Mach was du willst aneb rozlučka se Sommerticketem ÖBB

0. den, sobota 5.9.2009

      Přestože já i Rasťa jsme oba z Prahy, setkání máme tentokrát netradičně naplánované přímo na palubě vlaku R 207 Matthias Braun v Českých Budějovicích. Zatímco Rasťa jel tímto vlakem již z Prahy, já jsem tento den trávil turistikou na Plzeňsku, a tak se do Českých Budějovic dopravuji přímým rychlíkem z Plzně. Oba vlaky mají do Českých Budějovic téměř shodný čas příjezdu, a tak se setkáváme podle plánu okolo 20. hodiny na 3. nástupišti ( přestup vyšel hrana – hrana). Jelikož ÖBB nejsou na zpoždění z ČR zvědavá (a takt na lince Praha – České Budějovice téměř posvátný), má zde R 207 nastaven 38 minutový pobyt. Toho využíváme pro nákup potravin v blízkém hypermarketu a tradičně i na zákup večeře v turecké restauraci na Lannově třídě. 

    Z Českých Budějovic odjíždíme dále naprosto přesně, a trochu nás překvapuje, že vozy k sezení nejsou úplně prázdné, v každém druhém kupé vždy někdo sedí a výbava dává tušit, že jedou dále, než ze směny z Budějovic domů do Horního Dvořiště. Za úplné tmy vystupujeme po více než 90 minutách jízdy ve stanici Pregarten. Pomocí Rasťovi GPSky vyhledáváme vhodný lesík ke stanování a nacházíme ho: asi 20 metrů od činžovního domu a zhruba 5 m od prudkého svahu. Vzhledem k tomu, že doba je již pokročilá a ráno vstáváme  opět velmi brzy, je nám téměř jasné, že  zde nikoho nepotkáme a po postavení stanu uléháme ke spánku.

1. den, neděle 6.9.2009

      V neděli ráno vstáváme již po půl šesté, a přestože noc nebyla úplně klidná, neboť kromě hluku z místní diskotéky tu několikrát za noc projel nákladní vlak (spali jsme sotva 50 m od trati), musíme rychle na nádraží, neboť v 6:16 odjíždíme osobním vlakem dále do Lince. V neděli, kdy je zejména dopoledne regionální doprava v Rakousku dosti omezená se jedná o první vlak na této trati do Lince. Není divu, ve vlaku, který tvoří (stále více rozšířená)  jednotka Talent je kromě nás dvou jen jeden další cestující, do Lince nás přijíždí zhruba 5 (včetně vlakového doprovodu..) Ve stanici Gaisbach – Wartberg se křižujeme s protisměrným R 206 do Prahy. K sezení má tento vlak jen jeden jediný vůz Bmee ČD. Co se s ostatními vozy přes noc v Salzburgu stalo, zůstává pro nás záhadou. 

     V Linci přestupujeme na REX/R ve směru Grünau im Almtal. Obvykle jezdí vlaky do Grünau až ze stanice Wells, jelikož je ale víkend v letní sezóně, jede tento ranní vlak jakožto služba pro turisty již z Lince. Po ostrém přestupu se ocitáme v sólo motorovém voze řady 5047 spolu s několika dalšími cestujícími (a jedním kolem). Odjíždíme v 7:28, opět včas a na úseku do Wellsu jede vlak po hlavní trati s Vmax = 200 km/h. Uzavíráme sázky, nakolik se tento vůz dostane, nakonec se displej za burácení motorů zastaví na hodnotě 102 km/h, což nás příjemně překvapí. Ve Wellsu přibíráme ještě  jeden stejný vůz a „hytlák“ na kola (pochopitelně naprosto zbytečně). Nyní již odbočujeme na trať „Almtalbahn“ Wells – Grünau im Almtal, provoz je typicky lokálkový (o víkendech zhruba 7, v pracovní dny o něco více párů vlaků). I provoz a jeho organizace je nápadně podobná českým lokálkám. Nádraží jsou vesměs neobsazená, rychlost vlaku nepřesáhne 60 km/h, jen ty nádražíčka (byť rakousko-uherského stylu) jsou trochu čistší a upravenější. V 9:04 přijíždíme na konečnou stanici Grünau im Almtal, kromě posledních 10 km, kdy trať vede již hlubším předalpským údolím je trať vede poli a loukami k neustále se přibližujícímu masivu Mrtvých hor (Totes Gebirge).

6.9.2009 Chata Pühringer Hütte © Aleš Svoboda

      Z Grünau im Almtal pokračujeme ještě autobusem k jezeru Almsee 14 km vzdálenému, který odjíždí ve 9:18. Jedná se o turistickou linku, která je ovšem v provozu celoročně a to i během víkendů (v rozsahu cca 3 párů spojů). Kromě nás čeká na zastávce rovněž turisticky vybavený manželský pár, autobus přijíždí načas, a za 2.50 EUR zakupujeme jízdenky dle tarifu hornorakouského IDS k jezeru Almsee. Autobus nijak exotický nebyl (Mercedes CITARO známe i z pražské linky X-1), zato tak pěkné, mladé a příjemné řidičky může HOTLINER Postbusu skutečně jen závidět. Po 20 minutách jízdy vystupujeme na konečné a po odbočce k jezeru se vypravujeme na cca 20 km dlouhý výlet s 1100 m převýšením přes Totes Gebirge k jezeru Grundlsee, ležící ve štýrské části Solné komory. 

       Prvních 5 km vede cesta údolím, poté následuje strmý a místy i exponovaný výstup po zajištění cestě (Klettersteig, Via ferrata) Sepp – Huber – Steig k sedlu Röllsattel (1755 m n. m), na němž probíhá hranice Horních Rakous a Štýrska. Přestože v průvodcích je stezka na stupnici obtížnosti 1 až 5 klasifikována známkou 2, kromě cca 150 metrového úseku, kdy se překonává skalní stěna poměrně vzdušným traverzem, je na cestě jen několik hravě zvládnutelných žebříků,a tak jí lze každému, kdo netrpí závratěmi a má alespoň nějaké horské zkušenosti doporučit.Ostatně českých skupin jsme potkali hned několik. Na sedle se krajina rázem změní. Po zdolání prudkého stoupání se ocitáme na široké náhorní plošině tvořené jen kameny a krasovými útvary (závrty, propadliny). Zatímco jinde v Alpách je v takovéto krajině mnoho vegetace, jsou tyto hory opravdu mrtvé (odtud název Totes Gebirge). Na chatě Pühringer Hütte nás již ve dveřích vítají správci, tak si objednáváme domácí polívku, já tradičně pivo (Gösser) a Rasťa 0,5 l horkého vinného čaje. Po občerstvení pokračujeme dále kolem jezer Laudachsee normální horskou stezkou a sestupujeme k jezeru Grundlsee do osady Schachen.

6.9.2009 Nádraží v Bad Aussee © Aleš Svoboda

       Jelikož do odjezdu autobusu ve směru Bad Aussee zbývá ještě téměř půl hodiny, pokračujeme po břehu jezera dále do obce Kreuz. Zde již nastupujeme do Postbusu, který nás odváží zhruba do 12 km vzdálenému nádraží  Bad Aussee. Autobusy od Bad Aussee k jezeru Grundlsee jezdí v letní sezóně celý týden v hodinovém taktu, mimo sezónu pak tento interval platí v pracovní dny a několik spojů jede i v sobotu, v neděli pak máte smůlu. Jízdné je  tentokrát podle štýrského IDS za přijatelných 1,80EUR. Jízda autobusem je zajímavá, nejprv podél jezera, pak údolím řeky (Grundlseer) Traun a obzvlášť  pěkný je zejména průjezd centrem malebného lázeňského města Bad Aussee, kde je v jednom místě ulice tak úzká, že provoz je řízen pomocí signalizace střídavě v jednom směru. Na nádraží máme jen 3 minuty na přestup na REX ve směru Attnang – Puchheim, kterým chceme jet do zastávky Hallstatt.

      Jelikož ten den ale začíná (už několikátá) výluka trati Salzkammergutbahn v úseku Stainach/Irdning – Bad Aussee, je dnes vlak výchozí odsud a na jízdu se vydává se zhruba  8 minutovým zpoždění ihned poté, co přijedou autobusy NAD. Úsek Salzkammergutbahn (Solnokomorská dráha – podle oblasti Solná komora, kde se od středověku těžilo nemalé množství soli,  které se později mj. převáželo po koněspřežné trati z Gmundenu do Českých Budějovic, kterou trať prochází). Úsek trati do stanice Obertraun-Dachsteinhöhlen je skutečně překrásný, a tak opět litujeme, že je náš vlak tvořen Talentem s neotevíratelnými okny. Trať zde vede hlubokým údolím řeky Traun po strmých svazích okolních hor. V pravidelných rozestupech jsou podél trati dodnes v zimě obývané tzv. lavinové posty, tj. strážní domky, jejichž obsluha má za úkol včas varovat před nebezpečím lavin. Od svého vzniku tu musela být z důvodu právě lavinového nebezpečí trať přeložena – původně vedla blíže dnu údolí, dnes je z této trati zbudována stezka pro pěší, a   je tak možno se projít i opuštěným tunelem.

6.9.2009 Hallstatt - náměstí © Aleš Svoboda

     Vystupujeme hned druhou zastávku našeho vlaku, v Hallstattu. Město leží na druhém břehu Hallstattského jezera, a tak od nádraží je přímo do centra města provozována celoročně lodní linka za příjemných 1,50 EUR. Vlaky vedené v okrajových částech dne (večer po 19. a ráno před cca 6:30 tak zde ani nestaví, protože nejede – li loď, nemá tato zastávka žádný dopravní význam. Jízda lodí trvá necelých 10 minut a zaveze nás přímo do centra hlavního turistického magnetu Solné komory: městečka Hallstatt s pitoreskním středověkým centrem a hojně navštěvovaným Solným dolem, kam vás z města vyveze pozemní lanovka. Přestože v takovémto městě by člověk čekal vysoké ceny, usazujeme se k večeři přímo do restaurace na hlavním náměstí, kde si objednáváme špíz s hranolky a salátem za slušných 6,90 EUR s hornorakouským pivem značky Stiegl. Po večeři se již za tmy vydáváme podél jezera do Obertraunu, přes který jsme již projeli vlakem z Bad Aussee, a kde chceme stanovat. Jdeme již za tmy, stezka pro pěší a cyklisty však vede stále podél silnice, a tak není potřeba ani vyndávat čelovku. Po 5 km přicházíme do obce Obertraun u ústí řeky Traun do Hallstattského jezera, a právě na kraji louky u řeky stavíme stan.

2.den, ponělí, 8.9.2009

      Ranní vlak ze stanice Obertraun – Dachsteinhöhlen ve směru Attnang – Puchheim nám odjíždí v 8:24 a jelikož naše stanoviště neleží ani kilometr od nádraží, stačí nám vstávat až po 7. hodině. Zatímco já balím stan, Rasťa si ještě odběhl vyfotit billboard s předvolebním plakátem Josepha Pühringera, mj. dosavadního hejtmana Horních Rakous, pro Čechy známého převážně svou „láskou“ k jaderné elektrárně Temelín. Na rozdíl od ostatních reklam s pustými prázdnými slogany, které známé i z domova, se za Pühringerem rozprostíralo panorama hor s nápisem ve smyslu „Volte Pühringera, protože miluje Horní Rakousy“.

      Na nádraží přicházíme včas, vlak rovněž přijíždí naprosto přesně a nastupujeme do soupravy 4 vozů CityShuttle, typickými pro rakouskou regionální dopravu. Znovu projíždíme přes zastávku Hallstatt a dále po břehu Hallstattského jezera až do stanice Steeg – Gosau. Pak vede trať po dně širšího údolí a po půl hodině jízdy vystupujeme na nádraží v lázeňském a opět hojně navštěvovaném městě Bad Ischl. V rakouské historii je toto město známé především tít, že sem jezdil trávit „dovolenou“ i císař František Josef I. a celá řada rakouských umělců druhé poloviny 19. století. 

     My si však prohlídku města necháme na odpoledne a v 9:13 již odjíždíme z přednádraží autobusem do městečka St. Wolfgang, odkud vyjíždí ozubnicová dráha na vrchol Schafberg (1775 m n.m.). Opět jede Mercedes – Conecto, a tak během cesty nás z dopravního hlediska zaujme jen kousek za městem „charterová“ karosa ČSAD Autobusy Plzeň, která se rozjíždí vyfukujíce mohutné oblaky kouře. Jinak provoz na lince 2560 z Bad Ischlu do Sankt Wolfgangu, známého letoviska u jezera Wolfgangsee je velmi hustý, po celý týden jede spoj zhruba každou hodinu. Kdo by se chtěl svézt na druhý břeh jezera, může využít „mezistátní“ linku 150 Bad Ischl - Salzburg, která jezdí dokonce v hodinovém taktu (v neděli pak 2 hodinovém). My však vystupujeme zhruba po 40 minutové jízdě opět z poloprázdného autobusu na konečné zastávce Sankt Wolfgang Schafbergbahn, přímo u přístaviště lodí a dolní stanice zmíněné dráhy Scahfbergbahn.  Silnice pokračuje dále podél jezera, ovšem již do spolkové země Salcbursko, takže zde funguje typický problém nepřekonatelnosti hranice spolkové země veřejnou dopravou.

7.9.2009 Schafbergbahn mezi stanicemi Schafbergalp a vrchlovou stanicí Schafbergspitz © Aleš Svoboda

     Vlaky Schafbergbahn jezdí v letní sezóně od 9:20 do 15 hodin vždy v celou hodinu (první vlak jede o 20 minut posunutý), ovšem s výjimkou vlaků odjíždějících v 9:20 a v 11 hodin jedou všechny ostatní jen při zaplacení jízdného alespoň 20 osob. Jelikož jsme tu před desátou hodinou, trochu jsme se obávali, zda nebudeme muset hodinu čekat. Když ale přistoupíme k pokladně a vidíme frontu, obáváme se spíše, zda se do vlaku v 10 hodin dostaneme. Obavy se však záhy rozplynuli a již držíme v ruce jízdenky za poměrně vysokých 19 EUR za jednosměrnou cestu (zpáteční je o 8,80 EUR dražší). Nad nástupem do vlaku, před nímž jsme ještě vyfotografováni, dohlíží jakýsi „naháněč“, který dohlídne při takovémto zájmu na to, zda je skutečně vlak obsazený do posledního místa a teprve pak povolí vstup do dalšího vlaku. Doprava funguje v praxi tak, že na jednom vlaku jedou na dohled 2 soupravy, a tak se to každou hodinu opakuje. Parní lokomotiva je ve směru nahoru vždy na konci vlaku, dolů pak obráceně, a na druhém konci soupravy je stanoviště pro vlakvedoucího, o klasický řídící vůz se samozřejmě nemůže jednat, protože topiče na dálkové ovládání je těžké si přestavit. Trať překonává výškový rozdíl 1190 metrů (542 až 1732 m n.m.), délka trati je necelých 6 km a vlak na maximálním stoupání 26 % překoná tuto vzdálenost za 40 minut. Natlačeni v kupé, přístupném a uzavíratelném jen zvenčí nás sedí celkem 10, stejně jako ve všech ostatních. Na mezilehlé zastávce Schafbergalp 2 lidé z našeho oddílu vystupují (výstupu se musí dožadovat u naháněče na perónu, aby jim otevřel dveře) a tak dále je v kupé již trochu dýchatelně. Zbývající třetina trati již vede otevřeným terénem po horských loukách s výhledy a poté co vlak projede krátkým tunelem, ocitáme se na vrcholové stanici. Z hlášení ve čtyřech jazycích se donekonečna opakuje výzva, aby lidé jedoucí i dolů neopomněli nakoupit rezervace na zpáteční spoj.

7.9.2009 Schafbergbahn mezi stanicemi Schafbergalp a vrchlovou stanicí Schafbergspitz © Aleš Svoboda

     Na vrchol hory zbývá necelých 50 výškových metrů a na terasa nad hotelem  si vychutnáváme krásný pohled na mnoho jezer oblasti Solné komory, severním směrem lze spatřit vrcholky Šumavy, jižním směrem masiv Dachsteinu a západně i masiv hory Watzmann – druhé nejvyšší hory SRN poblíž Berchtesgadenu. Pak sestupujeme podél trati po loukách, na něž se pasou kravky k výhybně Schafberalp a hotelu Schafbergalm a dále již lesem zpět dolů do Sankt Wolfgangu, cesta nám zabere něco přes 2 hodiny (o moc pomalejší než vlak to skutečně není). Autobusem se vracíme zpět do Bad Ischlu, tentokrát je naším vozidle Mercedes – Integro, u nás známý z linek provozovaných společností ICOM – Transport, byť v trochu vyšším standardu. Jízdné stojí 3,80 EUR (opět podle hornorakouského IDS). V Bad Ischlu  vystoupíme v centru města. U lázeňského domu, před nímž se rozprostírá lázeňský park nás zaujme šachovnice, vzhledem k vedru ale hru tentokrát odmítáme. U stánku si pak, inspirování jarní cestou do Bosny a Hercegoviny, objednáváme pokrm „Bosna gross“, což je takový dvojitý hot-dog doplněný o cibulku, za necelá 3 EURa to bylo více než výživné. Kolem kolonády s hlavním pramenem dojdeme k nádraží. Jinak je hlavní atrakcí města císařská vila, ta je však na druhém okraji centra a bohužel na ni tentokrát nezbyl čas (pro zájemce jen upozornění, že se sem platí vstupné). 

     V 15:37 odjíždíme osobním vlakem do Attnang – Puchheimu. Vlaků na trati Salzkammergutbahn nejezdí málo, 120 minutový takt REXů (spěšných vlaků) v celé trati z Attnangu – Puchheimu do Stainach – Irdningu doplňuje v hornorakouském úseku Attnang – Puchheim – Obertraun/Dachsteinhöhlen (v letní sezóně Obertraun/Koppenbrüllerhöhle) rovněž 120 minutový takt osobních vlaků. Opět jede souprava 4 vozů CityShuttle tentokrát vedená Taurusem. O cestující tato trať rovněž nemá nouzi, na rozdíl od jiných regionálních spojů v celém Rakousku s výjimkou příměstské dopravy je zde na každém větším nádraží patrný výrazný ruch a ani ve voze si člověk nepřipadá jako na samotce. Z Bad Ischlu trať pokračuje širokým údolím řeky Traun až k městu Ebensee, kde se ráz náhle změní, neboť trať jede pod strmou skalní stěnou nad břehem jezera Traunsee. Tento  úsek patří k těm nejhezčím na Salzkammergutbahn, je zde několik tunelů a pohled na silnici pod námi, jezero a majestátnou horu Traunstein na druhém břehu jezera je velmi působivý. Za Traunkirchenem se od jezera trochu vzdálíme a před Gmundenem na konci jezera již není vodu skoro ani vidět. Zajímavostí v Gmundenu je 2,5 km dlouhá tramvajová trať, které spojuje nádraží s centrem města u břehu jezera. Byť vozidlo společnosti Stern a Hafferl, která zde (nejen) tramvaj provozuje je poněkud muzejní, jedná se o běžný provoz, místními i návštěvníky využívaný. Cena jízdného opět dle hornorakouského IDS je zde 1,70 EUR. My však pokračujeme dále vlakem, posledních 12 km do Attnang – Puchheimu vede již klasickou zvlněnou hornorakouskou krajinou.

7.9.2009 Plavba na Wolfgangsee © Aleš Svoboda

     Attnang – Puchheim leží na hlavní trati Salzburg – Linz – Wien a tak zde přestupujeme do vlaku IC „bildungsmessen.at“, kterým pokračujeme do 56 km vzdáleného Lince. Přestože vlaky na této relaci (Salzburg – Wien) nemají o cestující nouzi, v hned prvním „Bmz“ není snad vůbec nikdo a tak si 30 minut jízdy v prázdném kupé vychutnáváme. V 17:27 tedy vystupujeme v Linci a v nádražní restauraci se rozloučíme s rakouskou kuchyní pokrmem zvaným Cordon bleu, netradičně podávaným s brambory a rýží. Za 8,50 EUR je to velmi vydatné a již míříme na třetí nástupiště k soupravě vlaku „EURegio“ F.A. Gerstner do Prahy. Souprava Taurusu a 3 vozů Bmee ČD zde působí jako pěst na oko, Rasťa se ještě před odjezdem přesvědčí, zda jsou všechny zásuvky nečinné (jsou, samozřejmě..). Poněkud nás překvapuje, že hlášení o odjezdu vlaku i v českém jazyce, a to velmi kvalitním, rozhodně lepším, než hlášení v německém jazyce na českých nádražích. Odjíždíme ale včas a vydáváme se na 5,5 hodinovou cestu do 295 km vzdálené Prahy.. Jízda je celou dobu bez sebemenšího zpoždění, a byť nám zastavení v takových významných zastávkách jako Schloss Haus, Pšenice či Výheň trochu pijí krev, s dvouminutovým předstihem vystupujeme v 0:03 na 7. nástupišti pražského hlavního nádraží.