Ze Sokolova do Sokołowa

Pak pokračovala spojkou Ujrzanów - Doły a konečně vlak projel dráhu ze Siedlc do Sokołowa Podłaského, kde osobní vlaky nejezdí téměř přesně 20 let (poslední spoj PKP 1.4.1993). O programu bylo rozhodnuto, zbývalo vyřešit spojení do Polska.

Pracovní povinnosti mě držely v pátek v práci až do 17 hodin, takže jediná možnost jak realizovat cestu vlakem ze Sokolova (sudetského) do Sokołowa (Podłaskiego) byl R 443 Šírava s přímými kurzy na R 406 Chopin a příjezdem do Varšavy až po sedmé hodině ranní. Spojení to rozhodně nebylo optimální, protože zajišťovalo příjezd do Siedlc až po deváté hodině, kdy už byl fotovlak dávno na cestě, a při ujetí přípoje ve Varšavě hrozilo i jeho nedostižení na odbočce Ujrzanów. Přípoj však náhodou vyšel, a tak jsem v dopoledních hodinách mohl výborně odpočinutý (lůžko PKP IC nemělo chyb) vykračovat napříč čerstvě zasněženými Siedlcemi.

Město to není ani příliš známé, ani zajímavé. Do paměti železničních příznivců se dostalo snad jen díky místní kompletaci flirtů a dalších vozidel. Autobusové nádraží je sice hned vedle vlakového, v sobotu ráno do 20 km vzdálených Mord nic nejelo, taxi za cca 700 Kč jsem odmítl a tak zbývalo jen dostihnout vlak na Ujrzanówě, kam je to asi 4 – 5 km pěšky. Zastavení jsem měl předjednané, přívětivá hradlařka – závorářka mě ještě stihla pohostit. Při pohledu na zabezpečení místního PZZ jsem se však upřímně vyděsil – technika stará nejméně 40 let. I „závory“ paní zavírala „podle sluchu“ odhadem.

Zvláštní osobní vlak vjíždí na kolejové spojky odbočky Ujrzanów

Výjezd ze Siedlc na sever, směr Sokołów

Samotná traťová spojka do Dołů byla silně zavátá sněhem a při průjezdu od pluhu naší lokomotivy odletovaly tuny čerstvého, mokrého sněhu. V následující stanici Dziewule byla souprava objeta, abychom mohli pokračovat zpět na sever. Ve vlaku jsem mezitím identifikoval celkem 8 Čechů, mj. i zaměstnance ČD, SŽDC, i topmanažera jednoho českého známého kontroverzního dopravce, či jiného topmanažera významné české exportní společnosti. Za Siedlcemi jsme vyjeli na zlatý hřeb celé akce – dráhu do Sokołowa Podłaského. Během jízdy se uskutečnilo několik fotozastávek, nový sníh je ještě více zatraktivnil. Trať samotná je dnes živená pouze příležitostnou nákladní dopravou a údajně má být i úředně zrušena.

Sokołów Podłaski; příjezd osobního vlaku, v pozadí nakládka dřeva

Objíždění soupravy, severní zhlaví stanice; trať dále na Treblinku a Małkiniu mimo provoz

Výpravní budova žst. Sokołów Podłaski

Lokomotiva SM42-067 posunuje na jižním zhlaví Sokołówa

Prostor bývalé zastávky Podnieśno; trať Siedlce - Sokołów

V Sokołowě je výpravní budova využívaná jako obecní knihovna, nedaleko se nachází myčka aut a pobočka rychlého občerstvení. Zpět v Siedlcích jsme byli již relativně brzy odpoledne a zbývalo vyřešit, co se zbytkem dne a víkendu. Protože přední světoví projížděči (zvláštní odrůda šotoušů, která je zaměřená zcela jinak než na mašinky…) zrovna řešili kauzu „jak se vlastně jezdí v Dȩblině“, padlo rozhodnutí na projetí obou tratí ze Stawů (trať z Łukówa) do Dȩblina. Z polského jízdního řádu totiž není vůbec patrné kudy vlastně vlaky jezdí a konfigurace kolejiště umožňuje příjezdy a odjezdy dȩblinské jak ze severu, tak z jihu.

Ve skutečnosti však osobní vlaky zřejmě (pokud tomu nebrání jiné provozní důvody) jezdí jedním směrem po jedné traťové koleji a druhým po druhé. Zdaleka to však není pravidlem a přesné vedení Os je třeba vysledovat. My měli štěstí, projeli obě (některá z mutací EN57) a ještě zbyl i čas na podvečerní procházku městem. V Dȩblině jsme chtěli vyhledat i nocleh, všechny hotely se však nacházely poněkud daleko od nádraží. Nakonec jsme tedy spali v Łukowě za hodně lidových 120 PLN za dvoulůžkový pokoj, cca 1,5 km východně od nádraží.

Doprovodné fotografie ukazují dubnový „fotovlak“ a rozhodně si nekladou přehnané nároky na kvalitu či SW zpracování.