Bílá sobota (nejen) v olomouckém depu

 

 

 

 

 

 

Jeho program měl být obdobný, jako tomu bylo roku loňského, a v podstatě stejný měl být i základní kádr účastníků. Jen s drobnou změnou původního plánu, který nesměřoval k akci hromadného rázu - už v průběhu příprav se k Radkovi, Karlovi a mé maličkosti přidal navíc ještě Tomáš, aby tak potvrdil všeobecně známý (a i v našich reportážích potvrzený) fakt, že tři mušketýři byli vlastně čtyři. A kardinálem, který osudy oné čtveřice z povzdálí řídil, byl v tomto případě Vojta, zajišťující „logistiku“ nadcházejícího boje. Do něj jsem vyrazil obdobně, jako roku předchozího – přímým rychlíkem Hradec Králové – Vsetín, který se ovšem už nejmenuje Vsacan nýbrž Portáš, za což mohou České dráhy, a neočekával mne ve výchozí stanici ještě ve tmě, ale už za počínajícího úsvitu, za což může katolická církev.

 

 

Výrazně lepší světelné podmínky, dané jak extrémně pozdním datem Velikonoc, tak také jasnou oblohou (které nám bylo pro naše jarní setkání zatím dopřáno kupodivu vždy), měly kladný vliv na mé rozpoložení. Nejen všeobecné, ale i fotografické, jemuž náš národní železniční dopravce přispěl nejen přistavením soupravy starších vozů (sice koženkou polstrovaných, ale s otvíratelnými okny), ale také svým grafikonem, pamatujícím na „retardovací“ pobyty rychlíku v některých stanicích. V Chocni jsem tak mohl vyjít na chvíli na perón a učinit zadost svým oběma zlozvykům, z nichž ten šotoušský není žádným ministrem zpochybňován, v Ústí nad Orlicí zase z okna pozorovat a dokumentovat onu staniční budovu, která byla sice s nezměrným úsilím a posléze velkou slávou zachráněna, ale nikdo neví, co si s ní počít.

 

 

Cosi jsem se ale pokusil, byť nepříliš úspěšně (tak ideální světelné podmínky přece jen ještě nebyly), zaznamenat i během jízdy. V galerii najdete třeba nějaký „kultovní snímek naruby“ z Bezpráví, zajímavé mašinky za plotem areálu CZ LOKO, a.s. Česká Třebová a pochopitelně i výsledek obligátního nahlédnutí na českotřebovské pohřebiště nepotřebných drážních vozidel. Otevřené okno naštěstí nikoho nerušilo, protože jsem celou cestu, až na krátký úsek před jejím koncem, celému kupé kraloval sám. Má osamělost vzala za své až na třetím nástupišti olomouckého hlavního nádraží, kam mne po shledání na nástupišti druhém zavedl Radek, a kde už čekali zbývající dva účastníci nadcházející exkurze v místním depu i s naším domorodým průvodcem Vojtou. Kterýžto okamžik bylo také třeba zaznamenat.

 

 

Naše prohlídka areálu provozní jednotky Olomouc stejnojmenného DKV začala objektem, který už není jeho součástí – bývalou motorovou remízou. Ta se má stát základem plánovaného železničního muzea a v této roli zažila už jakousi zatěžkávací zkoušku coby centrum loňského celostátního Dne železnice, jehož průběh jsme vám zprostředkovali. O tomto záměru v kontextu historie a současnosti olomouckého depa bylo dostatek informací uvedeno v příslušné části reportáže loňské, takže mohu všelikou šedivou teorii pominout a zaměřit se na strom života zelený. Tedy spíš na jeho ovoce, které jsme s Vojtovým laskavým dovolením při procházení jednotlivými objekty mohli spatřit, ovonět a skrze svá záznamová zařízení také pozřít. V rotundě bývalé motorové remízy jsme nalezli plody v různém stupni jejich zrání.

 

 

Rosnička 464.202 svou zelení v tomto příměru symbolizuje nezralost, spočívající v momentální provozní indispozici, v níž jí nezbývá nic jiného, než volat o pomoc. Opodál stojící veselá kráva 714.005-6 vypadá naopak až přezrále. Sice má po nehodě v kolejišti místního nádraží dne 3.7.2010 hubu roztaženou od ucha k uchu, ale moc veselým dojmem nepůsobí. Ostatní přítomná vozidla naštěstí v tak neblahém rozpoložení nejsou a v nerušeném poklidu spočívají na místě, které jsme před rokem zastihli v čilém pracovním ruchu. Ten se přestěhoval do hlavního depa, kam jsme se za ním měli vydat i my. Před tím jsme ovšem ještě využili příležitosti a svému průvodci popřáli k jmeninám – a on se nám za to odvděčil tím, že nám telefonicky zajistil bonusový program a pak nás odvezl k dalšímu bodu toho řádného.

 

 

Ten jsme zahájili prohlídkou modernizované části rotundy hlavního depa, do níž se záměnou za dříve zde odstavená historická vozidla přestěhovalo opravářské dění z motorové remízy. Co jsme tam (a posléze i na místech jiných) viděli, popisovat zde nebudu. Místo toho nabídnu přehled aktuálního stavu vozidel, která jsou PJ Olomouc domovem:

 

 

 

No a pak už došlo na slíbený zlatý hřeb exkurze, krátké pózování brejlovce 754.021-4, který byl za tím účelem vytažen ze svého úkrytu v posledním stání rotundy. Důvodem této události byl jeho výhledově očekávaný odjezd do nymburské opravny, kde má ztratit svou stávající tvářnost. Když jsme si pořídili něco už později neopakovatelných snímků, s depem jsme se rozloučili a Vojta nás transportoval k místu konání onoho výše zmíněného bonusového bodu programu. Byla jím návštěva ústředního stavědla železniční stanice Olomouc, které je umístěno v budově Správy železniční dopravní cesty, s.o. na kraji někdejšího komerčního obvodu olomouckého hlavního nádraží. I když jsem měl už několikrát možnost podobné pracoviště vidět, nikdy jsem jí, na rozdíl od mých kolegů, nevyužil. Takže jsem zíral.

 

 

Kamarádi tak krom (či spíše místo) zírání dokázali také klást zasvěcené otázky, které byly odborně zodpovězeny. A kladli by ještě mnohé, jenže hodinové ručičky se neúprosně sunuly k hodnotám připomínajícím, že máme dojednán také ještě další program železniční Bílé soboty. Navíc našeho obětavého průvodce čekala, stejně jako roku loňského, noční směna. Takže jsme se rozloučili s vlídnou obsluhou stavědla, pak s neméně vlídným Vojtou a pozvolna se vydali do cestující veřejnosti přístupných prostorů olomouckého hlavního nádraží. Ovšem ne zcela legální cestou, neboť GVD, nahraný do hlavy Radkovy, nám zavelel směrem ke kolejím, po nichž mělo projet cosi zajímavého. Což se sice tak docela nevyplnilo a ani sluneční svit nám nebyl bezvýhradně nakloněn, ale marná ta trasa nebyla.

 

 

Krom projíždějících vlaků jsme na ní potkali nejen už tradičně v Olomouci fotografovaný fotogrammetrický stroj a naopak zatím nezachycené výše zobrazené posunovadlo, ale také třeba poněkud komicky působící „hybridní soupravu“ veselé krávy s pantografem. Ta sice velice zaujala především Tomáše, ale ne natolik, aby zapomněl, že má žízeň. Stejný stav nízké hydratace organismu hlásil i Karel a mně pro změnu začal povrzávat pojezd. Takže nás to vcuclo do nádražní restaurace, z jejíhož příjemného prostředí nás vyhnal až pohled na hodiny a představa Radka, nervózně stepujícího na nástupišti, od něhož jsme se měli přesunout do druhé oblíbené destinace našeho jarního setkání. Nakonec jsme byli tak rychlí, že jsme zaznamenali nejen nástup banánu do čela našeho R 707 Velehrad, ale i cosi navíc.

 

 

Karel s Tomášem ještě stihli poctít stanoviště oné lokomotivy svou letmou poznávací návštěvou. Pak jsme se vydali vyhledat a zaujmout volné (což bylo snadné), ale hlavně „humanizované“ (což dalo trochu práce) kupé v její soupravě. Na svezení v „moderním“ voze trval Radek, ne z pohodlnosti, ale proto, že mu ta zkušenost chyběla. Zdálo by se, že pro tu chvilku jízdy do Přerova námaha s pochodem kamsi ke konci vlaku nestála za mírně pochybný výsledek, ale co bychom neudělali pro kamaráda. Ten se nám pak odvděčil tím, že, pohodlně rozvalen na ještě neupatlaném textilním potahu sedadla, po celou cestu nepřetržitě krmil naše akustické receptory informacemi o projížděném traťovém úseku. Naštěstí vše má svůj konec – a nejen povídání Radkovo, ale i první část této reportáže z Bílé soboty.

 

 

 

1. České dráhy, a.s.
2. Depo kolejových vozidel Olomouc - Wikipedie, otevřená encyklopedie
3. LOKOstatistika, produkt tvůrců webu LOKOstránky.net
4. České dráhy, a.s. - Přehled historických vozidel ČD
5. ČD Muzeum Lužná u Rakovníka – Depo historických vozidel (DHV)
6. Národní technické muzeum
7. Nadace Okřídlené kolo
8. Projekt železničního muzea v Olomouci
9. Správa železniční dopravní cesty, s.o.
10. zdroje uvedené pod odkazy v textu