hlavní smysl nastane až začátkem června, kdy se v nedalekém oranžovém objektu ve tvaru šnečí ulity otevře výstava zkamenělin. V této oblasti se zrovna staví dálnice, také tu kdysi odbočovala trať do Bisambergu, jejíž pozůstatky jsou v terénu stále dobře patrné. To už jsme ze západní strany objížděli město Korneuburg, předtím jsme minuli několik továren a obchodních center a nakonec i kasárna, která byla v nedávné době zrenovována. Po připojení k dvoukolejné elektrifikované trati jsme prohráli pomyslné rychlostní klání s el. jednotkou řady 4020, která do Korneuburgu přijela od Stockerau.

V Korneuburgu proběhl obrat soupravy, poté byl vlak připraven pro zpáteční jízdu. Složení cestujících zůstalo skoro stejné. V mém případě bylo stejné i místo, na kterém jsem seděl, i když jsem později usoudil, že cestování v přívěsném voze mohlo být také velice atraktivní. Ten měl totiž otevřenou nástupní plošinu, ze které by se dala dobře sledovat ubíhající trať. Tak snad někdy v budoucnu... Cestou zpět jsme opět zastavili na zastávce Stetten a při stahování závor u Wetzleinsdorfu. Já jsem si opět užíval pohledy na líbivou krajinu, které mi v závěru jízdy pokazila ztemnělá obloha na severovýchodním obzoru. Začalo se blýskat a spadly první kapky, přesto jsme nakonec do Ernstbrunnu dorazili v době, kdy ještě nepršelo. Vystoupil jsem, nechal si vyložit kolo a vyčkával, jak se situace s počasím bude vyvíjet. Temná obloha vypadala hrozivě, rozpršelo se však jen v několika krátkých přeháňkách. Přesto jsem se odvážil nasednout na kolo až když se bouřková fronta posunula směrem k Vídni. Mým dalším cílem byla obec Asparn an der Zaya.

Na rozdíl od železnice, po níž jezdí turistické drezíny, je cesta po silnici značně kopcovitá. Po dlouhém sjezdu jsem přibrzdil u železničního přejezdu, za nímž jsem odbočil k nádraží. Tamní staniční budova je téměř identická jako nádraží v Ernstbrunnu, projektována však byla zrcadlově. Na třetí koleji bylo zbudováno malé dřevěné přístřeší pro drezíny, všechny stroje však byly připraveny k odvozu zpět do Ernstbrunnu. To probíhalo za pomocí automobilu Suzuki Samurai doplněného o přídavné kola, která držela vůz na kolejích. Shlédl jsem „posun“, kdy řidič přijel k ernstbrunnskému zhlaví, přehodil si výhybku a následně zacouval na druhou kolej, připřáhl „drezínový vlak“ a s ním vyrazil zpátky do Ernstbrunnu.

Tímto můj prvomájový výlet z železničního pohledu skončil. I přes časovou tíseň jsem navštívil zdejší zámek s velmi atraktivní expozicí keltské kultury a potom jsem zamířil nejkratší možnou cestou k domovu. Část cesty jsem jel podél bývalé trati StEG, tak jsem při té příležitosti zjistil, že do Laa opět zajíždí i jednotky Talent.