Naše téma: Tykání a vykání na internetových fórech a jinde

V české kulturní společnosti je normou vykat lidem, které neznáme. Tím buď vyjadřujeme úctu, nebo odstup, či dáváme najevo, že promlouváme osobě skrze její společenskou roli. Tykání se pak ustanoví malým rituálem, doplňujícím nebo zastupujícím osobní seznámení, a od té chvíle logicky promlouváme osobně, tykáme, a dáváme najevo blízkost.

V mnohých kolektivech je tykání naopak normou. Často se to týká zaměstnání, kde si přirozeně tykají i kolegové, kteří se vidí poprvé, a kolikrát i s nadřízeným. Řekl bych, že častější je to v mladších kolektivech, kupříkladu mezi studenty vysokých škol si vykají snad jen někteří právníci, ale neplatí to pro mladé výhradně. Také je nejspíš častější tykání ve společnostech, kde dochází k relativně malé obměně členů.

Sudoměřice nad Moravou: rojení šotoušů a členů Vlaky.net, 7. 5. 2016 © Jiří Řechka

První otázka: milí čtenáři (schválně plurál), jste členy nějakého spolku souvisejícího s dopravou, například železničních muzejníků či modelářů? Je v tom spolku normou si tykat i mezi členy, kteří se dosud nesetkali? Je normou si tykat se členy spolků jiných, podobně zaměřených?

Tykání bylo běžné i ve virtuálním prostoru. Nejspíše to dlouho bylo dáno tím, že přístup k internetu a zájem pomocí něj komunikovat měli především nadšenci do výpočetní a sdělovací techniky, takže se jednalo vlastně o komunitu lidí stejného zaměření. Postupně se uživatelská základna rozšiřovala a diverzifikovala, ale zprvu převahou mladých, nebo lidí vyhledávajících odpočinkovou zábavu. Internet se však nakonec změnil tím, že čím dál více slouží k seriózním cílům a používají jej všichni lidé, tak jak dříve používali osobní setkání nebo poštu. Tím pádem na něm má vykání své pevné místo.

Mohlo by se zdát, že tykání na internetu je důsledkem vlivu angličtiny, která podobné rozlišení koncovkami nezná. Avšak zdvořilostních výrazů je v ní dost, například už pozdrav lze vybrat ze škály (Hi, Hello, Good morning), a tak můžu zodpovědně říct, že familiární mluva mezi IT komunitou je normou celosvětově.

Dalo by se říct, že internetové diskuze železničních (tramvajových, leteckých, …) fanoušků jsou průnikem dvou oblastí, kde je normou tykání: internetu jako takového, a společnosti lidí jednoho zájmu. Hezky to vystihuje podpis jednoho diskutéra: “Nevykat, nejsem ničí šéf, ani policajt.”

Železniční internetové diskuze © Libor Peltan

Proti tomu však stojí silný argument, že komukoli neznámému, s kým jsme si nepotykali, bychom měli vykat, a pokud váháme, tak bychom měli pro jistotu taky vykat. Situaci nenahrává fakt, že v takovém prostředí spolu mohou vést sáhodlouhé diskuze lidé, kteří nemají kloudnou příležitost si potykat, nebo dokonce se setkat. Často ani není jasné, jak si stojí pohlavně a věkově. Důsledkem bývá tříštění diskuze zmínkami o zastaralých metodách agrovýroby v oboru větší drůbeže.

Druhá otázka: milí čtenáři, myslíte si, že by se mělo na železničně fanouškovských internetových fórech tykat, vykat, nebo něco mezi tím? Jak to konkrétně děláte vy? Pozorujete v tomto směru nějaké změny v čase?

K sepsání tohoto nepříliš neutrálně vyznívajícího zamyšlení mě vede to, že sám často tápu. Na závěr si dovolím poradit notorickým tykačům, aby dávali pozor, kdo vykání (od nich, nebo od jiných) vyžaduje, pamatovali si to, a takovým vykali. A také poradit notorickým vykačům, aby byli tolerantní, napoprvé v klidu deklarovali, co očekávají, a rozhořčená gesta si nechali až na opakované prohřešky. A nakonec poradit všem, aby se z toho nezbláznili, vždyť jde doslova jen o formalitu.

(úvodní snímek: pasoucí se husy, Frankfurt)