Bun viadi en Svizra aneb zápisky z léta ve Švýcarsku. 9. díl

Turistickým vyvrcholením naší cesty byl hluboký kaňon řeky Doubs, tvořící v těchto místech hranici mezi Švýcarskem a Francií, dopravně tvořila zlatý hřeb programu síť soukromých úzkokolejek společnosti CJ a trolejbusový systém v La-Chaux-de-Fonds.

Ráno jsme vstali o něco později, než předešlého dne, ale i tak dost brzy, v 7:54 nám totiž jel vlak z nádraží v Lucernu. Dnes byla na programu Jura, tudíž se jednalo o IR Luzern-Basel. Napřed jsme na nádraží koupili proviant a pak už nic nebránilo se usadit v klasické soupravě, složené výhradně z jednotných vozů IV. generace SBB z 80. let. Náš vlak táhla obligátní lokomotiva řady 460 SBB. Cesta proběhla zcela v klidu a bez příhod a před 9. hodinou už jsme byli na konečné stanici vlaku- Basel SBB.

Zde jsme měli více než půl hodiny času, takže jsme se kromě pití ranní kávy věnovali prohlídce kusých kolejí na západním konci nádraží, odkud jezdí vlaky SNCF. Existence Schengenu se projevuje v tom, že se k těmto kolejím lze dostat i přímo z nástupišť, dříve to šlo pouze z centrální haly přes prostor celní a pasové kontroly. Ten dnes působí hodně depresivně, stejně jako francouzská čekárna- ta už totiž dnes není moc zapotřebí. Dohromady tu ale nebylo mnoho k vidění, ačkoliv všechny 3 koleje byly obsazené. Na dvou z nich totiž stály identické soupravy pro vlaky kategorie TER 200 do Štrasburku, tvořené vozy Corrail s novými řídícími vozy a lokomotivou řady 26 000 SNCF. I většina vozů prošla před zařazením do regionální dopravy modernizací, i když v obou soupravách bylo k vidění též původní provedení, jak jej známe z francouzských dálkových vlaků 80. a 90. let. Velmi zajímavý údaj jsme však nalezli na podélnících těchto vozů: maximální rychlost je totiž 200+. Co si pod tím představit ovšem nevíme… Zpestření prohlídky vlaků SNCF nám udělala projíždějící jednotka ICE 1.

Krátce před 9:37 jsme se přesunuli k jednomu ze vzdálenějších nástupišť, kde už nás čekal čtyřdílný FLIRT řady 521 SBB na lince S3 Olten- Porrentruy. K našemu nemilému překvapení byl vlak dost plný, ale místa k sezení jsme nakonec našli. Čekali jsme, že před jazykovou hranicí se vlak vyprázdní, ale bylo tomu spíše naopak: celou cestu se spíše plnil. Nicméně vyjeli jsme naprosto přesně a bezproblémový styl jízdy ve švýcarském duchu jsme si udrželi celou cestu. Za zmínku stojí snad ještě skutečnost, že vlak měl v Baselu úvrať, všechny tratě kromě té do francouzského Mulhouse sem totiž ústí jedné strany, od východu. A jelikož byl náš vlak S-Bahn, stavěl opravdu hodně: během 25 minutové jízdy v kantonu Baselland měl celkem 8 zastávek. Nejdřív jsme dlouho jeli zástavbou baselské aglomerace, souběžně s tramvajemi předměstského dopravce BLT, do volné krajiny jsme vjeli až za stanicí Aesch, více než 10 minut po opuštění Baselu. Následovala cesta poměrně úzkým a hlubokým údolím řeky Birs, které je ale nadstandardně osídlené a navíc se místy rozšiřuje do klasicky švýcarské zemědělské krajiny. Poslední stanice na „německém“ území byl Laufen a další cesta údolím již byla mnohem zajímavější, na hranicích kantonu totiž nežil nikdo a celkově to tu působilo poněkud opuštěným dojmem- ostatně cesta do následující stanice Délemont (hlavní město kantonu Jura) trvala 14 minut. Proti všem očekáváním byl totiž tento úsek z celé trasy S-Bahnu nejzajímavější. Po krátkém pobytu v Délemontu se totiž náš vlak vydal na další cestu otevřenou krajinou mezi poli a zemědělskými vesnicemi, pouze hory v dálce napovídaly, že jsme stále v hornatém Švýcarsku. Ostatně jsme už nejeli dlouho, brzy se ozvalo „prochain arret Glovelier“, což pro nás byl signál k výstupu.

Čekal nás poslední dopolední vlak, spoj soukromé společnosti Chemin de Fer du Jura (CJ) na západ do La Chaux-de-Fonds. Tato společnost provozuje poměrně rozsáhlou síť tratí metrového rozchodu na severu Švýcarska, z nichž po nejdelší z nich jsme se chystali jet. Napětí v troleji je tady opět 1500 V stejnosměrných a elektrickou trakci tu zavedli poměrně pozdě, až na konci 40. let. Charakter tratí je ale jako všude jinde ve Švýcarsku malodrážní, takže jsme se v Glovelier ani moc nepozastavovali nad tím, že stanice CJ je na opačné straně nádraží, než jsou nástupiště SBB (resp. tady spíš CFF). Podobně jako v Churu to ani žádné nádraží není, jen pár kolejí v asfaltu přednádražního prostoru. Na rozdíl od Churu je tady ale všechno mnohem menší a opotřebovanější. Nepříjemně nás překvapil vlak: normální jsou tu dvouvozové soupravy, v našem případě motorový vůz řady BDe 4/4 611 z roku 1986, táhnoucí za sebou typizovaný řídící vůz z vagónky v Neuhausenu odhadem ze 70. let. Uvnitř to vypadalo švýcarsky typizovaně, horší bylo, že za námi se do vlaku hrnula spousta německy mluvících důchodců, takže i když jsme zabrali „čtyřky“ naproti sobě, sledování krajiny z otevřeného okna bylo poněkud problematické.

Přitom právě začátek cesty byl nejzajímavější- hned po odjezdu z Glovelieru začal vlak stoupat hustým lesem do hor a zanedlouho jsme dosáhli zastávky Combe-Tabeillon, kde byla úvrať. Po krátkém pobytu ve dvoukolejné staničce uprostřed ničeho jsme se vydali zpět, vysoko nad údolím, v němž leží Glovelier. Tím však obzvláštní krásy tratě v podstatě skončily: celý zbytek cesty vedl mírně zaoblenou krajinou, plnou lesů a pastvin, přičemž osídlení tu bylo na švýcarské poměry hodně řídké. I vesnice nevypadaly tak úpravně jako jinde, ale o to autentičtěji a celý kraj vyzařoval zvláštní, téměř francouzskou, atmosféru. Celkově ale cesta nebyla nic moc, obzvlášť, když jsme kvůli křižování čekali v Saignelégier více než 10 minut. Zanedlouho poté jsme ale v městečku Le Noirmont vystupovali.

Obec je to poměrně malá, žije tu zhruba 1700 obyvatel, ale významná část toho roztroušeně na okolních zemědělských usedlostech. Atmosféru francouzského venkova to tu ovšem nepostrádá. My jsme tu ale v první řadě nakoupili zásoby a vydali se po úzké asfaltce Rue du Doubs lesem do údolí stejnojmenné řeky. Vzápětí jsme odbočili na jinou silničku, vedoucí k usedlosti jménem Institute Les Côtes, z čehož se posléze vyklubal shluk opuštěných budov s kaplí. Ještě nedávno tu byla psychiatrická léčebna, proto ten „institut“, dnes je tu však úplně pusto a budovy utěšeně chátrají- snad se pro ně najde nějaké nové využití!

Z opuštěnosti kraje pro nás vyplývaly nepříjemné komplikace. Dle GPS jsme totiž měli pokračovat po široké zemědělské cestě dolů do údolí. Cesta tu kdysi nepochybně byla, dnes jsme se ale spíš brodili vysokou vegetací a bahnem, několikrát jsme přelézali ohradníky pastvin a podobně. Nakonec jsme se úspěšně napojili na silničku z Le Noirmont, po které jsme pokračovali velkorysými serpentinami dolů k hraničnímu mostu do Francie na Doubs. Skalnaté srázy byly ovšem velkolepé, výhledy dolů do údolí rovněž a jako zajímavost jsme registrovali tunel. Na protější straně údolí byly vidět francouzské vesnice vysoko nad řekou. Nakonec jsme sešli až dolů k mostu. Na švýcarské straně je tu několik omšelých domů, tvořících osadu La Goule, na francouzské je pouze budova celnice. Vypadá to tu trochu jako doma, nicméně architektura je jiná a hlavně tu nikde nejsou k vidění odpadky a další nepořádek. Na mostě jsme se chvíli zastavili, protože Doubs tu prochází jezem, takže směrem k západu je vidět líně tekoucí širokou řeku, zatímco na východ pokračuje úzké koryto, plné kamení. Do Francie jsme však nešli, náš cíl, autobusová zastávka Biaufond ležel ve Švýcarsku, takže jsme se rozhodli pro tuto stranu, že to bude kratší. Ještě jsme se před další cestou chtěli naobědvat, ale nebylo nám přáno- zdejší stejnojmenná restaurace má totiž v pondělí zavírací den.

Vydali jsme se tedy po široké cestě podél řeky a záhy jsme zjistili, že jsme udělali chybu. Zpočátku cesta vedla vedle širokého koryta Doubs, připomínající v těchto místech nejvíc ze všeho střední tok Sázavy kdesi u Zruče nad Sázavou. Když se údolí začalo zužovat a my očekávali divokou řeku mezi skalami, jak jsme to viděli na spoustě fotek z této oblasti, cesta uhnula z údolí a šli jsme lesem, kde nebylo vidět nic. Jen občas jsme viděli malé plochy pastvin a po několika kilometrech jsme prošli kolem (opět uzavřené) výletní restaurace, jinak cesta nenabízela příliš vzrušení. O jediné zpestření se nám postaral párek německy mluvících cyklistů, kteří podélný profil nahoru-dolů nezvládali, takže cestou do kopce jsme je opakovaně předešli, z kopce nás pro změnu předjížděli oni.

 Po několika kilometrech chůze nás to přestalo bavit a Rasťa přišel na to, že přímo podél řeky by měla vést cesta. Spustili jsme se proto po pěšině z prudkého srázu k řece a to jsme neměli dělat! Šlo o to, že stěžejním cílem bylo stihnout v Biaufondu autobus- ten zajíždí do těchto míst pouze 2x denně v létě, v 10:52 a 16:28, navíc pouze v pracovních dnech. Je přirozené, že cesta dolů šla tímto způsobem extrémně pomalu, navíc u řeky jsme zjistili, že „široká cesta“ dle GPS je neznatelná pěšinka, mizící co chvíli v řece s velmi spornou průchodností. Bylo zcela zřejmé, že tímto způsobem v Biaufond včas nebudeme a budeme muset jít dalších několik kilometrů pěšky téměř až do La Chaux-de-Fonds. Urychleně jsme se proto vrátili stejnou cestou nahoru a kvapným krokem pokračovali nejkratší cestou po „hlavní cestě“. Po krátké chvíli jsme vyšli z lesa na pastvinu, kde se cesty dělily. Doubs totiž v těchto místech vytváří široký oblouk, tudíž se naskýtala možnost dojít do Biaufondu nejkratší cestou, byť to znamenalo nejdřív strmě do kopce a posléze z kopce.

Zanedlouho jsme se listnatým lesem vyšplhali na volné prostranství kolem usedlosti Sous le Mont, kde jsme potkali bernskou rodinku na prázdninách, poté jsme ještě chvíli stoupali a následoval neméně strmý sestup zpět do údolí Doubs, opět střídavě lesem, pastvinami a usedlostmi. V samém závěru cesty jsme si ještě zkrátili cestu po pěšině, protože čas tlačil: do odjezdu autobusu zbývalo jen pár minut. Zbývalo ještě projít osadou Biaufond, aspirující na titul veřejnou dopravou nejhůře obslouženého sídla ve Švýcarsku a byli jsme u mostu jedné z mnoha přehrad na Doubs. Ten zároveň tvoří hraniční přechod do Francie a na křižovatce před mostem se otáčí i již zmíněný autobus.

Tady jsme se s Rasťou rozešli. Velmi ho totiž zlákal francouzský břeh Doubs, kde jsme matně registrovali podstatně zajímavější trasování turistické trasy, než ve Švýcarsku. Dohodli jsme se tedy, že se vrátí po francouzském břehu do Le Noirmont, pak sjede nejkratší cestou z jurských hor do Bielu/Bienne, kde se večer sejdeme a vrátíme se do Lucernu. Mě osobně právě absolvovaných 22 km pěšího pochodu tak akorát stačilo a navíc mě velmi lákal trolejbusový provoz v La Chaux-de-Fonds, honosící se titulem nejvýše položeného trolejbusového systému ve Švýcarsku. Autobus přijel těsně před svým odjezdem, otočil se a vzápětí se skoro prázdný vydal na vteřinu přesně nazpátek.

Cesta byla krátká, ale zajímavá. Nejdřív jsme jeli přímo po břehu Doubs, která v těchto místech tvoří přehradní jezero, takže je dost široká, ovšem zalesněné svahy údolí jsou dost vysoké a blízko u sebe. U následující zastávky se nachází další most do Francie, který Rasťa použil a pak už jsme stoupali do svahu nad řeku v podobném duchu, jako jsme před tím klesali do La Goule- jen silnice byla pochopitelně mnohem širší. Většina stoupání ale vedla hustým lesem, takže vidět mnoho nebylo. Až v horních partiích, již na katastru La Chaux se lesy rozestoupily ve prospěch pastvin, polí a zemědělských usedlostí, což vydrželo, dokud jsme nezačali prudce klesat zástavbou La Chaux do centra města, nacházejícího se na dně jedné z mnoha jurských kotlin.

V La Chaux jsem si nejdřív dal pozdní oběd v McDonaldu na nádraží, což jsem ale neměl dělat. Bylo totiž už dost pozdě a v záplavě dojmů jsem zcela zapomněl, že zdejší trolejbusový provoz končí velmi záhy. Všechny spoje MHD se potkávají právě u nádraží, kde mají společné rozjezdy, přičemž poslední rozjezd denních linek je v 19:00. Do 18:00 se spoje rozjíždějí v desetiminutovém taktu, následující hodinu ve dvacetiminutovém a posléze už jsou v provozu pouze „noční“ linky, vyžadující „supplément de nuit“ po půl hodině. Je zkrátka vidět, že Francie je nedaleko, o čemž jsme se ostatně přesvědčovali celý den. Linkové vedení je tu ostatně dost jednoduché a nepříliš zajímavé: linky 1,2, 4 a 5 jezdí od nádraží na obě strany max. 10 minut, takže při intervalu 20 minut mají ostrý obrat na konečné a celou linku obslouží 2 spoje. Zkrátka a dobře: za 1,5 hodiny pobytu jsem zvládl projet většinu sítě, část dokonce 2x. Co se týče urbanismu města, zajímavý je široký bulvár Avenue Léopold Robert kolem nádraží (projíždí tudy tím pádem všechny linky) a na něj navazující historické centrum, připomínající spíše střední Evropu, než Francii. Většina trolejbusových linek vede do okolních kopců, pouze západní větev linky 2 vede po rovině údolím podél železniční tratě směr Le Locle, přičemž u konečné Combe Ours je situována i vozovna.

Co je ale na zdejším provozu MHD z českého pohledu nejzajímavější, je vozový park. Kromě dosluhujících vysokopodlažních standardních trolejbusů Hess a o něco novějších kloubových trolejbusů generace Swisstrolley 2 (r.v. 1996), které jsou k vidění v celém Švýcarsku, tady mají i trolejbusy Solaris Trollino, pocházející z Ostravy! Celkem tu jezdí 4 vozy kloubové a 3 standardní, které mají na přání objednavatele veškerou elektrickou výzbroj na střeše a tím pádem odpadá charakteristická „věž“ na zádi vozidla. Cílem bylo maximalizovat počet míst k sezení, protože ve Švýcarsku není stání ve vozidlech MHD příliš v módě. Toto řešení bylo donedávna dost unikátní, nicméně dnes jej standardně dodává Škoda Plzeň ve svých Trollinech např. pro Jihlavu. Navíc i nátěr trolejbusů nápadně Ostravu připomíná. Kromě trolejbusů tu mají samozřejmě i autobusy, přičemž i zde se uplatňují vozidla z východu: Solaris Urbino 18 jsem našel na páteřní předměstské lince do Le Locle, zatímco na ostatních regionálních linkách byly k vidění autobusy Volvo/Alfabusz, vyráběné v Maďarsku, identické se svými kolegy např. v budapešťské MHD. Ještě se sluší dodat, že dopravce TPN (Transport publique neuchatelois) provozuje MHD nejen tady, ale i v Neuchatelu, spolu s rozsáhlou sítí regionálních autobusových linek, takže žluté autobusy „Auto Postale“ jsou tu viditelně v menšině.

Přes nespornou zajímavost La Chaux-de-Fonds jsem po hodině zjistil, že už tu celkem není co dělat. Rozhodl jsem se tedy pobyt v tomto městě předčasně ukončit, přičemž na závěr jsem si dal poslední zdejší zajímavost, pro změnu železniční: vlaky z Glovelier totiž na posledním mezistaničním úseku jedou prostředkem ulice jako tramvaj. Toto řešení sice není ve Švýcarsku nic neobvyklého, ale u nás by to rozhodně nešlo, takže nešlo odolat. Dojel jsem tedy posledním trolejbusem linky 1 na zastávku La Chaux-de-Fonds Est a v 18:57 jel naprosto včas známý dvouvozový vlak CJ na nádraží. Trať tu trolejové vedení kříží, což opět není ve Švýcarsku nic neobvyklého, ovšem v našich krajích je to k vidění snad jen v Prešově. Cesta „tramvají“ uběhla naprosto v pohodě a během pár minut jsem byl na konečné.

Teď zbývalo vyřešit co dál: pohrával jsem si s myšlenkou dojet Solarisem do Le Locle a vrátit se mezinárodním vlakem SNCF z Besançonu, protože podle všeho tu SNCF nasazují nové motorové jednotky, v nichž je svezení požitek. Včas jsem si ale všiml vývěsky o výluce mezi Le Locle a hranicí, takže bylo zřejmé, že SNCF tu jezdit nebude. Nakonec tedy zvítězila varianta jet klasickým NPZ SBB do Bielu/Bienne a prohlédnout si ještě toto město.
Tak se i stalo, vlak byl opět celkem prázdný, takže se mi povedlo získat jedno z mála míst u stahovacích oken v řídícím voze. Po pravdě řečeno ale nebylo moc co sledovat. Bezprostředně po vyjetí ze zástavby La Chaux vjel vlak do tunelu, po jehož opuštění následovala dlouhá jízda postupně se rozšiřujícím údolím se stále hustším osídlením. Ne, že by to nebylo pěkné, ale po týdnu cestování po Švýcarsku už to prostě člověk neocení. Zajímavý byl dlouhý souběh s tratí od Tavannes před uzlovou stanicí Sonceboz-Sombeval, zpestřený ještě souběžnou jízdou s omšelou jednotkou typu GTV společnosti BLS. Velmi zajímavá byla ale cesta za touto stanicí- údolí se tu totiž hodně zužuje, okolní srázy jsou místy skalnaté a krajina má dost divoký ráz. Koncové klesání s výhledy na Biel/Bienne pak patřilo k tomu nejhezčímu, co jsem toho dne viděl.

Po výstupu z vlaku jsem se vydal do centra města. To je hodně zajímavé: jak již lomený název napovídá, Biel/Bienne je totiž jedno z mála dvoujazyčných měst ve Švýcarsku. Veškeré nápisy i hlášení jsou tu striktně uvedeny jak v němčině, tak ve francouzštině, i když se dá vysledovat, která čtvrť je spíše německá a která spíše francouzská- liší se pořadí jazyků a mnohdy i architektura. Po krátké prohlídce centra jsem se projel trolejbusem linky 1 na konečnou Eisbahn/Patinoire na východním okraji města- jak název napovídá, konečná byla v sousedství zimního stadiónu. Jezdí tu pouze trolejbusy domácí výroby jako všude jinde, navíc byl večer, takže dlouhé intervaly a proto mě zdejší provoz MHD příliš nelákal: kmitání na konečnou a zpátky už bylo zkrátka dost, zvlášť, když ani v Bielu délka linek z centra nepřekračovala 20 minut. Proto jsem se po návratu do centra jsem si prošel historické jádro, které se nachází ve svahu severně od centrálního náměstí z 19. století (na něj navazuje pěší zóna s provozem trolejbusů k nádraží). Středověké uličky a náměstíčka měly svou atmosféru a rozhodně stojí za návštěvu, nicméně na horním konci tohoto centra čekala další zajímavost: pozemní lanovka do čtvrti Evilard/Leubringen.

Jaké však bylo moje překvapení, když jsem na dolní stanici lanovky zjistil, že celé léto je výluka! Byla tu i informace o náhradní dopravě a pouhý pohled na trasu lanovky napovídal, že tohle by mohlo být zajímavé. Tato venkovská čtvrť sice leží přímo nad centrem, ale zhruba o 200 metrů výše a silnice tam samozřejmě žádná nevede. A tak když zanedlouho přijel mikrobus, neváhal jsem s nástupem ani minutu. A skutečně to zajímavé bylo: napřed jsme jeli po trase trolejbusu zástavbou zpět k východu, pak následoval kus cesty soutěskou podél tratě směr La Chaux a nakonec prudké stoupání lesem do Evilardu/Leubringen, v jehož centru jsme u stanice lanovky končili. To, co lanovka zvládne za 5 minut, autobus jel 20, ovšem i trasa lanovky svými umělými stavbami rozhodně stojí za návštěvu! Nicméně mezitím se setmělo a navíc se nachýlil čas setkání s Rasťou, takže nezbývalo, než se stejnou cestou vrátit do města, samozřejmě s přestupem na trolejbus.

Rasťa přijel zcela dle předpokladu krátce po 22. hodině, takže jsme měli jen krátký čas na další přestup. Náš následující vlak byl dost překvapení. Měli jsme jet IR do Bernu, takže jsme naprosto neočekávali naklápěcí jednotku řady RABDe 500! Již podruhé jsme si tedy vychutnali jízdu prázdnou vlajkovou lodí SBB, jen škoda, že cesta uběhla tak rychle. Ovšem venku už byla hrobová tma, takže jsme stejně nic neviděli. Pak už následoval poslední ostrý přestup dnešního dne, opět nás čekalo nadstandardní IR, tentokrát „vysokorychlostní“ z Ženevy do Lucernu. Opět jsme jeli po hlavní trati do Oltenu, kde jsme odbočili k jihu a pár minut po půlnoci jsme byli s několika minutami zpoždění kvůli stavebním pracím zpátky v Lucernu. Tentokrát jsme jeli jedním z posledních trolejbusů, takže v hostelu jsme byli během pár minut a před jednou ráno už jsme tvrdě spali, abychom aspoň něco naspali před posledním dnem naší cesty.