Dráhařský týden v Normandii

Po krátké kalkulaci nákladů na dopravu jsme zavrhli společnou dopravu autem z Čech až do Rouen a nakonec se všichni čtyři sešli ve středu 13.  5. 2015 odpoledne, v Rouen na hlavním nádraží. Akce tedy mohla začít.

Skutečně již před příjezdem přípojných spojů SNCF nám byl přistaven pohodlný autobus a okamžitě jsme odjeli do vesnice Pont des Vieux, kde se nachází zázemí velodráhy Vélorail d´Austreberthe. Dráha sama je velmi krátká, jen 3 km do Saint Paër (jižní sekce) a necelý kilometr na běžně nepojížděné severní sekci. Nenabízí ani mnoho k vidění – trasa bývalé železnice vede ve zvlněné krajině, částečně lesy a podél pole.

Na obou koncích se nenachází nic, jen obratiště drezín. Její projetí nám tedy netrvalo dlouho a mohli jsme busmo pokračovat na nedalekou muzejní železnici Les Loges – Etretat (EPC: Train Touristique Etretat Pays de Caux). Ta funguje převážně také jako velodráha, mají zde však I klasická drážní vozidla, jak naznačují fotografie, proto jsme se rádi svezli “poctivým” vlakem.

Etretat; 13.5.2015 © Filip Kuliš

Dráha sama je torzem zrušené lokálky SNCF z Les Ifs (km 214,3) do Etretatu (km 229,2), ze které se dochoval jen koncový úsek o provozní délce 5,4 km. Večer jsme se ubytovali v Caen, kde jsme velmi, velmi neprozřetelně nahodile zarezervovali hotel Ibis Budget před hlavním nádražím. Cenově vyhovoval, okolí a přinádražní čtvrti však vypadají přímo děsivě (novodobá imigrantská čtvrť), zejména večer a za tmy. Pohodlím a vybaveností připomínal spíše lepší hostel.

Čtvrtek 14. 5. jsme započali snídaní na nádraží, neboť tamní bufety vypadaly lépe než snídaňové zázemí v IBISu. Autobus nás rychle hodil k Vélorail Pont de Coudray (ex dráha SNCF Caen - Berjou - Flers - Domfront - Mayenne - La Chapelle Anthenaise - Laval), sekce Pont de Coudray (Gare de Mutrécy) - Grimbosq, o zachované délce kolejí 7,3 km. Na bývalém nádražíčku v Mutrécy jsme si vypůjčili zarezervované drezíny a vyrazili na trať v údolí řeky Orne. Počasí příliš nepřálo a tak se hodily i větrovky a pláštěnky. Zachovaný úsek vede v celé délce podél řeky a býval dvoukolejný, drezínami pojížděna je však jen jedna traťová kolej, ze druhé je cyklostezka. Na konečné v Grimbosq jsme si prohlédli vesničku, zázemí podél řeky a odšlapali zase více než 7 kilometrů zpět k autobusu.

Naštěstí jsme v autobuse do Carteretu všichni rychle uschli, počasí se umoudřilo a všichni rádi a s nadšením uvítali možnost nákupu na místním tržišti (mj. živí raci a další produkty moře) a prohlídky města. Místní hospůdka zajistila výtečný oběd a společnost ATCM (Association de Tourisme et Chemins de fer de la Manche) zase turistický vlak po dráze do Portbailu (zrušená dráha SNCF z Carentanu (km 313,2) do Carteretu (km 356,1), provozní úsek o délce 8,8 km). Zajištěná byla i fotozastávka u přejezdu a bývalé zastávky St-Georges-de-la-Riviére.

St. Georges de la Riviere; BB 63069; 14.5.2015 © Filip Kuliš

V pozdním odpoledni nás čekala ještě poslední atrakce: Vélorail Vallee de la Vire (ex Saint Lo - Guilberville a Saint Lo - Granville Port), úsek St.Conde-sur-Vire – Gourfaleur o délce přibližně 5,5 km). Opět malebná normadská vesnice, venkovský klid, upravené zázemí pro turisty. Dochovaný úsek je zajímavý výraznějším stoupáním a původním nýtovaným mostem přes říčku Vire. Zbylý čas navečer v Caen jsme “věnovali” tamnímu kočkopsu v MHD – jakýmsi hybridním autobusům. Kromě MHD jsme poznali I některá velmi tmavá předměstí, původní obyvatelstvo se vytratilo úplně.

Pátek 15. 5. byl vůbec nejnáročnější. Na programu byly celkem 4 velodráhy, čili v podstatě celodenní šlapání na drezínách. Od hotelu nás autobus hodil k Vélorail du Pont Érambourg aneb Vélorail des collines normandes (ex SNCF Caen - Berjou - Flers - Domfront - Mayenne - La Chapelle Anthenaise - Laval), úsek Pont-Érambourg - k  tunelu Gouttes, poblíž Pont-d'Ouilly,  přibližně 6,5 km, pro návrat k autobusu nutno vynásobit opět dvěma). Dochovaný úsek vede krásnou, tichou krajinou, údolím. Na výchozí stanici v Érambourgu jsou dochovaná drážní vozidla, další se nachází přibližně uprostřed sjízdného úseku. Kus kolejí se dochoval I na jižní části směr Flers, tam nás ovšem nepustili (a neudržovaný svršek byl řádně zarostlý…).

Na některých účastnících se začala projevovat kumulovaná únava, takže před tunelem málem došlo k neštěstí – najetí drezín v rychlosti na sebe a případné amputaci končetiny nepozorného plzeňského kolegy. A to byl jen začátek – nejmenované “slabší” kusy začali vzdychat, že za ty peníze nemuseli dřít celé dny na drezínách, ale v klidu doma například sekat trávu na zahrádce nebo laškovat se sekretářkou v práci. Faktem je, že občas to prostě je dřina. A bez našich německých pořadatelů bychom takové zapadákovy jako byl Pont-Érabourg nikdy nenašli a ani nenavštívili.

Vélorail du Pont Érambourg; 15.5.2015 © Filip Kuliš

Další na řadě byl Vélorail du St. Loup-Du-Gast (ex SNCF Caen - Berjou - Flers - Domfront - Mayenne - La Chapelle Anthenaise - Laval), úsek ze St.Loup-Du-Gast k mostu přes říčku Mayenne (Viaduc de la Roserie), o délce zhruba 3 km. Železniční atlas ukazuje ještě o něco více – ukončení v Ambriéres, nicméně my jeli jen k mostu.

Pokud jsme dosud navštěvovali “zapadákovy”, tak následující atrakce byla skutečný konec světa. Vélorail des Andaines (ex SNCF Alencon - Pré-en-Pail - Couterne - Domfront), úsek Couterne - Méhoudin, asi 4 km. Zde měli málo drezín na tak vysokou poptávku, takže jsme se rozdělili a česká sekce raději odešla na oběd do vsi Couterne (mimochodem vynikající za nějakých cca 15 eur …) a vyjela až později. Začátek je na torzu bývalého, opuštěného nádraží, konec v křoví v lese (doslova).

To už jsme měli drezín až po uši, nicméně nedaleko je ještě jedna, podobná - Vélorail Bagnoles de l'Orne - Ferté Macé (ex SNCF Briouze - Couterne) cca 6 km délky. Městečko Bagnoles vypadalo velmi elegantně, nádraží taktéž. Chvíli trvalo, než jsme dohledali obsluhu, která nám odemkla drezíny, a postupně vyjeli na trať. Začátek vede řídkým borovým lesem, poté následují pole a končí se – v zářezu pod silnicí… Tedy opět nic moc, ovšem venkov poznáte určitě lépe, než z okna rychlého IC Paříž – Granville. Po návratu do hotelu v Caen jsme spojili turistickou prohlídku města s vyhledáním vhodné restaurace na večeři.

Bagnoles, pěkné městečko; 15.5.2015 © Filip Kuliš

Sobota měla být původně zasvěcena projetí řady nákladních drah a vleček RFF v okolí Rouen. Nakonec vše dopadlo tak, jak bývá u Francouzů obvyklé (většina požadavků byla zamítnuta s ohledem na bezpečnosti cestujících) a byla nám přidělena jen jedna trasa po tangentě Motteville – Montéroilier-Buchy (- Serqueux). Je to důležitá součást nákladní trasy do přístavů v Le Havre a denně je na ní trasováno zhruba 6 párů nákladních vlaků. Osobní doprava byla zastavena před mnoha lety. Počasí opět nepřálo a hustě pršelo, nicméně vlak společnosti PVC (Train vapeur et la 231 G 558 du Pacific Vapeur Club) byl připraven a to včetně bufetového vozu. Podařila se i jedna fotozastávka u bývalé stanice St-Quen-du-Breuil.

Ze Serqueux nás autobus odvezl do přímořského letoviska Le Tréport, kde byla nově zprovozněna pozemní lanová dráha z centra města na vysoký útes, kde se nachází kapacitní záchytné parkoviště. Moderně pojatá čtyřkolejná dráha vede zčásti v původním cihlovém tunelu (projekt z roku 1881, zahájení provozu 1. 7. 1908, ukončení 1960, obnova 2006) a dolní stanice je jen kousek od pláže. Použití lanovky je zdarma a jak jsme se na místě přesvědčili, je o ní skutečně veliký zájem. Přestože 3 kabinky pendlovaly nepřetržitě, museli jsme vystát zhruba půlhodinovou frontu. Zatímco lanovka je velmi zajímavá, pláž kanálu La Manche už o dost méně – velmi špinavé a neprůhledné moře.  Pak následoval už jen návrat do Caen.

Poslední společný den akce byl vyhrazený návratu do Paříže. Cestou jsme se však dopoledne zastavili na poslední turistické železnici, Chemin de Fer de la Vallée de L’Eure (bývalá dráha Chartres - St. Sauveur - Dreux - Bueil - Pacy sur Eure - Louviers - Rouen), ležící zhruba 60 km západně od metropole, v údolí řeky Eure. Tak jako mnoho desítek dalších „muzejek“ i tato již není nikde napojena na síť RFF. Provozně je tvořena dvěma úseky do Cocherelu a Breuilpontu a celou sjízdnou trať je možné projet jen velmi málo vybraných dní v roce. Náš speciál dojel opravdu všude a k vidění byly např. i torza zrezlých parních úzkorozchodných lokomotiv v poli za Breuilpontem či víkendový piknik na srazu silničních veteránů v Cocherelu. Všichni jsme se pak rozloučili na nádraží v Evreux a většina Čechů dojela vlakem do Paříže a následně autobusem domů.

Breuilpont; Chemin de Fer de la Vallée de L'Eure; 17.5.2015 © Filip Kuliš

Autor reportáže však využil návratu autobusu do Normandie a nechal se vysadit na koncovém nádraží lokálky v Dives Cabourg. Nebylo to zrovna nejkratší, ale na této zajímavé dráze je spíše turistický provoz a tak jsem se rád svezl „velrybou“ do Deauville-Trouville a poté již IC přes Lisieux do Paříže. Zlákaly mě totiž odklony v Provence a to si vynutilo noční přesun na druhou stranu země, ke Středozemnímu moři. Noční rychlík do Nice měl naštěstí ještě volná lehátka, čehož jsem operativně využil. Za cenu rezervačního příplatku jsem ušetřil jeden nocleh v hotelu a opět po delší době otestoval služby ubytovacího vlaku. Za zhruba 20 euro je k dispozici místo v kupé pro 6 lidí, omšelý spacák, balená voda, špunty do uší, papírové a vlhčené ubrousky.

V pondělním jasném ránu mě probudily výhybky stanice Miramas a byl nejvyšší čas pozorovat jízdu po spojovací trati mimo žst. Marseille St. Charles. Dlouhý rychlík na složitém zhlaví ani nepřibrzdil a prolétl odbočkou osmdesát km/h do tunelu a za pár minut byla Marseille za námi. V Toulonu jsem otočil směr na Avignon, protože právě tam začínaly odklonové trasy dálkových spojů SNCF do Lyonu. Jak je čtenářům určitě známo, Lyon a Avignon spojují hned tři dvoukolejky – jedna LGV a dvě konvenční, vedené po obou březích Rhony. Po pravobřežní se však již od sedmdesátých let pravidelně osobními vlaky nejezdí – je určena primárně nákladní dopravě.

Mimo ní pak po tomto nákladním tahu jedou občas noční ubytovací vlaky a odklony z důvodu stavebních prací. Informační letáčky nelhaly a můj dopolední spoj Marseille – Avignon – Lyon skutečně vyjel z Avignonu Ville na opačnou stranu, přes Rhonu. Následujících 200 km skýtalo velký estetický zážitek z kulturní, upravené krajiny v údolí velké řeky a klidné jízdy v moderní, patrové jednotce. V Lyonu jsem pak své téměř týdenní cestování po zemi Galského kohouta ukončil a vrátil se zpět do ČR. Doprovodné fotografie neprošly grafickou úpravou, tedy je to „sterilní“ JPEG formát přímo z fotoaparátu, bez nároku na vyšší kvalitativní úroveň.

Poznámka editora:

Proč autor seřadil snímky v připojené galerii bez ohledu na místo a čas jejich pořízení, to ví jen on sám. Z pohledu jejího návštěvníka je to sice možná zajímavé, ale zcela určitě matoucí. (-zz-)

Úvodní snímek: Pacy sur Eure; 17.5.2015 © Filip Kuliš