Na skok do České Třebové

Do České Třebové jsem přijel Galánem R 885 v 8:47. Dvě Regionovy, ta zadní propagující svým povrchem chrudimské muzeum loutek, tu čekají za 5. nástupištěm, aby odvezly návštěvníky do depa, tak jako předloni.

Návštěvníci přicházejí © Luděk Šimek

Za chvíli přeplněný motoráček zastavuje u úzkého nástupiště u depa, musí se hned vrátit do osobního nádraží, protože mohutný dav zájemců, kteří se už nevešli, tam ještě čeká. Mě ta první várka unáší až k druhé točně, rozhlas nás vítá a vytváří country-pohodu, v níž vlaky duní, pražce drncaj' dúdá-dúdá a nohama bys stíral rosu na kolejích, kdyby už nebylo devět.

Již první pohled na rozsáhlou harfu za točnou mi říká, že tu mají letos míň vozidel než předloni – jmenuji dle věku: velký býček 423.009, šestikolák 180 001, sergej T679.1529, čmelák 771 172-4, zamračená/bardotka T478.2078, brejlovec 754 059-4, kocour 742, pielstick T466.0802, peršing 163 097-9, štrúdl 841 015-1, šlukafon, sysel.

Třebovská harfa © Luděk Šimek

Nejmladším a zároveň nejmenším exponátem se tu chlubí místní výrobce CZ LOKO, je jím 794 001-8.

Výrobek CZ LOKO Česká Třebová © Luděk Šimek

Když si prohlížím prototypový 180 001-0, sděluje mi jeden znalec hned ochotně, že má vlastně nesprávné číslo, je to až ten druhý prototyp, původně E 669.002. A není to první ani poslední chlápek, s kterým si tu dnes zasvěceně popovídám. Jen nikoho z klubu Vlaky.net tu dnes nepotkám – všichni jsou už v Chebu.

Sysel, šestikolák, sergej, čmelák... © Luděk Šimek

Opět je tu letos svezení pro děti, kolej k východnímu vjezdu žehlí 111 019-6 s kabinou napěchovanou drobotinou, až žasnu, jak jen ji v tom chumlu může strojvedoucí obsluhovat. Malý nákladní vůz Pn tu letos tahá prasátko T 211. Černý lokotraktůrek BN 60 tu sice stojí, ale nejezdí.

Svezení pro malé návštěvníky © Luděk Šimek

Před UTK jsou stánky. S polévkou, klobásami a párky v rohlíku, s nápoji a také s železniční literaturou pro malé i velké – od pexes a omalovánek až po atlasy a pamětní knihy tratí. Jejich prodavač má sice čepici jak admirál, ale na tričku tančící mašinky z pohádek od Pavla Naumana, jak je nakreslil Kamil Lhoták.

Admirál s tančícími mašinkami na hrudi prodává vlakofilskou literaturu. © Luděk Šimek

Je na čase uhasit žízeň i hlad, což tady není problém, pak ještě dojít na druhou stranu točny před dílnu, kde opět letos v hurvínkovském přívěsném BDlm 6-2142 podávají kafe.

Pak se vydám zpátky do UTV, do prvního patra. Slibují tam ten lokomotivní trenažér. Vítá mě rozlehlý sál, zřejmě odborná učebna, protože po stěnách jsou schémata elektrických obvodů lokomotiv i promítací plátno. Na stolech jsou součástky lokomotiv a – dnes to důležitější – modelová kolejiště, neprostupně obstoupená hradbou drobných těl. Kde je ten slibovaný trenažér? Ale to jsem se nechal zas jednou napálit! Byl to reklamní špek, tím „trenažérem“ se myslí kus pultu s kontrolérem a návěstním opakovačem, návštěvníci si mohou zacvakat volantem... Možná tu občas působím jako staromilec a nostalgik poloviny 20. století, a přesto jsem si současný trenažér fakt představoval jinak.

Toto je „trenažér“ roku 2016. © Luděk Šimek

Kromě tohoto řídicího kontroléru tu ovšem mají i hlavní kontrolér KH 15. To je pořádný macek, bodejď by ne, přepíná stejnosměrné proudy, převyšující 1000 A, vykonává vlastně povely toho řídicího kontroléru.

Hlavní kontrolér KH 15 © Luděk Šimek

Zaujal mě jeden modelový stůl, na němž se trať vine pískovcovými skalami a typicky německými i sudetskými hrázděnými domy.

Že by trať 087 Česká Lípa – Litoměřice? © Luděk Šimek

Hovořím s dvěma vysloužilci tohoto železničního uzlu, kteří si také přišli zavzpomínat, ptám se jich na možnost navštívit vjezdové nádraží – objekt 014, seřaďovací stavědlo 015 a spádoviště 019 a oni se se zájmem rozpovídali o jejich činnosti, vyrozuměl jsem však, že se jedná o klasické releovky, ovládané pultem s tlačítkovou volbou, na 019 číslicovou volbou, tedy žádná výpočetní technika, jak ji nabízel propagační leták, ale to, co jsem dobře znal od svého bývalého chlebodárce – AŽD. Když jsem se jich zeptal na expozici požární techniky, tak jen mávli rukou – mají tam dvě tatry. Jejich informace spolu s unavenýma nohama i vyčerpaným dechem tedy přehlasovaly můj dobrý úmysl vystoupat do stavědlových věží a pořídit pro čtenáře dokumentaci o zabezpečovací technice 60. – 70. let.

Musím se podívat také za budovu UTV, co nového tu mají starého. Padne mi do oka malý tmavě zelený lokotraktůrek, zarůstající březovím mlázím. Z tabulek na něm se dozvídám, že ho postavila FABRYKA LOKOMOTYW im. F. DZIERŻYŃSKIEGO CHRZANÓW v r. 1966 a patřil Agropodniku Svitavy. Je ale hned za tou kolejí, kterou ta modrá stojedenáctka stále žehlí sem a tam a nenechá mě v klidu postát, prohlédnout a nafotit.

Polský lokotraktor z r. 1966 © Luděk Šimek

Zatoužil jsem po cestě k domovu. Cestou na zastávku návštěvnického vlaku, který odsud jezdí každou hodinu, jsem zjistil:

• kde je fronta na balónky, které tu všude létají k nebesům nebo explodují
• že i muzeum v Moravské Třebové s pravou egyptskou mumií ve svých sbírkách má svoji Regionovu s propagačními polepy
• že tu novotou září zvláštní žlutá třívozová jednotka pracovního vlaku s řídicím vozem na konci, o níž se však víc nedozvím, protože není dosud popsaná, ani číslo UIC ještě nemá, jen jsem si ji stačil vyfotit, ještě než Regionova zaklapla dveře.

Zbrusu nová pracovní jednotka © Luděk Šimek

Při čekání na EC 116 na nádraží jsem pak viděl, že rychlík R 865, nesoucí jméno mého praprastýce Rudolfa Těsnohlídka, je veden Interpanterem, což k panu Těsnohlídkovi příliš neladí, on tak lišku Bystroušku nebo vrabečka Čimčirínka, kdeže panter v zdejších lesích.

Cestou domů jsem bohužel nenafotil ani rojení policejní jednotky, která se vyhrnula v Pardubicích na 4. nástupiště zrovna při našem odjezdu – hrál totiž FK Pardubice s Baníkem, ani Starokolínskou brázdu, která se orala hned za tratí, ale okno vozu nebylo čisté ani otvírací.

Zadokumentoval jsem však vůz, v němž jsem seděl – A ČD 61 81 21-91 046-6 Bmz²³⁵ – dle loga patřící ČD, dle barev a kódu ÖBB, dle Wikipedie jeden ze série 48 vozů, které ČD od ÖBB koupily v letech 2013 a 2014. Zaujalo mě jeho pohodlí. Má také jen 3 sedadla vedle sebe, avšak na rozdíl od našich šestisedadlových kupé 2. třídy jsou měkká, netlačí, a když se sklopí opěrky, vytvoří jeden celek.

Interiér vozu A ČD 61 81 21-91 046-6 Bmz²³⁵ © Luděk Šimek

A v osobáku z Kolína směr H. Brod jsem se ještě pokusil vyfotit jakousi jednotku v neobvyklé barevné kombinaci, kterou jsem v kolínských dílnách zahlédl už ráno:

GW TRAIN v kolínských dílnách © Luděk Šimek

Nedařilo se proti slunci, ale až doma jsem našel, že GW TRAIN REGIO je soukromý dopravce, působící v Česku.

Jak hodnotím dnešní výlet? Počasí přálo, pohoda panovala jako vždy na setkáních milovníků kolejí, jen laskavému čtenáři se omlouvám, že mě nohy nevynesly až na řídicí věže a já pro něho nezdokumentoval práci řídících pultů a reléové techniky 60. – 70. let.

Úvodní foto: Malá točna, centrum všeho dění © Luděk Šimek