O „Dráze vepřového ocásku“ a jiných jevech

Tak jsem si vybral cestu přes noc až ke švýcarské hranici, na Sauschwänzlebahn. Jméno, v titulku převedené do češtiny, dostala dráha proto, že se kroutí v krajině, podobně jako třeba slovenská trať Banská Bystrica – Diviaky. Bahnstrecke Lauchringen – Hintschingen, jak zní její oficiální název, byla otevřena v roce 1890 a měla sloužit hlavně pro vojenské transporty v případě války s Francii. V letech 1967 – 1976 na ní byla v některých částech zrušena osobní doprava. Od roku 1977 je úsek Blumberg-Zollhaus – Weizen provozován jako muzejní dráha.

Z Drážďan jsem vyrazil na cestu 2. září dvě minuty po sedmé hodině večerní. Můj spoj IC jel kvůli výluce mimo stanici Leipzig Hbf po nákladní trati, ve tmě jsem z toho ale moc neviděl. Další etapa byla vlakem ICE až do Stuttgartu. Před několika lety jezdily ještě noční vlaky s lůžkovými a lehátkovými vozy, což ale DB z ekonomických důvodů zrušila. Mně to ale nevadí, i tak jedou vlaky momentálně kvůli pandemii nemoci COVID-19 málo obsazené, takže se člověk může položit na sedadla a celkem slušně spát. Ze Stuttgartu jsem pokračoval vlakem do Zürichu, s rakouskou lokomotivou a švýcarskými vagony.

Vlak Stuttgart - Zürich ve stanici Tuttlingen

Souprava neměla kvůli poruše vůz 1. třídy, na což si jeden cestující stěžoval. Paní průvodčí mu ale nemohla pomoci, protože jízdenku už použil v příměstské dopravě, a poradila mu, ať se obrátí na dopravní svaz. V Tuttlingenu jsem se původně chtěl podívat do středu města, dvoukilometrová cesta mne ale od toho odradila. Tak jsem se jenom podíval na závod vyrábějící chyirurgické nástroje naproti nádraží. Po hodině jsem pokračoval spoji soukromého dopravce Hohenzollerische Landesbahn (HzL) s přestupem v Immendingen do Blumberg-Zollhausu.

Motorový vůz HzL na nádraží Immendingen

Tam jsem měl 12 minut času na občerstvení, než mi jel muzejní vlak s parní lokomotivou řady 86. Zpáteční jízdenku za 24 € jsem si už předtím koupil na internetu, tak jsem měl rezervovanou skupinu 4 sedadel pro sebe. Samozřejmě bylo třeba nosit obtížné roušky.

Nádraží Blumberg-Zollhaus

Nic mi tedy nebránilo v dokumentování jízdy po „vepřovém ocásku“. Na následujícím snímku jedeme velkým obloukem nad obci Epfenhofen a za několik minut se objevíme na mostě vpravo.

Pohled z vlaku

Po zajímavé cestě skrze tunely a přes mosty jsme dorazili na nádraží Weizen. Cestu můžete sledovat na videu i na snímcích ve veřejné galerii

Nádraží Weizen

Na nádraží Weizen dorazily po 15. hodině zájezdové autobusy a jejich pasažéři později pokračovali v cestě vlakem. Dobu do odjezdu odpoledního vlaku jsem strávil putováním po okolních lesích a narazil přitom také na něco zajímavého.

Mlýn na cestě do Lausheimu

Po návratu na nádraží Blumberg-Zollhaus bylo ještě dost času podívat se do tamního muzea dráhy a prohlédnout si stavědlo, které tam přemístili ze stanice Konstanz.

„Putovní“ stavědlo

Kromě toho jsem ještě posvačil v nedalekém pekařství a použil jejich bezplatnou „wifinu“, kterou v Německu nabízí skoro každý podnik. Na zpáteční cestě k domovu jsem se ve stanici Immenddingen podivil, že tam jsou odstavené dva asi finské nákladní vozy.

Exotika k přepravě klád

Hlásili, že spěšák do Donaueschingen má 10 minut zpoždění kvůli ošetření cestujícího lékařem. Vlak potom dorazil k nástupišti 2, odkud měl odjet vlak do Tuttlingenu. Skupina mladíku, co chtěli do Stuttgartu, omylem do toho vlaku nastoupila, hoši si chybu ale včas uvědomili a zase vystoupili. Pak bez hlášení přijel spěšný vlak do Tuttlingenu, mimořádně k 1. nástupišti. Mládenci ho stihli, já sice ne, ale to nevadilo, protože už za 8 minut jel osobák, který měl v Tuttlingenu taky plánovaný přípoj do Stuttgartu. V Rottweilu ovšem hlásili, že se tam náš spoj zdrží kvůli policejnímu zásahu na neurčitou dobu..Policisté potom v sousedním oddíle debatovali anglicky s nějakým černochem a nutili ho z vlaku vystoupit. Nevím, kde byl problém, roušku měl, tak možná něco s jízdenkou. V Stuttgartu jsem se chtěl původně občerstvit, ale protože jsme měli 30 minut zpoždění, musel jsem rychle utíkat na přípojný vlaku do Würzburgu. Vlak byl sice moderní, ale tvrdá sedadla se mi vůbec nelíbila.

Interiér vlaku Abellio

Naštěstí ve Würzburgu měl otevřeno McDonald, tak jsem tam mohl něco zkonzumovat. A pak před výpravní budovou sledovat, jak se po půlnoci chystá poslední úzkorozchodní tramvaj toho dne na odjezd.

Přednádraží ve Würzburgu

Nádražím samotným pak projížděly nákladní vlaky s minutovým odstupem, tak jsem se vůbec nenudil do doby, kdy mi v 1:17 hod. jel noční vlak.

Nákladní vlak pěkný, ale blbě fotitelný

.S přestupy v Naumburgu, Lipsku a Dresden-Neustadtu jsem se potom vrátil domů do své městské části..Sice poněkud uondán, ale spokojen s výletem, kterému počasí přálo a osud byl v podstatě nakloněn.

Úvodní snímek: Parní vlak na „Dráze vepřového ocásku“

Přepracoval PhDr. Zbyněk Zlinský