Irsko - 2. díl

Nedělní ráno, kdy je v celém Irsku provoz silně omezený, vyrážíme na téměř šestihodinovou cestu autobusem z Galway do severoirského Derry. Autobusové nádraží v Galway je součástí vlakového, které funguje již od roku 1851 a vlaky tu končí ve dvoukolejné hale. Řidič autobusu nás nejprve pošle koupit si jízdenku do automatu, že prý to budeme mít levnější. Po pravdě jsme to zamýšleli, jelikož však automat nevyhledává spoje, nýbrž jen stanice, nebyli jsme si úplně jistí, jestli vyhledané „Derry“ je to pravé a nejedná se o úplně jiné stejnojmenné město.

Galway, nádraží z r. 1916, 11.5.2019 © Jiří Mazal

Čeká nás zhruba 280 km docela zajímavou krajinou, kdy jsme trochu překvapeni skutečností, že i v Irsku jsou kopce. Autobus se naplňuje a vedle mě usedá kluk, kterého jsem nejdříve tipoval na Araba. Na Facebooku neustále rozdává srdíčka vnadným slečnám a rychlým automobilům a brzy se pouštíme do řeči. Získávám si ho tím, když v něm dle písma v mobilu poznávám Rumuna. Ukazuje se, že je rumunským cikánem z Bukurešti a v Irsku pracuje jako číšník. Domů se mu nechce, jelikož brácha sedí v kriminále, a on by se tak musel ženit. Nejraději má box a brzy mě zasvěcuje do vztahů rumunské boxerské mafie. Po uvolnění jedné dvousedačky si přesedá a celý autobus „obšťastňuje“ hlasitým hovorem, až se lidé otáčí. Poté, co do telefonu na kohosi pokorně ječí „sorry to disturb you“ (promiňte, že Vás ruším), vypuká v osazenstvu autobusu hořký smích.

Na jedné z mnoha zastávek najednou náš řidič vystupuje a odchází k autobusu, který zastavil v protisměru – řidiči se prohazují. A není to poslední výměna. Ve Sligo máme delší pauzu, a řidiči se opět mění. Přímo nad autobusovým nádražím se tyčí nádražní hala místní stanice. Pozorně sledujeme přejezd do Severního Irska, ale v terénu není patrná jakákoliv hranice. Konečně vystupujeme na autobusovém nádraží v Derry (název preferovaný Iry, pro Brity je to Londonderry).

Derry, autobusové nádraží, 12.5.2019 © Jiří Mazal

Architektura je stejná jako v Irské republice, ale stejně jsme v trochu jiném světě. Ve městě je o poznání špinavěji a ve tři odpoledne se všude poflakují opilci. Jeden z nich si s námi plácne a ptá se, odkud jsme. Kamarád neměl lepší nápad, než říct „Ostrava“, což jeho opilecký mozek přeložil jako „Australia“. Snažíme se to rozšířit na Czech Republic, ale ani to moc nezabralo, tak nám popřeje hezký den a odpotácí se pryč.

Derry je především nechvalně proslulé střety mezi irskými katolíky a protestanty z řad unionistů. A toto napětí je tu cítit dodnes. Hned kousek od našeho penzionu je jedna z kanceláří Irish Republican Socialist Party, jejíž vlajka se může na první pohled zmást s vlajkou EU – má také hvězdy na modrém pozadí, ale ve tvaru souhvězdí malého vozu. A nedaleko vyzývá graffiti k neukončené revoluci a boji za republikánské vězně. Malby jsou vůbec ve čtvrti Bogside, původně dělnické s nechvalnou pověstí, velice rozšířené a různým způsobem zamířené proti britské nadvládě. I když byla čtvrť postupně zrenovována a staré dělnické domy většinou odstraněny, nejen památník připomíná tzv. krvavou neděli z roku 1972, kdy bylo britskými vojáky postřeleno 26 protestujících, z nichž 13 okamžitě zemřelo. To v důsledku rozpoutalo známý kolotoč násilí, který utichl až v 90. letech. Zatímco britskou vlajku jsme nespatřili ani jednu, všude visí irské a palestinské, neboť historicky se Palestinci a místní Irové v podstatě ocitli ve stejné situaci.

Derry, ulice města, 12.5.2019 © Jiří Mazal

Tyto reálie ve mně zanechaly hlubší dojem než „historické“ části města – a to se Derry pyšní nejzachovalejším městským opevněním v Irsku. Celé původní centrum si můžete obejít po hradbách z konce 17. století, ale domy nejsou starší než ze století 19. a doplňuje je nová výstavba. U řeky spatřuji železniční muzeum, mé nadšení je však záhy ochlazeno skutečností, že je zavřené a těžko říci, jestli vůbec někdy otevírá. Železniční stanice v Derry (označovaná jako Waterside Railway Station) se nachází až za řekou a tvoří ho malá výpravní budova z roku 1980 s jedinou kolejí. Jen pár metrů se rozkládá původní výpravní budova i s halou, opuštěná roku 1980. Nedávno však bylo rozhodnuto o její renovaci a vzniku nového terminálu.

Momentálně jezdí z Derry vlaky do Belfastu v hodinovém taktu. Poté, co jsme si chtěli koupit jízdenku, nám ovšem bylo oznámeno, že vlak z provozních důvodů nejede. A pojede náhradní autobus do Coleraine. Navazující vlak na nás přitom čekat nebude a počkáme si tak necelou hodinu na další. Když se mě pokladní asi potřetí zeptala, jestli je to OK, tak jí odvětím, co asi můžu dělat. Na to mě uzemnila prohlášením, ať se klidně svezu autobusem z autobusového nádraží. Raději kupujeme lístky, které mají zcela jinou podobu než v Irské republice – jedná se pouze o pokladní útržky. Takové by turnikety pochopitelně nevzaly, systém je tu však stejný, takže místo turniketů je všude dostatek „živé“ obsluhy.

Derry, jednotka ř. 3001 výrobce CAF, 12.5.2019 © Jiří Mazal

S několika dalšími cestujícími se soukáme do patrového autobusu. Přicházíme tak bohužel o nejkrásnější úsek tratě podél pobřeží, silnice od ní vede hodný kus. V Coleraine prozkoumáme místní terminál pro vlaky a autobusy, kdy byla k původnímu nádraží přistavěna nezvyklá budova ve tvaru rotundy. Nástupiště, stejně jako stavědlo, si však zachovávají svůj vzhled ze starých časů. Z Coleraine také odbočuje krátká trať do přístavního Portrush.

Když konečně uplyne hodina, vidíme, že se vlak blíží z Derry – trať tedy zprůjezdnili a autobusové martyrium bylo úplně zbytečné… Veškerou osobní dopravu (kromě mezinárodních vlaků do Dublinu) dnes zajišťují jednotky řad 3000 a 4000 vyrobené španělskou firmou CAF Zaragoza. Oba typy jsou třívozové a řada 4000, vyráběná v letech 2011-2012, je v podstatě vývojovým pokračováním řady 3000 z let 2004-2005. Řady 3000 bylo vyrobeno 23 kousků, řady 4000 20.

Belfast má dvě železniční nádraží a my pokračujeme až na konečnou, hlavovou stanici Belfast Great Victoria Street. První nádraží tu vzniklo již roku 1839, v současnosti je tu nový terminál sdílený s autobusovým nádražím, které je mnohem větší než vlakové. Z původních budov nezůstalo vůbec nic. Z nádraží je jen kousek k hlavnímu náměstí Belfastu, Donegall, s obří radnicí. Kolem se prohání fialové autobusy MHD a značně nezvykle vyhlížející vozidla typu Van Hool ExquiCity 18, které jsou navrženy v designu lehké tramvaje. Mají hybridní pohon a představují zdejší obdobu systému BRT (bus rapid transit system), zatím na dvou linkách. Využívají jak zvláštní pruhy, tak i jízdu po běžných silnicích.

Belfast Great Victoria Street, jednotka č. 3020, 13.5.2019 © Jiří Mazal

Vedle pěkného historického centra nejvíce návštěvníků míří do Titanic Quarter (doslova „Čtvrti Titaniku“), které vévodí obří muzeum Titaniku. Čtvrť však nabízí mnohem více, obytné budovy, dvě lodě – muzea a filmová studia, kde se mj. točila Hra o trůny.

Čas se již nachýlil a vydali jsme se na nádraží Belfast Lanyon Place (dříve Belfast Central), odkud odjíždí mezinárodní vlaky do Dublinu, označované jako Enterprise. Nádraží samotné jsme téměř minuli. Nachází se totiž na mostě, tvořené nevýraznou betonovou budovou z roku 1976, a samotné kolejiště, zahloubené v terénu, není vidět. Nejdříve bylo nutno vyzvednout jízdenku – tu jsme sice zakoupili přes web, ale přišel pouze potvrzovací kód. Vyzvednout se nedá jinde než tady (na Belfast Great Victoria Street jsme neuspěli) a brzy mi bylo jasné proč. Pokladník měl jízdenky vyskládané na stole a vydával je oproti kódu, který mu cestující zadali. Samotná jízdenka byla tvořena kupónem, který opravňoval k vyzvednutí jízdenky, a teprve poté ústřižkem, který byl samotnou jízdenkou. Nutno dodat, že se ani nevydávají místenky. Složitěji to už opravdu vymyslet nešlo.

Ta pravá „zábava“ nás však teprve čeká. Kontroloři nás na nástupiště nechtějí pustit, že je ještě čas. Brzy si všímáme způsobné fronty, která se vytváří u natažených pásů, a dojde nám, že je pro vlak do Dublinu. Nějakých sedm minut před odjezdem nás konečně po letmé kontrole jízdenek pouští dovnitř a jdeme v řadě jako husičky, ale jen ke dveřím na nástupiště, kde nás zastaví a kolem nás pobíhá „inspector“ s vysílačkou. Postojíme si hodnou chvíli, než nás konečně pustí k vlaku. Co na tom, že později dorazivší cestující nás s klidem obešli a již seděli ve vlaku. Belfast opouštíme se zpožděním 12 minut.

Dublin Connolly, lokomotiva ř. 201 na vlaku Enterprise, 13.5.2019 © Jiří Mazal

Vlaky Enterprise zajišťují společnými silami Irské a Severoirské železnice vozy vyrobenými francouzskou firmou De Dietrich (dnes Alstom), tvořícími čtyři sedmivozové soupravy (včetně řídícího vozu se zavazadlovou částí, restauračního vozu, vozu 1. třídy apod.). K nim se však ještě připojuje generátorový vůz typu Mark 3 pro dodávání energie a topení do soupravy. Vozy z roku 1996 prošly už dvakrát modernizací, generátorové vozy jsou dokonce z roku 1980. Zatímco o vozy se starají Severoirské železnice, o lokomotivy Irské železnice. V čele souprav se objevuje řada 201 výrobce General Motors, která jezdí též s vlaky InterCity do Corku.

Na území Severního Irska se projíždí celkem fádní krajinou plnou pastvin, v Irsku se však trať přimkne k pobřeží a nabízí mnohem zajímavější pohledy. Závěrečný úsek, pod dráty spolu se systémem příměstské dopravy DART, nás zavede na dublinské nádraží Connolly, které je nejfrekventovanější v zemi. Je jednak částečně hlavové (kusé koleje v hale), ale příměstská doprava využívá boční nástupiště, které se obloukem hale vyhýbají. Nádraží existuje od roku 1844 a v 90. letech prošlo rozsáhlou renovací. V okolí vede pokračování tratě směr Tara Street fotogenicky nadzemně po četných mostech (obdobně jako berlínský S-Bahn), což umožňuje pořízení pěkných snímků.

Schéma příměstských tratí a tramvajových linek v Dublinu © dublinpublictransport.ie

Hustá příměstská doprava spočívá jednak na vlacích v motorové trakci a jednak na elektrifikované trati systému DART. Všechny linky popisovat nebudu (viz přiložená mapa), ale vlaky tu často slouží ke spojení s parkovišti na předměstích, aby se tak zbytečně neucpávalo centrum města. Vedle obligátní řady 22000 od Hyundai Rotem se tu hojně vyskytuje řada 29000, výrobek španělské CAF Zaragoza. Čtyřvozové jednotky, nezřídka spřahované do dvojic, mě trochu překvapily svou hlučností. Nejsem sice technik, ale měl jsem pocit, že pod podlahou vozu lze vidět přímo hlavy motoru bez jakéhokoliv zakrytí.

Podívejme se také na 53 km elektrifikovaných irských tratí, tvořících systém DART (Dublin Area Rapid Transit). Elektrifikace proběhla roku 1984 stejnosměrným systémem 1500 V a síť tvoří trať z Malahide do Greystones s odbočkou do Howthu. Plánuje se rozšíření a elektrifikace dalších tratí. Nasazovány jsou elektrické jednotky různých výrobců. Nejstarší řadu 8100 vyrobil Linke-Hofmann-Busch (dnes patří pod Alstom) v letech 1983-1984. Další řady 8500, 8510 a 8520 vyrobil japonský Tokyu Car Corporation. Jednotky jsou si navzájem velmi podobné a vždy čtyřvozové.

Grand Canal Dock, jednotka ř. 8510 výrobce Tokyu, 14.5.2019 © Jiří Mazal

Systém DART rozhodně stojí za projetí oběma směry, nebo trať je trasována podél pobřeží, zejména ve směru do Greystones. Howth je rázovité rybářské městečko, kde si můžete dopřát v některé z mnoha restaurací či bister rybu a nechybí ani rybí trhy. Jen samotnou železniční stanici okupují dvě restaurace.

V Dublinu také mají zcela nový tramvajový systém. Poté, co ten původní zanikl již roku 1959, byly od roku 2004 zprovozněny dvě linky, červená a zelená, označované také jako lehká železnice. Přiznejme si, že to je na půlmilionové město bez metra trochu málo. Tratě většinou vedou po vlastním tělese, v centru pak tramvaje jezdí po ulici s ostatní dopravou. Délka dosahuje 42,5 km a provoz zajišťují tramvaje typu Citadis. Typ Citadis 301 je tu označen jako řada 3000, Citadis 401 jako řada 4000 a Citadis 402 jako řada 5000. Rozchod je normální, což je v Irsku naopak neobvyklé.

Red Cow, tramvaj Alstom Citalis třídy 4000, 14.5.2019 © Jiří Mazal

Bydleli jsme v hotelu Ibis u zastávky Red Cow, kde se zároveň nachází vozovna a rozsáhlé parkoviště. Ač se může zdát hotel od centra dosti vzdálený, výhodu má právě v dostupnosti tramvají – do centra jízda trvala 30 minut, kdežto v přecpaných ulicích se místní patrové autobusy ploužily v zácpách. Nebylo výjimkou spatřit v jedné koloně i šest autobusů MHD. A ještě tip pro ty, co by chtěli do tramvaje nastoupit na zastávce Connolly, která je konečnou. Spoje sem zajíždějí zřídka a většina tramvají zastavuje na hlavní silnici u autobusového stanice Busáras. To nám naštěstí nějaká dobrotivá kolemjdoucí řekla, takže jsme nečekali, než se nějaká tramvaj objeví.

V oblasti tarifního odbavení se stává nezbytným pomocníkem Leap Card. Ta má celoirskou působnost a lze ji pořídit už na letišti. Jednoduše ji nabijete penězi a umožní tak levnější cestování než při zakoupení jízdenek u řidiče. Navíc obsahuje tzv. capping, tedy poté, co za den utratíte 10 € (nebo 7 € při použití jednoho módu dopravy), se další jízdné neodečítá. Pro návštěvníky Dublinu je také výhodná Leap Visitor Card. Od běžné Leap Card se liší tím, že platí i v lince 747 jezdící na letiště, za kterou se platí zvlášť (11 € zpáteční při koupi přes net). Jednodenní varianta stojí 10 €, ale na rozdíl od Leap Card platí 24 hodin. Leap Card lze vrátit, avšak dost zvláštním způsobem. Je nutno se na webových stránkách zaregistrovat, kartu zneplatnit a zadat číslo účtu pro vrácení zbylé částky. Je třeba si dávat pozor na bankovní poplatky za poslání částky na váš účet.

Dublin, zácpa místní MHD, 14.5.2019 © Jiří Mazal

Krátce se ještě zmiňme o zajímavostech Dublinu. Město zejména překvapí rozsáhlými parky v centru, které slouží nejen místním k odpočinku. Na své si přijdou milovníci viktoriánské architektury i monumentálních klasicistních budov, nezbytné jsou četné kostely, jak jinak než ze zdejšího tmavě šedého kamene. Navštívili jsme i dublinský hrad, který zvenčí vypadá jako slepenec z různých částí.

Jelikož jsme poslední den našeho putování odlétali až večer, padlo rozhodnutí si projet trať z Dublinu do Rosslare Europort, která je v Irsku asi nejhezčí. Cena je tu navíc velmi příznivá – při včasném nákupu činí pouhých 5,99 € při vzdálenosti 161 km. Vlaky tvořené jednotkami řady 22000 vyjíždí z nádraží Connolly, v současnosti zde jezdí čtyři páry vlaků s cestovní dobou kolem tří hodin.

Nejprve jedeme souběžně po dvoukolejné trati systému DART. Po opuštění Dublinu se přimkneme k moři a jsme pouze pár desítek metrů od něj. Pak se ale začneme vinout ve skalách nad mořem a nechybí ani tunely. Připadáme si spíš jak v Itálii než v Irsku. Ve stanici Greystones končí elektrifikace a dál pokračujeme jako jednokolejná lokálka. Ve vlaku tak nechybí průvodčí zajišťující prodej a kontrolu jízdenek (a stejně tak je přítomen pojízdný minibar). Posléze se odpojujeme od moře a projíždíme klasickou irskou krajinou, kde se mi poprvé podaří vyfotit typický irský hrad tvořený kvádrovou věží. Tyto věže bývaly sídlem chudé šlechty a dodnes se jich řada zachovala, většinou ve stadiu ruiny. Jedeme podél řeky Slaney, kde pro změnu zachytím další ikonický krajinný prvek – vysokou válcovou věž, o níž jsem psal v minulém díle. Moře lze opět spatřit u Wexfordu.

Bray, trať směr Wexford, 15.5.2019 © Jiří Mazal

Trasování přes město tu spíše připomíná tramvaj – jedeme těsně vedle silnice, kousek od přístavu. Pak již zbývá jen kousek na konečnou Rosslare Europort, kde vystupujeme téměř sami. Není tu ani žádná nádražní budova, zaměstnanci mají k dispozici unimobuňky, a na dohled se vypíná přístav. Provozují ho Irské železnice a trajektem se můžete dostat do Walesu nebo do Francie.

Při zpáteční cestě se rozhodujeme vystoupit v letovisku Bray, kde končí většina vlaků systému DART. Průvodčí je poněkud zaskočen mým dotazem, jestli smíme přerušit jízdu, ale odpoví „asi ano“. Turnikety sice nesouhlasně zamručí, ale zřízenec nás pouští ven. Procházíme se po nábřežní promenádě, odkud se nabízí nádherný výhled na trať směr Greystones vytesanou ve skále. Vracíme se do Dublinu (nesouhlasné mručení turniketů je opět vyřízeno obsluhou) a čeká nás odlet domů.

Irsko je nádherná země a její návštěvu mohu jen doporučit – ať už hodláte prozkoumat jeho železnice, nebo se věnovat i ostatním věcem. Irové jsou velice přátelští a o spoustu zajímavých zážitků nebude nouze.

Úvodní snímek: Grand Canal Dock, jednotky ř. 29000, 8500 a 22000, 14.5.2019 © Jiří Mazal