Železnice v podzemí - malá, ale šikovná

 

A to vzdor skutečnosti, že hlavní lákadlo výstavy, modelové kolejiště velikosti H0, bylo prezentováno takříkajíc in statu nascendi, tedy spíš přerodu - ze své někdejší do zcela nové podoby. Nicméně stalo se tak premiérově, což bylo možná příčinou jevu, který jsem nečekal. Na místo děje jsem se dostavil krátce před hodinou devátou, abych hlavní objekt svého zájmu fotograficky pojednal pokud možno ještě před jeho pozdějším obklopením hojnými návštěvníky. Ta finta mi však nevyšla, neboť jsem nebyl zdaleka jediným, kdo si za mlhavého podzimního rána za stejným účelem přivstal nebo příležitostně podlehl lákání poutače ve staniční hale.

 

 

Takže jsem dokonce nebyl ani prvním zájemcem, čekajícím na otevření jinak veřejnosti nepřístupného vchodu do útrob výpravní budovy, k němuž i jedince nepříliš všímavé spolehlivě vedly nepřehlédnutelné plakátky a šipky v hale i na prvním nástupišti. A než jsem se pak přivítal s přednostou klubu, který plnil roli zprvu dveřníka a poté pokladníka, byl dotyčný plně zaměstnán prodejem vstupenek (vlastně jízdenek, a to nejen způsobem provedení, ale také formou výdeje) a já jsem se musel vzdát své představy o bezproblémovém zvěčnění klíčového exponátu. Takže jsem raději chvíli postál u pokladny a sledoval přicházející zájemce o prohlídku.

 

 

Jejich složení bylo vskutku pestré – od malých jedinců s doprovodem přes početné rodiny až po manželské páry věku téměř kmetského. Pan přednosta si ani v největší špičce svou práci nijak neulehčoval, ke každému se choval s vlídnou pozorností a s dítky pak prováděl někdy až dojímavý ceremoniál. Každé z nich si mohlo lepenkovou, datem označenou jízdenku samo znehodnotit kleštěmi, načež dostalo jako pozornost podniku krátkou kolejku H0 na památku. Některé z nezletilců ten hodný pán srdečně vítal jako staré známé, protože výstavu navštěvovali, jistě k velké „radosti“ svých dospělých průvodců, opakovaně, někteří snad i každý den.

 

 

Pořadatelé akce počítali s nudícími se rodiči či prarodiči a vyhradili jim v předsálí místa, kam je dítka měla podle psaného pokynu odložit. Ale asi se přepočítali, neboť jsem žádné odložené dospěláky nezaregistroval. Všichni toužili vidět to, kam je jejich svěřenci zatáhli – i když to vlastně mohlo být i naopak. Největší pozornost pochopitelně přitahovalo ono už zmíněné kolejiště, pro vesměs „tétéčkově“ zaměřený klub netypické. Do péče členů KŽM se dostalo jako kdesi jinde už nechtěné a stalo se základem k realizaci záměrů, o nichž informuje už výše odkázaná klubová stránka. Z ní pochází i plán, tvořící základ mého „bedekru“:

 

 

Ten může zvídavému návštěvníkovi připojené galerie posloužit k orientaci ve snímcích, zachycujících provoz na kolejišti, jemuž jsem věnoval reportérskou pozornost během asi dvou hodin svého pobytu v podzemí. Ovšem nikoliv soustavně, protože bylo třeba zachytit i exponáty další a samozřejmě též ruch kolem nich. V místnosti s kolejištěm „hánulkovým“ byla v provozu ještě dvě další, svou plochou sice mrňavá, ale přesto vzbuzující pozornost. Byť první z nich, velikosti TT, je z výstav hradeckých modelářů známé už téměř notoricky, svou propracovaností vždy zaujme. Nedostatkem diváků však netrpěl ani naopak strohý dvojitý ovál velikosti 0.

 

 

Tyto pohyblivé atrakce doplňovalo značné množství exponátů statických – od výzdoby místnosti v podobě různorodých artefaktů z prostředí skutečné železnice přes pozůstatky předchozí modelářské činnosti až po vitríny s modely lokomotiv a dalších drážních i silničních vozidel. Ta expozice pak pokračovala v další místnosti, kde se však největšímu zájmu návštěvníků těšil krámek, který nabízel leccos navíc, co si člověk mohl přibalit ke svým zážitkům z výstavy, ovšem v podobě hmotné. Třeba omalovánky, pohledy, časopisy, modely PIKO nebo stavebnice Merkur. A co taková stavebnice umí, to si dítka mohla vyzkoušet přímo na místě.

 

 

Při svých potulkách podzemím jsem také chtěl ukojit touhu zvědět něco víc o činnosti KŽM Hradec Králové. Za tím účelem jsem si připravil i jakýsi dotazníček pro jeho přednostu, který se mi pak v řídkých chvilkách u momentálně nevytížené pokladny ochotně věnoval. Bohužel jsme se od hořických začátků přes epizodu v Okresním domě pionýrů a mládeže v už více než třicetileté historii klubu příliš daleko nedostali. Skončili jsme v dobách, kdy královéhradecké nádraží jen poskytovalo své prostory pro podobné výstavy, Bývalá čekárna byla sice lépe přístupná i mnohem prostornější, ale zato vyžadovala nemalé úsilí při instalaci výstavy i jejím rušení.

 

 

Dnes mají hradečtí modeláři k dispozici místnosti sice rozlohou i výbavou méně komfortní, ale zato jsou takříkajíc ve svém a mohou celoročně pracovat i příležitostně výsledky své činnosti prezentovat na jednom místě. I když pro dobrou věc se rádi vydají mimo vlastní teritorium, jak už dokázali svou účastí třeba na výstavě v Lipsku. Práce se jim daří, jen by ji mohli možná ještě lépe „prodávat“. Když jsem si prohlížel jejich nepříliš obsažné klubové stránky, nabídl jsem jim prostor v této reportáži. Slíbené podklady bohužel nedorazily, takže více informací vám přinesu snad při jiné příležitost někdy v budoucnu, až bude nové kolejiště kompletní.