Déjà vu aneb znovu za vlaky, modely a tramvajemi do Liberce

Obložení místa i mávání jsem se zhostil úspěšně, tak jsem začínal vlastní text oné zářijové reportáže. Tentokrát to bylo ovšem právě naopak, neboť jsem se k výpravě už jedoucí v libereckém rychlíku připojil na královéhradeckém hlavním nádraží zase já. Dokonce dálkově ovládán esemeskou se sdělením, do kterého z vozů budu nastupovat. „Naopak“ bylo i počasí, takže jsem se svému zatím jen virtuálnímu příteli osobně představil v podobě poněkud zmáčené. Nicméně „apollo“ bylo příjemně vytopeno a má svrchní slupka záhy zdárně vyschla. Tak nějak v příkrém rozporu k toku našeho řečňování, který byl mocně živen akutní potřebou vyměnit si názory na všechno možné – od komunikačně-sociálního klimatu na stránkách VLAKY.NET až po ekonomicko-politické klima celospolečenské, najmě v jeho segmentu dopravním.

V hovoru, později rozšířeném tématicky na zajímavosti městské hromadné dopravy ostravské a tedy účastnicky též na další členy expedice, a občasném vybíhání za účelem pořízení nekvalitních snímků a naopak kvalitního čerstvého dešťového přelivu všude, kde náš vlak chvíli postál, uběhla cesta do cílové stanice poměrně rychle. My jsme přijeli přesně v čase stanoveném platným GVD, což jistě potěšilo u tohoto ostře sledovaného vlaku Ministerstvo dopravy, ale asi drobně zaskočilo domorodce „dědka“, jenž se dostavil k našemu uvítání na rozdíl od nás mírně opožděn. Jeho přítomnost nebyla jen zdvořilostní, ale přímo bytostně nezbytná, neboť na jeho plecích spočívala tíha organizace věcí následných.

Své role se ujal neprodleně a vedl nás na domluvené setkání s místními železničními modeláři do jejich království v prostorách liberecké provozní jednotky DKV Česká Třebová. (Roku loňského to ještě bylo DKV Ústí nad Labem.) Při minulé návštěvě jsem toto místo vynechal a nechal se zastoupit svými tehdejšími souputníky, takže jsem si to mohl tentokrát vynahradit – sice ochuzen o výstavu modelových vozidel, ale zato netísněn mnohými návštěvníky. Stálo to opravdu za to a domácí pánové se nám skutečně věnovali s plným nasazením. Nejvíce snad jejich minidorostenec, doprovázený svým pomocníkem krtečkem, který, jak známo, ví si rady se vším.

Když jsme tento krásný úvod dne absolvovali a s hostiteli se rozloučili, rozhodující část výpravy se odešla ubytovat a já, nemaje této potřeby, jsem směřoval své kroky od mašinek zmenšených za mašinkami velikosti životní do depa a na nádraží. Co jsem zde potkal, nebudu popisovat a odkáži vás na obrazové zachycení všeho podstatného v připojené galerii. K němu mohu zde snad přidat i jednu úsměvnou příhodu. Když jsem si dokumentoval v depu postávající „veselou krávu“, která v mé sbírce doposud chyběla, pustil se do mne jeden z místních pracovníků. Ne snad proto, že se motám, kde nemám, ale nelíbilo se mu, že zvěčňuji takový krám, který má všechny nectnosti výchozí stroje a ještě mnohé nové, zatímco těch pár dobrých věcí původních se podařilo rekonstruktérům úspěšně zlikvidovat. A hnal mne k mašince jiné, totiž otci všech „brejlovců“, který stál opodál a focení si podle mého mentora naopak zasloužil. Což jsem mu pochopitelně nevyvracel.

Čas mi ubíhal mezi mašinkami poměrně rychle a blížila se doba „dědkem“ zorganizované návštěvy druhé, tentokrát ve vozovně místního dopravního podniku. A v tuto chvíli se na mne usmálo štěstí. Tedy ono to bylo spíš tak nějak postupně – napřed jsem při pořizování jednoho kompozičně náročnějšího snímku šlápl do onoho ryze ekologického produktu, který tak proslavil maršál Ney u Waterloo svou jednoslovní odpovědí Angličanům na výzvu ke složení zbraní. A v zápětí se začala potvrzovat známá pověra, že takovéto šlápnutí přináší štěstí: z mraků se prodralo slunce (jen aby nám světlíky poslalo do tramvajových remíz dostatek luxů k focení), na nádvoří vozovny stály obě renovované historické tramvaje (přímo pózovaly našim objektivům) a vůbec vše další, co nás mělo potkat za branou Dopravního podniku města Liberce, nemělo chybu. Platilo to ovšem skutečně jen a jen tam - bezprostředně po opuštění areálu jsme byli opět vydatně skrápěni deštěm.

Po srdečném uvítání našimi hostiteli se naše výprava o jednoho úda zmenšila, neboť „dědek“ byl odvolán v souvislosti s pověřením jinými úkoly. Mohl odkráčet spokojeně, protože vše, co slíbil, také do puntíku zařídil a patří mu za to neskonalý dík. My jsme se nejdříve zevrubně věnovali oběma historickým tramvajím, které nám pak navíc udělaly tu radost, že se daly do pohybu a vydaly se do haly údržby na kanál, kde na nich místní šikulové pokračovali ve své mravenčí a nikdy nekončící práci. Pak naše kroky směřovaly k vozidlům už modernějším, z nichž některé nepoutaly pozornost mých ostravských přátel jen samy o sobě, ale také tím, že právě Ostrava byla jejich někdejším domovem. Liberecký dopravní podnik je ostatně znám jako místo soustřeďující tramvajová vozidla z jiných měst tuzemských i zahraničních – ani ne snad z nostalgických jako spíš z ekonomických důvodů. Více o původu libereckých tramvajích se můžete dočíst v odkazech na konci tohoto povídání.

Ani v tomto případě vás nebudu zatěžovat podrobným popisem všeho, co jsme viděli, a nechám promluvit obrázky v galerii. Když jsme se konečně nabažili tramvají a rozloučili s naším průvodcem, který nás dokonce obdaroval zajímavými propagačními materiály, nastal čas rozchodu. Zatímco mí přátelé zamířili za svým dalším programem (jak jinak než tramvají), já jsem se vrátil zase k vozidlům železničním. Vzhledem k tomu, že jsme z brány dopravního podniku vyšli právě v době odjezdu jednoho z taktově jezdících rychlíků do Pardubic, měl jsem skoro dvě hodiny na to, abych ještě ulovil něco snímků na nádraží či v depu. I když bylo meteorologicky značně nevlídno a po nějakém Ještědu nebylo v mračnech ani památky, mé štěstí tak nějak pokračovalo. Zapózoval mi jeden „katr“, dopoledne mým čočkám zlovolně unikající, České dráhy mi postupně přistavily všechny místní Regionovy trio a cosi předvedla i Deutsche Bahn.

Nicméně s blížící se hodinou šestnáctou mělo toho mé fyzično tak nějak dost a s uspokojením se posadilo do zatím ještě příliš nenaplněného „apolla“ ku zpáteční cestě. Ta se na rozdíl od ranního putování poněkud vlekla, neboť jsme neměl s kým komunikovat a navíc s přicházejícím večerem byl výhled do ubíhající krajiny omezován až do krajnosti. Jediným vzrušením bylo v Turnově mé první setkání s řídícím vozem řady 954.2. Na druhou stranu však toto vzrušení bylo natolik mocné, že jsem byl jistě blízek koronární příhodě. Mohl jsem totiž na voze spočinout pohledem jen krátce, než mi výhled zakryl vůz přistavovaný k soupravě na vedlejší koleji. Na vystoupení z vlaku nebyl čas, a tak jsem se aspoň pokusil o snímek z okna, předem odsouzený k nezdaru.

Do Hradce Králové jsme dorazili s mírným náskokem, což byla klika, neboť místní dopravní podnik nejde ve svých službách až tak daleko, aby koordinoval odjezdy svých spojů s GVD. Takže jsem poněkud nedůstojně proběhl halou a na poslední chvíli vtěsnal své tělo do autobusu jedoucího k mému sídlu. Tím jsem si sice nedopřál obvyklou oběť bohu Nikotinovi před nádražím (a jak se jí po dlouhé abstinenci dožadoval!), ale zato jsem se dostavil k rodinnému radiátoru právě k teplé večeři a televiznímu zpravodajství coby její nezbytné příloze. To první jsem si zasloužil a vychutnal, to druhé si nezaslouží nikdo a měl jsem si to odpustit. 

Prameny a odkazy:

1. Dopravní podnik města Liberce, a.s.
2. Tramvaje Liberec
3. Společnost pro veřejnou dopravu - Liberec
4. Vozový park Liberec
5. ČNDS - dopravní portál: Liberec
6. Aktuální počasí v Liberci – webová kamera zaměřená na vozovnu DP
7. Kroužek přátel městské hromadné dopravy Ostrava
8. Seznam Encyklopedie - Kroužek přátel MHD Ostrava

Poděkování:

Mé poděkování patří především příteli „Ostravakovi“, který mne do této výpravy přizval a vytrhl mne tak z každoroční posváteční letargie. Díky si zaslouží pochopitelně nezpochybnitelný organizační talent „dědek“, všichni ti milí lidé v Liberci, kdož se jeho talentu podrobili a nám vyhověli, a v neposlední řadě také „Ostravakovi“ přátelé, kteří mne mezi sebou snášeli. Jó a nesmím zapomenout poděkovat své drahé polovičce za tu večeři. Dobrou.

Titulní snímek: Prototyp T 478.3001 (753.001-7) v PJ Liberec dne 19.1.2008 © PhDr. Zbyněk Zlinský 

Nepřehlédněte:

Tato reportáž je doprovázena poněkud předimenzovanou galerií snímků, jejichž autory jsou PhDr.Zbyněk Zlinský, Jakub Sýkora a Eva Mazáková. Galerie je také tématicky košatá, takže podle svého zájmu můžete využít tohoto rozcestníku, který vás dovede na začátek toho, co vás zajímá:

• MODELY
• TRAMVAJE
• VLAKY 1
• VLAKY 2
• VLAKY 3