Moje cesta od vlárských vlaků na VLAKY.NET (3)

14.6.2017 8:00 PhDr. Zbyněk Zlinský

Na konci minulého dílu těchto vzpomínek jsme se rozloučili na půdě Výcvikového střediska spojovacích specialistů Poprad, kde jsem plnil svou občanskou povinnost. Nyní se tam vrátíme, abychom navázali odchodem do civilu, vstupem do praktického života na Mírově, založením rodiny v Hradci Králové a následnou nákazou „zhoubnou“ siderodromofilií.

Jak už víme z předchozí části, na začátku září 1973 se mou dočasnou domovskou stanicí stalo popradské nádraží, tehdy ještě ve své původní podobě. Z něj jsem v době služebního volna vyrážel nejčastěji električkou do Tater. Méně často jsem cestoval po hlavní trati do popradského okolí a relativně zřídka na opušťák k rodičům do Uherského Brodu nebo za svou přítelkyní do Brna. Ale několikrát se stalo, že jsem se vlakem vydal z Popradu do vzdálenějších míst za účelem jiným, než byl odpočinek od vojenského prostředí a zábava. V jednom případě jsem byl takto vyslán na služební cestu a několikrát jsem jel řešit své záležitosti osobní.

„Električková“ část staré žst. Poprad-Tatry na dobovém snímku;
zdroj: www.geocaching.com

U svého útvaru jsem kromě základních povinností velitele čety plnil mimo jiné také funkci pomocníka vedoucího „marxisticko-leninské přípravy absolventů VKVŠ“, což byla obdoba známějšího PŠM v rámci armádní ideologické výchovy. Vedoucím byl náčelník štábu v hodnosti podplukovníka (pplk.), ale ve skutečnosti jsem výuku vesměs vedl já. A také jsem místo něj jel na třídenní kurz školitelů do Trenčianských Teplic, což bylo docela milé rozptýlení – i přesto, že jsem se coby čet. abs. mezi těmi všemi mjr., pplk. a plk. necítil zprvu nejlépe. Ale navíc jsem si po skončení kurzu dokázal odskočit domů, aniž jsem byl po návratu potrestán.

Výpravní budova staré žst. Poprad-Tatry na dobovém snímku z traťové strany

Druhé dvě cesty souvisely s mým pracovním uplatněním po návratu do civilu. Už ke konci svého studia na filozofické fakultě jsem se rozhodl využít nabídky Ministerstva spravedlnosti a stát se specialistou Sboru nápravné výchovy ČSR (SNV ČSR). Bylo to jediné zaměstnání, které absolventovi mého oboru nabízelo zajímavou práci, slušnou mzdu a přidělení bytu. Podmínkou přijetí však bylo absolvování ZVS, takže jsem formální kroky mohl podnikat až v jejím průběhu. Chtěl jsem zůstat na Moravě, a tak jsem si z nabídky několika útvarů SNV ČSR vybral Mírov, tehdy nápravně výchovný ústav (NVÚ) II. nápravně výchovné skupiny (NVS).

Hrad Mírov od západu (26.4.2008); zdroj: commons.wikimedia.org, autor: Jofre

Když jsem tam koncem března ještě za hluboké tmy z Popradu odjížděl představit se, měl jsem uniformu podle rozkazu velitele posádky ještě zimní (ušanku, „kožešinový“ límec na plášti s vložkou), což se v Mohelnické brázdě ukázalo jako nepraktické. Přijel jsem do Mohelnice a odtud musel na Mírov šlapat těch asi 13 km po svých – autobus žádný nejel. Na hrad jsem tak dorazil pozdě a ve stavu dost zuboženém, nicméně vše potřebné se mi podařilo vyřídit, náčelníkovi útvaru i svému budoucímu šéfovi jsem se zamlouval, já se hradního prostředí nezalekl, a tak jsem se mohl spokojeně vrátit (už ne pěšky) do Mohelnice a pokračovat do Popradu.

Mohelnické nádraží po modernizaci (29.10.2008) © PhDr. Zbyněk Zlinský

Další cesta, právě opačným směrem, navazovala na tu předchozí – musel jsem ve východoslovenské metropoli podstoupit vstupní lékařskou prohlídku. Po příjezdu na košické nádraží (kde jsem se ocitl v životě poprvé a naposled) jsem se odebral do vojenské nemocnice, kde jsem absolvoval řadu vyšetření. Poté jsem s výsledky musel za posudkovým lékařem Krajské správy ZNB, který měl vynést konečný verdikt. Polohu vojenské nemocnice jsem si dal popsat ještě před odjezdem, ale na svůj druhý cíl jsem se musel zeptat – pochopitelně nejbližšího příslušníka VB. Když jsem uspěl, měl jsem všeho dost a rád jsem odjel zpět „domů“. .

Staré košické nádraží na nedatovaném snímku; zdroj: spolok-kosice.webnode.sk

Třetí cesta s mým nástupem ke SNV ČSR souvisela také, i když ne bezprostředně. Slíbený byt na Mírově jsem pochopitelně nemohl dostat coby svobodný, takže jsem se ještě v průběhu ZVS oženil. Stalo se tak na brněnské radnici, kam jsem se dostavil v rámci pětidenní „mimořádné dovolené na úkor řádné“ (kterou mi zapomněli napsat do spisu, takže jsem nakonec dovolenkoval celkem 15 místo 10 zákonných dnů). Na svatební cestu jsme jeli do Blanska. Tam nás sice dovezl jeden ze svědků autem, ale jinak jsme cestovali veřejnou dopravou – po jeskyních Moravského krasu autobusem, jinam vlakem. A stejně jsem se vrátil zase na vojnu.

Interiér odbavovací haly žst. Blansko (26.9.2009) © PhDr. Zbyněk Zlinský

29.8.1974 jsem konečně svlékl vojenskou uniformu – abych o zhruba měsíc později oblékl (víceméně obrazně, protože jsem vesměs pracoval v civilu) uniformu SNV ČSR. S hodností stejnou, ale funkcí novou. Jmenovala se pedagog oddělení nápravně výchovné činnosti (NVČ) a spočívala mj. v metodickém vedení vychovatelů a referentů režimu, odborném vyšetřování odsouzených a řízení jejich převýchovy a vzdělávání. (Koho to zajímá víc, může nahlédnout do tehdy platného příslušného zákona.) Současně jsem se zařizoval ve svém prvním bytě, na adrese Mírov, Kolonie 15, který sice pocházel z poloviny 19. století, ale byl docela útulný.

Hrad Mírov od obce (3.6.2007); zdroj: commons.wikimedia.org, autor: Lehotsky

Ty změny mne od železnice oddálily, protože k vlaku a do nejbližšího města se dalo dostat jen velice sporadicky jezdícím autobusem. Tak přišlo znovu ke slovu motorové vozidlo mého mládí a později jsem si musel pořídit automobil. A k němu příslušné řidičské oprávnění, naštěstí bez nutnosti navštěvovat autoškolu (ozbrojencům se povolovala soukromá výuka). Ale od vlaků jsem nebyl odříznut zcela. Pominu-li fakt, že mezi mými podřízenými byli jako vychovatelé dva bývalí strojvedoucí (o jednom bude ještě řeč), jezdili jsme vlakem dost často na služební cesty. Nikoliv ovšem z Mohelnice, kde rychlíky nezastavovaly, ale ze Zábřehu.

Zábřežské nádraží tehdy vypadalo jinak (29.10.2008) © PhDr. Zbyněk Zlinský

K vlaku a od vlaku nás musel dopravit služební řidič, protože autobusová linka tím směrem existovala spíš jen formálně. Většina příslušníků útvaru tehdy ještě bydlela na Mírově, což sice znamenalo pár kroků do práce, ale také být okamžitě k dispozici při různých mimořádných událostech. Největší z nich byl pokus o útěk tří odsouzených, který skončil jedním mrtvým (jímž byl organizátor, bývalý kriminalista), jedním těžce zraněným a jedním zadrženým do 10 minut pod hradbami. Proto mi dodnes nejde na rozum, jak mohl z objektu úspěšně uprchnout nedávno omilostněný nájemný vrah. Bez pomoci zevnitř a hlavně zvenčí je to zhola nemožné.

Daleko od civilizace ležící Mírov na letecké mapě; zdroj www.mapy.cz

Tedy alespoň za mé mírovské služby bylo, a to jsme neměli žádné moderní zabezpečovací prostředky a zámky na katrech i celách byly doslova předpotopní. Dobové informace naznačují přinejmenším fatální selhání ostrahy. Podivnou roli v tom asi navždy tajemném příběhu sehrál jeden z oněch bývalých strojvedoucích, v době Kajínkova útěku už ředitel věznice. Další nepochopitelnou věcí je to, jak sám potom skončil. V mých dobách byla všechna okna kanceláří, do nichž byli občas předváděni odsouzení, zamřížována. mj. právě proto, aby z nich žádný nemohl v sebevražedném úmyslu vyskočit. Zdá se, že to na Mírově šlo dolů kopcem …

Mírov na leteckém snímku z roku 2014; zdroj: www.obecmirov.cz

Ale vraťme se do mých penologických začátků. Praktickou stránku tohoto oboru jsem zvládal průběžně při své práci, s pomocí staršího kolegy ve stejné funkci. Ale nezanedbával jsem ani stránku teoretickou, kterou jsem rozvíjel zprvu jen účastí na seminářích a dalších akcích Výzkumného ústavu penologického SNV ČSR, později jsem se věnoval vlastní výzkumné činnosti. Stalo se tak na základě schválení mého dalšího studia na původní katedře, jehož cílem byla kromě provedení zamýšleného výzkumu obhajoba odborné práce na vlastní zvolené téma a složení rigorózní zkoušky. Díky pochopení nadřízených jsem vše úspěšně zvládl.

Můj doklad o úspěšném završení rigorózního řízení

Při četných cestách mezi Mírovem (resp. Mohelnicí) a Brnem, spojených se studiem, jsem místo přílišnou oklikou trasované železnice využíval dopravy silniční, zprvu autobusové, později individuální automobilové. Podobně tomu bylo při cestování k rodičům do Uherského Brodu. Zato o své první dovolené jsem si vlaků užil nadmíru. Z větší části jsme ji trávili u manželčiných prarodičů v Dolních Zálezlech a navštěvovali její další příbuzné, usazené příhodně podél trati do Děčína. Samozřejmě kromě návštěv jsme často jezdili i na „vlastivědné“ výlety do nedalekého krajského města a dalších cílů z jeho hlavního nádraží vlakem dosažitelných.

Ústí nad Labem hlavní nádraží v už poněkud jiné podobě (15.9.2008)
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Zatímco se mi na Mírově dařilo profesně i odborně, s mým životem osobním tomu bylo naopak. Hlavním důvodem byla nemožnost najít pro manželku, zdravotní sestru, v té zapadlé končině zaměstnání. Nakonec jsem se rozvedl a posléze si vzal výše už zmíněnou sportovně založenou kolegyni ze studií. Ta měla byt a zaměstnání na krajské správě ČSÚ v Brně. Požádal jsem tedy o přeložení do útvaru SNV Brno a bylo mi vyhověno. Jenže den před mým nástupem si to jeho náčelník rozmyslel a byl jsem namydlený. Stejně jako moji nadřízení, kteří na mé místo už přijali kohosi jiného. Takže jsem hledal jiné cesty, jak se do Brna dostat.

Moje přání vrátit se do rodného města natrvalo se nikdy nesplnilo (22.9.2008)
© Helena Bažantová

Bylo to hledání složité a ve svém důsledku marné. Správa SNV mi nakonec nabídla jiné krajské město, kde by moje žena také našla uplatnění – Hradec Králové (ve skutečnosti ovšem krajská správa ČSÚ tehdejšího Východočeského kraje sídlila v Pardubicích). Tak jsem se ocitl ve městě před tím naprosto neznámém. Dostali jsme zbrusu nový byt ve věžáku na Moravském Předměstí a já jsem začal pracovat jako pedagog v tehdy ještě zánovní pobočce pro místní výkon trestu na Pouchově. Ono zařízení se dnes jmenuje jinak, ale stále funguje. Práce to byla v podstatě stejná, jen její podmínky jiné, hlavně pokud jde o odsouzené a jejich režim.

Vstup do někdejší pouchovské pobočky pro místní výkon trestu (1.9.2013);
zdroj: www.mapy.cz

Kromě vychovatelů a odsouzených na pobočce jsem měl na starosti i jednoho vychovatele s menší skupinou odsouzených ve věznici, která se tam podílela na zajištění jejího chodu (kuchaři, skladníci atp.). Odsouzení z pobočky pracovali především ve stavebnictví, jedno pracoviště Kovošrotu bylo zřízeno přímo uvnitř areálu. To vše mne nutilo často jezdit po městě a jeho poměrně širokém okolí, někdy služebním autem, častěji ale linkami MHD. Protože je Hradec městem cyklistů, oprášil jsem svého favorita a často šlapal čile do pedálů. Na služební cesty do Prahy i na jiná místa jsem cestoval nejraději vlakem, ze své nové „domovské stanice“.

Výpravní budova žst. Hradec Králové hl.n od hotelu Černigov (17.11.2005)
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Všechno bylo téměř skvělé, krom (jako bych se opakoval) mého manželství, které se nakonec zase rozpadlo. Příčinou bylo chybějící potomstvo – žena se bála otěhotnět po tom, co řada jejích plaveckých kolegyň přitom narazila na vážný problém. Naštěstí jsem dlouho sám nezůstal – a mohl za to vlak. Tedy moje cesta z lyžování v Jeseníkách, kterou jsem absolvoval přímým rychlíkem Jeseník - Praha. V Jablonném nad Orlicí do mého kupé přistoupila dívčina jedoucí také do Hradce, jež mne nakonec přiměla k hovoru a následnému bližšímu seznámení. Byla dokonce ze železničářské rodiny, což sice pro mne tehdy nebylo podstatné, ale zajímavé.

Netrvalo dlouho a náš rozvíjející se vztah nabyl zákonné formy a nic nebránilo tomu, aby byl završen zrozením potomka. Syn Milan pak dostal skoro přesně ke druhým narozeninám sestru Zdeňku. V den jejího příchodu na svět jsem dokončoval zařizování většího bytu, který nám útvar SNV poskytl ve Věkoších. Bylo to v místě klidném a pro výchovu dětí nanejvýš vhodném. Navíc nedaleko od železniční zastávky, z níž se mj. dalo dostat do centra města levněji, než autobusem. Popsaná situace zároveň vytvořila podmínky pro mou nákazu v úvodu zmíněnou chorobou, jež pak nabrala formy chronické a nakonec mne přivedla na VLAKY.NET.

Bacilonosičem byl jistý železniční inženýr ze sousedství, který tehdy působil na krajské správě vojenské dopravy a byl velkým fanouškem železnice skutečné i modelové. Jeho žena, sama původně výpravčí, tehdy vozila kolem domu také kočárek, díky čemuž s mou spřátelila a posléze se seznámily i hlavy obou rodin. Návštěva v bytě vyzdobeném malými vláčky zanechala nesmazatelný dojem ve mně i v mém synovi, takže logickým krokem pak byla návštěva modelářské prodejny za účelem zakoupení „vhodného“ dárku pod stromeček. Původně to byla jen začátečnická souprava firmy PIKO, ale do Vánoc jsem stihl přikoupit další koleje i vlaky.

Téměř přesně taková souprava založila mou sbírku modelů; zdroj: www.antiqkabinet.cz

Pak už to šlo poměrně rychle a moje modelové království se rozrůstalo do zprvu netušených rozměrů. Současně jsem se začal zajímat o velké vzory modelů hnacích i nehnaných vozidel (kteréžto úsilí po letech vyvrcholilo na VLAKY.NET) a o železnici vůbec. Nicméně to vše si ponechám až do posední části této tetralogie, abych časově příliš nepředbíhal. V době, kdy se mí potomci ještě nejčastěji přepravovali kočárky, jsem s nimi mohl vztah k železnici sdílet buď pouštěním vláčků a ukazováním jejich obrázků v katalogu, nebo sledováním vlaků skutečných, jezdících po nedaleké trati. Nejčastěji jsme chodili k přejezdu u blízké železniční zastávky.

Z nového bydliště jsem měl na své pracoviště pár kroků, z pedagoga jsem povýšil na náčelníka pobočky, náš rodinný život se úspěšně rozvíjel, stejně jako můj nový koníček, takže jsem byl se vším spokojen. Jenže tou dobou osud za rohem cpal do boxerské rukavice podkovu, abych volně parafrázoval svého oblíbeného humoristu. Aniž jsem co tušil, kdosi mi celou dobu nepřál a podnikal zákulisní kroky k mé profesní zhoubě. To však též necháme na začátek následujícího dílu tohoto životopisného vzpomínání. Tady ještě znovu upozorním, že většina snímků v připojené galerii pochází z pozdější doby a má ve vztahu k textu jen ilustrační charakter.

Prameny a odkazy:

Brno – Wikipedie – mé rodiště, bydliště mé oblíbené babičky i místo vysokoškolských studií
Vlárská dráha – Wikipedie – trať mého dětství a mládí
Brno hlavní nádraží – Wikipedie – na rolu jsem od dětství do dospělosti přijížděl i z ní odjížděl, ale také jsem se tam chodil dívat na vláčky
Uherský Brod – Wikipedie – město mých mladých let
Poprad – Wikipédia – pod Tatrami jsem sloužil vlasti
Mírov – Wikipedie – mé první profesionální působiště
Hradec Králové – Wikipedie – ve městě na soutoku Labe a Orlice jsem se ocitl řízením osudu a posléze už navždy
Hradec Králové hlavní nádraží – Wikipedie – má konečná domovská stanice
Sbor nápravné výchovy – Wikipedie – složka, v níž jsem vstoupil do praktického života
Cesta ke vzniku Generálního ředitelství VS ČR 1970-1975 – popis SNV ČSR v době mého nástupu (formát PDF)
Siderodromofilie - Slovník cizích slov; viz též Šotouš – Wikipedie – cosi o mém postižení
zdroje uvedené pod odkazy v textu