Bílá sobota s (nejen) černými mašinkami

Dalším důvodem mého putování do Olomouce a Přerova bylo pak to, že jsem trochu paradoxně po té letošní zimě-nezimě pociťoval značnou jarní únavu a jaksi jsem nemohl nahodit řemen aktivního chodu života svého. Potřeboval jsem vytržení ze stereotypu, rozhýbání se, rozšíření obzorů… A tak jsem se rozhodl opět po roce (téměř přesně na den) zorganizovat sobě "kontrolní den" v PJ Olomouc a DPOV Přerov. Průvodcem mi byl, stejně jako před rokem, přítel "kmotr", jehož jsem takto násilně vyrval z procesu rodinných velikonočních radovánek - možná k jisté potěše jeho, avšak též ke značné nelibosti jeho blízkých (jimž se tímto hluboce omlouvám a děkuji jim, že se prohřešek mého milého přítele obešel bez brachiálního násilí na jeho jen zdánlivě robustní postavě).

V inkriminovaný den kolem půl páté ranní jsem tedy vsedl na kolo a vydal se na cesty. Ne, nelekejte se - onen bicykl mi posloužil jen k transportu na hlavní nádraží královéhradecké a před ním na mne pak po celý den čekal. Tu poznamenávám, že za účelem takovýchto přeprav si držím jednostopé vozidlo zcela nepřitažlivého, snad až poněkud odpudivého zjevu (byť perfektní technické kondice). To abych se neutápěl celý den v obavách, zda nebudu muset při zpáteční cestě využít služeb hradecké MHD - popřípadě místní záchranné služby, kdyby mne ze ztráty stroje cestovního trefil šlak.

Osobní vlak mne dopravil do Pardubic a zde mi bylo nějakou dobu čekat na R 625 "Vsacan", který dorazil sice včas, ale odejel s mírným zpožděním jsa ve městě perníku (a chemických smradů) předjížděn jakýmsi opožděným vlakem vyšší kategorie. Ono zpoždění však bylo vzhledem k tomu, co nás plánovaně čekalo na další trase, naprosto bezvýznamné a ostatně já jsem nijak nespěchal. Vzdor svátečnímu cestování jsem měl po celou cestu kupé sám pro sebe, takže jsem aspoň nebudil pohoršení občasným otvíráním okna za jízdy a vpouštěním chladného vzduchu do nevalně vytopeného interiéru či údiv svými potrhlými pokusy fotit nějaké nesmysly kolem trati. Takovéto situace nutně nastaly zejména v úseku mezi Zábřehem a Červenkou, kde (svátek nesvátek) probíhal čilý stavební ruch na trati. Ten byl také důvodem výlukového uspořádání provozu jen po jedné koleji, což se ovšem neobešlo bez dalšího zpoždění v délce "10 - 20 minut", jak taktně, leč poněkud optimisticky, varoval už předem IDOS.

Nicméně výsledné zpoždění na příjezdu do Olomouce nebylo nijak dramatické, protože i vcelku nedlouhý, avšak už rekonstruovaný úsek od Červenky umožnil jet strojvedoucímu "co to dá" a zpoždění tak podstatně snížit. Hned po příjezdu na olomoucké hlavní nádraží mne upoutalo něco zajímavých objektů mého putování, takže jsem se při čekání na sjednanou dobu setkání s přítelem rozhodně nenudil. Ba měl jsem co dělat, abych se od ruchu v kolejišti včas odtrhl a rande neprošvihl. Před vchodem do nádražní haly jsem se ocitl právě v okamžiku, kdy se známá postava nořila ze dveří prostředku MHD. Nastalo vítání téměř chruščovovské a po něm pak upřesnění grafikonu našeho dalšího konání. A naše dolní končetiny následně vykročily rozhodnými pohyby do prostorů místního depa. Jeho prohlídka nepřinesla žádné veselé (ani jiné) historky z natáčení, takže si nějaké povídání odpustím a odkáži vás na obrázky v galerii (nakonec komiksovému přístupu zjevně mnozí návštěvníci našich stránek dávají stejně přednost před louskáním přemnožených písmenek).

Rovněž nebudu podrobně popisovat děje další - tedy následný přesun do Přerova, prohlídku areálu tamních dílen pro opravy vozidel či fotosafari na přerovském a poté opět olomouckém nádraží. Nic, co by stálo za obsáhlý (ba ani stručný) slovní komentář se jaksi neudálo: nikdo nás odnikud nevykazoval, příslušníci modré armády naše osoby pohybující se v kolejišti vlídně přehlíželi, já jsem nikam nezahučel, přístroje digitální ani analogové se nevzpouzely a vůbec panovala pohoda. Ten až nudný poklid byl tak nápadný a zneklidňující, že jsme si oba uvědomili, kterak nám schází třetí člen našeho tria, známý bavič "karel.f", který vnáší do našich akcí jisté ingredience oné soboty až bolestně chybějící. A zavzpomínali jsme na něj i při průjezdu nákladních vlaků od Ostravy...

S blížící se hodinou čtrnáctou jsme usoudili, že toho bylo dost. Značně rozhodným hlasem k tomuto úradku promluvily mé už nemladé konstrukční prvky, najmě jistý kloub vyvazovací opravou ohrožený. Takže nastala chvíle loučení, které proběhlo už skrze okno téhož vlaku, jímž jsem přijel ráno - tedy R 624 "Vsacan". Ten si ovšem až do Zábřehu zahrál na osobák, jak mu bylo stanoveno výlukovým jízdním řádem. Což mi umožnilo trochu podrobněji sledovat některé momenty stavebního ruchu na koridoru a vůbec cvrkot ve stanicích, kterými za normálních okolností jen prohučím. Doraziv do Pardubic, rozhodl jsem se ignorovat na náš mírně opožděný příjezd čekající přípoj do Hradce. Důvody jsem k tomu měl dva. Jeden zajisté zavrženíhodný, avšak mnohým snad pochopitelný: nikotinový absťák. Ten druhý byl z rodu důvodů ušlechtilejších: potřeboval jsem na poslední chvíli doplnit nějaké snímky interiéru "ešusovitého" pro své povídání jiné pro naše stránky. A také se mi povedlo zdokumentovat jeden motorák v soukromé galerii mi dosud chybějící. Ostatně další vlak žádaným směrem mi jel za necelou hodinku, takže jsem měl co dělat, abych ho vůbec stihl.

Samotný návrat do města na soutoku Labe a Orlice proběhl také docela radostně: na nádraží jsem ještě ulovil jednu chybějící mašinku a mé silniční vozidlo před ním též nechybělo. I šlapal jsem hradeckými ulicemi a parky k sídlištnímu obydlí svému s pocitem "dobře vykonané práce" a přesvědčením, že "plánovaných cílů v rozhodujících oblastech bylo v zásadě dosaženo", kterak se kdysi říkalo a hlavně psalo.

Fotografie:

Radek Hořínek, PhDr. Zbyněk Zlinský