S Interrailem na sever - 3. díl: Pobaltí

Tallinn mě uchvátil. Centrum města je poměrně malé, neboť je omezené opevněním, zato je nádherné a musel jsem projít snad všechny uličky, včetně části Toompea na kopci. Větší část tramvajové sítě byla uzavřena (a toho času odstraněna) kvůli rekonstrukci, na zbytku se potkávaly moderní CAFy s tatrováckými KT4 jak s vloženým nízkopodlažním dílem, tak bez něj. Trolejbusový provoz čistě v režii Solarisů mě moc nezajímal, takže jsem byl včas na nádraží, abych si koupil jízdenku (podobnou účtence z "lídlu") a po nákupu potravin (konečně neskandinávské ceny) usedl do jednoho z monotónních Stadlerů - s vyznačenou konečnou Tartu, ale cílem Valga.

Z okna jsem povětšinou kontroloval nekonečné roviny, pěkné velké nádražní budovy byly opuštěny a racionalizace sem kromě moderního kolejového svršku, zajišťujícího svižnost dopravy a pohodlí, přinesla fádní prosklené čekárny. V cíli dlouhé cesty jsem měl štěstí na dvojče kanadských dieselů, sovětskou dvojičku, ale hlavně krásnou duhu, která mohutné a večerem nasvícené stroje zarámovala. Nezdržel jsem se však fotografováním dlouho: chtěl jsem stihnout zavírací dobu jakéhosi outdoorového obchodu v centru pohraničního města, abych doplnil ztracené vybavení. Dodnes si pamatuju, že se estonsky karimatka řekne "madrats", ale to nic nezměnilo na tom, že ji neměli v sortimentu - hnal jsem se tedy zbytečně.

Valga: 2TE10U, 1. 7. 2016 © Libor Peltan

Koupil jsem si alespoň pár piv v plechu a relaxoval v atmosféře maloměsta, včetně rusky hovořících somráků. Jeden z nich tvrdil (navzdory mým informacím), že vlak do Rigy jede určitě ještě ten večer a že jak přijede, mám se zeptat průvodčího. Ten mi samozřejmě odpověděl, že jedou až brzy ráno, a pak jsem musel trikem pobudu setřást, abych mohl v klidu přespat pod širákem těsně za městem. Zimu jsem zvládnul, od rosy a mírného deštíku vlhké věci jsem ráno posušil na zavazadlových policích obligátní rižské motorové jednotky.

Osm hodin na lotyšské hlavní město není zrovna moc, abyste projeli cosi z trolejbusů, co nejvíce z tramvají, hlavně těch s tyčovými sběrači proudu, a stihli ještě další lákadla. Hned na začátku se mi navíc podařilo několikrát promarnit něco času: hledáním zastávek trolejbusů nebo tramvají před nádražní budovou (hint: vylezte z nádraží na opačnou stranu), smůlou na spoje, ale hlavně neplánovanými přesuny mezi zastávkami.

Riga/Iļģuciems: T3, 2. 7. 2016 © Libor Peltan

Rižskou specialitou je totiž nekonzistetní pojmenovávání zastávek: často jsou tramvajové a trolejbusové zastávky stejného jména poměrně vzdáleny, naopak šikovné přestupy jsou obfuskovány. Situaci ještě zhoršuje, že na webu dopravních podniků jsou schémata sítě tramvají a trolejbusů oddělena a bez mapových podkladů. Nešťastným rekordem v tomto chaosu je jméno Ķengarags, jež nese konečná tramvaje ve stejnojmenném sídlišti, ale i konečná trolejbusu vzdálená asi 1,5 km a nakonec i zastávka trolejbusu (na stejné trati!) od té tramvajové vzdálená podobně, ale přesně opačným směrem.

Trolejbusy mě přestaly brzy zajímat po zjištění, že tu také vládnou moderní Solarisy, zato tramvajové tratě jsem projel všechny až na severní do Mīlgrāvis (škoda, podle mapy vypadá zajímavě; nepodělil by se prosím někdo v diskuzi o fotky z této tratě?). U výše zmíněné trati do Ķengarags, na níž se prohánějí T6B5 s tyčovými sběrači, jsem narazil na vozovnu č. 3, kde přes nevalnou možnost nahlédnout přes plot šlo zřít pár pracovních strojů. Na východ od centra zas po dvou tramvajových tratích jezdí Škody ForCity: ta do výletního místa Mežaparks je celkem hezká, oproti tomu do Jugly se jede kolem nevzhledné výpadovky, zase ale potkáte hlavní vozovnu tramvají (č. 5).

Riga/Jelgavas iela: zrušené 15Tr, v pozadí 14Tr18/6M, 2. 7. 2016 © Libor Peltan

Na západním břehu Daugavy pak narazíte na samé tétrojky, sólo i ve dvojicích. Všechny tratě jsou tam hezké, ale nejvíce ty s nejslabším provozem: dvojka do Tapešu iela a hlavně desítka do Bišmuiži s jednokolejnými úseky a zaniklou vozovnou... Hnedka za mostem se nachází železniční muzeum, nedalo mi to nedat mu hodinku. Na úkor ne nezajímavé vnitřní expozici s fotkami, jízdenkami a jinými artefakty jsem prošmejdil venku vystavená vozidla v čele s dieselelektrikou TE3 a elektricko-akumulátorovým hybridem VL26.

Stihnul jsem ale i proběhnout centrum města (hezké, ale ve stínu Tallinnu trochu míň) a náhodou objevit trolejbusovou vozovnu na Jelgavas iela plnou odstavených veteránů, mimojiné 15Tr. Cestou na nádraží jsem natrefil na asi třetí kropící tramvaj, časovou rezervu využil na obhlídnutí rychlíku do Moskvy a podobným motorákem, jakým jsem ráno přijel, vyrazil do Daugavpilsu.

Riga/železniční muzeum: TE3 (výr. Lugansk 1972, vyř. 1994), 2. 7. 2016 © Libor Peltan

Cestou jsem si na internetu mezi hostely vyhlédnul jakýsi napůl internát, protože už se mi nechtělo spát venku, a zjistil, že na poslední chvíli koupený lístek na Eurolines bus do Vilniusu by stál dvojnásobek (než očekávaných 15 €). Po příjezdu a krátké procházce jsem tak zamířil na autobusák a spokojen s papírkem hlásajícím ranní odjezd busu do litevského Zarasai vyhledal ono ubytovací zařízení, oplývající sympatickou paní vrátnou/ubytovatelkou/velitelkou (domluva skvělá, ne lotyšsky, ale rusky), která mi i zapůjčila svou konvici a podarovala mě čajem.

Spal jsem sice krátce, ale v nastalém komfortu jako dudek, takže jsem si ani nevšiml (prý) bujaré mládeže o půlnoci, a ráno 3. 7., vrátiv konvici a poděkovav za skvělý servis, jsem se vydal podél kolejí na konečnou Kombinat, abych v drtivém deadlinu stihnul efektivně projet tramvajovou síť. Osazenstvo ranně-nedělního spoje, tvořeného obligátní KTM-5 s tyčovým sběračem, sestávalo z krásné řidičky a středněvěké průvodčí. Užíval jsem si každou minutu jízdy východními reáliemi. U centrály dopravního podniku jsem zahlédl pomník z RVZ-6, na konečné u vozovny pak přes plot pofotil, co šlo, a zvolil přiměřené tempo, abych přes les došel ke konečné Stropu ezers akorát na přes internet vyhledaný spoj.

Daugavpils: interiér KTM-5, 3. 7. 2016 © Libor Peltan

Zase to byla KTM-5, zase bába průvodčí a zase jsem jel až na konečnou Cietoksnis. Nevyhradil jsem si však čas na prohlídku stejnojmenné pevnosti, místo toho od nádraží symbolicky popojel KTM-26, prošel se po centru a s rezervou chytil přeshraniční maršrutku za příjemnou cenu. Spolucestující, s nimiž jsem pár slov prohodil anglicky, mě lákali na prohlídku Zarasai, ale zjištění, že za chvilku jede další maršrutka mým směrem - do Uteny - mě přesvědčilo při řídkých jízdních řádech jednoznačně. S touhle jsem však spokojen nebyl - poměrně drahá a jízda byla pomalá (trvale cca 60km/h a minimalizace spotřeby).

V Uteně však zase zářil okamžitý přestup - tentokrát už na velký autobus, takže jsem v hlavním městě stanul už kolem jedné hodiny. V první řadě nakoupit a poobědvat na šotolávce přes nádraží, pak relaxovat probíháním města a focením trolejbusů, převážně 14Tr, i když už je vytlačují patnáctimetrové Solarisy. Přímo v centru Vilniusu je kopec s hradem, náladu z výstupu mi však pokazil rozbitý tablet, který jsem upustil na šutry. Pro cestu do Kaunasu jsem ze tří kategorií vlaků (různý počet zastávek) zvolil tu nejlevnější, beztak byly všechny vedeny ešusy.

Vilnius: všudypřítomné Elefanty zastíní i Pesu pendlující na letiště, 3. 7. 2016 © Libor Peltan

V propršeném Kaunasu jsem vyfotil pár zmoklých čtrnáctek a dlouho bloumal městem i lesem, kde by šlo za daných podmínek přespat. Po pár hodinách jsem byl vážně nešťastný a nejlepším místem se stala stříška u dveří kamsi do trafačky hned u nádraží, kam neměl snad nikdo důvod jít. Bylo to dost hraniční, ale za daných podmínek funkční přespání, takže jsem ráno mohl projít celé dlouhé město tam a zpět, poopravit se čerstvým pečivem a samozřejmě fotit všudypřítomné 14Tr.

S přepravou pondělně-ranním (další jede až v sobotu odpoledne) motorákem do Białystoku nebyl problém, ač cesta trvá asi 5 hodin. Fronta u kasy (cca 20 minut) způsobila, že jsem neodjel navazujícím IC, beztak jsem už improvizoval, věda že jsem skoro doma. Našel jsem síly na centrum, objevil skvělou jídelnu (škoda že má polská slovní zásoba je gastronomicky chudá) zaplácnul to lodmi (zmrzlinou) a další Pesu do Warszawy už stihnul. Hlavní město už znám, a tak jsem čas do odjezdu nočního Chopina umořil "relaxačním šocením".

Kaunas: pokus o panning 3. 7. 2016, © Libor Peltan

V nočním Bohumíně jsem posledoval rozřazování nočních rychlíků a bůhvíproč se rozhodnul jet do Prahy až prvním Regiojetem, což byla chyba hlavně s ohledem na státní svátek, se kterým jsem doma nepočítal. Takže jsem ráno v Ostravě protrpěl a když jsem po 15 dnech spatřil svou postel, bylo mi jedno, že je krátce před polednem.