Skaličákem v Retzu, oktávkou v potoce (skoro)

Takže jsem nahlédl na jízdní řád vlaku, na mapy i do své vlastní paměti, co kde a jak by se dalo. Z hlediska sestavy fotomise z toho nakonec bylo sólo pro mě a tak jsem v sobotu ráno vyrazil s cílem začít před Grešlovým Mýtem. Tam, u zastávky Blížkovice vznikly první snímky. Další scénář byl stanovený předem. Fotit jsem jel na přejezd okresní silnice z Vranovské Vsi do Štítar. Tam už uprostřed louky čekal na svůj záběr  další známý z akcí, Milan Ovesle, který tentokrát působil ve svém „domovském“ rajónu. Volím místo, které je kompromisem mezi možným ideálem a nutností nepřekážet prvnímu. V krátké debatě zmiňuji své přání udělat nějaké snímky v oblouku na náspu kousek před nejkratším českým tunelem, neboli před křížením  železnice a silnice ze Znojma do Vranova nad Dyjí. Co však ve vzpomínkách a z pohledu řidiče na zmíněné cestě vypadalo snadně, bylo nerealizovatelné. Trať v oblouku měla skvělé maskování různých křovin a náletů. Takže jsem pokorně prchal na alternativní místo, již zmíněný nejkratší tunel.
Jenže….Teď nastává okamžik kdy jsem se dopustil osudového selhání, u člověka s nějakými 900 000 km za volantem všeho možného skoro neodpustitelné. Na cestě k zastávce Citonice jsem se tedy objevil jako poslední a tedy odsouzen k otáčení na ne zcela vhodném místě. Ani to nemuselo být problémem, kdyby…. Při otáčení sjíždím předními koly mimo asfalt. Jen o centimetr, dva, jsem přejel optimální místo. O další dva, tři centimetry auto uhnulo na mokré trávě a bylo zalíčené. Návrat na cestu vlastní silou byl nemožný. Z focení u tunelu nebylo nic, cvakl jsem něco přímo na zastávce a zásluhou síly nějakých osmi, deseti chlapských rukou se auto vrátilo zpět do pozice, ve které je mu jeho síla pod kapotou něco platná.
S velkými díky (a pocitem velké ostudy a ukázky řidičské chyby) odjíždím z Citonic a mířím do Znojma, abych absolvoval i oficiálnější část akce. I tam přibývá na kartě nějaký ten snímek, zachycující ale nejen sazometný stroj, ale i doprovodné aktivity. A i když jsem vyzbrojen informací o pózování na mostě nad Dyjí, vyrážím za Nový Šaldorf, zvěčnit vlak pod Konicemi. A pak ještě v Šatově, před vjezdem do kdysi zcela zadrátovaného nádraží, stejně jako ve stanici, při křižování s protijedoucím vlakem z Vídně. Vjezd zvláštního vlaku do Retzu už se zvěčnit nepovedlo, ale vyvážilo to setkání s jiným zvláštním vlakem. Natrefil jsem se na Reblaus expres, „zondrzůg“, putující mezi Retzem a Drosendorfem. Ten jsem také zvěčnil ve vinohradech nad Retzem, ještě předtím, než jsem se vypravil pod Konice, zachytit soupravu v opačném gardu, tedy uhlím napřed. Spokojil jsem se pouze s dokumentačním pofocením pod Konicemi a nabral kurs k domovu. Pár fotek na kartě bylo, a kromě toho i pocit ostudy po zmíněném extempore na zastávce Citonice.

Před a za Blížkovicemi

Na přejezdu silnice do Štítar

Šumná

Takto skončilo auto po marném a opakovaném pokusu vyjet. Ještě teď se stydím

Citonice

Spolek přátel Hroznové kozy uvítal ve Znojmě vlak po svém. Pod parou byl v tu chvíli ale opravdu jen Skaličák 

... který zrovna najíždí na soupravu

Znojmo, před odjezdem

dvakrát před či pod Konicemi

dvakrát před Šatovem

křižování v Šatově

v Retzu bylo zásluhou zvláštního vlaku veselo

příjemný bonus - Reblaus Expres

a ještě jednou, mezi vinohrady.

Skaličák pod Konicemi

A teď ještě jednou totéž, ale oficiálním tónem:

Oslavu výročí trati místo drah připravili fandové železnice

ZNOJMO/RETZ (miv) – Nikoliv České dráhy či Správa železniční dopravní cesty, ale dva spolky příznivců železnice mají ”na svědomí” sobotní jízdu zvláštního vlaku z Moravských Budějovic do Znojma a rakouského Retzu. V čele soupravy dýmala parní lokomotiva.
Za organizátory se pod jízdu podepsal Spolek pro veřejnou dopravu na jihozápadní Moravě (SVDJZM) a Společnost telčské místní dráhy. Druhý z uvedených pořadatelů má na svědomí tradiční akci pod názvem Telčské parní léto, Odtud si do Retzu odskočila parní lokomotiva ”skaličák” s označením 433.001. Českým drahám nutno ale přiznat, že na úspěchu jízdy mají velký podíl. Když původně plánovaná lokomotiva 310.922 vykolejila i se soupravou při převozu na akci z České Třebové do Jihlavy, zapůjčilo brněnské depo jednu ze dvou jejich udržovaných parních lokomotiv. Účastnící sobotní jízdy tak nebyli o akci ochuzeni, naopak. Skaličák je větší, než vykolejením poškozená ”Kačenka” 310.922. 
Ve Znojmě cestující čekalo slavnostní uvítání v režii Znojemských ostrostřelců z 10. praporu rakouských polních myslivců, členů Spolku přátel Hroznové kozy a dalších. I proslov starosty, historického tedy, když současného nebylo nějak vidět. ”To není jen tak obyčejná oslava, ale hapenning, kterým chceme přilákat pozornost lidí k železnici. Připomenout, že tento druh dopravy je opomíjený a není využitý natolik, kolik by mohl,” uvedl Jiří Kacetl ze spolupořádajícího SVDJZM. Spolek není jen partou nadšenců, marně snících o návratů časů, kdy jezdily vlaky z Moravských Budějovic do Jemnice, či dob, kdy Znojmo mělo rychlíkové spojení s Prahou. Dokázali zpracovat dokumenty, které nabízí konkrétní řešení železniční dopravy, aby skončil masivní odliv cestujících z vlaků do autobusů. Ten je ovšem často podporován samotným dopravcem. Jízdní řády jsou stále častěji nastaveny tak, že cestující sami upřednostní autobus.  
Oficiálním důvodem jízdy byla oslava 140 let provozu na Severozápadní dráze z Vídně do Děčína. Trať, vedoucí přes Znojmo, byla kdysi nejkratší spojnicí, nakonec ale historie upřednostnila jiné spojnice. Vlak neskončil ve Znojmě, respektive v pohraničním Šatově, ale přejel hranici a zastavil až v rakouském Retzu. Vyjednat přejetí hranice bylo složité, rakouská strana si kladla přísné požadavky po stránce technické a vznesla i finanční nárok na zajištění jízdy. Nakonec se ale podařil kompromis a parní vlak skutečně překročil hranici. V Retzu vzbudil značnou pozornost. I lidé, kteří vyrazili na jízdu jiným historickým vlakem Reblaus expres z Retzu do Drosendorfu, se zájmem hleděli na českou dýmající lokomotivu.