Cesta na jih: Osobní vozidla na vlacích a nákladní na zvedácích

 

 

 

 

 

 

Náš přesun na místo, které jsem naposledy navštívil při oslavách Dne železnice roku 2007, jež byly současně labutí písní břeclavské provozní jednotky DKV Brno, nebyl ovšem bezprostřední. Milan ještě dával řeč s osádkou Hurvínka, která nás tak přátelsky přijala a v pořádku dopravila zpět do východiska našeho nostalgického výletu, a já jsem se pro změnu věnoval vozidlům modernějším, která se vyskytovala opodál. Ne že bych opovrhoval stařičkým a spolehlivým poválečným motorovým vozem, ale musel jsem zjistit. zda jeho na vedlejší koleji stojící novodobý nástupce náhodou nechybí v mé databázi. Chyběl.

 

 

S tímto motorákem vratnou soupravu osobního vlaku do Znojma tvořící vůz nemotorový s roztomilým jménem Beruška jsem sice už důvěrně znal z dob jeho východočeského působení, ale ještě pod jeho původním označením 954.005-5, takže ani ten jsem dokumentačně pominout nemohl. A vzhledem k tomu, že přítel ještě svou verbální komunikaci u odpočívajícího Hurvínka neukončil, ohlížel jsem se po nějakém dalším objektu hodném zvěčnění. Tím se stala šestnáctá gorila, která se v minulosti úspěšně vyhýbala důvěrnějšímu seznámení s mým objektivem. Tentokrát mi v čele Jaroslava Haška, jedoucího do Uher, konečně podržela.

 

 

Ne tedy zrovna k pořízení předchozího snímku, jejích celkových obrázků jsem měl už dost – šlo mi o výrobní štítek a podobné detaily, které jsou mou mánií. Z tohoto pohledu jsem se na nadcházející návštěvu depa zas tolik netěšil. Uvědomoval jsem si totiž, že budu muset ten svůj štítkový anankasmus krotit, abychom prohlídku zvládli v rozumném časovém údobí. Na místo očekávané záplavy mašinek (a tudíž i výrobních štítků) jsme se dopravili nikoliv po lávce jako minule (ta mezitím zmizela), ale po silnici Milanovým gumokolem, což nebylo nijak rychlejší než po svých, vzhledem k výkopem zmenšenému parkovišti před vchodem.

 

 

Než se „mému řidiči“ podařilo vozidlo ve stísněném prostoru někam nacpat, do depa vešla skupinka cykloturistů zjevně se stejným záměrem, jako my. Jejím členem byl podle řeči jeden z místních pracovníků, který se tak stal i jejím průvodcem. Ten náš už pobaveně sledoval z okna své kanceláře Milanovo řešení parkovací šarády a zval nás k sobě. Po následném přivítání a několika úvodních slovech jsme se spolu vydali do provozních prostorů, které toho času podléhají rekonstrukci, z níž největší investici představuje moderní čistička odpadních vod. Ta zajímala velice mého přítele novináře, já jsem dal přednost přítomným lokomotivám.

 

 

Mezi nimi byla i jedna zdánlivě nepatřičná, totiž patřící osobní dopravě ČD a navíc stejnosměrná. Což vyžaduje vysvětlení, v úvodu naznačené. V břeclavském depu sídlí kromě opravny hnacích vozidel a opravny nákladních vozů SOKV Ostrava či provozního pracoviště PJ Brno a.s. ČD Cargo také provozní pracoviště DKV Brno její matky a navíc též provozní pracoviště oprav společnosti sesterské – DPOV, a.s. Přerov. A náplní jeho činnosti jsou povrchové úpravy skříní lokomotiv, včetně reklamních nátěrů, jak se píše na stránce společnosti. Vzdor tomu třeba opodál novotou laku zářící stroj ČD Cargo dostal svůj kabátek v Šumperku.

 

 

Náš průvodce se omlouval, že nám nemůže ukázat nic zajímavého. Nemyslel tím jen fakt, že neměl k dispozici klíče od lakovny, ale hlavně to, že v areálu není momentálně žádná zajímavá mašina. Nezbylo mi, než mu (jakkoliv se to mohlo zdát od hosta neslušným) co nejrozhodněji oponovat. Tedy vysvětlit mu, že mně, coby na „zeleném“ konci naší železniční sítě usazenému vlakofilovi, jsou vzácností všechny mašinky papající jen šťávičku „červenou“. Ale vlastně neměl pravdu ani v oboru trakce nezávislé, neboť kousek od nás v té chvíli stál přímo lokomotivní unikát - jediný kocour s elektrodynamickou brzdou, kdysi havlíčkobrodská 742.429-4.

 

 

V kolejišti samotného depa i na přilehlých kolejích staničních stálo mnoho lokomotiv, které bych toužil prozkoumat a zvěčnit, ale z výše uvedených a zdůvodněných nezbytných „redukčních“ pohnutek jsem se rozhodl omezit svůj zájem na vozidla, která stála v rotundě ČD Cargo. I těch tam bylo, v různém stádiu opravy či připravenosti do služby, až nechutně mnoho. Nicméně jsem se snažil všechna stání poctivě obejít a se všemi stroji se osobně seznámit. (Což se mi, jak jsem zjistil až doma při popisování snímků, stejně nepovedlo,) Nebudu je tady pochopitelně vyjmenovávat, všechny jsou k vidění v připojené galerii.

 

 

Ale o některých svých zážitcích z rotundy se přece jen zmíním. Vzdor tomu, že jejími pro mne nejvzácnějšími obyvatelkami byly laminátky, které byly při vyčleňování nákladní dopravy do samostatné dceřiné společnosti Českých drah všechny předány a.s. ČD Cargo, nemíjel jsem bez zájmu ani lokomotivy motorové. Z nich mne nejvíce zaujaly ponorky řady 730 i jejich mladší sestry řady 731, nazývané všelijak, třeba favorit. Ty jsem kdysi, ani nevím jak, začal hromadně sbírat, a tady jsme si jejich kolekci mohl doplnit. Vedle nich tu ovšem byl stroj řady, která byla v mé databázi, stejně nepochopitelně, zastoupena naopak jen jedním snímkem.

 

 

Takže mne přítomnost pátého lega (jemuž se říká i veselé tele) nadmíru potěšila, i když jeho současná tvářnost příliš veselá není. To ostatně platí i o většině laminátek obou řad, které obsadily několik stání sousedních. Byť je pravda, že ošumělý vzhled lokomotivy nemusí být v přímé úměře ani k její provozní výkonnosti a spolehlivosti, ani třeba k úrovni pohodlí, které poskytuje své osádce, jistě by ti tahouni jižní elektrizované větve naší nákladní železniční dopravy zasloužili trochu liftingu. Ne, že by se tak nedělo, ale odstranění následků letitého opomíjení ještě nějakou dobu potrvá – zvlášť v době krizí, úspor a personálních zemětřesení.

 

 

Abych podal (či lépe řečeno už jen dokončil) výčet lokomotivních řad, s nimiž jsem se v rotundě setkal, nesmím zapomenout na všudypřítomné kocoury řady 742, kteří tam nechyběli, v poměrně četném zastoupení, také. I když návštěvníci (nesmíme zapomenout na onu výše zmíněnou cyklistickou exkursi) hráli na přítomné pracovníky ČD Cargo alespoň opticky přesilovku, neznamená to, že ve stáních pro lokomotivy a v přilehlých dílnách žádný pracovní ruch v ten nepracovní den nepanoval. Na železnici se přece život nezastaví (pokud pan věcně veřejný ministr dopravy nerozhodně opačně) nikdy. A živo bylo též v kolejišti i na točně.

 

 

Sice bych v depu klidně vydržel až do večera, ale musel jsem brát ohled i na svého kamaráda, který se už jistě, ač to se zdvořilostí sobě vlastní nedával najevo, nudil. To proto, že zde bývá častým hostem. Tak častým, že mu náš průvodce, jenž nás už před hodnou chvílí ponechal našemu osudu, žertem navrhl, aby si v jejich administrativní budově pronajal kancelář nebo aspoň zabral skříňku. To se stalo až při loučení, k němuž jsme zatím jen pomalu směřovali. Trochu oklikou, kolem pomníkového dvojkolí papouška 477.014. Když politici toho dne kladli kytky k pomníkům jiným, nám stačil tento, i když jsme jej pugétem neobdařili.

 

 

Musím se ale přiznat, že jsem před ním poklekl – nikoliv ovšem z přehnané úcty, ale abych si lépe vyfotografoval tabulku, proti stavu za mé minulé návštěvy, stejně jako památníček celý, zkrášlenou. Pak už jsme vyhledali toho hodného pána, který nám exkursi umožnil. A byl hodný ještě víc – od rána pro nás na intranetu sledoval pohyb jednoho nákladního vlaku, který měl putovat z Ostravska do Břeclavi. Proč k němu Milan to zvláštní přání vznesl a průběžně jej mobilem pak během dne v té věci otravoval? Důvodem bylo vozidlo, které jej vedlo – zatím jen ve zkušebním provozu jezdící mesršmit řady 380 a jeho eventuální fotografování.

 

 

Bohužel, podobný snímek, jaký pořídil Milan o 11 dříve, nám dopřán tentokrát nebyl. Byť v tu chvíli jsme to netušili a dověděli se jen to, že vlak z Ostravy sice v pořádku vyjel, ale zasekl se před obtížně průjezdným Přerovem v Drahotuších, kde už pár hodin stojí. Až v pozdním čase odpoledním (tady si dovolím předběhnout čas, abych kauzu mesršmit uzavřel) nás pak dostihla zpráva, že náš kýžený náklad byl odkloněn na Olomouc. Ještě tedy v lehce optimisté náladě jsme se s oním hodným pracovníkem ČD Cargo rozloučili a vyrazili za dalšími zážitky. Vedeni údaji jízdního řádu, nejprve k Milanovu oblíbenému přejezdu na bratislavské trati.

 

 

No, ono to bylo trochu jinak – k přejezdu jsem dospěli s mezipřistáním v oblíbené Milanově osvěžovně, rázovitě označené typickým slováckým nápisem Pizzeria, kde dotyčný spořádal pozoruhodnou porci proteinů. Možná jeho přesycenost (ale spíš zmatky v plnění GVD) byla příčinou, že se nám na tom šotofleku dařilo jen nevalně. Nechali jsme bez reakce projet dva nákladní vlaky s laminátkami v čele a museli se spokojit dvěma gorilami, pochopitelně na vlacích osobní dopravy. Nakonec nebýt této skutečnosti, nemohl bych použít titulek právě takový, jaký je – vzdor tomu, že všechny ty stroje nákladní nebyly na zvedácích.

 

 

Možná že se na nepříliš úspěšném pořizování traťových snímků podílela také jistá naše roztěkanost, způsobená faktem, že jsme souběžně řešili závažný problém, co s napočatým odpolednem. Variant bylo několik, dokonce i ta, že se Milanem rozloučím a popojedu nejbližším spojem do Brna, kde se budu hodinku či dvě věnovat pro změnu provozu tamnímu. Sice mne to lákalo také, ale nechtělo se mi vzdát se Milanovy milé a poměrně vzácné společnosti, ani zahodit šance na další zážitky z tohoto mně vzdáleného zákoutí naší vlasti. Nakonec to vyřešila nabídka, které jsem neodolal. Ale o tom až příště – zatím se můžete domýšlet:

 

1. Středisko oprav kolejových vozidel - Wikipedie, otevřená encyklopedie
2. ČD Cargo - Wikipedie, otevřená encyklopedie
3. DPOV, a.s.
4. Depo kolejových vozidel Brno - Wikipedie, otevřená encyklopedie
5. Lokomotiva 109 E - Výroba a zkoušky - L.P. 2010
6. Železniční trať Havlíčkův Brod - Kúty - Wikipedie, otevřená encyklopedie
7. Železniční trať Přerov - Břeclav - Wikipedie, otevřená encyklopedie
8. Železniční trať Břeclav - Znojmo - Wikipedie, otevřená encyklopedie
9. Železniční trať Břeclav - Lednice - Wikipedie, otevřená encyklopedie
10. Žst. Břeclav – Příjezdy a odjezdy vlaků