Bahn fährt Rad 2009 – Korutany a okolí vlakem a na kole

Protože já, Aleš i Rasťa (Atolix) jsme všichni ročník 1984, bylo léto daného roku pro nás posledním, kdy jsme mohli využít velmi výhodný Sommerticket, důvěrně nazývaný Somrák. Zaměřili jsme se opět na vzdálenější části Rakouska (protože na to bližší bude dost času i později, s využitím jiných tarifních nabídek), konkrétně zejména na Korutany, a k tomu jsme si přidali i kousek východního a jižního Tyrolska, alias italského Alto Adige. Napsaný cestopis, který jsem našel v „šuplíku“, jsem nyní oprášil, aktualizoval a poslal k vydání na Vlaky.net.

V pátek 21.8. večer přibíhám i s bicyklem na nástupiště v Praze hl.n., odkud má odjíždět slavný a již zrušený R 207 směr Salzburg. Aleš s Rasťou přijíždějí do centra jedním z rakovnických rychlíků, v tomto roce zavedených každé dvě hodiny, ale pět minut před odjezdem našeho vlaku přibíhá jen Aleš s tím, že Rasťa se vrací domů pro zapomenutý Sommerticket a pojede za dvě hodiny. Nevlídná průvodčí už nám málem zavřela před nosem, nakládáme kola a doplácíme přepravné k nesmyslným povinným rezervacím, přičemž služební oddíl je samozřejmě prázdný. Obvyklá tragická jízda do Budějovic je dnes extra kalamitní, kvůli pádu stromů na trať u Roudné byl jeden protijedoucí rychlík odřeknut, EC Jože Plečnik jel odklonem, a v Táboře nám průvodčí ohlásí půlhodinový pobyt. Ve skutečnosti za 5 minut pokračujeme v jízdě a cestou dále různě potkáváme pohaslé osobní vlaky (tehdy ještě celkem existovaly), které pro dnešek asi tak nějak skončily.

Rychlík v Českých Budějovicích odvěšuje (mimo jiné) služební vůz a teoreticky by nám měl vzít kola až do Horního Dvořiště na krajním představku, nicméně odtud na obou koncích veze ubytovací vozy, a veškeré nejasnosti průvodčí rozptýlila hláškou „už jsem se lekla, že chcete jet až do Dvořiště s námi“. Nevadí, ještě před postávajícím rychlíkem tím směrem vyráží osobní vlak, stačí ho jen stihnout. Doběh se podařil a už nás v patrovém voze vyváží žehlička po staré koněspřežce s novými protihlukovými stěnami. V Horním Dvořišti trochu prší a na neosvětlené silničce dobře vidíme díky bleskům na obloze. Přes Český Heršlák dojedeme do vlastního Dvořiště, na chvíli posedíme v útulné hospůdce a vracíme se zpět k nádraží, jehož lampy září daleko do okolí. Na kraji louky potmě postavíme stan na ideálně umístěném plácku mezi stromky a ubytujeme se. Bohužel terén je hodně hrbolatý a při příchodu jsme se dost popálili o kopřivy a nabrali s sebou dovnitř kousavé mravence. Před půlnocí zaskřípe ve stanici vůz řady 810 a zanedlouho se ke stanu proláme Rasťa, který sice znal jeho GPS souřadnice, ale ne tu nejlepší přístupovou cestu. Somráka našel, ale zato si při výstupu z motorového vozu přetrhl u kola brzdové lanko. Technický problém necháme na ráno a po krátké diskusi jdeme spát, zatímco už více než hodinu štěkají psi, které Rasťa svým příchodem vyrušil.

Vipiteno / Sterzing: Pěší zóna v centru, 22.8.2009 © Tomáš Kraus

V půl sedmé nám v dokonale mokrém stanu zvoní budík a zanedlouho už v mlze vítáme soupravu 810+012 jako osobní vlak do Summerau. Nakládáme kola dozadu, průvodčí je naštěstí v čelním voze. V rakouské pohraniční stanici přestupujeme do řídicího vozu CityShuttle v čele čtyřvozové vratné soupravy, která se zanedlouho vydá po hornorakouské lokálce na Linz. Mírně zpožděný R 206 křižujeme až ve Freistadtu, místo jednoho Bmee jede ostudné koženkové B, čehož jsme si všimli už včera. Poloprázdný vlak klesá venkovskou krajinou a bez zpoždění přijíždíme na hlavní nádraží do Linze.

Za několik minut nám má jet IC vlak do Innsbrucku se snadno zapamatovatelným názvem Skicircus Saalbach Hinterglemm Leogang. Vybrali jsme si ho proto, že jako jeden z mála jede po horské trati přes Zell am See, a samozřejmě protože má i přepravu kol. Proto nás mírně vyvede z míry, že souprava žádný takový vůz neveze. Jako náhrada jede klasický oddílový Bmz, do kterého rozpačitý průvodčí nakládá kola. Do každého oddílu se vejdou maximálně dvě, některá kola nechává v uličce. Protože cyklistů čeká v Linzi asi patnáct a kola je potřeba seřadit podle toho kde vystupují, vlak se chvíli zdrží. Když konečně kola naložíme, musíme opačným koncem vozu vyběhnout opět na peron a nastoupit do vozů před námi.

Během jízdy po Westbahn stáhneme zpoždění a přijíždíme do Salzburgu. Zde máme úvrať a po trati na jih ještě před námi vyrazí IC do Grazu, stojící vedle. Toto rameno bylo ještě předešlý rok doménou Transalpinů řady 4010, které však ÖBB všechny naráz vyřadily a nyní zde jezdí soupravy DB, konkrétně lokomotiva řady 101 a klasické Bimzy, obvykle každý v jiném nátěru, a bez řídicích vozů (po cestě jsou dvě úvratě). Těšili jsme se, že si letos horskou trať přes Kitzbühel užijeme, protože loni jsme tu sice jeli starým Schlierenem, ovšem dost silně pršelo. Nakonec se ale také zatáhne, a tak nemáme výhledy o nic lepší než tehdy. Navíc jsou některé úseky tratě (hlavně před Zell am See) pořád dosti pomalé, a tak už toho před Innsbruckem máme poměrně dost.

Po výstupu z vlaku si přebereme naše kola a Aleš s Rasťou jdou hledat nějaký servis, aby nechali spravit rozbitou brzdu. Já zatím hlídám v nádražní hale věci a přitom si dodatečně montuji na kolo nové blatníky a tachometr. Po vydatném řízku v nádražním bufetu se potom s Rasťou odeberu do servisu, kde má čekat opravené kolo, ale najdeme práci rozdělanou a servisáka nikde. Stihnutí osobního vlaku na Brenner je nakonec celkem hektické, ale zadaří se a Talent řady 4024 nás veze vstříc italským hranicím.

Fortezza / Franzensfeste: Setkání osobních vlaků FS Trenitalia, 22.8.2009 © Tomáš Kraus

Cestou nás trochu zdrží výluka jedné koleje, díky níž předešlý vlak končil ve Steinachu, a my chvíli stojíme před známou zastávkou St. Jodok, než nás mine protijedoucí RoLa. Více nás však znepokojuje počasí, slabě prší a podél tratě jsme dokonce viděli zbytky sněhu. Na to že je srpen, v půl čtvrté je tma jako v listopadu. V betonové italské stanici Brennero chvíli přemýšlíme, jestli vůbec na kolo nasedneme, ale nakonec to zkusíme a konečně vyrážíme.

Z vrcholového sedla vede podél silničky pěkná cyklostezka, akorát ještě není otevřená, a tak musíme objíždět četné zábrany. Pak už se jede po silnici, která samozřejmě silně klesá, za Colle Isarco (Gossensass) se projíždí i třemi tunely, kde není příliš čistý vzduch. Na začátku města Vipiteno (Sterzing) sjíždíme z frekventované silnice do uliček – v Itálii je zcela běžné, že na silnici souběžné s dálnicí je silný provoz a ve městech kolony. Ani úzké uličky městečka nejsou příliš průjezdné, musíme vést kola mezi davy chodců. Centrum Vipitena se nám líbilo, bylo velmi živé a ohodnotili jsme jej jako „Rakousko s okenicemi“.

Najedeme na cyklostezku směr Fortezza, která nyní vede po rovném dně údolí. Oceníme podjezd cyklostezky pod místní komunikací, ovšem netušíme, že dole nás čeká slalom mezi koňskými koblihami. Rovinatý profil jízdy však netrvá věčně a cyklostezka nás začíná zavádět do vesniček nad údolím, což jsme popravdě nečekali. Po namáhavých stoupáních následují zbytečně prudké sjezdy, které fungují jako zkouška brzd. V obci Mezzaselva (Mittewald) u dalšího vražedného stoupání začíná být jasné, že náš vlak v 18:50 ve Fortezze nestihneme, nakonec do prázdné stanice dorazíme 5 minut po jeho odjezdu. Nevadí, za hodinu jede další, a sice tehdy ještě „stará dobrá“ FS Trenitalia, zatímco to co nám ujelo, byl Flirt dopravce SAD.

Místnímu IDS je však dopravce lhostejný, uznává jen své doklady, a tak si je jdeme koupit. Když se nám neintuitivní automat při zkoumání jeho nabídky už potřetí vynuluje pro naši dlouhou neaktivitu, poblíž stojící železničář na celou čekárnu zvolá „Tý vole!“. Nakonec ale jízdenky máme a protože jsme vhodili o 10 centů více, dostáváme i „zbytkovou“ jízdenku v této hodnotě pro další použití... Protože venku opět prší a navíc nás už třikrát napomínali rozhlasem, abychom nepřekračovali žlutou čáru, jdeme do nádražní restaurace. Tam pracuje mladá Slovenka a během rozhovoru nám pořád opravuje výslovnost – [laté maččiato] se správně čte [laté makkiáto], [prepáčte] se musí vyslovit jako [prepáčtě] a výraz [Poszóny] by také měl znít jinak. Vzápětí ještě Rasťa nechtěně rozlije svoje vrchovaté [makkiáto], a tak nám během utírání stolu a podlahy vyčítá, že jí tam robíme bordel.

To už ale před budovu přistál „Part of the best“ (tedy Taurus řady 1216 ÖBB) s již také neexistujícím peážním vlakem z Lienzu a nám brzy odjíždí vlak opačným směrem. Zavěsíme kola do zavazadlového oddílu v řídicím voze a vydáváme se na cestu po Pustertalbahn. Ve čtyřvozovém vlaku jsou dvě průvodčí, ale jízdenky nikdo vidět nechce, natož nějaké doklady na přepravu kol. Ostatně dnes jsme ve všech pěti vlacích provezli kola zdarma. Vlak uhání po trati, kde se předešlý rok rekonstruovaly stanice, proto jsme tu jeli náhradním autobusem. Nechybí typicky italské obří nápisy se jmény stanic, samozřejmě dvoujazyčné.

Vykláníme se z oken, zatímco venku se stmívá, a náš oddíl jsme si pěkně vychladili. Za stanicí Brunico (Bruneck), kde jsme křižovali Flirt SAD, stejně už téměř nikdo nejede. Ve stanici Valdaora (Olang) potom potkáváme Treno Notte, který každou sobotu přijíždí z Říma až do pohraničního San Candido (Innichen) a večer jede zpět. Z různých nápisů na ubytovacích vozech nás jednoznačně nejvíce zaujal Excelsior, v té době jsme netušili, že by ten česko-slovenský Excelsior měl brzy dojezdit. Před devátou večerní pak vystupujeme ve vrcholové stanici Dobbiaco (Toblach). Zkusíme blízkou ubytovnu, kde ale mají plno, a tak popojedeme kousek směrem na San Candido a na kraji louky u lesa postavíme stan. Díky tomu, že jsme vyráželi až po 16. hodině, jsme dnes na kole ujeli jen necelých 40 km.

Sillian: Majestátní hrad, 23.8.2009 © Tomáš Kraus

Už večer při stavění stanu jsme si povšimli občasných závanů nepříliš voňavého vzduchu, které jsme připisovali necelý kilometr vzdálené továrničce na okraji Dobbiaca s cca 15 metrů vysokou hromadou kouřícího biologického materiálu. Ráno jsme si ale všimli, že velmi blízko našeho stanu se v lese ukrývá místní skládka – tak blízko, že čistě německý nápis Mühldeponie Toblach na vratech byl čitelný pouhým okem.

Neleníme a již kolem osmé hodiny ranní máme všechno sbaleno a vyrážíme. Čeká nás jedna z nejoblíbenějších cyklotras v Rakousku, a sice Drávská cyklostezka (Drautalradweg). Právě v italském Dobbiacu má oficiální začátek, protože zde se do údolí s železniční tratí ve výšce kolem 1500 m n.m. napojuje potůček zvaný Drava. Nejprve vjedeme do města San Candido (Innichen), kde si u kostela připomeneme loňskou návštěvu a poblíž dobereme vodu. Pokračujeme podél tratě, která zde už má napětí 15 kV, ovšem stožáry jsou nadále italského typu. Poblíž monumentální hory Monte Elmo (Helm) stezka nenápadně opouští Itálii a jsme ve východním Tyrolsku. V prvním úseku jedeme prakticky po rovině, po asfaltové silničce podél Drávy, odkud je pěkný výhled na okolní hory a hrad v Sillianu. Pro pohodlí cyklistů je učiněno maximum, například vedle krátkého můstku místní komunikace přes Drávu s prakticky nulovým provozem stojí dřevěná lávka pro cyklisty, aby opravdu nemuseli ani kousek po veřejné silnici. Za zastávkou Tassenbach pak začíná občasné klesání a stezka vede místy lesem, tu a tam se objeví nějaká přátelská občerstvovací zařízení.

Nejen svým vybavením je Drávská cyklostezka skutečně luxusní, vede stále pěknou horskou krajinou a především v tomto směru nenutí cyklisty do žádného stoupání. Kousek před Lienzem se občerstvíme v restauraci u koupaliště, kolem květinového nápisu Benvenuti a Lienz (obecně to tu bylo na první dojem italštější než samotné Alto Adige) přijíždíme do města a zahrádkářskou čtvrtí pohodlně dosáhneme zdejšího nádraží.

Oberdrauburg: Ve stanici stojí Talent směr Lienz, 23.8.2009 © Tomáš Kraus

V Lienzu na nás čeká regionální vlak směr Villach, tradičně ověšený nákladními cyklovozy, kterými je Drautalbahn charakteristická. My ale jedeme jen kousek, a tak nám postačí oddíl v řídicím voze CityShuttle. Ještě za jízdy se rozhodujeme, kam vlastně jedeme – možností jak přejet do Kötschachu, konečné stanice Gailtalbahn, je více. Protože po této trati nejedou vlaky příliš vhodně, zvlášť o víkendu, volíme tu nejrychlejší možnost, tj. hlavní silnici z Oberdrauburgu.

Poblíž nádraží Oberdrauburg začíná první větší stoupání našeho výletu. Vrcholové sedlo se nachází ve výšce 950 m n.m., zatímco výchozí bod má asi 620 m n.m. Po silnici je to jen nějakých 7 km, klikatí se prudkými serpentinami a dost nás otravuje poměrně silný automobilový provoz – cílem řidičů není ani tak údolí Gailtal, jako spíše italské Tolmezzo, ležící za dalším průsmykem. Ve značném horku nakonec sedlo zdoláme a čeká nás příjemné klesání přes vesničku Laas. Než se nadějeme, stojíme uvnitř cukrárny v obci Kötschach-Mauthen. Zde zakoupíme drobné občerstvení a hromadu pití, při placení se úspěšně zbavím všech mincí tak, že mi v kovu zůstane 1 Cent.

Dojedeme k nádraží, kde na nás čeká Desiro jako osobní vlak do Villachu s odjezdem ve 14:55. Další vlak (poslední) jede až za necelé tři a půl hodiny, a rádi bychom si trať projeli za světla. Podle očekávání příliš zajímavá není, vede relativně širokým údolím, často podél silnice, nemá velké sklony a vůbec žádné umělé stavby, které by stály za řeč. Poprvé také platíme za přepravu kol – 2,80 EUR za denní doklad pro regionální vlaky. Zhruba v polovině jízdy zastavujeme v centru údolí Gailtal, tj. ve městečku Hermagor, kde se i křižujeme – i při takto slabém rozsahu dopravy a žádném taktu se ÖBB podařilo to, že protijedoucí vlak tu na nás dle jízdního řádu čtvrt hodiny čekal. Zde se náš vlak překvapivě celkem naplnil a pokračujeme kolem přívětivého jezera Pressegger See, až přes zajímavé hluboké lesy přijedeme do stanice Arnoldstein. Odtud pokračujeme po hlavní trati od Tarvisia do Villachu. Ten je o dost menší než hlavní korutanské město Klagenfurt, ovšem je to významnější dopravní uzel, míjíme rozlehlá seřaďovací nádraží.

Kötschach-Mauthen: Desiro ÖBB v konečné stanici Gailtalbahn, 23.8.2009 © Tomáš Kraus

Náš vlak je zvláštní v tom, že z Villachu rovnou pokračuje až do Klagenfurtu, proto zůstáváme sedět, abychom se dovezli k jezeru Wörthersee. Po chvíli jízdy po hlavní trati s poměrně slabou regionální frekvencí (však také naše sólo Desiro stačí) vystupujeme ve stanici Pörtschach am Wörthersee, v patrně největším letovisku u jezera. Původně jsme se chtěli vykoupat, ovšem břehy jezera jsou poměrně hustě obležené buď soukromými vilami, nebo drahými hotely a placenými plážemi. Dojdeme až na přístavní molo, kde zkoumáme jízdní řády lodí. Vracíme se zpět k nádraží, středisko má dosti „přímořskou“ atmosféru – po silničkách se na kole stěží dá projet, protože všude se motají skupinky lidí s nafukovacími kruhy a míči.

Chceme tady někde najít ubytování, a tak zkoušíme místní informační středisko, kde si vyzvedneme nějaké katalogy. Na místě neuspějeme, ale dovolám se do ubytovny Mladinski dom v Klagenfurtu, kde nás potěší volnými pokoji a cenou 19 EUR za nocleh se snídaní. Protože je času dost, vydáváme se na cestu do Klagenfurtu na kole. Cyklostezka podél jezera je nenáročná, v rámci možností dobře průjezdná a hlavně stále oddělená od automobilového provozu, nepočítáme-li místní obyvatele, zajíždějící ke svým vilám u vody. Ani po vjezdu do města nepřichází žádné komplikace, párkrát úrovňově křížíme silnici, ale jet se po ní nemusí ani kousek. Kolem dlouhého slepého vodního kanálu Lendkanal v centru města přijedeme na náměstí Heiligengeistplatz, kde je centrální uzel autobusů MHD. Pokračujeme ještě kousek přes náměstí Alter Platz (pěší zóna), podjedeme trať u Ostbahnhofu a přijíždíme k ubytovně v ulici Mikschallee.

Je to ubytovna pro slovinské studenty, proto všude máme nápisy ve slovinštině (otroški vrtec – dětské hřiště) a v souladu s tím vyplníme slovinsky i místo bydliště – Praga, Češka. Ochotná recepční nám poskytne i úschovu kol, tím že nám odemkne asi čtvery dveře za sebou, až se dostaneme do opuštěné tělocvičny. Dnes máme najeto nějakých 82 km. Ještě si okopírujeme plánek místní MHD a jdeme se ubytovat. Po krátké regeneraci vyrážíme s pomocí MHD k jezeru, kde nás cestou zaujaly venkovní šachovnice. Popoběhneme na Heiligengeistplatz, abychom stihli taktový rozjezd.

Klagenfurt: Centrální uzel MHD na Heiligengeistplatz, 23.8.2009 © Tomáš Kraus

V půl deváté zaburácí motory všech přítomných vozů a nás odváží autobus značky MAN na lince 10. První číslice zdejšího označení linky znamená, kam zhruba autobus jede, a druhá pak řeší různé odchylky typu „jede o ulici vedle a do této zastávky nezajíždí“. My jedeme na konečnou Strandbad, projdeme se kolem vody (jezero je obležené restauracemi a divadelním jevištěm) a skončíme v parku u šachovnic. Pro případ, že bychom ve tmě své figurky neviděli, jsme si všichni vzali čelovky, ale hřiště jsou osvětlena a zdaleka tu nejsme sami. Chceme stihnout autobus v půl 11, ale podceníme vzdálenost k zastávce Minimundus (park miniatur), doběh spoje je předem ztracený a máme tedy dalších nechtěných 40 minut na konci města.

Nastupujeme opět na konečné Strandbad a z náměstí Heiligengeistplatz by nám měl v rámci společného rozjezdu ve 23:30 jet mimo jiné i autobus linky 20 směrem k ubytovně, a tak zde přestupujeme do vozidla, i když plánek trasy je poněkud zmatečný. Už ve 23:20 s námi proti našemu očekávání vyrazí do nedaleké čtvrti Kreuzbergl a vypadá to, že jsme tomu nasadili korunu tím, že se ještě necháme odvézt někam úplně jinam. Vzápětí se ale vrátíme na Heiligengeistplatz, odkud náš autobus ve 23:30 stíhá noční rozjezd, tentokrát už správným směrem.

Po budíčku a ranní hygieně se přesuneme dolů na snídani, poté vyvedeme kola z tělocvičny a vyrážíme na vlak. Nejbližší zastávkou je Klagenfurt-Ebenthal, ale stíháme dojet i na hlavní nádraží. Odtud nám v 8:06 odjíždí osobní vlak do Wolfsbergu, tvořený dvojicí jednotek Desiro. Průvodčí nám prodává doklady na přepravu kol a vyrážíme po štýrské jižní dráze na východ. Zprvu jedeme připravenou stopou budoucí Koralmbahn, poté přejedeme Drávu a pěknou podhorskou krajinou s výhledy na Karawanky stoupáme smíšenými lesy, připomínajícími okolí našich tratí.

Wolfsberg: Desiro ÖBB v rekonstruované stanici, 24.8.2009 © Tomáš Kraus

Křižujeme se ve stanici Tainach-Stein a pokračujeme otevřenou krajinou směrem na odbočnou stanici Bleiburg. Ještě před ní si v zastávce St. Michael ob Bleiburg všimneme i slovinského jména Šmihel nad Pliberkom. Právě do Slovinska máme namířeno, chceme se ze zastávky Bleiburg Stadt vrátit na kole do Bleiburgu a odtud použít osobní vlak SŽ do Dravogradu, což by obnášelo zkušenost s přepravou kol ve Slovinsku. Bohužel, asi jsme si neměli dělat legraci, že místo „Fiatu“ řady 813 SŽ bude ve stanici stát náhradní autobus zdejšího dopravce Koratur - skutečnost je totiž přesně taková a průvodčí výluku potvrzuje.

Proto ztrácíme zájem o výstup v Bleiburgu a pokračujeme vlakem dále, operativně jsme za dopolední program zvolili projetí části cyklostezky podél řeky Lavant. Teď s námi vlak uhání po spojce zvané Jauntalbahn, která v 60. letech po rakouském území propojila dřívější tratě Villach – Maribor a Zeltweg – Celje, jejichž uzlem byl Dravograd. Více o historii a současnosti zdejší železniční sítě jsem uvedl v článku na ŽelPage. Zlatým hřebem tratě Jauntalbahn je nejvyšší železniční most v Rakousku, 82 metrů nad hladinou řeky Drávy. Za ním následují mimo jiné dva tunely a trať klesá do městečka St. Paul v údolí řeky Lavant. Vlak nyní jede po původní Lavanttalbahn, která zde vede velmi širokým údolím s mnoha církevními památkami (napovídají tomu i samí „Svatí“ ve jménech obcí), až přijedeme do centra oblasti, města Wolfsberg. Od autobusového stanoviště před nádražím právě odjíždí InterCityBus směrem na Klagenfurt, tj. ve směru ve kterém se ve Wolfsbergu nastupovat nesmí.

Zajedeme si na nákup do místní Billy a vyrážíme zpět směrem na St. Paul. V centru města potkáme autobus MHD v barvách švýcarského PostAuta. Napojíme se na cyklostezku podél Lavantu, který svým vegetací zarostlým korytem mezi poli připomíná střední toky našich řek. Podél cyklostezky potkáváme informační tabule „Stezky tolerance“, kde se můžeme dočíst různá moudra v němčině, slovinštině a angličtině – bohužel přinejmenším poslední jazyková verze je plná chyb. Před St. Paulem projíždíme staveništěm budoucího mostu stále nedostavěné Koralmbahn a protože je ještě čas, pokračujeme dále podél řeky, kam vede pozůstatek tratě na Dravograd. Na úseku St. Paul – Lavamünd má společnost Lavamünder Bahn provozovat nostalgické vlaky, ale nejsme si jisti, zda vůbec nějaké vyjely.

St. Paul: Klášter focený ze zastávky St. Paul Bad, 24.8.2009 © Tomáš Kraus

Původně jsme chtěli dojet přes Lavamünd až k zastávce Aich im Jauntal (poblíž nejvyššího železničního mostu), ale tolik času zase nakonec nemáme, a tak se vracíme do St. Paul a navštívíme výstavní klášterní zahradu. Poté ve 13:02 nastoupíme v zastávce St. Paul Bad (kde téměř nic nestaví) do vlaku Klagenfurt – Knittelfeld, což byl jediný spoj jedoucí po celé Lavanttalbahn – jinak mezi Wolfsbergem a Zeltwegem jezdily autobusy ÖBB a mezitím už nahradily i tento vlak, pravidelná osobní doprava po trati až do Zeltwegu už je tedy minulostí. Jak jsme už zjistili ráno při křižování, soupravu tvoří Herkules řady 2016 a tři vozy CityShuttle. Zadní dveře nám ochotně otevírá typický mladý šotouš se silnými brýlemi a rašícím knírkem, který má u otevřených oken rozloženy traťové tabulky a svačinu v pytlíku. Poté se potkáme i s průvodčím, s nímž jsme jeli ráno Desirem.

Ve St. Paul křižujeme nákladní vlak a opět jedeme rovinou do Wolfsbergu, kde se už tak předimenzovaný vlak prakticky úplně vyprázdní. Průběh tratě Wolfsberg – Zeltweg byl blíže popsán v odkazovaném článku na ŽelPage. Trať je velmi zajímavá, za papírnami Frantschach nejprve vede hlubokou skalní soutěskou, a poté začíná stoupat po stráni nad údolím, podjíždí druhý nejvyšší most v Rakousku (Talübergang Lavant na dálnici A2) a přijíždí do lázní Bad St. Leonhard. Zdejší stanice je poslední, kam osobní vlaky zajíždějí. Stoupání pokračuje až do vrcholového bodu na Obdašském sedle (955 m n.m.), kde přejedeme z Korutan do Štýrska a následuje pro změnu ještě prudší klesání. To končí ve stanici Eppenstein, odkud už je to jen kousek nížinou do odbočné stanice Zeltweg, ležící u řeky Mur. Lavanttalbahn byla tehdy zřejmě jedinou skutečně horskou tratí, po níž nás mohl svézt Herkules, a jsme rádi, že jsme pravidelnou osobní dopravu ještě stihli. Výhledy na upravená horská údolí a četná nákladiště dřeva, pozorované z vlaku jedoucím slušnou rychlostí ve značném sklonu, se jen tak nezapomínají.

Obdach: Klesání z Obdašského sedla do Štýrska, 24.8.2009 © Tomáš Kraus

Zeltwegem za chvíli projíždí vlak IC, který by nás svezl do Unzmarktu, ale bohužel tu nestaví, a tak máme hodinu čas na pozdní oběd – k tomu nám poslouží čínská restaurace naproti nádraží, která sice v 15 hodin zavírá, ale ochotná obsluha nás nechá na zahrádce dojídat i po zavíračce (platba předem). Po vydatném jídle se převalíme na nádraží, odkud nám jede REX směr Villach. S ním můžeme jet do Unzmarktu, ale protože bychom tam měli další hodinu na přestup, rozhodneme se vystoupit po cestě a zbytek dojet na kole. Sedneme si ve čtyřvozovém Talentu a sledujeme traťový úsek přes Judenburg. Potřetí za dnešek přichází ten samý průvodčí, a těšíme se, jestli ho večer náhodou nepotkáme ve službě i v uniformě STLB na Murtalbahn.

Před nádražím Thalheim-Pöls, které leží na kraji pole, se napojujeme na cyklostezku Murtalradweg. Při konečném bilancování jsme ji zhodnotili jako nejhorší, přestože zde vede poměrně zajímavým a slabě osídleným údolím v nadmořské výšce kolem 700 m, kterým protéká relativně široká řeka Mur. Důvod byl ten, že opravdu často opouští břeh řeky a stoupá do okolních vesniček, osad a samot. Nejprve s námahou vyfuníme k hlavní silnici, potom prudce klesneme zpět ke trati, abychom ještě prudčeji vyšplhali opět k té samé silnici. Následují rovinaté úseky kolem řeky s pravoúhlými zatáčkami a tudíž ne vždy přímočarým vedením cyklostezky. Poté opět navštěvujeme osady nad řekou a nervózně zjišťujeme, jak se nám čas krátí. Před Unzmarktem nás čeká prudký sjezd, ovšem kolmo ke směru kterým jedeme, a kdybychom to chtěli rozjet, zpomalí nás v polovině železniční přejezd a dole další pravoúhlá zatáčka. Nicméně v přestupní stanici Unzmarkt jsme včas.

Zeltweg: Vlak přijel do odbočné stanice, 24.8.2009 © Tomáš Kraus

U úzkorozchodného nástupiště čeká dvouvozová souprava Steiermarker Landesbahnen (STLB) a nakládáme naše kola do zavazadlového prostoru řídicího vozu. Nepříliš přívětivá jsou okna s malými výklopnými částmi, a také automatické dveře, které se pár vteřin po otevření nebezpečně rychle zase zabouchávají. Společnost STLB specificky přistupuje k černým pasažérům – na koncích vozu visí varovné nápisy (ve stylu jako je na cigaretách), že Jízda na černo způsobuje zvýšení teploty, a Jízda na černo způsobuje bolesti hlavy. Ačkoliv tušíme, že Sommerticket ani jízdenka na kolo ÖBB nám tu neplatí, do vlaku nastupujeme s tím, že to budeme „zatím“ neřešit. Jakmile ovšem Aleš, trpící občas na bolesti hlavy i když na černo nejezdí, uvidí tyto nápisy, začne to v něm hlodat a nakonec nedá jinak, než že jízdenky dojde koupit. Strojvůdce přichází k vlaku až po příjezdu přípojného IC a Aleš každému koupí za 12 EUR celodenní štýrský Radlerticket, což je pořád zřejmě výhodnější než základní tarif s doplatkem za kolo.

Pokřižujeme se, že nás čeká téměř dvouhodinová jízda po 65 km dlouhé lokálce, na které leží asi 35 zastávek. Jízda je ale o mnoho lepší než jsme čekali, traťová rychlost je velmi slušná (více se snad na rozchodu 760 mm vytáhnout nedá) a staví se na znamení, tj. většina zastávek se projíždí. Protože ale ve voze není ani průvodčí, ani optický či akustický informační systém, musí se cestující mít na pozoru, aby stihl včas stisknout tlačítko, kterým se dává znamení. Některé zastávky jsou velmi blízko u sebe, z jedné je vidět na druhou. Zajímavé je, že prvních 10 kilometrů jízdy můžeme nad údolím místy sledovat průběh hlavní tratě na Klagenfurt, jak stoupá k Friesachu.

Kratší pobyt spojený s křižováním je ve stanici Murau-Stolzalpe v okresním městě Murau. V celé délce trať stoupá proti proudu řeky Mur, která protéká živým a poměrně osídleným horským údolím. Vlak projíždí často přímo obcemi a na trase je také několik tunelů. Zajímavý je koncový úsek, již ve spolkové zemi Salcbursko, který vede skalnatou soutěskou, kde se tísní trať a cyklostezka. Krátce po 19. hodině přijíždíme do konečné stanice Tamsweg v nadmořské výšce 1024 m n.m., souprava se odstaví a vše utichne. Okresní město a jeho okolí je ze všech stran obklopeno alpskými štíty, nacházíme se v kraji zvaném Lungau, což je rozsáhlé horské údolí, v zimě oblíbené běžkaři.

Tamsweg: Konec Murtalbahn v centru oblasti Lungau, 24.8.2009 © Tomáš Kraus

Až na místě řešíme, kam pojedeme dál, protože cyklostezka Murtalradweg v tomto úseku vypadala velice pěkně. Po průzkumu mapy se ale rozhodneme držet původního plánu, což znamená po jedné z cyklotras Alpe-Adria přejet jeden z hlavních alpských hřebenů a skončit ve Spittalu an der Drau. Ani nám nepřijde divná denní doba, ve kterou vyrážíme na zhruba šestihodinový přejezd horského sedla Schönfeld ve výšce téměř 1800 m n.m. Dnes se rozhodneme dojet tak daleko, jak budeme mít síly, postavit tam stan a ráno pokračovat.

Po rychlých 10 km po dně údolí Lungau začíná první stoupání, nasazujeme čelovky a po chvíli se tmou začne rozléhat skřípění brzd při prudkém sjezdu na dolní konec vesničky Bundschuh. Jedná se vlastně o název celého údolí, protože různé samoty a seníky jsou roztahány po celých 11 km odsud až na Schönfeld. Ještě asi půl hodiny tlačíme kola nad centrum obce (dominuje mu historická vysoká pec) a kousek nad silnicí objevíme příjemnou louku. S námahou vytáhneme kola (dnes mají najeto 65 km) a batohy do dvoumetrového svahu přes pařez (širokou cestu vedle přehlédneme) a stavíme stan, abychom se vyspali na další náročný den.

Ráno okolo šesté se musím s ostatními rozloučit a vyrazit na cestu k domovu, protože koncem týdne mám uvést do provozu pohon natáčedla turbíny v teplárně Trmice. Silnička dále stoupá už lidštějším sklonem a po svítání překonávám vrcholový hřeben na Schönfeldu, odkud odbočuje do ještě větších výšek horská silnička Nockalmstrasse. Následuje pohodlný sjezd do Kremsbrücke a cesta údolím, na jehož svazích vede důležitá dálnice A10 Salzburg – Villach, která předtím podjíždí alpský masiv dlouhými tunely Katschberg a Tauerntunnel. Cestou je možné obdivovat zespoda její vysoké viadukty. Zhruba s hodinovým náskokem přijíždím do Spittalu, odkud mi o desáté ranní jede Talent do Villachu.

Leoben im Kremstal: Jeden z mostů dálnice A10, 25.8.2009 © Tomáš Kraus

U průvodčího kupuji celodenní doklad na kolo za 7,50 EUR s možností využití dálkových vlaků, podle toho průvodčí správně usoudí, že pokračuji do Vídně. Přestupuji na vlak IC (dnes by to byl spíše railjet) a vydávám se na dlouhou cestu. Nejprve známou trasou kolem Wörthersee a poté přes poměrně zajímavý a částečně horský (a dosti pomalý) úsek mezi St. Veitem a Unzmarktem, odkud vidím opět úzkorozchodnou Murtalbahn, projetou před necelým dnem. Kolem Leobenu jízda vůbec neutíká, jede se stylem brzda-plyn a mírně narůstá zpoždění. Místo toho, abych si potom vychutnával Semmering, sleduji spíše hodiny, protože ve Vídni mám na přestup jen 16 minut.

Obavy nakonec nejsou na místě a v přijatelném čase vystupuji na dnes už bývalém nádraží Wien Südbahnhof. Zatímco v horním podlaží čeká kromě EC Croatia do Záhřebu a REXu do burgenlandského Oberwartu (trať už je dnes bez osobní dopravy) jistě i některý z bývalých denních spojů do Itálie, v dolním podlaží svítí na cedulích „východní“ destinace jako Praha, Bratislava nebo Györ. Na mě čeká Pendolino, které tehdy jezdilo do Vídně v podobě dvou párů vlaků dvě hodiny po sobě. Kromě toho, že jelo ve vhodný čas, to byl také jeden z mála způsobů, jak rychle přepravit kolo z Vídně do Prahy. Dle pokynů na rezervaci pro kolo ho věším na jeden ze dvou háků a do držáku na láhev připevňuji doklad o rezervaci, což poté vlakovou četu lehce překvapí. Nepříliš plný vlak opět stylem brzda-plyn míří k hranicím ČR a po 20. hodině přijíždím bez zpoždění na pražské hlavní nádraží.

Aleš s Rasťou mě tento den následují do Spittalu a ještě se věnují horám v Korutanech a východním Tyrolsku, načež o tři dny později doputují rovněž do Vídně. Zde Aleš zamkne kolo u nádraží Südbahnhof a vyráží ještě na víkend do Maďarska, aby po návratu do Vídně zjistil, že se svým starým kolem se už neshledá. Já mezitím víceméně úspěšně rozchodím zmíněné natáčedlo v trmické teplárně, odkud mě čeká zážitková cesta domů, neboť pád cihel ze střechy tovární haly kompletně vysklil zadní okno auta, které jsem měl od kolegy půjčené. Ale to už je jiný příběh.