Bílá sobota zase na hanáckých kolejích

 

 

 

 

 

Začalo to celkem nevinně v roce 2006, kdy jsme se týden před Bílou sobotou s kmotrem, víceméně z potřeby po zimě se šotoušsky rozhýbat, setkali na olomouckém hlavním nádraží, abychom společně zdokumentovali jeho provoz, pak nakoukli do tamního depa a po prohlídce pokladů v něm volně dostupných popojeli do Přerova, kde byl program obdobný. Tedy až na to, že místo depa zaujal (jako tomu bylo i v běhu dějin) areál dnešní akciové společnosti DPOV Přerov, zdárně to prospívající dcerky Českých drah. Za krásného jarního počasí jsme viděli hodně zajímavých strojů i provozních situací, pořídili něco fotografií dnes už historické ceny a spokojeně se rozloučili. Aniž bychom plánovali z našeho výletu spáchat reportáž.

 

 

A neplánovali jsme tehdy ani opakování tohoto setkání. Nápad se zrodil až v průběhu času, a tak o rok později vznikla reportáž o Bílé sobotě a černých mašinkách. Jak se v ní můžete dočíst, v průběhu onoho dne se na scéně zjevily i dvě příslušnice kmotrovy domácnosti a posléze též náš třetí častý souputník na fotografických toulkách po kolejích, kteří rozhojnili i akci letošní. Než se k ní dostaneme, ještě dokončím malou rekapitulaci těch předchozích. Zatímco roku 2008 se Bílá sobota a černé mašinky dočkaly jakési reedice, za dalších dvanáct měsíců v důsledku mimořádných objektivních okolností muselo být naopak naše jarní setkání přeloženo z Bílé soboty na jiný termín a navíc se jeho přerovské finále odehrálo ve skutečně dramatické atmosféře.

 

 

Toto historické ohlédnutí dokumentuje mimo jiné zajímavý fakt, že všechny předchozí ročníky se odehrály za krásného počasí. Letos je mediální rosničky z celých Velikonoc právě jen na Bílou sobotu věštily také a když jsem na královéhradeckém hlavním nádraží usedal do R 625 „Vsacan“ (který jakoby jen kvůli mému pohodlnému spojení do hanácké metropole České dráhy letos zavedly v trase z metropole východočeské), nic nenasvědčovalo opaku. Ještě temná obloha se honosila viditelnými nebeskými tělesy, teplota byla sice pod bodem mrazu, leč se stoupající tendencí, a vzduch rovněž neproudil nadměrně. Podobné to bylo i při jízdě přes Pardubice a dále směrem k České Třebové. Tam už ovšem nad vycházejícím sluncem vítězila mlha.

 

 

Počasí se jaksi nemohlo rozhodnout, kam má směřovat. Dokonce ani ne, zda je ještě zima nebo už jaro. V krajině byly jarně rozvodněné toky, ale také pozdně zimní nadílka sněhu a v úseku mezi Třebovicemi v Čechách a Rudolticemi v Čechách bylo možno sledovat stopy po likvidaci páteční kalamity. Po příjezdu našeho vlaku do povodí Moravy mlha zhoustla a čím více jsme se blížili k prvnímu postupnému cíli mé cesty, tím bylo mléčněji. Domníval jsem se, že vlivem mikroklimatu pátého největšího města naší republiky bude na olomouckém hlavním nádraží viditelnost lepší, ale opak byl pravdou. Po vystoupení s vlaku jsem dokonce neviděl ani natažený rudý koberec, ani kmotra s pugétem. Až po bližším ohledání jsem ovšem zjistil, že se na peronu nic podobného nenalézá.

 

 

No, vlastně jsem to ani nečekal. Já si na přehnané pocty nepotrpím a dotyčný hostitel se měl dostavit v souladu s jízdním řádem místní MHD až nějakou dobu po našem příjezdu, který se navíc udál s jistým náskokem. Takže jsem se po neprodleném příspěvku do státní kasy v podobě spotřební daně za jeden kus tabákového výrobku před staniční budovou tamtéž věnoval letmé dokumentaci pokračující přestavby přednádraží a provozu pouliční dráhy. A pak už se vrátil k provozu dráhy celostátní a regionální, abych v mlžném oparu zachytil něco zajímavostí. Třeba už skoro obligátní (aspoň pokud jde o mé nečetné návštěvy v Olomouci) praorchestrion přetvořený ve fotogrammetrický vůz nebo menší trs banánů, který se zde dá občas urvat. A pak jsem urval i kmotra Radka.

 

 

Při ročnících minulých bychom byli kompletní a mohli se dát do díla. Jenže tentokrát tomu mělo být jinak. Letošní Bílá sobota měla mít charakter nejen celomoravský, ale přímo mezinárodní. Kromě mne, coby rodilého Jihomoraváka, pozval totiž náš hanácký kmotr také už výše zmíněného zástupce Moravy severní a navíc reprezentanta bratrského národa slovenského, pochopitelně též našeho klubového člena. A ti se měli dostavit ještě poněkud později, tak, jak je vlaky od Ostravy a Bratislavy byly schopny dovézt. Naštěstí na dotčených kolejích SŽDC se onoho rána nepřihodilo nic jízdní řád narušujícího, a tak složení naší expedice nabíralo postupně žádané tvárnosti. Nejprve se dostavil přítel ostravský, který se tak nějak po způsobě zatoulaných hádků vynořil z dalšího trsu banánů.

 

 

Tres faciunt collegium, jak říkají staří latiníci (tedy říkávali, než je převálcovali mladí anglisté), takže nám bylo rázem veseleji. A vesele jsme se tudíž vrhli do víru železničního provozu, který kolem půl deváté začínal na nádraží nabírat na obrátkách. Coby předkrm nám olomoucká PJ před objektivy poslala pestrobarevnou soupravu ve složení  943.006-7 + 043.019-9 + 843.029-0 v hávu pana Najbrta + 814.095-6/914.095-5 v roli Os 3632 Šumperk -  Uničov - Olomouc hl.n. Zdokumentování si zasloužila i elektrická jednotka 460.085-4/460.086-2 coby Os 3807 z Nezamyslic (mimo jiné pro předvolební antitunelovací reklamu KSČM, vtipně nalepenou vedle loga ČD) a mnohá v kolejišti stojící, posunovaná či na přijíždějících nebo odjíždějících vlacích nasazená hnací nebo řídicí vozidla.

 

 

Jak je mým (ne)blahým zvykem dokumentovat si pro své potřeby i takové ptákoviny, jako jsou výrobní štítky, zatoulal jsem se do kolejiště natolik, že jsem se odpoutal od zbytku našeho tria, prošvihl jeho rozhojnění o už inzerovaného Laciho i zatím jen v úvodu nastíněné dámy Veroniku a Radku, a pak poněkud ztvrdl, když mne na perónu oslovil mým jménem neznámý pán. No neznámý – on je na našich stránkách známý už až až, jen jsme se ještě osobně nesetkali, byť tento okamžik podle plánů nastat měl. I když někde úplně jinde. Bylo totiž už po hodině deváté, na kterou byla domluvena prohlídka nedaleké motorové remízy, zajištěná (do té chvíle pro mne jen virtuálním) přítelem Fajkusem. Nakonec jsme se všichni dohnali a mohli vyrazit už společně vstříc dalším zážitkům.

 

 

Jenže v tomto místě o nich pomlčím a dovolím si časový skok, který nás přenese až na konec prohlídky nejen této součásti olomoucké provozní jednotky DKV stejného sídla i jejích dalších prostorů. Ne snad, že bych vám chtěl průběh oné exkurze zatajit, naopak. Zážitků i fotografií z ní je totiž tolik, že si zaslouží samostatnou reportáž, která se na tomto místě objeví zhruba za týden. Teď jen mohu konstatovat, že jsme se tak od předchozích našich Bílých sobot posunuli kvalitativně kamsi dál. V minulosti jsme do areálu PJ Olomouc s Radkem vnikali víceméně ilegálně a mohli tak vidět jen vozidla postávající či pojíždějící v jeho kolejišti. Tentokrát nám nezůstal utajen ani obsah rotundy a dalších obestavěných prostor. Z něho jako upoutávku třeba toto:

 

 

Nicméně pro úplnost obrazu průběhu Bílé soboty ještě dokreslím, že s našimi dámami jsme se rozloučili po ukončení prohlídky motorové remízy. Tomu předcházelo ještě pořízení společné fotografie péčí té větší a předáním milého dárečku to menší z nich. Radka každému z hostů akce nakreslila obrázek smějícího se sluníčka, které nám pochopitelně rozzářilo duši – a během další doby strávené v prostorách provozní jednotky se konečně z mlh vynořilo i na obloze. Takže vlastně díky úsilí slečny Hořínkové jsme měli zbytek naší Bílé soboty už slunečný, jak věštili mediální obojživelníci. A když jsme absolvovali putování po zbytku (tedy samozřejmě mnohem větším) olomouckého depa, rozloučili jsme se i s naším průvodcem Fajkusem a chvátali na vlak do Přerova.

 

 

Cesty jsme využili k doplnění kalorií skrze poživatiny a mí kolegové také prostřednictvím tekutého dárku, který nám za tím účelem věnoval přítel Vojta Fajkus. Jako by nebylo dosti jeho nezměrné ochoty, s jakou nás v den sváteční provázel po svém pracovišti, navíc před noční službou. Poklidná cesta byla přerušena jen krátkou zastávkou v Grygově, při níž nás předjíždělo Pendolino 003 v roli SC 503 Praha hl.n. – Ostrava hl. n., které jsem já špatně vyfotil a Karel dobře natočil. Ještě jsme podobně pojednali staniční budovu a jeli dál. Chvilku před polednem jsme dorazili do Přerova, kde nás na nástupišti zdržel zvláštní pohled – na konci Os 3712 Přerov – Šumperk se skvěly čerstvým korporátním lakem vozy Ampz¹⁴⁶ 001 a Bmz²⁴⁵ 002. Před zrychleným přesunem z nádraží jsme je vyprovodili při odjezdu svou optikou.

 

 

Před jakým přesunem, tážete se asi. Bylo sice naším zvykem v předchozích letech, jak už jsem se zmínil, navštěvovat areál DPOV, a.s., ale to nikdy nevyžadovalo žádné chvátání, spíš kradmé se vetření. Jenže tentokrát jsme se tam neměli ocitnout v roli vetřelců, ale vítaných návštěvníků. Taková byla alespoň představa Vojtova, který nám zařídil exkursi také zde. Prostřednictvím svého kamaráda, bývalého spolupracovníka a také jmenovce. Ten nás už vyhlížel a velice ochotně se nám věnoval. Leč i tady tok děje přeruším s tím, že povídání o prohlídce přerovských opravářských dílen si přečtete nikoliv neprodleně, ale až za dva týdny, v další samostatné reportáži. I tady jsme se toho dověděli a viděli tolik, že to na ni víc než bohatě vydá. A zase malá obrazová ochutnávka:

 

 

Po rozloučení s naším průvodcem po halách a už samostatné prohlídce kolejiště DPOV. během níž nás opustil Laci, chvátající na výhodný spoj k domovu, jsme se podél kolejí vydali za severní zhlaví stanice, vyfotit pro změnu něco téměř traťového, na čtyřkolejný železniční most přes Bečvu. Museli jsme projít podél jednoho z domů, které v okolí nádraží obývá občanská komunita poněkud exotických zvyků, o nichž svědčila hustá pokrývka vesměs recyklovatelných materiálů, ležících pod některými okny. Ta, pod nimiž odpadky nebyly, byla už zazděna, protože patřila k bytům takříkajíc vybydleným. Že někdo metá z oken věci nepotřebné, to je sice smutné, ale vysvětlitelné. Ale proč tam ležely třeba rozkrájené čerstvé pomeranče, to už má hlava nebrala.

 

 

Hlava Radkova to dokonce ani neřešila, protože byla přepnuta na jeho biologický IDOS, který řídil naše další konání. Je pravda, že do tohoto systému nejsou (zatím) implementovány aktuální situace o mimořádných vlacích, takže nás po dobu pobytu na mostě i něco občas zaskočilo, i když ne úplně. Nad rámec jízdního řádu projíždějící pracovní vlak TSS či nějakou tu strojovou jízdu jsme fotograficky zaznamenali také, i když ne třeba tak promyšleně jako pravidelné osobní vlaky či rychlíky. Všechny byly vděčně přijaty a bylo jich tolik, že jsme někdy nestíhali měnit stanoviště, aby všechny snímky nebyly na jedno brdo a navíc měly trochu rozumný rámec. Přesto nám z některých lokomotiv ční nějaký ten komín. Naštěstí retrobanán přijížděl ze strany výhodnější.

 

 

Když jsme se mostního fotografování dostatečně nasytili a Radkův bioIDOS nic dalšího nehlásil, přesunuli jsem se na místo zájmu mého. Chtěl jsem si konečně pořádně vyfotografovat (ne)slavný přerovský železniční pomník. Ono kontroverzní dílko okřídlené nadace jsem totiž při minulých návštěvách buď pominul , či o jeho záznam vinou havárie karty přišel nebo je (roku loňského) zastihl dobře střežené policejními ozbrojenci a jejich čtyřnohými přáteli. Ti se tam vyskytovali na ochranu spoluobčanů, jejichž kolonií nám bylo projít. Kupodivu nic hrozného – některé byty měly nová plastová ona, na parkovišti stály nikoliv levné vozy... A pár obyvatel oněch domů užívala služeb parčíku obklopujícího objekt mého zájmu. Radek se dal do bagety, já do focení.

 

 

Když jsme si na lavičce u pomníku chvíli oddechli, bylo nám vrátit se do provozu. I když Karel navrhoval, že počkáme, až ten kafemlejnek odjede. Tak se mu znovu do roboty nechtělo. Přiznám se, že já jsem tou dobou byl už také tak uondán, že jsem se začal po chvíli ohlížet po svém odpočinkovém pařezu na hranici kolejiště DPOV. Kupodivu jej probíhající rekonstrukce železničního uzlu Přerov zatím ponechala na jeho místě. Já jsem si ho také momentálně nevšímal a hodlal zachytit stávající podobu stanice před rekonstrukcí a v průběhu probíhajících prací, třeba na hloubení podzemní trasy parovodu, doposud zavěšeného na nepoužívané lávce do někdejšího depa, která bude odstraněna. I když se mi do mé dokumentační snahy připletlo i leccos jiného.

 

 

Pomalu nastal čas pomýšlet na cestu k domovům. Karel i já jsme už byli natolik unaveni, že jsme ztráceli zájem o jakékoliv železniční zařízení, pokud se nam něm nedalo sedět, a Radka zase čekala jeho dcerka, jíž milá matinka dopoledne lstivě slíbila odpolední procházku s tatínkem, když bude hodná. Nebo naopak za trest? To už si přesně nepamatuji, ale hlava rodiny se zkrátka podle pokynu jejího krku měla dostavit v rozumnou dobu k domácímu krbu. Karel nás opustil poněkud dříve, když využil služeb R 839 z Brna do Bohumína a my jsme jej následovali asi po dvaceti minutách prostřednictvím Ex 528 „Velehrad“ z Luhačovic do Prahy. Možná na počest úspěšného dovršení naší podařené akce v jeho čele přijela reklamní lokomotiva 151.014-8.

 

 

Ve vlaku se nám podařilo zaujmout strategicky výhodné místo hned v druhém kupé prvního vozu za lokomotivou a úspěšně jsme je ubránili před vstupem dalšího psa (jeden už hřadoval v oddílu prvním). Během krátké společné cesty do Olomouce jsme hodnotili další setkání, která se opět velice povedlo a ve srovnání s ročníky minulými také povzneslo k novým kvantitativním a zejména kvalitativním výšinám, což sebou nese jisté závazky do budoucna. Vše se přece musí zkvalitňovat a ani ustrnout nelze. S tímto hořkosladkým konstatováním jsme se v Olomouci rozloučili, byť Radkovi málem zabránila ve vystoupení průvodčí, kontrolující mu jízdenku už po příjezdu do stanice. Nakonec byl propuštěn a i plánované focení mého odjezdu v pohodě stihl.

 

 

Když jsem v kupé osiřel, padl na mne jednak stesk po přátelích, druhak lenora původu únavového. I když jsem si plánoval nějaké to fotografování cestou, k čemuž jsem měl všechny potřebné podmínky (jinak prázdné kupé, otvíratelné okno na fotogenickou stranu i vcelku příjemné počasí za ním), náladu k tomu jsem neměl. Sice jsem hned na počátku cesty z Olomouce pořídil pár ilustračních snímků depa z druhé strany, ale pak mi už chuť došla. Překonal jsem se až v Ústí nad Orlicí, abych zachytil onu dnes tak medializovanou staniční budovu, která v trase plánovaného koridoru ční jako bolavý palec. Jedni ji chtějí za každou cenu zachránit, ač nevědí, co s ní, druzí zase zbourat, protože vědí, co bez ní. Všichni se ovšem zviditelňují, a to je to, oč tu hlavně kráčí.

 

 

Do Pardubic jsme přijeli nejen včas, ale dokonce s mírným náskokem. Což mi bylo platné jak mrtvému zimník, neboť právě v sobotu od tohoto expresu jede nejbližší přípoj do Hradce Králové až za zhruba hodinu. Což jsem samozřejmě věděl a hodlal onen čas strávit fotografováním místního provozu. Jenže k tomu mi, jak už jsem naznačil, nezbývaly fyzické ani volní síly. Takže jsem stanici opustil a šel se projít do nedalekého hypáče nakouknout, jak tráví Bílou sobotu ta normálnější většina národa. Podle mých předpokladů (a zmínky v úvodu reportáže) konzumentské puzení rozhodně není u lidstva na ústupu. Drobně jsem mu podlehl také a cosi žvýkaje, odebral jsem se zpět na nádraží, kde už byl přistaven můj poslední spoj onoho dne. Ale do finále patří snímek jiný.

 

 

Poslední fáze cesty byla snad psychicky nejnáročnější. S útrpností jsem sledoval jak pomalu plynoucí notoricky známou a tudíž nudnou krajinu, tak zcela neznámou, ale rovněž nudnou dvojici sedící opodál. Celou cestu až do Čeperky, kde naštěstí vystoupili, se žena a muž středního věku bavili jen o tom co uvařili a snědli a co teprve uvaří a snědí. A přitom se živili a zálibně poplácávali mamutí nadité tašky. No, každý holt máme nějaké zájmy. Ty mé (či spíše naše) jsou nepochybně útrpně sledovány majoritní většinou normální veřejnosti. V takových úvahách jsem konečně dospěl na hradecké nádraží a posléze i do domova. Kde mne čekala už obarvená vejce, velikonoční výzdoba a zkrátka vše, co k takové normální Bílé sobotě patří. Ale vzpomínky na tu naši nenormální mi zůstaly...