Od delty Dunaje přes lesní železnici ve Viseu až kousek na Ukrajinu

Konkrétně článek Františka Halčáka, který ve své třetí části popisuje cestu do Delty Dunaje a obce Sfantu Gheorghe, kde už Dunaj svou dlouhou pouť končí, a následně článek Mgr. Jana Guzika popisující zážitky ze zimního putování po lesní železnici ve Viseu de Sus i jeho pokračování.

 

 

 

Napadlo mě, že v létě by v Karpatech mohlo být též hezky. Začátek naší cesty a její většina byla velmi neželezniční. Autem Dacia Logan MCV, které jsme tímto vzali na exkurzi do své domoviny, jsme se po dálnicích z Brna přesunuli přes Vídeň, Budapešť, Temešvár do Bukurešti, kde jsme navštívili takzvaný Ceauceskův palác, dnes sídlo parlamentu, kongresové centrum a turistickou atrakci. Tato budova , jejíhož úplného dokončení se diktátor Ceacesku již nedožil, je údajně 3. největší budova na světě a rumunský státní rozpočet na její výstavbě brutálně krvácel. Obrovské místnosti, samý mramor, ručně tkané obří koberce, ručně vyřezávané dveře… Návštěvník jen žasne nad tou marnotratností.

 

 

Po té jsme se přesunuli do obce Mahmudia ležící u Svatojiřského kanálu Delty Dunaje. Jak již psal František Halčák přede mnou, Delta Dunaje je biosférická rezervace UNESCO a nutno říci, že oprávněně. Z obce Mahmudia už se dá do hloubi delty pokračovat pouze lodí. Měli jsme předem přes internet domluvené ubytování na 4 noci ve vesnici Sfantu Gheorghe (Svatý Jiří) a naše ubytovatelka nám zarezervovala i hlídané parkování v Mahmudii i místa na rychlolodi. V letních měsících pluje z Tulcei do Sfantu Gheorhge rychloloď typu „raketa made in SSSR“ denně ve 13.30, v Mahmudii zastaví ve 14h a po hodině plavby je v cíli, v obci, kde ještě nedávno žili jen rybáři. Dnes se zde rychle rozvíjí turistický ruch. V obci sice stále ještě nejsou zpevněné silnice, ale už zde funguje wi-fi internet minimálně ve 2 hospodách a jejich zahrádkách a je zde i funkční bankomat, což byl tedy pro mě docela šok. Ubytovacích možností je v obci mnoho, ihned po vystoupení z lodi potkáte několik nabídek.

 

 

Nás však již v přístavu čekala slečna Kristyna, která nás přivedla do stejného penzionu Kormoran, ve kterém bydlela parta Františka Halčáka. To byla dobrá náhoda, tomu říkám inspirace jak má být! Ubytování bylo super, plná penze se skládala zejména z ryb a porce byly obrovské, fakt to nešlo sníst. Půl dne jsme trávili rybařením nebo výlety do Delty, půl dne koupáním v Černém moři. Na pláž nás vždy přivezl traktor zajišťující kyvadlovou dopravu (2RON/os., 1RON=6Kč). Na pláži se točí pivo a prodávají chlazené limonády za velmi přijatelné ceny. Voda v Černém moři v oblasti delty neoplývá čistotou ani přílišnou slaností, koupání však bylo v letním horku příjemné. Vstup do moře z písečné pláže je pozvolný a cca 300m od břehu proti vám zničeho nic klidně plave žába nebo velká užovka. Příroda je zde všudypřítomná.

 

 

Strach jsme měli z pověstných komárů. Měli jsme z domova připravené spousty repelentů a moskytiéry na hlavu, ale k jejich využití nedošlo. Přes den o komárech není téměř vidu ani slechu, večer při setmění však udeří. To už jsme však usínali vyčerpaní po bohatém denním programu a bohaté večeři.Velký dojem na mě udělaly výlety na pronajaté lodi s průvodcem v osobě tatínka Kristyny do kanálů a jezer Delty. Vidět na vlastní oči v přírodě pelikány, kormorány a další faunu a floru je něco úplně jiného, než jít do ZOO. Zážitky odsud i po uplynutí měsíce od této cesty jsou stále ještě velmi silné a ačkoliv jsem již viděl kus světa, na přírodu v Deltě budu vzpomínat po zbytek života. Sfantu Gheorge a delta se mi vryly pod kůži. Vidět místo, kde Dunaj, který unáší i vodu od nás z domova, končí svoji dlouhou pouť, je magické a úžasné.

 

 

Rychloloď zpět na pevninu pluje ráno v 6.50. Ve čtvrtek 5.8. byla ráno v deltě hustá mlha. Vypluli jsme velmi pomalu a po zhruba 5 km loď připlula ke břehu, nechala se dobrovolně proudem unést na mělčinu, vypnula motory a cca hodinu jsme čekali, až se mlha rozpustí. Potom jsme cca 60km rychlostí doletěli do Mahmudie, kde jsme se v pořádku shledali s naší zaprášenou Dacií. Další cíl byl již velmi železniční. Po krátké zastávce u malovaných klášterů v rumunské Moldávii jsme přijeli do pohoří Rodna na rumunsko-ukrajinské hranici. Ve městě Viseu de Sus se nám podařilo najít velmi levné a kvalitní ubytování přibližně 300m od stanice úzkorozchodné lesní železnice. Ráno v 8h už jsme byli na nádraží připraveni k odjezdu turistickým parním vlakem do stanice Paltin vzdálené asi 21 km.

 

 

Trať byla po povodních v roce 2001 značně poškozena a zachránil ji švýcarský podnikatel, který ji dodnes využívá ke svážení dřeva z jinak nepřístupného údolí. O letních víkendech je trať turisticky velmi navštěvována a v sobotu 7.8. se dokonce chystal ve stanici Paltin rockový koncert. Trať se vine malebným údolím stále podél řeky Vaser. Velmi často je trasována tak blízko řeky, na jejímž toku jsou stopy častých povodní všudypřítomné, že se není čemu divit, že je velkou vodou velmi zranitelná. Paltin je malebný kousek země na břehu řeky, kde je piknikoviště pro turisty, podium pro případné kulturní akce a je zde cíl turistických vlaků tažených parními lokomotivami. V sobotu 7.8.2010, v den naší návštěvy, jely 2 vlaky za sebou, občas velmi blízko za sebou, aby měli početní fotografové a kameramani co snímat.

 

 

2x bylo nutné zastavit a doplnit vodu. Voda se doplňovala hadicí buď přímo z řeky nebo z některého z potoků, který se do řeky vlévá. V parních lokomotivách se topí dřevem, což je sice pro provozovatele zadarmo, ale nechci spekulovat nad potížemi s dehtováním v kotlích. Po trase jsme potkali jak osobní drezíny, které jsou upravenými osobními dodávkovými auty, tak i specifický viseulský motoráček. Po příjezdu do stanice Paltin jsme se prošli ještě kousek dál po trati proti proudu řeky a po té jsme se občerstvili z vlastních zásob, protože jsme netušili, že se zde bude prodávat lákající občerstvení ve formě grilovaného masa a klobás. Na zpáteční cestě vlak zastavil asi v polovině své cesty u stánku, kde se prodávaly vynikající koblížky. Cestující vzali stánek útokem a celý ho vykoupili, poslední 2 koblížky jsem si koupil já.

 

 

Ve Viseu de Sus mě překvapila velmi vysoká turistická návštěvnost této malebné železnice. Inu Rumunsko již je zemí, která má turistům co nabídnout a kde jsme neměli přes nedobrou pověst, která o této zemi přetrvává, žádný pocit nebezpečí či ohrožení ani ze strany běžných lidí, ani ze strany policie. Masivní investice EU do infrastruktury a podnikatelské sféry do průmyslu jsou zde vidět. Cestu jsme zakončili krátkou návštěvou městečka Solotvino na Ukrajině. Solotvino leží na druhém břehu řeky Tisy po přejetí mostu z rumunského pohraničního města Sighetu Marmatiei. Atrakcí Solotvina jsou bývalé solné doly, které se po krachu přestaly odvodňovat a na několika místech se zde zem propadla a tak vznikly v kráterech slaná jezera. Jejich salinita je tak vysoká, že se zde podobně jako v Mrtvém moři nedá normálně plavat, ale pouze ležet na vodě.

 

 

Připadal jsem si visíce bez jediného pohybu ve vodě tak trochu jako hustoměr. Je třeba dát velký pozor, aby se vám kapka slané vody nedostala do oka, to je potom síla, ale jinak super. Kolem jezer je mnoho možností na ubytování a v četných restauracích se často potkáte s česky mluvící obsluhou, s lidmi, kteří dříve pracovali v ČR a rádi na to v dobrém vzpomínají. Já v dobrém vzpomínám na tento kousek světa a přeji mu a lidem zde žijícím do budoucna šťastný vývoj. Nakročeno mají dobře.