Dovolená v Rakousku

Minulý rok jsme si užili poznávací dovolenou v Chorvatsku po národních parcích, a tak jsem za 10 dní dovolené dráhu neviděl, natož abych vyfotil nějaký vlak. Jedinou výjimkou bylo jen nádraží ve Splitu z věže Diokleciánova paláce, a tak letos jsem chtěl dovolenou využít také k focení železnic. Termín jsme měli vzhledem k požadavkům našich zaměstnavatelů dán poměrně dopředu a jen jsme zvažovali, kam jet. V červnu se na facebooku objevila jakási soutěž, nabízející vítězům ubytování ve čtyřhvězdičkovém hotelu v Salzburgu.

Nejsem moc soutěživý typ, vlastně jsem ještě nikdy nic nevyhrál, ale lákalo mě ověřit si znalosti o Rakousku, což bylo účelem soutěže. Tak jsem se zaregistroval a odpověděl na tři celkem primitivní otázky, z nich jedna byla: Jaké hory jsou v Rakousku: za a) Alpy, za b) Pyreneje. Dále jsem si od tohoto nic nesliboval, a tak jsem byl překvapen, když asi za hodinu přišel mail, že jsem vyhrál v soutěži a budu osloven zástupcem cestovní kanceláře a budou se mnou projednány detaily mé výhry. Náhle bylo ve všem jasno. I když se ukázalo, že ubytování nebude přímo v Salzburgu, ale ve spolkové zemi Salzburg (Solnohradsko), nevadilo to.

Původně jsme tedy měli být ubytováni v hotelu v St. Johannu am Pongau, ale týden před nástupem přišel přímo z hotelu mail, ve kterém se omlouvali, že moje ubytování bylo vzhledem ke stavebním úpravám přesunuto do malé obce Maria Alm do hotelu stejného řetězce. Začal jsem být skeptický, neboť před léty jsme měli s jistou cestovkou negativní zkušenost, která nás dovezla někam jinam, než byla původní nabídka. A tak jsem tedy s obavami očekával, jak dopadne náš příjezd do Maria Alm. St.Johann leží na trati ze Salzburgu do Villachu, kdežto Maria Alm nemá železniční spojení, nejbližší nádraží je v 6 km vzdáleném Saalfeldenu.

Hotel Alpenland Sporthotel v Maria Alm; 06.09.2016 © Pavel Stejskal

Do Rakouska jsme měli jet vlakem a tak nezbývalo, než být závislý na autobusech. Můj sen o focení vlaků tak začal být složitější. Dne 6. září 2016 jsme tedy vyrazili z České Třebové vlakem ČD railjet do Vídně, kde jsme přestoupili na ÖBB railjet do Innsbrucku, pro nás byla přestupní stanice Salzburg. Cesta ubíhala bez nějakých zvláštností, v Salzburgu jsme přestoupili a poté ještě v Schwarzach-St-Veitu. Do Saalfeldenu jsme přijeli včas a asi za čtvrt hodiny nám hned od nádraží jel Postbus do Maria Alm. Vždy jsem měl za to, při mých průjezdech Saalfeldenem, že se jedná o menší město, ale musel jsem si svoji představu rychle opravit.

Saalfelden, který byl dříve i významným nádražím pro provoz na zdejší trati, je poměrně rozlehlé město se 16 tisíci obyvatel a nádraží je od centra poměrně vzdálené. Nicméně dorazili jsme autobusem do obce Maria Alm, opustili autobus a vydali se k hotelu Alpenland Sporthotel, kde jsme měli být ubytováni. Od autobusové zastávky nebyl daleko. S obavami jsem vstoupil do recepce hotelu, ale moje obavy se ukázaly být liché. V hotelu o nás věděli a po vyplnění nutných formalit jsme výtahem vyjeli do 3. patra a odemkli dveře od pokoje. Ten byl veliký, prostorný, koupelna byla rovněž na úrovni.

Součástí našeho pokoje byla i malá kuchyňka s lednicí a plným vybavením, což nám umožnilo být nezávislými na restauračních službách hotelu. Z balkonu jsme měli výhled na nedaleké hory a místní kostel se štíhlou vysokou věží. Ale v den našeho příjezdu byly hory zahalené nízkou oblačností, ze které se občas spustil jemný déšť. Ubytovali jsme se a vyrazili na obhlídku obce, abychom věděli, kde se co nachází. Ale z procházky nás zahnala další dešťová přeháňka, takže jsme v podstatě obešli pouze hotel. Večer jsme pak naplánovali program na další den, kdy podle předpovědi mělo být už hezky a příjemné teplo.

Ranní pohled na Maria Alm; 07.09.2016 © Pavel Stejskal

Opravdu, ranní pohled z okna hotelu ukázal, že rakouské předpovědi nelhaly. Masiv hor Steineraes Meer nad Maria Alm začalo nasvěcovat vycházející sluníčko, a tak jsme vyrazili na první výlet, který jsem naplánoval tak, abychom uskutečnili nějakou túru a já zároveň vyfotil nějaký vlak. Z vlaku jsme vystoupili na zastávce Pfaffenschwendt a pěšky jsme vyrazili do Grieswirtu. Cesta pochopitelně nevedla jen okolo kolejí, ale byla to klasická turistická stezka, nicméně jsem měl koleje na dohled a místy jsme se u nich zastavili. Provoz na této trati mezi Wörglem a Saalfeldenem byl spíše sporadický, když vypustím taktovou dopravu.

Na té se střídaly jednotky Talent s vratnými soupravami CityShuttle s lokomotivami řady 1144, samozřejmě v postavení, kde nebyly celé dopoledne nasvícené. Nákladní doprava byla velice slabá, když nakonec jely 2 nákladní vlaky, opět nasvícené ze špatného směru. Ale jinak byl krásný slunečný den, obloha bez mráčku a vycházka byla velice pěkná s výhledy na okolní hory. Nakonec jsme se vrátili na zastávku Fieberbrunn, před kterou jsem vyfotil alespoň EC 163 z Zurichu do Grazu, ale s překvapením. V čele byla lokomotiva 1116.156 v nátěru ÖBB railjet.

Za chvíli jel v protisměru nákladní vlak, už vhodně nasvícený, protože se již sluníčko otočilo. Odpoledne jsme se přemístili do Kitzbühelu. Prohlédli jsme si toto zimními sporty vyhlášené město a v místní hospůdce jsme se zastavili na zdejším pivu, které v teplém odpoledni příjemně osvěžilo. K večeru jsme se vrátili do Maria Alm a po večeři spřádali plány na další den. Rozhodnutí bylo poměrně lehké, v hotelu měli půjčovnu kol, tak jsme zvolili výlet do Zell am See právě na kolech. Další den byl totiž čtvrtek, a to na úzkokolejné trati ze Zell am See do Krimmlu jezdí parní vlak.

Kolo z půjčovny na břehu jezera v Zell am See; 08.09.2016 © Pavel Stejskal

Ráno 8. září jsme si tedy zapůjčili v našem hotelu kola. Byla dost chudá, rám na kolech, přehazovačka, přesmykač a dost. Chyběly blatníky, světla, odrazky a další doplňky, bez kterých by se na silnici takové kolo vlastně nemělo objevit. České dráhy půjčují oproti těmto ze čtyřhvězdičkového hotelu podstatně lepší kola. Navíc kolo, které jsem si půjčil já, se ukázalo být dost problémové a v konečném součtu tohoto dne nám výlet přinejmenším znepříjemnilo. To, že bylo zadní bylo hned při zápůjčce podhuštěné, jsme s místním údržbářem vyřešili dofouknutím. Zdálo se, že v pohodě pojedeme.

Kola byla jinak pojízdná, chtělo to pár set metrů jízdy, abychom si zvykli. Ráno bylo sice chladné, ale slunečné, a tak jsme vyjeli po cyklistických trasách, většinou vedených po místních silnicích. Odhadoval jsem cestu zhruba na hodinu, takže jsem chtěl dorazit do Zell am See před 9. hodinou, abych si našel místo na focení čtvrtečního parního vlaku na Pinzgau Bahn, trati ze Zell am See do Krimmlu. Když jsme dorazili do Zell am See, zanechal jsem manželku u jezera a sám se na kole vydal za depo úzkokolejky, kde jsem si místo poměrně snadno našel. Pára na sebe nenechala dlouho čekat.

V čele byl stroj bývalých Bosenských drah (BHStB) č. 169, který později jezdil u Jugoslávských železnic pod označením 73-019. Vlak projel a já se vydal zpět k jezeru. Už cestou do Saalfeldenu dne 6. září jsem si všiml, že v předávkovém kolejišti mezi ÖBB a SLB stojí jednotky z Mariazellské dráhy. Nyní jsem se rozhodl je blíže prohlédnout a vyfotit. Na jedné koleji stál řídící vůz 6090.001, nyní označený SLB 111. Na další koleji pak byly elektrické vozy 4090.001, 002 a 003 a dva vložené vozy. Podle stavu a zaprášenosti zde stály poměrně dlouhou dobu.

Odstavené jednotky z Mariazellu čekají v Zell am See na další osud; 08.09.2016
© Pavel Stejskal

Společnost SLB (Salzburské lokální dráhy) je zakoupila za účelem přestavby na motorové jednotky pro Pinzgauerbahn. Když jsem se po vyfocení jednotek a malého sněhového pluhu vydal k jezeru za ženou, zjistil jsem, že zadní kolo je opět měkké, nicméně zatím se na něm dalo jet. Rozhodli jsme se, že najdeme nějakou prodejnu s náhradními díly a zakoupíme hustilku, kterou kolo dopumpuji. Nakonec pumpička se ani doma neztratí. Vyrazili jsme k obchodnímu centru, ale vhodný obchod se sportovním zbožím, potažmo koly zde žádný nebyl. Na konci obchodní zóny byl velký obchod, obdoba Baumaxu, a zde měli cyklistickou hustilku.

Kolo jsem tedy dofouknul a přitom jsem zjistil problém. Mírně ucházel ventilek. No nic, budu čas od času dohušťovat kolo, řekl jsem si. Vyrazili jsme na cestu okolo jezera, občas jsme se zastavili a kochali se pohledy na jezero i okolní krajinu. Ale když jsme objeli jezero, zjistil jsem, že ventilek už uchází stále více, a tak nezbývalo nic jiného, než najít opravnu kol v Zell am See. V opravně mi ventilek vyměnili a my mohli vyrazit opět na cestu. V Saalfeldenu jsem na nádraží vyfotografoval posunovací lokomotivu 1163.006, den před tím zde byla 1163.001. Před nádražím jsem prostudoval poutač k historii nádraží v Saalfeldenu.

Toto nádraží bylo v dobách parního provozu i v počátcích elektrického provozu důležitým. Dodnes zde stojí výtopna s točnou, odkud byly vystavovány lokomotivy pro postrky a přípřeže přes horská sedla u Hochfilzenu a Kitzbühlu. Poutač má dvě okénka, kde se objevují snímky hlavních lokomotivních řad, které zde dříve jezdily i s technickým popisem. Nejmodernější je zde Taurus, lokomotiva, která se zde vyskytuje v současnosti. Jen postrky či přípřeže jezdí v současnosti z jiných dep. To saalfeldenské je opuštěné, slouží jen jako záložní. Také nádraží pamatuje lepší časy.

Nádraží v Saalfeldenu s lokomotivou 1163.006; 08.09.2016 © Pavel Stejskal

Rozlehlé kolejiště slouží hlavně v zimě, kdy jsou zde deponovány soupravy lyžařských vlaků, které přijíždějí z Německa a Holandska do zdejších lyžařských středisek. Z nádraží jsme přejeli po cyklostezce do města a zastavili jsme se na pozdní oběd a pivko v jedné z místních hospůdek. Z jídelního lístku jsme si vybrali místní specialitu Pinzgauer Kasnocken, což jsou halušky na rakouský způsob. Ale jídlo nebylo špatné, vychlazené pivo v teplém odpoledni také bodlo. Pak už nás čekalo jen 6 kilometrů do Maria Alm po cyklostezce, mimo hlavní silnici.

V Maria Alm jsme provedli nákup zásob v místním obchodě Billa a v hotelu jsme se naložili do vany, která vévodila naší koupelně. Jen předpověď počasí na pátek 9. září nebyla tak oslnivá, jak byla doposud. Rozhodl jsem tedy, ze se pojedeme podívat do Bad Gasteinu a podle počasí se uvidí. Ráno bylo opravdu horší, co se týče počasí, než předchozí. Po obloze pluly těžké mraky a slunce se za nimi schovávalo. Čím vícr jsme se blížili k Bad Gasteinu, počasí se horšilo, na oknech vlaku se objevily i první kapky deště.

Proto jsme v Bad Gasteinu nakonec nevystoupili a projeli jsme vrcholovým tunelem do Mallnitz-Obervellachu. Zde bylo nádherně, sluníčko svítilo, a tak jsme vyrazili po turistické cestě k jižnímu portálu Tauernského tunelu. Zde jsme strávili necelé dvě hodiny. Doprava však byla velice slabá, vlastně jezdil jen autovlak do Böcksteinu a zpět. Následující dvě hodiny jsme strávili na dalším místě, blíže ke stanici, ale doprava byla stále stejná. Dva nákladní vlaky mi nakonec jely, když už jsme byli na nádraží v Mallnitz. Malou náplastí tak byl snad jen Talent v reklamním nátěru v Saalfeldenu.

Reklamní „Talent“ 4024.085 v Saalfeldenu; 09.09.2016 © Pavel Stejskal

Poslední den našeho pobytu byla sobota 10. září a hlavním cílem byla opět úzkokolejka Pinzgauer Bahn. Tento den se měly uskutečnit jízdy hned dvou parních lokomotiv, které jsou v péči zdejších fandů. Tou první, byl již zmíněný stroj Bosenských drah č. 169. Lokomotiva je opatřena z jedné strany štítky Bosenských drah, ze druhé strany pak označením bývalých Jugoslávských železnic. Lokomotiva byla vyrobena v roce 1913 v lokomotivce MÁVAG Budapešť. Druhá lokomotiva, označená Mh 3, je starší. Byla vyrobena pro Mariazellskou dráhu v lokomotivce Krauss Linz v roce 1906. U Rakouských spolkových drah pak měla označení 399.03.

Protože oba vlaky jely za sebou zhruba po 15 minutách ze Zell am See a trať vede téměř v celé délce od východu k západu, byl docela problém najít místo, kde by bylo čelo lokomotiv nasvícené, ale nakonec stačilo alespoň takové, kde byl vlak nasvícený více z boku a sluníčko nesvítilo do objektivu. Sobota byla opět slunečná a teplá. K focení jsem zvolil pro mne již známé místo mezi zastávkami Piesendorf Bad a Walchen. Před příjezdem prvního parního vlaku se zde ukázalo v okolí několik fotografů, kteří oba vlaky naháněli auty. To my jsme museli vzít za vděk pouze vlaky SLB.

První z parních vlaků v tuto sobotu vypravených, táhla bosenka, za 10 minut pak okolo nás prosupěl druhý vlak s lokomotivou Mh 3. Fotografové naskákali do svých aut a odjeli, my se ženou jsme vykročili k nedaleké zastávce Walchen, abychom pokračovali do Krimmlu. Cestou jsme oba parní vlaky předjeli a v Krimmlu jsme si vybrali místo asi 200 metrů pod nádražím. S námi na tomto místě fotil také belgický motorkář a zároveň železniční fanda. Oba vlaky dorazily do Krimmlu a po posunu a přestavení souprav nastalo pózování obou parních lokomotiv před zdejší výtopnou.

Pózování parních lokomotiv před výtopnou; 10.09.2016 © Pavel Stejskal

V té se ukrývaly další lokomotivy, motorové 2091.03 a 2095.008, která nese současné označení SLB 74. Za motorovými lokomotivami stály ještě dvě parní. První je stroj ze Zillertalbahn U 2 jménem Zillertal. Druhá nese označení 498.07 a před léty stála jako lokomotivní pomník v Ober Grafendorfu. Lokomotivy zde deponuje spolek Club 760, který zachraňuje lokomotivy o rozchodu 760 mm a třeba lokomotiva U 57.001, nasazovaná na Osoblažce, patří také tomuto spolku. Po asi 20 minutách pózování před výtopnou se obě provozní parní lokomotivy rozjely ke svým soupravám, kde byly přivěšeny.

Mh 3 zatlačila svoji soupravu až do kusé koleje na konci stanice i trati, aby uvolnila místo pro osobní vlak ze Zell am See. Pravidelný povoz na Pinzgauerbahn, která dnes patří pod společnost Salzburských lokálních drah, je veden v hodinovém taktu. Nákladní doprava zde neexistuje, manipulační místa jsou až na výjimky zrušena. Na osobních vlacích jezdí ve dvojicích motorové vozy původní řady 5090 ÖBB, dnes označené inventárními čísly SLB. Dalšími vozidly na této úzkokolejce jsou vratné soupravy s motorovými lokomotivami. Soupravy byly před časem vyrobené v ŽOS Vrútky, shodné jsou nasazovány i na úzkokolejce z Jenbachu do Mayrhofenu.

Vratné soupravy jsou podle potřeby doplněny nákladními vozy, přizpůsobenými na přepravu kol. Když se parní lokomotivy rozjely na své soupravy, rozhodli jsme se, že nastal čas vrátit se do Maria Alm. Vždyť jsme si ani pořádně neprohlédli obec, kde jsme již strávili čtyři noci a ta poslední nás čekala. Také závislost na autobusových spojích ze Saalfeldenu hrála podstatnou roli. V sobotu už pozdější spoje nejezdí a nechtělo se nám jít pěšky ze Saalfeldenu neosvětlenými cestami do Maria Alm. Tak jsme oželeli návštěvu vyhlášených krimmelských vodopádů, nakonec ty nikam neutečou, snad někdy příště.

Osobní vlak do Zell am See, motorový vůz SLB č. 15, vpředu č. 14; 10.09.2016
© Pavel Stejskal

Nasedli jsme tedy do nejbližšího pravidelného vlaku Salzburger Lokalbahn, jehož souprava byla tvořena dvěma motorovými vozy původní řady 5090 ÖBB, nyní označených čísly 14 a 15. Na místo strojvedoucího zasedla žena, což u SLB není nic neobvyklého. Po návratu do Maria Alm jsme si konečně prošli celou obec, vylezli jsme na jeden z okolních kopců a v jedné z místních hospůdek jsem si poté dali vydatnou večeři. Po jejím spořádání jsem ještě zaběhl za hotel pořídit noční snímky okolí.

Ráno jsme zabalili naše zavazadla a po snídani se vydali autobusem do Saalfeldenu. V Salzburgu jsme se nezdržovali a ÖBB railjetem, zaplněným do posledního místa, přejeli do Vídně. Zde jsem měl ještě chvíli na focení provozu na hlavním nádraží. Dovolená skončila a ukázalo se, že má výhra byla velice příjemná. Ubytování bylo velmi pěkné, s nádherným výhledem, prostorným pokojem, vždy vzorně uklizeným, a kuchyňka, kompletně vybavená, byl příjemný bonus. Jediným nedostatkem byla tedy ona jízdní kola, ale nebýt problému s ventilkem, ani to by zase tolik nevadilo. Tak snad zase někdy něco podobného vyhraji.

Úvodní snímek: Lokomotiva Mh 3 v čele vlaku mezi zastávkami Piesendorf Bad a Walchen; 10.09.2016 © Pavel Stejskal

Upravil PhDr. Zbyněk Zlinský