Běloruská překvapení (2. díl)

Z Homelu nás čeká cesta do dalšího velkého města, Vitebsku. Spojení je řídké a není moc z čeho vybírat, takže v 13.45 nasedáme do rychlíku, který na 375 km dlouhou cestu potřebuje neuvěřitelných 8 hodin. Není divu, že za mohutnou TEP70 z roku 1992 se krčí pouhé čtyři vagóny, z nichž dva míří do černomořského Adleru. Zabíráme místo v „kupejném“ spolu s babičkou cestující s vnučkou a zakupujeme povlečení (platí se zvlášť), abychom se pak mohli natáhnout. V kupé vedle děžurné sídlí „načálnik“, který je snad postrachem každého podřízeného. Všechny děžurné musí při zastavení nejdříve utřít madla nástupních dveří, a pak u nich stát jako svíčky i s praporkem bez ohledu na to, jak dlouhý pobyt máme. Žádná Ukrajina, kde se děžurné ve volné chvilce sběhly na trochu toho plkání nebo si zašly na zmrzlinu. Pak dokonce naší děžurné vynadal, že jednomu cestujícímu neprodala čaj, ale hájila se, že se ptal pouze na cenu. V každém voze je na chodbičce cedule, kde je předepsáno, kdy má děžurná uklízet a kdy vozem prochází načálnik.

Mapa navštívené oblasti © bueker.net

Pobyty ve stanicích máme docela dlouhé, ale frekvence je na nějaký nástupištní bazar příliš nízká. V Mohylevu odpojujeme jeden vůz a zaujmou mě vratné soupravy s jedním dílem dvojitého Sergeje 2M62U a vozy z rižských jednotek. Z lokomotivy se tak dá projít do soupravy a řídicí vůz je upraven pro ovládání Sergeje. Pravděpodobně se jedná o znouzectnost způsobenou poruchovostí rižských jednotek, kdy takto byly využity alespoň vložené a řídicí vozy. Délka souprav je věru pestrá, od dvouvozových až po pětivozové. S těmito „pull-push“ Sergeji se pak na východě Běloruska setkáme jako s nejrozšířenějšími vozidly místních osobáků.

Delší dobu také postáváme v Orše, kterou prochází hlavní běloruský tah vedoucí od ruských hranic přes Minsk a Brest do Polska. Zvěčňuji si československou ČS4T, připomínající hranatou „laminátku“. Opět za úplné tmy vystupujeme ve Vitebsku a hotel „Zolotoy Telenok“ máme sice taktéž kousek od nádraží, ale ukrytý mezi paneláky, takže trvá chvilku ho najít. Ráno pak snídáme na protějším autobusovém nádraží, které sice působí moderně, ale motá se kolem něj spousta bezdomovců.

Vitebská MHD zahrnuje vedle obligátních trolejbusů také tramvaje. Na síti o délce 34,5 km jezdí celkem devět linek, pro které je potřeba 68 tramvají. Provoz byl zahájen již v roce 1898 a dnes v něm převažují tramvaje typu AKSM 60102 a modernější 62103, vyrobené minským Belkommunmašem, známým jako výrobcem trolejbusů. U obou produktů je vidět, že konkurují hlavně cenou. K vidění jsou i sovětské tramvaje KTM-5 s poněkud archaicky vyhlížejícími dveřmi (pomineme-li skutečnost, že vozidlo působí archaicky celé).

Vicebsk, tramvaj typu KTM-5 u autobusového nádraží © Jiří Mazal

Centrum města se nachází na druhé straně řeky Daugavy podél poněkud dlouhé ulice Lenina, proto se na její jižní konec přepravujeme tramvají. Plány sítě a jízdní řády jsou v Bělorusku samozřejmostí. Jízdenky pak prodává děžurná přímo ve vozidle, přičemž v celé zemi existuje při tomto typu prodeje pravděpodobně unifikace – na trhací jízdence není uveden dopravce, takže je univerzálně použitelná. Stejný typ jsme dostali i v Orše. V Minsku pak mají časové jízdenky, které je nutno si orazit, jak to známe z našich končin.

Vystupujeme na náměstí Pieramohi, kde se k nebi tyčí obrovský pomník padlým rudoarmějcům. Doplňuje jej také množství vojenské techniky včetně současné (vrtulníky, obrněná vozidla) a nechybí ani kanón z napoleonských válek, neboť zde se odehrála jedna z bitev při Napoleonově tažení do Moskvy. Centrum je doslova poseté zlatavými báněmi kostelů (z větší části replikami, původní zničené za dob komunismu), najdeme zde i řadu muzeí včetně jednoho umístěného v budově bývalé elektrárny a má tu být také tramvajové muzeum, ale nepodařilo se nám jej najít (bylo dále, než jsme si mysleli a neměli jsme již tolik času).

Vicebsk, panorama města © Jiří Mazal

Přímo v centru se nám daří najíst v útulné restauraci za pouhých 4,5 rublů (2 €). Menu zahrnovalo obvyklé tři chody – polévku, hlavní jídlo a salát. Běloruská kuchyně jinak nevyniká přílišným gastronomickým zážitkem. Dominují brambory v nejrůznější podobě, zelí, vepřové maso, z polévek khaladnik, což je obdoba boršče. Doporučuji v bistrech podávané draniki, což jsou bramborové placky podobné našim bramborákům.

Dojdeme až na konec centra k filharmonii, před níž se vypíná nezbytná Leninova socha, a tentokráte trolejbusem se vracíme na nádraží. Děžurná mě dokonce pouští na své služební místo a plní si své povinnosti. Nemohl jsem si přitom nevzpomenout na zážitek kolegyně v Kazachstánu, kde jí děžurná naopak ze svého místa nekompromisně vyhodila. Původně jsme chtěli jet dále do Polacku a autobusem do Minska, ale jelikož takto byl program zbytečně nahuštěný, zvolili jsme pro cestu do Minska vlak se zastávkou v Orše.

Po zakoupení lístku v příměstské pokladně jsme se uvelebili v příměstské soupravě s „push-pull“ Sergejem na koženkových lavicích podobným těm v šukafonu. Spartánský interiér tak nenabízí zrovna pohodlí, ale je čistý a bez poškození. Jízda je hlavně při výjezdu z Vitebska dost pomalá, dlouho postáváme a venku už je docela vedro. Očekávám nějaký zvukový zážitek, proto si ostatně sedám hned do vozu za lokomotivou, ale Sergej jen tiše přede, česká bardotka je proti němu úplný křikloun. Některé stroje mají na střeše zvláštní nadstavbu, zjevně tlumič výfuku.

Orša, vratné soupravy s jedním dílem lokomotivy ř. 2M62U © Jiří Mazal

V Orše nám zbývá dostatek času na návštěvu města, které se nachází dosti daleko od nádraží (proto se může Orša jevit jen jako vesnice). Jdeme s davem a maršrutkou tak po téměř čtyřech kilometrech vysedáme na zastávce jednoduše pojmenované „Centrum“. Není nijak velké, dominuje mu Jezuitské kolegium, náměstí s nezbytným Leninem a mou pozornost nejvíc zaujme až rozsáhlý pomník za řekou – představuje totiž kaťuše, neboť právě zde byla tato zbraň, Němci nazývaná „Stalinovy varhany“, poprvé nasazena. Rakety jsou stylizovaně zobrazeny ve formě betonových sloupků, na jednom z podstavců je i originální vozidlo. Při zpáteční cestě na nádraží zažíváme „revizi revizora“. Do naší maršrutky napochoduje tříčlenné komando, které jednak zkontroluje, jestli mají všichni cestující od průvodčí prodanou jízdenku, ale zejména jejich „načálnice“ zkoumá, jestli sedí série prodaných jízdenek s tím, co je uvedeno v papírech. Dokonalá kontrola toho, jestli si průvodčí něco „neulívá“ bokem!

Z Orši míříme do Minska vlakem kategorie „regijanalnyja linija biznes-klasa“, tedy asi po našem „Rx“, tvořeným povinně místenkovým FLIRTem řady EP^R. Sedačky v uspořádání 3+2 jsou kapánek nahuštěné, přidělování místenek trochu divoké, takže zatímco sedíme tři vedle sebe (opěrky rukou chybí), nedaleko sedí jen jeden. Místenky se vystavují i na sklápěcí sedadla. Jinak nudnou cestou se bavím sledováním rychlosti na monitoru a chvílemi dosahujeme 140 km/h, většinou kolem 120 km/h, takže docela slušné.

Orša, jednotka ř. EP^R pro meziregionální dopravu © Jiří Mazal

V Minsku kousek od nádraží nalézáme kancelář našeho ubytování „VIP Kvartira“. Že pronajímají apartmány na různých místech, to jsem věděl, co mi však nedocvaklo, že ta místa mohou být po celém Minsku. Náš apartmán, tedy ve skutečnosti klasický byt, se nachází přímo v centru u zastávky metra Njamiha, na jedné z hlavních tříd města, prospektu Peramožcaǔ.

Samotný byt byl sice pěkný, ale hluk z ulice šílený. Auta se po bulváru proháněla 24 hodin denně, večer přijeli silničáři a začali řezat do jednoho sloupu. Při zavřených oknech to šlo, byla dobře izolována. Vzhledem ke stoupajícím teplotám se však možnost zúžila buďto na spaní v šíleném vedru, nebo šíleném hluku.

O minském metru a dětské železnici jsme pojednali v prvním díle, nyní se zaměříme na další zajímavosti. Důležitým doplňkem k linkám metra představují trolejbusy. Tramvaje naleznete v Minsku také, ale jejich síť je malá (v podstatě dvě páteřní linky) a v centru se s nimi nesetkáte. U nádraží lze pouze spatřit rezavé a zjevně nějakou dobu nepojížděné koleje. Nedokáži však říct, jestli je provoz zastaven nebo se v nějakém úseku koná dlouhodobá rekonstrukce. Až do roku 1929 tu jezdila koňka, která má v centru města své skromné muzeum. Spíše se jedná o sbírku předmětů z 19. století. Původní jsou tedy hlavně tři kusé koleje, které se podařilo získat ze staré dlažby. Nechybí pěkný model vozovny, replika jednoho vozu i s průvodčím v dobové uniformě a promítání starých filmů zachycujících koňku.

Minsk, muzeum koňky © Jiří Mazal

Dvoumilionový Minsk je především městem výstavných širokých bulvárů plných monumentální stalinské architektury. Hlavní třída Nezávislosti se táhne od nádraží v délce mnoha kilometrů až do lesů za městem. Kolem ní se soustředí nejvýznamnější budovy – palác kultury, který vypadá jako replika antického chrámu, ovšem s tím rozdílem, že v tympanonu nejsou bohové, ale pracující lid, sídlo prezidenta, sídlo vlády (vystavěné těsně před válkou v duchu tehdy módního kubismu), ústředí KGB, GUM (sovětská obdoba Prioru), okrouhlá budova cirkusu a řada dalších. Všechny průvodce sice svorně straší zákazem fotografování, ale ve skutečnosti si vás nikdo nevšímá a je až s podivem, že kolem budov se žádné uniformy ani necárají (tuto činnost zjevně suplují kamery).

Historické centrum je naproti tomu malé, resp. moc z něho nezbylo. Pár ulic s kostely, kláštery a historickými domy a také bývalá radnice. Ta byla zbořena již v 19. století carem jakožto symbol národního odporu proti ruské okupaci a její přesná replika vznikla teprve nedávno. Centrum je plné místních a pořádají se tu koncerty, nečekejte tu obvyklý Disneyland jako jinde v centrech evropských metropolí. Hned za historickými domy pokračují paneláková sídliště bez jakéhokoliv předělu. Nezbytnou součástí každého východního města jsou parky. Minsk jich má opravdu hodně a kromě vzorné úpravy je v řadě z nich zakázána konzumace alkoholu.

Minsk, znovuobnovená radnice © Jiří Mazal

Návrat do Varšavy nám spíše připadal, jako kdybychom jeli na východ. Na Západním nádraží, které je sice zrekonstruované, ale okolí nepůsobí už tak vábně, usedáme do asijského bistra. Pravda, dobře se v něm vaří, ale neustále nás obtěžují čtyři cikáni prodávající nože a dvě cikánky s parfémy. Jsou dotěrní jak mouchy a personál to vůbec nezajímá. Všechny rychlíky mají zpoždění kolem 30 minut a náš noční Chopin má již na výjezdu z Warszawa Wschodnia +60 minut. Vzhledem k brzkému příjezdu do Olomouce nám to však vůbec nevadí.

Na závěr se ještě podíváme do Grodna (Hrodna), města na severozápadě Běloruska nedaleko polských hranic.

Město bylo ve své historii vždy polské a dodnes tu žije polská menšina, ač byla naprostá většina Poláků po válce deportována do Polska (a polští Bělorusové pro změnu opačným směrem). Dodnes se tu zachovalo značné množství historických památek a odkazem na pestré národnostní složení města jsou tu kostely pravoslavné, katolické, luteránské i synagogy a nadto mešity, pozůstatek tatarského osídlení.

Grodno, jednotky ř. DR1A © Jiří Mazal

Vedle historického centra tu naleznete i starý a nový zámek, přičemž v průčelí klasicistního nového zámku se vyjímá srp a kladivo. Po letech už mají takovou patinu, že vypadají, jakoby je štukatér udělal již v 17. století. Starý zámek představuje klasickou ukázku sovětského muzejnictví. Výstavky v zaprášených vitrínách, počínaje pravěkem, ale zabývající se zejména 2. světovou válkou a nechybí ani československé plakáty „se SSSR na věčné časy“ apod. Expozice potom končí afghánskou válkou.

K modernímu vlakovému nádraží vedou jak širokorozchodné, tak i normálněrozchodné koleje z Polska. První nástupiště je možné zahradit a provádět pasovou prohlídku. Každý den sem zajíždí přímé vozy z rychlíku Hańcza z Varšavy. Koleje pokračují ve formě čtyřkolejné splítky ke hranicím, a jelikož jsem každé ráno chodil přes most nad kolejemi, podařilo se mi i zdokumentovat něco z provozu.

Bělorusko k návštěvě jednoznačně doporučuji. Nutnost cestovat letadlem je sice dost nepraktická, zejména když chcete navštívit západ země, ale Bělorusko naštěstí není tak velké, aby to přestavovalo závažnější problém. Čekají vás příjemní lidé, zajímavý železniční provoz a řada kulturních historických památek v zemi, která dosud nebyla zasažena masivním turismem a s tím spojenými negativními jevy.