2010 – Svět 1435 milimetrů – Fénoviny

Tentokrát ne v roli zdechlin, ale hrdé chlouby v čele vlaků.

Možná je to taková malá omluvenka pro ty, kdo těžko rozdýchávali seriál, věnovaný fénovacím strojům, brázdícím koleje  mimo výkon. Možná opět otevíráte příspěvek k této řade proto, že mi fény jezdí "za humny" a byť už dávno nejsou posledním výkřikem techniky, své kouzlo stále neztratily. Možná je to proto, že přeci jen jsou to stroje, kkteré nejčastěji fotím. Taurusy, (mimochodem, občas špinavější než proslulé špindíry 350), po odmaskování fotbalových strojů ztratily své kouzlo, Výkonné, leč na pohled nudné červené lokomotivy nejsou pro oko fotografa to pravé ořechové a tak jsem ke kolejím mířil nejčastěji v lichou celou hodinu, tedy v čas, kdy koleje trati 250 u Břeclavi profénovávají 350 v obou směrech.

Vcelku výjimečná kombinace. Mrazivý den se sněhovou peřinou, přitom i se slunečními paprsky. Co víc si přát? Máže se potom někdo divit, že jsem 21.1. sáhl po fotoaparátu a k velkému úžasu nic nechápajících řidičů jsem postával na kraji silnice, abych zvěčnil blonski fénovací stroj v čele EC 171.  

O měsíc a den později jsem byl na přejezdu u Kostické váhy znovu. V kalendáři bylo datum 22.2., když mi pár minut zpoždění EC 170 dalo možnost zvěčnit míjení dvou EC spojů mezi Břeclaví a Lanžhotem.

Nadjezd u Podivína je místem, kde se občas objevím, především ve snaze o jiný záběr turistického vlaku do, tedy v tomto případě přesněji z Lednice. A když už stačím z místa na lokálce přejet k Podivínu včas, podaří se vyfotit i něco jiného. Jako v tomto případě. 12.4. a před objektivem pózuje fénovač.

Duchem už pomalu na narozeninové jízdě našehu klubu, tělem ale stále ještě doma. Aby si fotoaparát zvykl na víkend s vlaky, vytáhl jsem jej 6.5. ke kolejím. Kakadustroj, který vypadá jako papoušek a ne jako vepř domácí bahnivý, za zaznamenání stál.

Osud, který mě zavál alespoň kus dál od domova (nebo to byla práce), volná minuta, blízkost kolejí a skutečnost, že je vhodný čas k focení. Tedy vhodný ve smyslu porovnání s jízdním řádem. Co to dohromady znamená? Nic jiné, než že se pokusím o snímek i v místech, které nemám precizně zmapované. ANo, přesně tak to vypadalo 29.5., když jsem projížděl od Šakvic k Hustopečím. Výsledkem je tento snímek. 

Jestli bylo něco typické pro první polovinu roku 2010, tak to byla přemíra vody. Jih Moravy si užil povodní, mokrá zem už nestačila brát vodu. Proto není divu, že když jsem 14. června vyrazil fotit, uvízl na snímku nejen fén v čele EC 170, ale i kaluž stojaté vody na pozemku, který byl předtím polem.  

Rovný úsek s přejezdem Kostická váha. Jeho výhodou je právě přejezd, který spolehlivě prozrazuje okamžik, kdy je třeba být ve střehu. Ve střehu jsem byl i 30.7., abych si cvakl oblíbenou lokomotivu 

Bývaly doby, kdy oblast nadjezdu v Lanžhotě nabízela široký výhled na koleje za současné možnosti vidět na vjezdovém návěstidle povolující znak pro vlaky od Bratislavy. Dnes je vjezdové návěstidlo po koridorizaci trati předsunuté před nadjezd a zářez zarostlý. I tak se v těchto místech dá fotit. Já to zkusil mimo jiné i 9.8. 

V létě jsem v rámci hledání neokoukaných míst obcházel další části traťového úseku z Lanžhota do Břeclavi. 13.8. jsem byl znovu venku. Oblouk v místech, kde kdysi stálo Hradlo Dyje, totiž dává možnost najít optimální místo s ohledem na směr slunečních paprsků. I když, občas to bylo na hraně.

Zataženou, pošmourno, sem tam kapka, občas regulérní déšť. Takové bylo počasí 17.8. a já si říkal, že ta voda třeba trochu očistí hugofén. Mýlil jsem se, hugo se probatolil kolem mě, obalen nánosem odolné špíny.  

Datum 21.8. je od roku 1968 spojeno s výročím internacionální pomoci vojsk Varšavské smlouvy. To jsou ctnostná slova, označující akci, která mimo jiné vtiskla přesnou hodnotu slovu dočasný. V podobě rozmístění ruských vojsk je jednotkou dočasnosti jednadvacet let a internacionální pomoc je totéž, co okupace. Ale nic. dost politiky. My jsme vloni se Zbyňkem provedli internacionální vpád na moravská, rakouská a slovenská nádraží a já si z toho dne do ročenky schoval tento snímek ze stanice Sekule. Jen doteď nevím, co chtěl ten uctivý výpravčí, co při spatření dvou fotografů, očividně nikoliv sebevrahů, utekl z nedalekého nástupiště cosi povykovat do staničního rozhlasu.  

Tedy ne, že bych se chtěl nad někým povyšovat, zvláště ne nad stvořením natolik váženým (na kolejové váze), ale 2.10. jsem si vylezl pár stupínků na žebřík, abych se pěkně usmál na fénující stroj.

Marně se mi za hradbu křoví schovávala lokomotiva v čele EC 170. V kalendáři bylo datum 10.10. a mě bylo jasné, že v tuto hodinu jsou mezi Břeclaví a Podivínem vlaky v sudém směru prakticky nefotitelné. Tak jsem zaujal strategickou pozici uprostřed pole, abych udělal snímek v módním panningu. Ale tak nějak jsem podcenil porost kolem trati. Zakryl mi mrcha, kus mašiny.  

Po větší část roku špinavý, ale přesto obletovaný. Jeho Výsost Hugofén čtvrtý se 12. 10. batolí  směrem do Bratislavy v čele podle mého názoru nejslušivější soupravy maďarských vozů v soupravě EC 171

 Po devíti dnech, 21. října stojím v podstatě na stejném místě (no... pokud nepočítám odstup od osy koleje) a čekám. Mraky na obloze totiž nabídly příležitost dát záběru trochu jiný náboj. A bylo v tu dobu vlastně celkem jedno, že místo huga jel blonskifén. Aspoň byl čistý a ukázal, že autor vizuální podoby korporátního nátěru měl skutečně na mysli bíločervenou kombinaci.... 

což  v případě vlaku z opačného směru, zvěčněného ve stejný den asi o kilometr blíž Lanžhotu, rozhodně nebylo zřejmé. Aby bilo jasno, mám na mysli u předchozího snímku zmíněnou bíločervenou kombinaci, použitou jako základní barvy uniformního blonski laku slovenských lokomotiv. PO nemalou část roku jde na lokomotivách bez omylu identifikovat jen ta červená barva. 

 27.10. bylo pěkně. To je ostatně vidět i na fotce. Já se vystavil na nadjezdu ve Staré Břeclavi a čekal, jestli se i v tento den budou po koridotu vozit kilogramy bahna sem a tam. No, bahýnko na cestách nechybělo, vezlo se tentokrát směrem k domovskému depu v Bratislavě. Na druhé straně ale vnímám logiku, kterou potvrzují strojvedoucí - špinavé jsou dobré, nekazí se. Ty čisté lokomotivy, co mají čas  na mytí, mají dost času na postávání  v depu, zatímco jejich sestry - špindíry makají. 

 To přesně o měsíc později 27.10. října se stal zázrak a osud (nebo snad jízdní řád a oběh lokomotiv) mi nacpal před objektiv výjimečnou událost. Slušně vypadající blonski fén.

 20.11., podzim a počasí, že bys psa nevyhnal (ale šotouše klidně). I v takovém počasí ale jezdí vlaky, takže proč fotit jen ten šotoideál? Má to jednu výhodu, pokud jde vůbec vidět, není třeba pak řešit, odkud vlak vyfotit. A kdyby svítilo slunko, v jednu hodinu odpoledne by se z tohoto místa nedalo fotit vůbec. Takže.... proč nevyužít špatné póčasí pro pořízení nečeho neobvyklého?  

O týden později, 27.11 svítilo sluníčko. Ale podzimní atmosféru vystřídaly první pozdravy zimy. Tady ještě v podobě prvních vloček, které přežily dopolední hodiny.  

Byl začátek prosince, přesněji 3.12., když se i na jihu Moravy hlásila o svá práva paní Zima. Zkusmo vyslala na Zemi nadělení toho bílého sajrajtu, co v kombinaci s násladně "nasněženou" solí ze silničářských aut tak svědčí našim přemísťovadlům. Nicméně, čerstvý sníh pochopitelně padá i na koleje a fénovací vozidla jej zčásti rozpouští, z části rozmetají do okolí. Druhá uvedená činost v podobě závoje kolvlaku byla tím, co tomuto snímku dalo jakýsi náboj.