Bílá sobota s (nejen) černými mašinkami 2008

V důsledku z Olomouce avizované nemožnosti přijímat návštěvy má drahá polovička zajásala, že nemusí brzo vstávat a dokonce se bude moci doma povalovat dle své libosti a bez kritiky z mé strany po celou onu Bílou sobotu, kdy já budu na cestách. Řekl jsem si, že je radostné přinést někomu radost a chutě vyrazil do světa. Využil jsem přitom služeb Českých drah podle osvědčeného receptu z posledního svého výletu na Moravu, tedy R 981 Liberec - Pardubice hl.n. pro přiblížení se k hlavnímu tahu a IC 583 "Jan Perner" Praha hl.n. – Bohumín pro další cestu do hanácké metropole. (Dodatečně jsem přišel na to, že oba vlaky měly dokonce tatáž hnací vozidla, jako v případě prvním.)

 

 

Na rozdíl od oné cesty předchozí bylo už sdostatek světla na to, abych pořídil nějaké záběry ještě na královéhradeckém hlavním nádraží. Což bylo jen dobře, protože jsem zde narazil na Čertíka, který se doposud bližšímu kontaktu se mnou vyhýbal. Začátek cesty jsem si mohl tedy jen pochvalovat, zvláště když počasí se proti dnu předchozímu zlepšilo a motorový rychlík přijel do Hradce dokonce s náskokem. Má radost však netrvala dlouho, totiž jen do té doby, když v okamžiku stanoveném platným GVD pro odjezd se místo stoupajícího hluku motorů našeho „apolla“ ozvaly kročeje palubního inženýra obcházejícího toto pokrokové vozidlo – a posléze i klapání otvíraných krytů. Strojvůdcova důrazná domluva se zjevně v útrobách vozu setkala s kladnou odezvou a nakonec jsme přece jen, byť s pětiminutovým zpožděním a nepříliš přesvědčivými zvuky linoucími se z podpalubí, vyrazili ku městu perníku, hokeje a chemických pachů.

 

V důsledku této události jsem v pardubické stanici neměl tolik času ke zkoumání momentálního provozu, zvlášť když i „Jan Perner“ dorazil (kupodivu) s mírným náskokem. I tentokrát se mi zdařilo obsadit výhodné místo k pozorování ubíhající krajiny, i když jsem pro tuto činnost neměl tolik klidu jako minule. Že vedle mne seděla dívka zpracovávající jakýsi elaborát na svém notebooku, to mi jistě nevadilo. Leč v kupé se vyskytovala i další zástupkyně (údajně) něžného pohlaví, rovněž pracující. Pro změnu prostřednictvím svých mobilních telefonů (jeden věru nestačil). Když už jsem se nemohl soustředit na dění kdesi v okolí, mohl jsem alespoň sledovat osudy jakýchsi účastníků čehosi, kteří kdesi čekali marně na své autobusy, pak tam bylo těchto vozidel přistaveno příliš a chyběly naopak jinde, takže se to muselo řešit. Naštěstí se nakonec všichni dostali tam, kam potřebovali – právě ve chvíli, kdy jsem se tam dostal také.

 

Na nástupišti olomouckého „hlaváku“ už čekal Radek, který pochopitelně neopomněl zvěčnit vlak mne přivážející. Po uvítání jsem byl vyslechnut ohledně mých zájmů a vydali jsme se nejprve po vlastní stanici a posléze také nejprve do motorové remízy a pak i do vlastního depa, dnes sídla DKV Olomouc a PJ Olomouc Českých drah a také PJ, komanda a PP ČD Cargo. Můj domorodý průvodce byl ke mně tak laskavý, že trpělivě snášel mou dokumentaci všeho možného, pro mne exotického, pro něj samotného však všedního. Leč i on narazil čas od času na fotografické objekty ze svého hlediska zajímavé – a tím nemyslím jen Zbyňka dřepícího někde u výrobního štítku mašinky ještě dokumentačně neuchopené. Pokud jde o ty záběry kamarádské, snažil jsem se mu je pochopitelně oplatit. A tak jsem jej zastihl třeba při telefonické kontrole běhu domácnosti.

 

Ta se ukázala vysoce významnou, protože vyšlo najevo, že dcerka pookřála, s chutí pojedla, zdřímla si a hotoví se jet představit se mi v rámci odpolední vyjížďky. Dokonce premiérové, ve svém novém kabrioletu, po jehož obstarání její otecko neváhal zřídit příslušné DKV (Depo kočárkových vozidel Olomouc, PJ Družební), vypsat oběhy vozidel a zařizovat školení kočárkovedoucích včetně poznání tratí. V důsledku onoho telefonátu jsme se přesunuli před nádražní budovu, abychom očekávali příjezd příslušného (bohužel nikoliv drážního) vozidla MHD, které v kombinované dopravě přepravilo výše zmíněné vozidlo chodníkové, při bližším ohledání dokonce šestistopé (které se tak jistě stane ozdobou mého archivu kuriozit). Nicméně v prvních (i dalších) okamžicích mne spíš než forma, zajímal obsah onoho přibližovadla. Raďulku jsem sice už znal z řady fotografií šířených jejími spoluautory spamovitě i skrze reportáže či diskuse na těchto stránkách, ale realita předčila mé očekávání.

 

Proti loňské Bílé sobotě Radek nehodlal se mnou pokračovat do Přerova, a to z několika důvodů. Kromě povinností domácích v jeho rozhodnutí sehrála svou roli jistá nechuť k posledním tarifním opatřením Českých drah, které mu vnucují zakoupení In-karty jako jedinou rozumnou alternativu k placení poměrně drahých normálních zpátečních jízdenek na relativně krátké cesty. Nicméně iniciativně za sebe sehnal náhradu v podobě Karla Furiše, s nímž jsem se měl po půl druhé v nejzazším bodě svého putování setkat. Abych tak mohl učinit, rozloučil jsem se se šťastnou rodinkou, poděkoval Radkovi za průvodcovské služby, Veronice za jeho uvolnění pro tento bohulibý účel a Její Výsosti Radce Kmotrovně Hořínkové za to, že se na mne ráčila roztomile usmát. Dokonce opakovaně! A nasedl jsem do R 806 Olomouc hl.n. – Břeclav.

 

Bohužel do prvního vozu za lokomotivou. Svou chybu jsem odhalil při příjezdu do Přerova, kde se na mne usmíval na olomouckém zhlaví nedávno urychlený „banán“ 150.225-1. Takže jsem se pro jistotu z vlaku vyřítil způsobem nehodným mého kmetského habitu a mazal si jej zvěčnit. S Radkem jsme totiž alespoň jeden z takto upravených strojů v Olomouci celé dopoledne marně vyhlíželi – ještě ani jeden z nás na ně nenarazil. V tom letu jsem se ani moc neohlížel po Karlovi, který na mne měl někde čekat. A dobře jsem učinil, protože jeho vlak od Ostravy přijel natolik opožděn, že jsem si jej stihl (i když zcela neprofesionálně) vyfotit a před vystoupením cestujících ještě pojednat i výše zmíněného urychlence.

 

 

Karel na to, že byl po noční, vypadal (jak už je jeho zvykem) spokojeně, vyrovnaně a vesele. A vesele jsme také po uvítání a výměně nejnovějších drbů vykročili k naplnění našeho přerovského poslání. Vydali jsme se do areálu místní a.s. DPOV (Dílny pro opravu vozidel), takto dceřiné společnosti Českých drah, avšak nikoliv nějak překotně - cestou jsme lovili i zajímavá vozidla postávající u nástupišť či projíždějící kolem nich. Už letmý pohled na lokomotivy stojící v kolejišti bývalého depa mi ujasnil, že pro reportáž letošní mohu klidně využít titulku oné loňské: „černé“ mašinky pro polské dopravce tam opravdu stály, i když jen dvě a jedna v poněkud zářivější barevné variantě.

 

 

I když většinu strojů postávajících v obvodu DPOV najdete v galerii, rozhodl jsem se tentokrát pro pohodlí některých zájemců vypsat ty, které jsme viděli a fotografovali, tady přímo tabulkovitě:

 

řada	inventární číslo	poznámka
150	021	před zrychlením
163	252	po degradaci
181	002, 003*, 015, 028, 104	*) PCC
182	001, 002, 048, 057, 105, 107, 123, 128, 143*, 164	*) CTLL
230	043, 094
242	251
371	001
471	002
799	022	místní provozní
971	001, 002
071	001

 

Kromě vozidel v tabulce uvedených jsme v areálu DPOV či jeho blízkém okolí viděli i mašinky jiné, k vlastnímu podniku nepatřící – třeba MVTV 2-093 ještě pořád zářící novým nátěrem či podobně se chovající reklamní 363.033-2.

 

 

Když jsme si vše prošli, prohlédli a Karel také s domácími, jak je jeho zvykem, poklábosil, podlehl jsem vzpomínce ze své návštěvy tohoto místa na konci léta minulého roku a také volání svých dolních končetin a šel si sednout na pařez na konci kolejiště. Už jsem toho za celý den měl tak akorát. Nicméně ani zmírající šotouš si nemůže ku spočinutí vybrat místo s výhledem na nádraží. Takže jsem byl za chvíli zase na nohou a s Karlem jsme pokračovali v zachycování pomíjivých chvil provozu přerovského. Až do rozloučení při odjezdu Ex 524 "Šohaj" Veselí n.M. - Praha hl.n., který nejlépe vyhovoval mým záměrům dostat se za rozumný čas a v rozumnou dobu zpět do svého sídla.

 

 

Onou rozumnou dobou jsem mínil do setmění, protože vyhlížení do potemnělé krajiny jsem si užil sdostatek už při nedávné cestě minulé. Takto jsem mohl alespoň podrobněji zkoumat a podle možností i digitálně zachytit pokračující práce na koridoru mezi Červenkou a Zábřehem na Moravě. K tomu jsem měl ostatně vynikající podmínky díky tomu, že jsem byl po celou cestu v kupé (a po její větší část i ve vagóně) sám a nikomu tedy nemohlo vadit mé otvírání oken. Pánbůh zaplať za ještě jezdící staré neklimatizované vagóny! Ta výluková činnost a jízdní řád s ní spojený ostatně přinesl i jistou pikantnost ve vztahu k vlaku, v němž jsem cestoval – ve dnech pracovních mimo pátku bych se jím od Olomouce nesvezl.

 

Vlak uháněl svižně, dokonce tak, že do Pardubic dorazil s několikaminutovým náskokem. Vzhledem k tomu, že přípojný osobní vlak směr Jaroměř odjížděl až asi za 20 minut, mohl jsem ještě pořídit i zde něco obrázků, ovšem limitován sluncem ležícím už nízko nad obzorem, takže mne mohly zajímat jen vlaky jedoucí od východu. Osobák sice zrovna neuháněl, navíc ve Stéblové poměrně dlouho čekal na křižování (už abychom se dočkali po léta slibovaného zdvojkolejnění!), zato hradecký dopravní podnik byl tak laskav, že mi zařídil bezprostřední návaznost spoje své linky směřující žádoucím směrem.

 

Doma mne čekala velikonoční výzdoba, nabarvená vajíčka i napečené koláče, takže jsem se mohl zastydět nad svými úvahami o celodenním polehávání mé drahé. I večeři jsem dostal. Nechutnala mi. Ne proto, že by nebyla svou kvalitou na výši, ale pro šokující odhalení, které mi přineslo neprodlené připojení fotoaparátu k počítači. Na kartě byly pouhé dva snímky, poslední, které jsem pořídil v Pardubicích. Že jsem se přiblížil akutní koronární příhodě, to jistě každý pochopí. Už jsem se viděl, kterak pášu reportáž s použitím snímků jen Radkových (které už mne dokonce v poště čekaly) a Karlových. Naštěstí jsem si kdysi opatřil (tehdy bez praktické potřeby) prográmek pro obnovu smazaných snímků a ten bezchybně zafungoval. Ale stejně to nechápu – smazat snímky z karty nechtěně je u toho fotoaparátu zhola nemožné, tak je to totiž složité a kontrolními otázkami jištěné...

 

Toto finále jinak úspěšného dne bych si jistě rád odpustil. Nicméně všechno dobře dopadlo – za což vy teď musíte platit svou daň prohlížením (také mých) snímků v připojené galerii. No, musíte – nemusíte, je to vaše svobodná volba. Ale snad tam najdete něco zajímavého - i když tam není ani „gorila“, „taurus“ či obligátní kočka nádražní (zato je tam roztomilý pejsek). A už zmíněnou malou členku našeho klubu si prostě nemůžete nechat ujít!