Letní putování na Korsiku (2)

Ve středu máme na programu odpočinkový den, nejprve se však musíme přesunout blíže k moři do kempu Barbicaja, který se nachází u stejnojmenné pláže v zálivu asi 5 km od centra Ajaccio. Na sídlišti nacházíme zastávku s plánkem sítě MHD, kde zjistíme, že na zastávku Barbicaja jezdí linka číslo 5 z centrálního náměsti Place de Gaulle. Do centra města popojedeme linkou číslo 4, která přijela oproti jízdnímu řádu s 7 minutovým náskokem (to je zde vcelku běžné, dodržují se jen odjezdy z výchozích zastávek, poté se jede podle možností provozu, vozidla a řidiče..). U řidiče zakupujeme přestupní jízdenku na 60 minut v ceně 1 EUR. K dispozici jsou i celodenní jízdenky za 3 EUR, k dostání jsou však pouze v „Centre du Voyage TCA“ (TCA = provozovatel MHD) u vlakového nádraží, a to jen během 8 hodinové otevírací doby v pracovní dny,  z níž si musíme ještě odečíst 2 hodiny na polední přestávku. V centru města přestupujeme na linku 5, která je jako jedna ze dvou linek posílena v letním provozu o 100%, neboť spojuje Ajaccio se soustavou pláží táhnoucích se podél zálivu. Po 20 minutách jízdy autobusem Heuliez bus, který připomíná pražské CityBusy, vystupujeme na zastávce Barbicaja. Pro výstup postačí zmáčknout tlačítko „STOP“, pro nástup na mezilehlých zastávkách je však nutné odvážně vstoupit před jedoucí vozidlo, pouhé posedávání či postávání u označníku pro řidiče rozhodně neznamená, že si přejete nastoupit.

Nejprve si odložíme věci v kempu a poté jdeme na 2 hodiny na pláž. Po dostatečném vykoupání jdeme opět na zastávku linky 5 a jedeme na její konečnou Parata. Ta se nachází na mysu zálivu u města Ajaccio a od konečné zastávky autobusu integrované s velkým parkovištěm vede ještě asi 1,5 km dlouhá cesta na strážní věž Parata, od níž pozorujeme jak celý záliv, tak blízké Krvavé ostrovy. Bohužel, věž samotná je nepřístupná a tak pouze obejdeme mys a za hodinu jedeme zpět, tentokrát až do Ajaccia. Při jízdě zpět nechápavě kroutíme hlavou nad „ústrojovou kázní“ mladé řidičky, pro kterou není problém ovládat pedály v botách o podpatku výšky 15 centimetrů.. Po příjezdu do města se jdeme projít pěkným centrem, a poté vystoupáme na náměstí Place de Austerlitz, kde se nachází památník se sochou nejslavnějšího korsického rodáka – Napoleona. Bohužel je již památník ve večerních hodinách uzavřen, a tak sochu spatřujeme jen přes plot a zezadu. Po návratu do centra usedáme do jedné z mnoha restaurací a objednáme si výborné tříchodové menu. Kulinářský zážitek trvá více než hodinu a jelikož po 20. hodině již 5-ka nepojede (v rámci systému Noctambus je tato linka provozována specificky – jedním spojem celotýdenně s odjezdem z centra v 0:00), jdeme do kempu pěšky. Cestou naši pozornost překvapivě zaujme hřbitov. Na rozdíl od našich hrobů nejsou korsičané pohřbíváni do země, ale do (často velmi) pěkných domečků s pěknou květinovou výzdobou.

Autobus výrobce Heuliez Bus dopravce TCA na konečné linky 5 Parata © Aleš Svoboda

Ve čtvrtek se dopoledne ještě vykoupeme v moři a odpoledne máme v plánu odjet z Ajaccio přes město Sarténe až na sedlo Bavella, kde v pátek podnikneme ještě jeden horský výlet. Do Ajaccio už naposledy využijeme spoj linky 5, a pěšky se přesuneme na autobusové nádraží, které je společné s přístavním terminálem. V prostorné odbavovací hale nacházíme okénko dopravce (každý dopravce má své okénko, byť žádný neprovozuje více než 4 spoje..) a zakupujeme jízdenky na spoj ve 13:00 do Sarténe (cena 12,50 EUR/osoba). Tato zastávka leží na trase spoje Ajaccio –Sarténe -  Bonifacio/Porto Vecchio, která je v létě provozována dopravcem Eurocorse Voyages v rozsahu 4 párů spojů (z toho 2 i v neděli), v zimním období (tj. celý rok mimo červenec a srpen) jsou provozovány 3 páry spojů denně mimo neděli. Ještě zbývá vyřešit večerní pokračování ze Sarténe do sedla Bavella, linku Ajaccio – Sarténe – Zonza – Bavella provozuje dopravce Alta Rocca Voyages. Jízdní řád zde nacházíme opět přehledně vyvěšený (v korsické autobusové dopravě nebývá problém najít platné jízdní řády ve městech na autobusových nádražích, na mezilehlých zastávkách bychom jej však stejně jako s jakýmkoli zastávku připomínajícím mobiliářem hledali marně). Od pokladní se dozvídám, že spoj ze Sarténe na sedlo Bavella odjíždí z náměstí Place Porta v samém středu města, a prozatím postačí, když sdělím své jméno a státní příslušnost (což zprvu nechápu..).

Nyní nás ovšem čeká jízda jižním směrem a ve vozidle značky Otokar cestuje poměrně dost dalších spolucestujících. Jízda do Sarténe trvá 2 hodiny a vede po hlavní silnici jižním směrem. Mezi přímořskými městy Ajaccio a Propriano překonáme 2 horská sedla a po celou dobu se naskýtají pěkné výhledy. Nepříjemný je však jízdní styl řidiče, který při klesání používá rovné úseky k rozjetí vozidla, zatímco ostré oblouky jsou určeny k prudkému brzdění. Ve městě Propriano, které nás překvapí úzkými uličkami a kamennými domy, chvíli stojíme na „zastávce“ před prodejním místem Eurocorse, poté zbývá posledních 15 km do Sarténe. Batohy si zde necháme v cestovní kanceláři asi 5 minut od centra, která rovněž prodává autobusové jízdenky (a kde zastavuje i autobus tohoto dopravce). Podle průvodce je Sarténe město kamenné krásy, a tomu se dá i uvěřit: úzké uličky lemované vysokými kamennými domy, větší či menší zákoutí jsou hodně idylická a odlišná od ostatních středomořských měst. Vyhrazené 3 hodiny jsou však více než nadbytečné (centrum je poměrně malé) a tak po vyzvednutí batohů a návratu na centrální náměstí Place Porta krátíme čas do odjezdu autobusu v creperii u dobré palačinky.

Když se nachýlí čas odjezdu, jdeme si stoupnout na křižovatku na okraji náměstí (zbytek prostranství tvoří pěší zóna). Na malinkatém prostoru není problém autobus minout a tak nás příliš nevzrušuje, že zde nenacházíme ani stopu po něčem, co by připomínalo autobusovou zastávku. A tak čekáme. 10 minut, 20 minut, 30 minut… Když ani po půl sedmé autobus nepřijíždí, jdeme se již nervózně optat do informačního centra, zda čekáme opravdu správně. Pohostinná a anglicky hovořící informátorka nám správnost zastávky potvrzuje, a na můj dotaz zavolá na infolinku dopravce. Od „dispečerky“ se dozvídá a nám okamžitě sděluje, že autobus je dnes „a little bit late“ („o něco opožděn“) a s dovětkem „Doufám, že Vám to mezitím neujelo“ nás vrací zpět na náměstí. A skutečně po dalších 10 minutách těsně před 19. hodinou se objevuje minibus s výraznou cedulí „Bavella“. Řidič, který tričkem s vyobrazením Maura s bílou stuhou vyjadřuje svou příslušnost nikoli k dopravci, ale k ostrovu, o nás od pokladní v Ajaccio ví, a do ruky dostáváme již předepsané jízdenky s nálepkou „Monsieur Svoboda“. Další jízda je již velmi svižná. Po úzkých silničkách stoupáme do vnitrozemí ostrova, a za postupného šera projíždíme horskými kamennými vesničkami, ve kterých bují čilý večerní život. Byť nejslavnější vesničkou je poslední obec před sedlem Bavella Zonza, i ostatní vesničky v nás zanechali příjemný pocit. Ve snaze zkrátit zpoždění předjíždíme i v ostrých zatáčkách pomalejší vozidla, což Zuzka sleduje s jistou dávkou strachu (pochopitelně to má řidič s přehledem na háku). Na lince Ajaccio – Bavella jsou v létě provozovány 4 páry spojů celotýdenně, v ostatním období ovšem pouze 1 pár spojů do Zonzy a na sedlo Bavella se jezdí podle potřeby. Po 20. hodině přijíždíme na sedlo a podáním ruky se loučíme s přátelským řidičem. Jelikož fouká silný vítr, ubytováváme se v horské chatě (na výběr je hned ze 2 chat) ve společné noclehárně v ceně 20 EUR/osoba/noc. Ještě zajdeme na jedno pivo do restaurace a před pátečním výletem ke skalním věžím (největší přírodní atrakci v okolí) uleháme ke spánku.

Sedlo Col de Bavella © Aleš Svoboda

V pátek vstáváme po 6. hodině a po rychlé snídani vyrážíme na výlet. Na programu máme „oblíbenou“ okružní cestu skalními věžemi, které jsou dominantou celého okolí. Podle průvodce  trvá absolvování této trasy 6 – 8 hodin. Zprvu vyrážíme ze sedla po žlutě značené (alpinistické) variantě trasy GR20, která strmě stoupá a klesá kamenitým terénem, na jednom místě (kde už by to jinak nešlo) je cesta i zajištěna řetězem. Za ním se ovšem charakter cesty zjednodušuje a po vystoupání na sedlo ve výšce přes 1600 m n.m., odkud se nabízejí pěkné výhledy jak na okolní skalní věže, tak i širší okolí, cesta klesá jehličnatým lesem k rozcestí s kmenovou GR20. Odtud se po obvyklém červenobílém značení vracíme zpět, a i když návrat je úmornější (cesta vede převážně lesem, jen tu a tam se otevře nějaký výhled), na sedlo se vracíme necelých 6 hodin po odchodu. Vracíme se do chaty pro zbylé věci. Během odpoledne nás čeká přesun do přímořského přístavu  Porto Vechhio na jižním okraji ostrova.

Přímé spojení autobusovou linkou ze sedls Bavella do Porto Vecchio zajišťuje v letních měsících denně (kromě neděle) dopravce Balesi Evasion v rámci linky Ajaccio – Zonza – Bavella – Zonza – Porto Vecchio (vyjma zajížďky na Bavellu jezdí linka celoročně).  Jízdní řád této linky se nám podařilo vyfotit na autobusovém nádraží v Ajaccio, zastávka Bavella však byla označena blíže nespecifikovanou hvězdičkou a proto jsme se báli, aby „závlek“ na sedlo Bavella nebyl v praxi uskutečňován jen dle nálady řidiče. Proto jsme do asi 8 km vzdálené Zonzy využili odpolední (poslední) spoj linky do Ajaccio dopravce Alta Rocca Voyages, kterému jsme se již svěřili do služeb předešlého dne. V Zonze jsme tak měli přes 2 hodiny času, které jsme využili na krátkou obhlídku této kamenné obce a k posezení v restauraci u autobusové zastávky. Ta byla i překvapivě označena ve formátu rozkládacího stojanu, na kterém nás dopravce Balesi Evasion vyzívá jak k využití našeho spoje, tak především k možnosti pronájmu autobusů od nejmenších až po největší velikosti. Čas zde uváděný byl sice o hodinu pozdější, než ten který jsme viděli v Ajaccio (18:00 vs. 17:00), nicméně nám to alespoň dodalo jistotu, že se do Porto Vechhio dostaneme.
A to se skutečně stalo. Před 17. hodinou stoupáme na kruhový objezd  v Zonze ke vjezdu, odkud autobus očekáváme a přesně v 17:00 se objevuje minibus s cílovým ukazatelem Porto Vecchio. Ihned jsme odbaveni (auta mezitím počkají či objedou “kruháč“ v protisměru) a dostáváme 2 jízdenky v sympatické ceně 5,60 EUR/osoba (na Korsice jsou jinak velké rozdíly v cenách jízdného podle dopravců).  Na sedlo  Bavella autobus sice nezajel, ovšem obavy z toho, že bychom se ze sedla nedostali, byli zbytečné. Asi po 10 km jízdy zastavujeme uprostřed lesa u přehradní nádrže a vyčkáváme příjezdu druhého vozidla, které začínalo svou jízdu na sedle. Zde se dáváme do hovoru s přátelským mladým řidičem, od kterého se dozvídáme, že je v Porto Vecchio zbytečné zajíždět na autobusové nádraží, když nás může zavést přímo ke kempu (podobným bonusem obšťastnil i zbylé 4 cestující). Po 10 minutách čekání přijíždí druhý minibus ze sedla a probíhá přestup hrana – hrana (ze sedla přijela jen jedna paní s velkým batohem, jehož transfer mezi vozidly zajišťuje dvojice řidičů). Poté již jen zbývá strmě vyklesat až do úrovně mořské hladiny a po necelé hodině vystupujeme (opět na kruhovém objezdu) přímo před vstupem do našeho kempu. Po postavení stanu ještě vyrazíme na prohlídku večerního centra, které pulsuje rušným životem. Po návratu zpět do kempu rychle usínáme.

Minibus dopravce Balesi Evasion během další kouřové přestávky… © Aleš Svoboda

V sobotu ráno vyrážíme na nejjižnější mys ostrova do města Bonifaccio. Z Porto Vechhio  je to sem ještě 25 km a tak opět využíváme veřejnou autobusovou linku. Jediný dopolední spoj odjíždí z autobusového nádraží (které je v těsné blízkosti přístavu a na mapách i na místě označeno a vybaveno přístřeškem a jízdními řády zastavujících linek) v 8:00, byť doprava na lince Porto Vecchio – Bonifaccio je na korsické poměry nevídaně hustá. V létě jsou v provozu hned 4 páry spojů a to po všechny dny v týdnu (mimo sezónu pak 3 páry od pondělka do soboty).  Máme štěstí, neboť je sice sobota, ale Francouzi mají 14. července státní svátek (Výročí pádu Bastily), takže na jiných relacích bychom mohli čekat na spoj marně. Náš známý dopravce Eurocorse Voyage na tuto linku nasazuje čínské středně dlouhé vozidlo značky King Long Bus. Přesně v 8:00 odjíždíme  a po hlavní silnici rychle jedeme jižním směrem. Oficiální 30 minutovou jízdní dobu není při agresivní jízdě problém stáhnout pod 25 minut. Před půl devátou zastavujeme (opět v přístavu) na konečné ve městě Bonifaccio (ani tady není problém zastávku najít – kancelář dopravce je jen necelých 50 m vzdálena..).

Nejprve jdeme na prohlídku historického centra města na vysokém skalním ostrohu přímo nad mořskou hladinou. Po průchodu historickým centrem pokračujeme dále okolo námořnického hřbitova až nad okraj zálivu, odkud již spatřujeme břehy nepříliš vzdálené Sardínie. Poté se vracíme zpět do přístavu a zjišťujeme nabídku okružních plaveb po zálivu. Našeho bloudění si všimne agilní „námořník“, který si „jen pro nás“ připravil vskutku výhodnou tarifní nabídku. Zatímco obvyklá cena hodinové plavby po zálivu a podél útesů pod městem stojí 17,50 EUR, nám je nabídnuta cena jen o 2 EUR vyšší. Oproti standardní trase se však dostaneme až k ostrovům Lavezzi, kam již obvyklý tarif činí kolem 25 EUR. Musíme však přislíbit, že na ostrovech nevystoupíme (většina cestujících jezdí na tyto neobývané ostrovy navštěvovat pláže a po několikahodinovém pobytu se vrací některým z příštích spojů zpět). V rámci této 1 a půl hodiny dlouhé plavby projedeme jak kolem těchto ostrovů, tak kolem sousedních ostrovů Ile Cavallo, které jsou (dle hlášení lodního rozhlasu) veřejnosti nepřístupné, a svá skromná letní sídla zde mají osobnosti jako např. „Monsieur Abramovič“. Poté ještě zajedeme do jeskyně pod korsickými útesy a po návratu do přístavu čas do odjezdu autobusu trávíme na „městských plážích“ (tak říkal průvodce, v reálu šlo o skalnaté útesy, kde se slunilo pár lidí) pod kaplí St. Roch u vchodu do historického centra města. Poté se již vracíme autobusovým spojem v 17:00 zpět do Porto Vecchio. Je dobré zmínit, že jízdné na této relaci je bez komplimentů předražené (8 EUR/osobu za 25 km!). Řidič i vozidlo je shodné jako u ranního spoje.

V Porto Vecchiu si podruhé během pobytu na Korsice zajdeme na večeři. První pokus o vstup do restaurace okolo 18. hodiny skončil nezdarem (odpoledne okolo 16. hodiny se totiž všechny restaurace uzavírají a otevírají se až na večeři v čase mezi 18:30 – 19:00). Po dalším obkroužení centrem města si nakonec pochutnáme na výborné pizze, která na místní poměry vychází na docela snesitelné ceny (okolo 8 EUR). Poté již nezbývá než sejít zpět do kempu a zalehnout ke spánku, v neděli budeme vstávat již okolo půl sedmé ráno.

Autobus dopravce Corsicatours na lince Porto Vecchio - Bastia © Aleš Svoboda

Ranní vstávání bylo totiž spojeno s potřebou dostat se zpět do přístavu Bastia, odkud v pondělí odjíždíme zpět do Itálie. Jelikož přímé železniční spojení Porto Vecchio – Bastia je již od 2. světové války nefunkční, musíme opět využít autobus. Přímá linka Porto Vechhio – Bastia je provozována dopravcem Corsica Tours v rozsahu 2 párů spojů denně (v období platnosti jízdního řádu „zima“ od září do června pouze od pondělí do soboty). Ranní spoj odjíždí z autobusového nádraží v 8:00 a dokonce má zajištěn přípoj spojem z Bonifaccia. Vyjíždíme včas a jízdné je opět docela vysoké (za cca 100 km platíme 22 EUR/osoba). Celou dobu jedeme po východním pobřeží ostrova po hlavní silnici na sever. 20 minutovou přestávku máme asi v polovině trasy. Ve městě Ghisonaccia zastavujeme u (označené!) autobusové zastávky, ovšem jízdní řád linky nacházíme na místě pro něj mnohem symboličtějším: pod barovým pultem přilehlé kavárny.. Poslední kilometry před Bastií již projíždíme průmyslovou oblastí souběžně s železniční tratí přicházející od uzlu Ponte Leccia. V Bastii spoj končí (a pravděpodobně i začíná) u centrální informační kanceláře na náměstí Place St. Nicolas v blízkosti zastávky městské dopravy (jízdní řád i prodej jízdenek je ovšem k nalezení v kanceláři Corsica Tours na hlavní ulici vedoucí z náměstí směrem k nádraží o křižovatku dále…).

Stejně jako první den po příjezdu na ostrov jedeme linkou 4 MHD do obce Miomo do již známého kempu Les Orangers. Po rozbalení stanu nám zbývá ještě k dispozici celé odpoledne , které trávíme chvíli na pláži u moře a poté výletem do 8 km vzdálené obce Erbalunga. Ta je nejsevernější obcí na východním pobřeží ostrova, kam se dá v neděli dostat veřejnou dopravou (až tady končí linka 4 MHD Bastia). V pracovní dny 3 spoje této linky zajíždí ještě o 2 obce severněji, na samotný severní okraj mysu ostrova známého jako Cap Corse se však veřejnou dopravou již není možné dostat. Vzhledem k tomu, že celou cestu do Erbalungy jsme šli po frekventované silnici, vracíme se zpět linkou 4. Jízdné bylo mírně vyšší (2,50 EUR). Čekali jsme standardní cenu MHD Bastia 1,20 EUR, tato obec ovšem již není součástí města a tak zde platí vyšší tarif, ostatně i jízdenky mají zcela jiný design. Po krátké jízdě do Mioma trávíme poslední večer na Korsice v útulné restauraci nad karafou místního růžového vína.

V úterý ráno nasedáme na první spoj linky 4 (odjezd po půl osmé..) a jedeme do Bastie. Po nákupu výborných croissantů jdeme do přístavu, kde zakupujeme jízdenky na trajekt do italského Livorna za shodnou cenu jako při cestě opačným směrem.  Opět je připravena loď Corsica Victoria dopravce Corsica/Sardinia Ferries, a přesně v 8:30 vyplouváme na 4 hodinovou plavbu. Ta by proběhla bez jakýchkoliv komplikací nebýt toho, že před vjezdem do livornského přístavu naši dráhu křížila  flotila pěti vojenských lodí italského námořnictva. Ty měly pochopitelně přednost, takže jsme zakotvili s asi 20 minutovým zpožděním.

Trajekt do Francie v přístavu Bastia © Aleš Svoboda

Jelikož z přístavu k nádraží je cesta spíše do kopce než opačně, chceme se tentokrát svézt autobusovou MHD. Z přístavu k nádraží ovšem přímá linka k nádraží nejezdí (jezdí zde jen linka 8 v půl hodinovém intervalu, na jejímž jízdním řádu jsme nic, co by vypadalo jako „Stazione Centrale“ nenašli). Proto pokračujeme asi 15 minut pěšky do centra města, kde již jízdní řád s požadovaným textem nacházím. Centrum města s nádražím spojuje linka 1 a 1R (což je „expresní“ varianta linky 1 projíždějící některé nácestné zastávky). Souhrnný interval těchto linek činil v pracovní den jen několik minut, jízdenky zakupujeme přímo u řidiče v ceně 1,50 EUR. Nasazeným vozidlem byl klasicky italský BredaMenarini Bus. Byť náš spoj byl označen číslem 1R, stavěli jsme stejně na všech nácestných zastávkách. To však ničemu nevadilo, jízda k nádraží netrvala díky rázné, ovšem slušné jízdě řidiče déle než 10 minut.

Před návratem domů ještě v Itálii plánujeme navštívit město Pisa, které leží přímo na trase železnice do Florencie. Nabídka vlaků mezi Livornem a Pisou je nadstandardní, vlaky jedou zpravidla 3 – 4x za hodinu. Na stanici tak bez znalosti jízdního řádu zjišťujeme, že nejbližší osobní vlak jede za pouhých 6 minut. Pro jízdenku však musíme k pokladně, neboť jízdenku v ceně 2,30EUR nelze v automatu zaplatit sto-eurovou bankovkou. Vše ale přeci jen dobře dopadne a vlak tvořený vratnou soupravou z vozů MDVC a lokomotivou řady E464 bez problémů stíháme. Jízda po elektrizované dvojkolejce je rychlá (okolo 140 km/h) a za čtvrt hodinu již vystupujeme v Pise. Na prohlídku máme vyhrazené asi 2 hodiny a tak naše zavazadla putují do úschovny zavazadel. Ta není (jak je v Itálii obvyklé) provozována formou úložných skříněk, ale klasickou formou se zaměstnancem, který dohlíží nejen na zavazadla, ale i na jejich majitele (při úschově si např. pořídí kopii občanského průkazu).

Naše kroky ve městě putují k největší atrakci města – šikmé věži. Ta se sice nachází přesně na opačném okraji centra města, MHD nám však přijde využívat zcela zbytečné a raději volíme půl hodinovou procházku přes centrum města. To je velmi klidné a většinu cesty je možné absolvovat po pěší zóně. U věže následuje nezbytné fotografování, při kterém je nezbytné zapózovat tak, aby neznalý obdivovatel fotografické sbírky nabyl dojmu, že dotyčný věž podepírá. Na trávníku je tak vidět spousta asijských turistů v nepřirozeném postoji a jednou rukou „ve vzduchu“.. Bohužel na samotnou návštěvu věže čas nezbyl, první volná prohlídka byla až ve večerních hodinách.. Cestou zpět si tak alespoň dopřáváme výbornou kávu a zmrzlinu. Po vyzvednutí zavazadel ve stanici pokračujeme ještě hodinu jízdy osobním vlakem do Florencie (Firenze S.M.N.). Souprava je opět tvořena vozy MDVC taženými lokomotivou řady E464.
Ve Florencii jsme si raději ponechali alespoň půl hodiny na přestup a tak mou pozornost zaujme vysokorychlostní jednotka řady ETR 575 „Italo“ soukromého dopravce NTV, který čerstvě zahájil provoz na relaci Roma – Milano. My jedeme do Benátek stejným způsobem jako při cestě „tam“, tedy jednotkou řady ETR 600 nasazovanou na linku spojů Frecciargento v relaci Roma – Venezia S.L. Na příjezdu z Říma má vlak asi 10 minut zpoždění, v hlavové stanici je na obrat vyhrazeno jen pár minut, proto není divu, že odjíždíme téměř s 15 minutami zpoždění. Po vysokorychlostní trati rychle jedeme do Boloni a nudu v tunelu přeruší jen žebračka (opět s předepsaným textem v italské a anglické mutaci), kterou jsme v takto prestižním spoji opravdu nečekali. V rychlosti si jí ovšem všímá hbitá průvodčí, která se za ní svižnými kroky rozběhne tak, že žebrající „uniká“ pryč, aniž by si papírky s letargickým textem zpětně vybrala.

Jednotka řady ETR 600 na spoji kategorie Frecciargento Roma - Venezia S.L. po příjezdu do cílové stanice © Aleš Svoboda

My jsme měli pro tuto cestu (Firenze – Venezia S.L.) zakoupený s „pouhým“ 14-ti denním předstihem z e-shopu italských železnic jízdenku za cenu 29 EUR/osoba (kategorie Economy), která je oproti standardnímu jízdnému stále o 14 EUR levnější. Tentokrát nám byl dokument, který shrnoval informace o cestě, správně doručen e-mailem. Do Benátek přijíždíme s asi 20 minutovým zpožděním před půl devátou večer a čas do odjezdu EN „Venezia - Wien express“ trávíme před hlavním nádražím  u kanálu pozorováním zdejší vodní MHD.  Nočním vlakem se poté přesouváme do rakouského Lince, přes noc cestujeme ve vcelku pohodlném lehátkovém voze řady Bcmz rakouských železnic OBB. Pro tuto cestu jsme měli zakoupené z e-shopu ÖBB jízdenky SparSchiene v ceně 49 EUR včetně lehátkového příplatku. (Rakouský e-shop se při cestách do zahraničí obvykle chová jako český, tzn. při cestě ze zahraničí do Rakouska je nutné mít jízdenku potvrzenou již rakouským průvodčím z cesty opačným směrem, pro noční vlaky z Itálie však tato povinnost odpadá.) Vlak je zcela zaplněný, kromě nezanedbatelné skupiny Rakušanů vracejících se z dovolenkových aktivit v Itálii tvoří cestující převážně Korejci či jiní Asiaté, trávící v Evropě dovolenou. S námi v kupé jsou 2 Korejci (a 2 Korejky), kteří mají v Evropě vytýčenou trasu Paříž – Řím – Vídeň – Praha – Istanbul. Po krátké socializaci se spolunocležníky přeci jen rychle usínáme.

Ráno se pak probouzíme do upršeného středoevropského klimatu při zastavení ve stanici Attnang-Puchheim, asi půl hodiny jízdy před Lincem. Rakouský doprovod lehátkových vozů, společnost CIWL, stále nabízí i v lehátkových vozech snídani v ceně lehátkového příplatku, a tak kromě kávy dostáváme i čerstvé houstičky s máslem a marmeládou. V Linci nás pak nejprve čeká šok teplotní (ranní teplota tu nemohla být vyšší než 15 stupňů Celsia). Další nemilé překvapení pro nás představuje „výluková kaskáda“, které se podařilo docílit díky vzájemné (ne)spolupráci ČD, resp. SŽDC a ÖBB. První výlukou byla dlouhodobá 2 měsíční výluka v úseku Linz – Pregarten, která na celé letní prázdniny znemožnila příjemné cestování mezi Prahou a Lincem. Všechny vlaky byly od počátku července do půlky září nahrazeny autobusy, s jednou výjimkou: vlaky R 200/201 „Anton Bruckner“ Praha – Linz – Praha byl v úseku Summerau – Linz a opačně zrušen bez jakékoliv náhrady (díky tomuto opatření tak po dobu celé cestovatelské sezony nešlo zakoupit výhodné jízdenky ČD „Sporotiket Evropa“ do všech západorakouských destinací, stejně jako do Lublaně…).

Autobus náhradní dopravy před hlavním nádražím v Linci © Aleš Svoboda

Autobus náhradní dopravy do Pregarten však z Lince odjížděl v čase pravidelného odjezdu vlaku a jelikož jsme byli spoj REX (spěšný vlak), po nezbytném zastavení před branami závodu VoestAlpine (náhradou za zastávku Linz Franckstrasse) najíždíme na rychlostní komunikaci a do Pregartenu přijíždíme jen s malým zpožděním do 10 minut. Dále nastupujeme do soupravy vozů CityShuttle s lokomotivou 1116 ÖBB a pokračujeme spojem „Donau-Moldau Express“ do Českých Budějovic. (Pro úsek Linz – České Budějovice jsme zakoupili jízdenku Donau-Moldau-Ticket v ceně 10 EUR pro držitele Vorteilscard, což je rakouská mutace české jízdenky Sport Karta Vltava-Dunaj, kterou za stejnou cenu pro držitele In-karet nabízejí ČD. Jak nám sdělila pracovnice zákaznického centra v Linci, Vorteilscard je to samé jako In-karta a v rámci této nabídky se obě karty vzájemně uznávají.)

Po překonání rakousko-české hranice přichází průvodčí Českých drah a sděluje nám, že cesta do Prahy nebude tak jednoduchá. Nejprve nás čeká ještě výluka Velešín – Kamenný Újezd, čímž se podařilo v rámci pravidelně přímého spoje Linz – České Budějovice (s pravidelným počtem 0 přestupů)  zajistit celkem 3 přestupy (BUS-VLAK-BUS-VLAK). Tím ovšem výluková činnost nekončí a další náhradní autobus nás čeká ihned z Českých Budějovic do Veselí nad Lužnicí. Zde konečně nastupujeme do vlaku a v humanizovaném voze řady B ČD dojíždíme před 13. hodinou na pražské hlavní nádraží. Posledních 295 km z Lince do Prahy pro nás tak znamenalo více přestupů (celkem 5), než kolik jsme učinili na mnohonásobně delší cestě z Florencie do Lince… Ke cti Českých drah ale musíme uznat, že i když na odjezdu z Veselí nad Lužnici jsme byli opožděni o 30 minut, na pražské hlavní nádraží dorážíme v pořádku a se zpožděním jen 10 minut. Pak už nezbývá než se nechat odvézt metrem domů a druhý den se zapojit do rutinního pracovního života.