Podzimní Turecko

Na závěr ještě vyzkoušíme pohodlí tureckého lůžkového vozu při cestě zpět do Ankary.

Pro cestu jsem opět zvolil letadlo, abych se vyhnul dlouhé, drahé a značně nepohodlné cestě přes Balkán, i když situace se částečně zlepšila - rekonstrukční práce na tureckém úseku od hranice s Bulharskem do Istanbulu pokročily, takže teď již nepřesedáte do autobusu náhradní dopravy hned na hranicích někdy o půlnoci, ale až v Cerkezköy, odkud je to do Istanbulu ještě 115 km. Kdy bude celá trať až na istanbulské nádraží Sirkeci zmodernizována, je zatím velkou neznámou a termín se neustále odsouvá. Každopádně rád si takovou "nabídku" nechávám ujít a kupuji si letenku u své oblíbené letecké společnosti Turkish Airlines, tentokráte až do Ankary s přestupem v Istanbulu.

Odlétám opět z Vídně a potěší mě e-shop ČD, neboť umožňuje koupit jízdenku až na letiště Schwechat prakticky za stejnou cenu, jako na hlavní nádraží. Ušetří se tím tak 2,4 € za vídeňskou MHD. Za letu si tentokráte poprvé všímám podlouhlé modré nudle pod námi - jak hlášením i kapitán potvrdí, jedná se o Balaton, který se z výšky 10 km jeví jako louže. Na istanbulském letišti Sabiha Gökçen mám času tak akorát na přestup - zdejší odbavovací procedury jsou natolik dlouhé, že vás spolehlivě na dostatečně na nějaký čas "zabaví". Dále do Ankary již letíme menším letadlem typu Embraer E-190 patřícím firmě Anadolu Jet, kde se sedí v řadě jen po dvou. I přes varování při koupi letenky dostáváme nápoj a sendvič na svačinu a již se před námi objevuje ohromné množství světel - Ankara. Obzvláště úchvatný pohled je na zdejší ucpané silnice, které vypadají jako pomalu se vinoucí dlouhatánský světelný had.

Mapa s absolvovanou cestou; zdroj: bueker.net

Na letišti mě ještě čeká menší šok, když marně pátrám po svém zavazadle - jak mi však personál vysvětluje, můj batoh skončil v "mezinárodní" části, i když jsem přiletěl vnitrostátním letem, a tam jej také nalézám osamocený točící se na pásu. Autobusů jezdících do centra města je přehršel a najít ten správný - společnosti Belkoair - mi chvíli trvá, ale brzy se již řítíme po bulvárech k městu kolem zajímavě působícího sídliště, kde jsou stěny jednotlivých paneláků nápaditě nasvíceny různými barvami. Otázkou ovšem je, co tomu říkají obyvatelé těchto domů. Vystupuji na hlavní třídě Atatürk Bulvarı a za deště se pokouším najít svůj hotel Abro Sezenler. Vzhledem k panující tmě a mizernému označení ulic mi to docela dlouho trvá a k hotelu dorazím úplně promočený. Hotel je však velmi pěkný a topení funguje (to nebývá v Turecku vůbec pravidlem, většinou se topí klimatizací), takže do rána vše usuším.

Příští den je nejprve hlavním úkolem vyměnit peníze, ale něco takového je v neděli ráno téměř neproveditelné. Vše ještě spí a otevřeno je pouze pár pekáren. Aspoň se procházím po Atatürk bulvaru a jeho okolí a nasedám do příměstského vlaku, který u bulváru přímo staví. V Ankaře funguje jedna linka "S-Bahnu" s konečnými Sincan a Kayaş, více v mém předchozím článku. K "hlavnímu" nádraží je to pouze jednu zastávku, železnice však není integrovaná a jízdné ve výši 2 YTL (18 Kč) je třeba zaplatit při vstupu na nástupiště.

Yenişehir, jednotka řady E23000© Jiří Mazal

Naproti původnímu nádraží dnes roste obří hala nového, zatím ve stadiu hrubé stavby, čímž Ankara konečně dostane důstojnou bránu do města i po železnici. Snažím se najít směnárnu, ale na informacích mě odkáží jen na trafiku s novinami a občerstvením. Tam mi prodavač dvacetieurovou bankovku bez mrknutí oka vezme a vrací turecké liry v přepočtu 3,2 YTL/1 €, což je poměrně slušný kurz. Zajímavá "směnárna" bez licence. Týden před mou návštěvou se přímo před zdejším nádražím odehrál krvavý teroristický masakr, který stál život více jak sto demonstrantů, mezi nimiž se odpálili útočníci. Město však žije dál, pouze u vchodu přibyly bezpečnostní rámy, které však nikdo nekontroluje. Stejné brány se nachází také při příchodu k příměstským vlakům (v turečtině banliyö), kde už nehlídá vůbec nikdo, místní děti přes ně běhají a baví se jejich pípáním.

Vracím se zpět do centra, které se mezitím trochu "probudilo", a zpátky na nádraží chci využít metro. Žel se nechávám příliš ovlivnit průvodcem, který hlásá, že nejblíže je zastávka linky metra č. A1 Maltepe. Vystupuji uprostřed paneláků, kdy se nedokáži vůbec zorientovat, kde jsem, naštěstí mi místní policista ukáže cestu. Dojdu k šestiproudé silnici, kde se přede mnou rozkládá rozestavěná budova nového nádraží a nikde nevidím, kudy bych jej obešel. Čas se krátí, tak mávnu na taxík, který celé staveniště objede a hodí mě na "správnou" stranu. Taxíky nejsou v Turecku zrovna levné (ceny o trochu méně než u nás), ale zase si můžete být jisti, že vás nikdo neošidí. Všechny mají taxametr zabudovaný do zpětného zrcátka, takže rovnou vidíte, kolik je třeba zaplatit.

Ankara, lokomotiva řady DE22000 na rychlíku „Van Gölü Ekspresi“ © Jiří Mazal

Na nástupišti mě už čeká Güney Kurtalan Ekspresi, který má konečnou až v dalekém Kurtalanu na východě země, ač směrovka na voze hlásá Tatvan ležící u Vanského jezera. Z řady vozů zabírají místa k sezení jen tři - zbytek jsou lehátko, lůžko, generátorový a služební vůz, jídelní kupodivu nemáme. V čele trůní mohutný diesel řady DE22000 vyrobený v USA firmou General Motors. Zcela zaplněni projíždíme ankarskými předměstími směrem na východ souběžně s "S-Bahnem". Někde je ještě vidět chátrající původní zástavbu, ta je však zcela vytlačována novými panelákovými předměstími. Zaujme také značný počet nákladních vlaků. Ve stanici Kayaş končí elektrifikovaná dvoukolejka a dále pokračuje jen neelektrifikovaná jednokolejka typicky tureckého střihu - důsledně kopíruje terén a snaží se vyhnout umělým stavbám.

Není divu, že vlaky jsou o mnoho pomalejší než autobusy a cestující lákají hlavně na cenu. 13 YTL (ca 115 Kč) za 381 km je věru málo i na turecké poměry. Vedle mě sedí postarší turecký strejda, který (jak je v kraji zvykem) hovoří jen turecky, ale jednoduchou konverzaci zvládneme - jede do Kırıkkale (dvě hodiny od Ankary) a libuje si, jak že je vlak levný. Poté, co si zakupuji čaj za 2 YTL (18 Kč), jen utrousí, jak že je to drahé a on by za takové peníze čaj nekoupil. Když potom jeden z prodavačů potřebuje rozměnit, vytahuje z kapsy tlustý svazek bankovek ovázaný gumičkou, kde má víc než moje výplata. Faktem ovšem je, že prodavač chodící s čajem o pár hodin později si účtoval již jen 1,5 YTL. Služby v tureckých vlacích bývají dosti "živelné", narazíte jak na zaměstnance firmy Ray s vozíkem (obdoba našich JLV), tak na prodavače čehokoliv.

Kayseri, lokomotiva řady DE24000 © Jiří Mazal

Již za tmy vystupuji s většinou cestujících v Kayseri, dnes již téměř milionovém městě, kde mě opět čeká hledání hotelu ve změti mizerně označených ulic. To se mi po troše bloudění podaří a přemýšlím o programu na příští den. Původně jsem chtěl totiž navštívit skalní kostely v nedalekém Göreme, ale jelikož jsem se těsně před cestou nepěkně nachladil a silně mě škrabalo v krku, raději jsem se chtěl trochu šetřit a spíše odpočívat. Proto jsem zůstal v Kayseri a rozhodl se jej prozkoumat, neboť i ono slibovalo pěkný zážitek. Kayseri představuje po Konyi druhé nejreligióznější turecké město s četnými sakrálními památkami, pozoruhodné je množství dochovaných hrobek.

Ale na své si přijde i milovník tramvají, neboť v Kayseri se nachází 34,4 km tramvajových tratí, resp. se jedná o jednu trať s odbočkou. Pod názvem "Kayseray" byl provoz zahájen v roce 2009 tramvajemi typu Ansaldo Sirio. Spatřil jsem i jiný typ starších tramvají (viz fotogalerie), ale nikde se mi o něm nepodařilo cokoliv dohledat. Provoz probíhá dle tureckých zvyklostí, tj. vstup na nástupiště je přes turnikety s hlídačem, přičemž nástupiště jsou většinou řešena jako ostrovní. Tramvaje často jezdí spřažené do dvojic a dosahují tak délky úctyhodných 60 metrů. Tomu odpovídají i nástupiště, místní si přes ně zkracují cestu bez ohledu na turnikety a dokonce jsou přes ně schopni přetáhnout i káru.

Obdobně jako v jiných městech si zakupuji čipovou kartu za nevratných 5 YTL a ukládám na ni peníze na jízdné. Kartu lze využít i v městských autobusech. Ústředním bodem sítě je zastávka Cumhuriyet Meydanı (Náměstí republiky), kde je architektonicky vytvořen malý terminál, a rozhoduji si projet alespoň půlku sítě na konečnou Organize Sanayi. Jízda však není nic moc - po rušných výpadovkách je trasa svedena do středu ulice, aby co nejméně kolidovala s automobilovým provozem, od kterého je stavebně oddělena. Ve zdejší husté dopravní džungli je tak tramvaj i docela rychlá a spoje jsou silně vytížené. Na konečné spatřuji jen malý autobusový terminál rozvážející cestující dále a vracím se do centra, tentokráte "za kulturou".

Kayseri, terminál na Cumhuriyet Meydanı © Jiří Mazal

Městu zejména vévodí obrovská citadela s mohutnými hradbami z čediče. Kolem jsou rozesety kromě mešit také četné medresy (náboženské školy), které však již dnes neslouží svému účelu a jsou v nich umístěna muzea, kavárny či obchody. Nejpozoruhodnější jsou však četné hrobky, které se dnes nachází na nejroztodivnějších místech. Jak se město rozšiřovalo, stará zástavba vzala za své, ale hrobky nikdo nezlikvidoval, takže dnes se nachází uprostřed rušné čtyřproudé komunikace, uprostřed parkoviště apod. Jednu nacházím i na starém osmanském hřbitově, kde se dnes již evidentně nepohřbívá.

Asi právě proto tu nechybí ani pouliční prodavačky textilu a vyšívaných krajek. V jedné staré hrobce najdete i malé muzeum s četnými etnografickými sbírkami. Při hledání oblastního muzea, které má sídlit ve starém osmanském domě, mě oslovuje místní student, toužící si zdokonalit angličtinu. Bohužel anglicky téměř neumí, zjišťuji jen, že studuje náboženství a zajímá ho můj názor na islám, ale vůbec nerozumí tomu, co říkám. Ukáže mi však chátrající křesťanský kostel, pamatující nejspíše ještě byzantské doby, a zavede mě i k muzeu, které je však zavřené.

Kayseri, zastávka Düvenönü © Jiří Mazal

V Turecku opravdu nehrozí, že by vás nechali samotného - je však třeba rozlišovat tři skupiny lidí, které vás oslovují. Asi nejčastější jsou prodavači. Začnou nezávaznou konverzaci o tom, odkudpak jste a kolikrát jste byli v Turecku a pak náhodně zmíní, že kousek dále mají obchod s koberci nebo textilem, kam jste zváni. Druhou skupinou jsou "samozvaní průvodci", jak jim říkám - lapí bloudícího turistu s tím, že mu ukáží město. Za prohlídku si ovšem nechávají zaplatit. V chaotických tureckých městech to není apriori špatné, ale z vlastních zkušeností doporučuji domluvit předem cenu (dávám ca 10 YTL za půl hodiny). A třetí skupinou jsou "dobré duše", lidé, kteří jsou jednoduše zvědaví a chtějí si pohovořit s cizincem. Nejčastěji jde o studenty toužící si pocvičit angličtinu.

V Kayseri jsem si při prohlížení bývalé karavanseraje (zájezdního hostince) také nechtě vyzkoušel pravé orientální obchodování. Odchytil mě obchodník s koberci, který se v karavanseraji usídlil, někdy mívám slabší chvilky a nedokáži se "vyvléknout". Prodavač a majitel v jedné osobě mi ukázal celý docela obsáhlý obchod včetně surové ovčí vlny. Už jsem jen čekal, že otevře nějaké tajemné dveře, kde bude sedět u stavů hromada bábušek a tkát koberce. Následovala nabídka koberců, kdy jsem se snažil vysvětlit, že jsem stejně vlakem, a tudíž koberec sebou tahat nemůžu. Nevadí, máme i mini koberečky na stolek, které se na cestu dobře složí. Cena je prý skvělá, u něj není tak draho jako v Istanbulu - 300 YTL (ca 2600 Kč). No já na to, že tolik nemám ani na celou cestu, natožpak na koberec, a ukazoval jsem poloprázdnou peněženku. Nevadí, bereme i platební karty! Tu jsem ovšem zbaběle zapřel. Tak začalo smlouvání, no mám ještě 40 €. To je nějakých 125 YTL, opravdu trochu málo. Nakonec obchodník dostal 135 YTL a 5 YTL jsem dal klukovi, co roznášel čaje. Koberec zabalili do skutečně maličkého balíčku, který nijak nezavazel, a já si zprvu nadával, že jsem se vůbec nechal ukecat a koupil blbý koberec. Pak jsem ovšem zjistil, že ručně tkané koberce (v turečtině kilim) jsou velmi drahé a cena po smlouvání začíná na nějakých 160 USD (4000 Kč), i když je to částka za větší kusy. Koberec jsem si nakonec zamiloval a dnes tvoří hrdou součást mého příbytku.

Kayseri, lokomotiva řady DE22000 s „Erciyes Ekspresi“ © Jiří Mazal

Z Kayseri jsem pokračoval na jih, do 293 km vzdálené Adany. Jezdí tu pouze dva páry osobních vlaků, jeden "místní" rychlík pouze mezi Kayseri a Adanou, jezdící přes den, a "dálkový" z Ankary do Adany, který má též lehátkový a lůžkový vůz. Pětivozový Erciyes Ekspresi má v čele diesel řady DE22000 vyrobený v USA firmou General Motors. Vlak sice nabízí obvyklý turecký standard, ale na vozech je vidět, že již něco prožily a zdejší klientela je trochu "divočejší", než jsem poznal v západní části země. Řada cestujících sebou táhne nejrůznější pytle se zbožím, mnozí se pak uchylují k podomnímu prodeji mletých paprik a jiných domácích produktů. Raději upřednostňuji prodavače s voňavými preclíky, který vagónem proletí v jedné stanici, aby stihl být venku před odjezdem.

Obsazenost je přitom velmi slušná, prázdná sedadla rychle zabírají lidé z nácestných stanic. Vlak je sice povinně místenkový, ale řada nádraží je i při turecké přezaměstnanosti neobsazená, takže se jízdenky prodávají ve vlaku a sedá se tam, kde je volno. Co mě dost překvapuje, je holdování cigaretovému opojení, kterému se tu průvodčí nijak nesnaží zabránit. Kouřit se chodí na představky, kde se bystřejší hlavy naučily odblokovat zajištěné dveře, a z nich se potom spokojeně bafá. Pozornosti mi neujde ani spousta černých teček na zemi, následek zatípaných cigaret.

Viadukt Varda u stanice Hacıkırı © Jiří Mazal

Ve stanici Ulukışla se připojuje trať od Konye a musíme překonat pohoří Taurus. Začíná nejkrásnější úsek tratě kaňonem Çakıt Deresi. Projíždíme řadou tunelů (na 12 km jich napočítáte 22) a pod námi je hluboká proláklina, bohužel moc toho nevidím - sedím na straně do skály. Až později mě napadne jít na představek a dívat se ze dveří, ale to již z kaňonu vyjíždíme ven. Stíhám však právě Vardaský viadukt (mezi stanicemi Hacıkırı Karaisalı), kterému se také říká Německý podle jeho stavitelů. Není sice moc dlouhý (172 m), zato dosahuje výšky 98 m. Proslavila jej zejména bondovka Skyfall, jejíž část byla natočena přímo zde. Film však přeci jen představuje iluzi, takže Bond sice skutečně padá na tomto viaduktu, ale ve filmu dopadá do řeky, žádná tu ale ve skutečnosti není. Tato část tratě je součástí původní Bagdádské dráhy, která vedla z Konye přes Adanu, Aleppo a Mosul do Bagdádu. Navázala na již existující železnici z Berlína do Istanbulu a Konye a měla dále vést až do Basry u Perského zálivu, čímž měla Berlínu zajistit přístup k irácké ropě. Ve skutečnosti koleje doputovaly do Bagdádu v roce 1940 a do Basry až roku 1964. Dnešní trudná situace je dostatečně známa, vlaky nedojedou dále než k syrské hranici.

Následuje sestup z více jak 1000 výškových metrů k moři a svou jízdu končím ještě před Adanou v Yenice. Odtud totiž odbočuje trať k moři do Mersinu, charakteristická silným nejen nákladním, ale také osobním provozem. V Mersinu se nachází jeden z největších tureckých přístavů a navíc terminál patří přímo Tureckým železnicím TCDD. Mezi Adanou a Mersinem funguje hustá příměstská doprava, napočítáte tu na 27 párů vlaků, přičemž některé staví všude a jiné jsou zrychlené, zdržující se pouze ve větších stanicích. Trať je dvoukolejná a probíhá její elektrifikace, někde jsou již osazeny sloupy. Jezdí tu moderní tří nebo čtyřvozové dieselové jednotky vyrobené tureckou vagonkou Tüvasas ve spolupráci s korejským Hyundai Rotem.

Mersin, jednotka řady MT30000 © Jiří Mazal

Spolu s ostatními cestujícími nastupuji do již i tak plného vlaku a 40 minut jízdy trávím v uličce. I v Turecku mohou být při dostatečné nabídce vlaky dokonce přeplněné. V Mersinu ani nevyrážím do města, jen se občerstvím ve zdejší restauraci a hned jedu nazpět až do Adany. Spíše než na nevábnou krajinu kolem se dívám na obrazovku u stropu, kde se pouští animované filmy. V Adaně při fotografování postávajících vlaků zaujmu místního fíru a záhy mě zve k sobě do letitého amerického dieselu řady DE22000. Mám tak jedinečnou možnost nakouknout do zdejší "kuchyně", přičemž zjišťuji, že kuchyní je lokomotivní kabina doslova. Vévodí jí hlavně mikrovlnka, vařič na čaj a lednička. Strojvedoucí jezdí zároveň s pomocníkem, který se ukrývá na druhé straně kabiny. Vytáhnu několik letáků od Leo Expresu, které sebou mívám, a ukáži něco z našich reálií.

FLIRTy se velmi zalíbí, že to prý bude něco jiného než rozvrzaná židle v americkém dieselu, což fíra potvrzuje mohutným zahoupáním na vratké židli. Obzvláště se jim ovšem líbí sličné stevardky, v Turecku tuto práci dělají výhradně muži. Když jim začnu popisovat, že u nás jsou strojvedoucí dokonce ženy, jsou už úplně u vytržení. Fíra se mě ještě ptá, kolikpak si jeho český kolega vydělá, a zmiňuje svůj plat - 3000 YTL (přes 26000 Kč). To mi vůbec nepřijde špatné, nehledě na to, že tady je strojvedoucí opravdu "pánem", co se na mašině vozí v bílé košili. V té špíně, co panuje všude okolo, je mi jasné, že akorát "mačká tlačítka" a vše ostatní musí dělat pomocník. I přes komunikační bariéru (jinak než turecky samozřejmě neuměli) to byl velmi příjemný zážitek a já ve zbývajícím čase vyrážím poznat Adanu.

Kabina lokomotivy řady DE22000 © Jiří Mazal

Adana mi přišla krapet chaotická, plná nevzhledné poválečné zástavby, mezi kterou se krčí historické památky. Docela jsem se v mumraji lidí ztrácel, až se mě "ujal" jeden ze samozvaných průvodců. Nemohl jsem ho setřást, tak jsem ho nakonec vzal na milost a nechal si ukázat centrum města. Pravda, bez něj bych tam možná bloudil dodnes. Co mě zejména zaujalo, tak kamenný most pocházející ještě z římských dob, který je stále využíván, a z něj je pěkný výhled na obrovskou mešitu Sabancı Merkez Cami se šesti minarety, která je největší mezi Istanbulem a Saudskou Arábií. Na další poznávání již nebyl čas a vracím se na nádraží. V okolí jsou na širokých bulvárech žel jen drahé „značkové“ restaurace a butiky, nikoliv všudypřítomná levná bistra, tak si dopřávám alespoň polévku a uvelebuji se v nočním rychlíku Çukurova Mavi Treni do Ankary.

Tentokráte mám koupené lůžko, které je v Turecku výhradně ve verzi double. Pokud navíc obsadíte jedno místo, druhé už zůstane prázdné. Můj vůz řady WLAlm vyniká zejména prostorným kupé s oknem obvyklé šířky (nikoliv malým, jak to mají lůžkové vozy), naproti postelím je pak praktický stolek se zabudovanou ledničkou. Umyvadlo se nachází v rohu u dveří, nikoliv u okna, jak jsme zvyklí. Vagon tak působí velice pohodlně, i když je již nejspíše staršího data – WC nejsou vakuová. Jak je v Turecku zvykem, jedno je standardní evropské a druhé turecké. Vytkl bych pouze trochu nepohodlnou denní úpravu na sezení, sedadla měla tendenci se převracet.

Stanice Adana © Jiří Mazal

Unaven se brzy zavrtám do peřin a ráno po probuzení zjišťuji, že máme 90 minut zpoždění. Alespoň mám čas zajít do jídelního vozu na ranní snídani – objednávám si celé menu za 10 YTL (87 Kč). Překvapuje mě, že řada klientů spíše konzumuje vlastní zásoby a pouze si k tomu dokupuje nápoje. Jízda v ranním slunci nabízí pěkné výhledy a se 100 minutami zpoždění konečně přijíždíme do Ankary. Původně jsem měl v plánu pokračovat dále do Eskişehiru, ale nyní jsem byl rád, že jsem si dopředu žádný lístek nepořizoval – vlak už byl dávno pryč. Nakonec se rozhoduji zůstat v Ankaře a blíže prozkoumat tuto čtyřmilionovou metropoli.

Scházím opět na Atatürk bulvar a snažím se najít největší ankarskou mešitu – jednu z největších v Turecku vůbec. I když je opravdu velká, díky výškové zástavbě její hledání není zase tak snadné. Mešita Kocatepe byla postavena teprve v poválečných letech a příznačně je v jejím suterénu zřízen první ankarský supermarket. Nejsou v ní téměř žádní lidé, takže chvíli relaxuji na příjemném koberci a rozjímám.

Dalším mým cílem je Atakule – televizní věž na kopci nad centrem města. Mám jen mlhavou představu, jak se k ní dostat, nastupuji proto na Atatürk bulvaru do jednoho z projíždějících autobusů a uvidím. Nelibě nesu, že jsem zrovna „chytil“ neintegrovaný spoj, kde mi nechtějí uznat pořízenou kartu na MHD a místo toho musím platit hotově průvodčímu umístěnému v budce ve vozidle. Navíc ani nevím, kam přesně jedu. Vnoříme se do kopců, a když už si říkám, jak jsem ztracen, vynoří se přede mnou – Atakule. Vystupuji, ale když se pokouším k věži dostat, zjišťuji, že je uprostřed obřího staveniště. Jak mi sděluje personál, je zavřená. Scházím tak protisměrnou silnicí dolů a pokouším se najít autobusovou zastávku, tak však nikde. Místo toho se podél čtyřproudé silnice dostávám doprostřed vládní čtvrtě plné plotů, ostnatých drátů a nevraživě se tvářících hlídačů. Poté následuje diplomatická čtvrť, kde konečně spatřuji zastávku a spolu s místními se svezu zpátky dolů na Atatürk bulvar.

Ankara, lanovka © Jiří Mazal

Přemýšlím, co dále, a do oka mi padne jedna novinka z oblasti MHD – velkokapacitní lanovka (v turečtině Teleferik). Její počáteční stanice se nachází u zastávky metra č. 1 Yenimahalle a je plně integrovaná, platí zde karta na MHD. Turnikety jsou však odemčené a nikdo nic nekontroluje. Lanovka je v provozu teprve od roku 2014, dosahuje délky přes 3 km a jezdí na ní kabinky o kapacitě 10 osob. Za hodinu se tak přepraví 2400 lidí. Tím představuje největší městskou lanovku v euroasijském prostoru a bezesporu zajímavý způsob, jak řešit tíživou dopravní situaci Ankary. Postavit pár sloupů je přeci jen mnohem levnější než tramvajová trať nebo dokonce metro.

Lanovka má dvě mezizastávky a konečná Sentepe (označovaná také jako Teleferik 4) se nachází z pohledu výchozí stanice až za kopcem. Využití lanovky je opravdu silné, musím několik minut stát ve frontě, než se na mě dostane řada, a v plně obsazené kabince se vznášíme nad hustou příměstskou zástavbou. Je to opravdu hodně zvláštní a málokde opakovatelný pocit, pohybovat se nad paneláky. Navíc se z výšky nabízí zajímavé výhledy na město. Pasažéři jsou i v nácestných stanicích, ale jelikož skoro nikdo nevystupuje, musejí čekat hodně dlouho, než se na ně dostane. O různé problémy také není nouze, najednou se v úctyhodné výšce zastavíme a na laně se houpáme dobrých deset minut, než se opět rozjedeme. Do kabinky přitom nepříjemně fouká a jak si všimnu, dveře jsou již trochu poškozené a úplně se nedovírají. Jaké to bude svezeníčko v ankarských mrazech (teplota pod nulou tu není nijak výjimečná), si raději moc nepředstavuji.

Ankarská lanovka, u horní stanice Şentepe © Jiří Mazal

Vracím se tentokráte do staré Ankary, kterou mám již prochozenou při předešlé akci, a mířím rovnou na zdejší tržnici. Zamilován do tureckého čaje si totiž pořizuji tureckou rychlovarnou konvici (je určena ke spařování čaje, funguje úplně jinak, než jsme u nás zvyklí) a k tomu i sadu skleniček. Následující den již následuje jen dlouhá cesta domů, zahrnující otravné letištní procedury a kulturní šok na samý závěr. Hladový chci pojíst v olomoucké nádražní restauraci, ale čeká mě jen zakouřený pajzl s mizernou polévkou. Nostalgicky vzpomínám na Turecko, kde se člověk vždy nejen výborně nají, ale v hospodách všeho druhu je tam zakázáno kouřit…

Úvodní snímek: Lokomotiva řady DE22000 s pózujícím strojvedoucím v Adaně dne 27.10.2015 © Jiří Mazal