Poprvé za železnou oponu

První věc, která se do prázdného obýváku nastěhovala, byla televize, neboť se všeobecně očekávalo něco velkého na studentské manifestaci toho dne. Události od pátečního večera 17. listopadu 1989 vzaly rychlý spád. Za několik dní přišlo zvonění klíčů, zvonilo se také na českotřebovském náměstí. Nezúčastnil jsem se tohoto dění, neměl jsem čas, neboť jsem se stěhoval z rodinného domku na Trávníku do menšího bytu a můj domek už čekala jen likvidace a termín byl více jak šibeniční, revoluce, nerevoluce. Události „Vítězného listopadu“ jsem jaksi prošvihl, rodina potřebovala bydlet a buldozer stál na zahrádce starého domu. Události mezitím nabraly rychlý spád, padla komunistická vláda a otevřely se hranice.

Statisíce občanů Československa náhle mohly svobodně vycestovat do doposud téměř nedostupné západní Evropy, bez víz a výjezdních doložek, bez přidělení deviz, které do té doby nešlo jen tak lehce získat. O měsíc později uspořádala železniční stanice Česká Třebová, kde jsem pracoval, autobusový zájezd do Vídně a já jsem se také přihlásil. Nejprve jsem nechtěl, v novém bytě bylo ještě hodně práce, dětský pokojíček byl zarovnán krabicemi plných věcí ze starého domu. Žena mě ale přemluvila argumentem, že mým snem bylo podívat se do Vídně a teď je příležitost, kdoví co se ještě může stát. A tak jsem poprvé vycestoval do kapitalistické ciziny, za ještě v té době stojící železnou oponu.

V noci ze 14. na 15. prosinec 1989 se od českotřebovské stanice rozjel autobus Karosa s účastníky zájezdu (podšálky ale nebyly) směrem k Mikulovu, v pohodě jsme po zkontrolování pasů na hranicích vjeli na území Rakouska. Nad ránem jsme zastavili na parkovišti u západního nádraží ve Vídni. Zde jsme však dlouho nemohli stát, a tak ráno asi v 7 hodin jsme autobus opustili a mohli si konečně prohlédnout výkladní skříně obchodů se zbožím, o kterých se nám do té doby mohlo jen zdát, a prolézt velké obchodní domy s bohatým sortimentem zboží. Mne osobně ale obchody na Mariahilferstrasse nijak nezajímaly. Moje první kroky ve Vídni směřovaly na nádraží, kde jsem spatřil lokomotivy a vozy, které jsem znal jen z obrázků časopisů.

Westbahnhof s lokomotivou DB 103.117, první můj snímek v Rakousku © Pavel Stejskal

První lokomotivou, kterou jsem toho dne vyfotil, však nebyl stroj ÖBB, ale DB 103.117, která zde stála na vlaku EC do Německa. Běžně jsem fotil černobíle 6 x 6, na barevné diapozitivy a navíc jsem měl sebou ve Vídni ještě jeden záložní foťák a v něm barevný negativní film. A tak jsem postupně na tři fotoaparáty pořídil několik snímků této lokomotivy. Když se po těch letech dívám na tyto snímky, tak vidím, jak radikálně se změnil nejen náš život, ale i nádraží Westbahnhof. Vpravo jsou patrné poštovní rampy, nad nimi ční budova pošty. Dnes zde stojí parkovací budova, koleje i pošta samotná je pryč. Vlevo stojí kryté vozy, ve kterých se přepravovaly kusové zásilky, rakouská obdoba našich spěšnin.

Také tato přeprava je v Rakousku mnoho let zrušena, vozy zřejmě slouží jinému účelu či jsou sešrotované. Pak už jsem fotil i stroje ÖBB. Při pohledu do mých seznamů negativů i diapozitivů jen namátkou: 1042.001, 1042.650, 2062.062, 2067.092 atd. Pak jsem vykročil po Mariahilferstrasse, ale ne po obchodech, nýbrž do tehdejšího Technického muzea. Protože bylo ještě zavřeno, obešel jsem budovu a přes plot jsem zdokumentoval stojící lokomotivní pomníky. Dnes už tam nejsou, místo rozlehlé muzejní zahrady bylo o několik let později postaveno multikino, dnes proměněné v parkovací dům. Tenkrát zde stály tyto parní lokomotivy: 33.102, 12.10, 156.3423 (rakouský ekvivalent našich 434.1), 55.5708 (414.0), 54.14 (334.0), 15.13 (354.9) a elektrická lokomotiva 1570.01.

Lokomotivy v parku Technického muzea ve Vídni © Pavel Stejskal

Když se muzeum otevřelo, vstoupil jsem do jeho železniční sekce, která mne pochopitelně nejvíce zajímala. Společné železniční dějiny do roku 1918 byly všude znát. Z velkých lokomotiv zde byly např. stroje Steinbruck a Ajax, 180.01, mnoho modelů, dokumentů atd. Vstupné jsem neplatil žádné, Rakušané tenkrát udělali pro naše občany velké gesto, pro Čechy a Slováky byla ve Vídni otevřena muzea, galerie a další objekty zdarma. Stačilo se jen u pokladny prokázat pasem. Zbylý čas po opuštění muzea jsem věnoval opět fotografování lokomotiv na západním nádraží. Po poledni jsme nastoupili do našeho autobusu, který s námi udělal okružní cestu po Vídni. Dalším cílem byl Mexicoplatz, místo s velkou tržnicí, kde se dalo koupit vše možné i nemožné.

 Něco podobného dnes máme na asijských tržnicích. Ani Mexicoplatz mne nezlákal, a tak, zatím co ostatní směřovali za „výhodnými“ nákupy, já jsem se vydal obráceným směrem. Při cestě autobusem k Mexicoplatzu jsem spatřil parní lokomotivu a dva vozy jako restauraci. Mazal jsem tedy rychle tam, protože se již stmívalo. Jednalo se o stroj ÖBB 52.7102. Pak už za tmy jsem zavítal také na Mexikoplatz, koupil domů nějaké zbytečnosti, třeba balík kávy, která nebyla vůbec dobrá, nedala se pít a připomínala mi kávu z NDR, kterou jsem jednou neuváženě dovezl domů. Pak jsme nastoupili do autobusu a vyrazili zpět k domovu, plni nových zážitků.

Stroj 52.7102 jako součást restaurace, umístěné v železničních vozech © Pavel Stejskal

V autobuse jsem seděl vedle jedné paní a na dotaz, kde jsem byl celý den ve Vídni, jsem odpověděl, že v muzeu a na nádraží, kroutila nevěřícně hlavou. Všichni se svým sousedům v autobuse chlubili, co a za kolik koupili, vytahovali walkmany, dvojkazeťáky, balíky kávy, kazet a dalšího zboží. Já jsem se mohl pochlubit pouze pohlednicí, kterou jsem koupil v muzeu, balíkem kafe a balíčkem asi 5 magnetofonových kazet, o kterých se později kamarád vyjádřil, že větší drek dlouho neviděl. Samozřejmě si každý z těch prvních výletů za takzvanou železnou oponu vezl domů mnoho nevšedních zážitků. Vždyť pro většinu normálních smrtelníků, žijících v tehdejším Československu, to byl první výlet za železnou oponu. A to byl tenkrát jiný svět.

Plné obchody zboží, o kterém jsme si mohli do té doby nechat jen zdát, masivní reklama, jiná a hlavně moderní auta i další věci, které v té době u nás nebyly, nebo byly k mání jen pro úzký okruh lidí. Jen určité obavy byly před průjezdem hranicí u Mikulova, zda celníci proberou autobus, ale nic takového se nestalo. Celníci a pohraničníci jen zkontrolovali doklady a náš autobus pokračoval do České Třebové. Po 20 letech se tato hraniční kontrola jeví jako fantazie. Můj další výlet na západ, opět do Rakouska, pak byl 3. ledna 1990 do rakouského Gmündu, omrknout zdejší úzkokolejku, na kterou v té době vypravovaly ÖBB v letní sezóně pravidelné parní vlaky. Ale to už byla jiná kapitola.

Úvodní snímek: Jednotky ÖBB 4030.206 a 4020.024 na Westbahnhof  © Pavel Stejskal