Slunce, seno a pár mašin aneb Sláva na trati Strakonice - Vimperk

31.7.2013 8:00 Jiří Řechka

Vše to začalo, když jsem na našem webu v Krátkých dopravních zprávách narazil na informaci o stodvacátém výročí tratě číslo 198, tedy jejího úseku Strakonice - Vimperk. Pročetl jsem si podrobnosti o programu a bylo rozhodnuto. Nejenže jsem tuto trať nikdy nenavštívil, ale velkým lákadlem byla také jízda až do nejvýše položené stanice v České republice, dopravny Kubova Huť.

Pak nastalo hledání železničního spojení pro cestu tam i pro cestu zpět. Volil jsem ze dvou alternativ. Jedna možná cesta do Strakonic vede přes Tábor a Ražici a druhá přes Plzeň. Zvolil jsem jižní cestu, tedy Tábor - Ražice - Strakonice, protože tu jsem zatím neměl projetou. Zbývalo dohodnout se s mým vnukem, jestli tento výlet bude absolvovat. Rozhodl se, že ano, netušil ale, co ho bude čekat. Bylo toho na něj trochu moc, jak vyšlo najevo. Samotný výlet začal 13. července budíčkem ve čtyři hodiny ráno a po krátké přípravě odjíždíme na první metro, rychlík do Tábora nám odjíždí v 5:15 z hlavního nádraží.

Plakát akce (po kliknutí do náhledu se otevře celý ve formátu PDF)

Lístek včetně místenek mám koupený přes e-shop ČD, takže v klidu přijíždíme na nádraží a jdeme do přistavené soupravy. Cesta probíhá v pohodě a hlavně jedeme na čas. V Táboře máme pár minut do odjezdu osobního vlaku do Ražice, a tak dělám první snímky tohoto dne. Osobní vlak do Ražice odjíždí podle jízdního řádu a do Ražice také na čas přijíždí. Musím podotknout, že počasí si vybralo ten lepší den, takže je příjemně, hezky. Po příjezdu do Ražice mám opět pár minut času do příjezdu rychlíku, kterým pojedeme do Strakonic.

242.244-2 přiváží do Ražice R 922 „Josef Skupa“ Jihlava - Plzeň © Jiří Řechka

Čas příjezdu stanovený jízdním řádem je naplněn a rychlík opět přijel na čas. Odjíždíme do Strakonic, odkud pojedeme parním vláčkem do Vimperka a dál na Kubovu Huť. Jsem spokojený, časově vše vychází a nemám obavy, že odjezd ze Strakonic promeškáme. Třetí příjezd do stanice a opět na čas. Oslavný parní vláček ve Strakonicích čeká na svoje pasažéry, jdeme si s vnukem vybrat místo. Samozřejmě u okna, hledám a jedno nacházím. Nicméně to jednu chybu mělo, okno nešlo stáhnout.

Parní vláček se připravuje k odjezdu ze Strakonic © Jiří Řechka

Co se dá dělat, ne vždy všechno vyjde podle představ. Zanechávám vnuka ve vlaku a vydávám se zaznamenat další snímky tohoto dne. V čele vlaku je kafemlejnek 310.072 a na postrku pomáhá hektor T 435.0145. Čas odjezdu se naplnil a náš vláček se vydává na svojí cestu. Po celou cestu do Vimperka a dál na Kubovu Huť je vláček středem pozornosti veřejnosti. Cesta je vyplněna zastávkami pro výstup i nástup cestujících (v rozporu se známou hláškou zastavujeme dokonce i v legendárních Hošticích, na jejichž filmové účinkování naráží titulek reportáže) a hlavně pro napájení žíznivé mašinky.

„Kafemlejnek“ hasí žízeň ve Volyni © Jiří Řechka

Po příjezdu do Vimperka řada cestujících vystupuje, ale okamžitě se vláček zaplňuje cestujícími, kteří jedou na Kubovu Huť. Můj vnuk zůstává a drží mně místo. Já venku fotím zahájení oslav a vystavená železniční vozidla. Oslavy jsou zpestřeny vystoupením střelců z družebního bavorského města Freyungu. Je to pěkné, efektní a pěkně hlučné. Z vystavených vozidel mne okamžitě zaujme zamračená v barvách ČD Cargo, měl jsem za to že se jedná o řadu 751. Ale chyba, jedná se o stroj 749.018-8 a při dnešním rušení také této řady jsem překvapen, že dostal korporátní barvy. Pro mne příjemné překvapení.

749.018-8 v zánovním mundúru našeho národního nákladního dopravce © Jiří Řechka

Ve stanici mezi tím došlo k výměně lokomotiv na soupravě, hektor je vlakový a na postrku je kafemlejnek. Odjíždíme ze stanice a objevuje se panorama Vimperka a jeho dominanta, zámek, který je národní kulturní památkou. Za necelou hodinu přijíždíme do nejvýše položené stanice v Čechách, na Kubovu Huť. Nachází se ve výšce 995 metrů nad mořem. Zde je konečná a čekání na zpáteční jízdu je opět zpestřeno střeleckým vystoupením. Do stanice přijíždí osobní vlak do Vimperka a náš vlak dělá po jeho zastavení menší posun, jsme moc dlouzí, kafemlejnek stojí v cestě pravidelného spoje.

Bavorští ostrostřelci pášou v Kubově Huti ekologickou katastrofu © Jiří Řechka

Pár minut po odjezdu osobáku odjíždí i náš parní vláček. Po návratu do Vimperka vystupuji spolu s vnukem a jdeme v klidu se podívat na vystavená vozidla. Do návratu do Strakonic je dost času. Je také potřeba uspokojit naše chuťové pohárky a tak jdeme na oběd. Přes ulici jsou dva hotely, jeden je evidentně zavřený, ale druhý je otevřený. Chci něco k jídlu, ale vařené mají tak akorát pivo a podobné věci. Ptám se, kde je možnost se najíst a dostávám informaci, že bychom museli jít zhruba patnáct minut do města. Vnuk byl již dost unavený a šlapat tam a zpět se nám nechtělo, a tak okamžitě měním plán cesty.

„Kafemlejnek“ se ve Vimperku napájí, ale my nemáme kde © Jiří Řechka

Do Strakonic odjedeme normálním osobním vlakem, ve Strakonicích se najíme a když to dobře dopadne, tak ještě možná udělám nějaký snímek příjezdu parního vláčku. Po příjezdu do Strakonic jdeme hledat restaurační zařízení a protože jsem nějaké spatřil z okna vlaku, vydáme se tím směrem. Naštěstí stačí projít pod železničním mostem a hned vedle tratě se ona restaurace nachází. Přicházíme právě na otevření, ale narážíme na problém, dnes je to pouze pro zvané. Smůla, musíme zpět do města. A protože Strakonice neznám, bude to hledání jehly v kupce sena.

Oslavy vrcholí, parní vláček se vrací do Strakonic © Jiří Řechka

Štěstí ale při nás stálo, kousek od nádraží nacházíme velice příjemnou restauraci. Objednáváme si tradiční svíčkovou, výbornou, něco tekutého na utišení žízně, a zbývá i čas na zachycení příjezdu parního vláčku do Strakonic. Na stanici dělám ještě poslední snímky parního vláčku a čeká nás cesta zpět domů. Přijíždí náš rychlík do Plzně, v Plzni zvládneme přestup do pražského rychlíku a před dvaadvacátou hodinou jsme na hlavním nádraží. Následuje cesta metrem, na parkovišti mám auto a po více jak sedmnácti hodinách jsme doma. Já jsem spokojený, můj vnuk už méně. A já vím, že příště pojedu na takovou akci bez něj.