Za starú Břeclavú...

Tentokrát jsem se musel na cesty vydat poněkud dřív, než tomu bylo třeba před týdnem, takže jsem na královéhradecké hlavní nádraží dorazil ještě za tmy. V důsledku toho jsem kvitoval s povděkem, že obligátní „uhelka“ odpočívající přes noc ve šturcu u 2. nástupiště patřila k těm, které už našly své místo v mém archivu a já nevyrážím na cesty ve stresu z promarněné šance. Můj klid v tomto směru však doznal úhony hned v Opatovicích nad Labem, kde mašinka stejného druhu postávala dokonce nejedna. Ale co s tím? Spikly se proti mně nejen nevalné ještě světelné podmínky, ale především k šotoušům zcela nepřátelský vůz řady Bdmtee. To jsem ovšem ještě netušil, že stejnými vozy budu cestovat převážnou část své pouti do Břeclavi a jejich nestahovací okna mne budou při míjení různých zajímavostí štvát daleko víc.

Os 5621 z Jaroměře mne na hlavní nádraží města perníku a hokeje dovezl už do rodícího se dne, takže jsem teoreticky mohl pořídit i nějaký ten dokumentační snímek. Jenže při zhruba půlhodinovém čekání na přípoj jsem nenašel nic, co by bylo takovéto aktivity hodno. Na poslední chvíli se však přece jen situace poněkud změnila. Těsně před poněkud opožděným příjezdem mého R 625 „Vsacan“ jsem v dáli zahlédl cosi červeného v čele blížícího se EC 71 „Antonín Dvořák“ Praha hl.n. - Wien Südbahnhof. A já tedy s jímavou vzpomínkou na naše klubové přátele „lidoopů“ zmáčkl několikrát spoušť svého digitálního zařízení zamířeného na druhou „gorilu“, tentokrát dokonce i s čistými čelními skly. Snímek nesourodé dvojice 162.046-7 + 150.010-7 v čele vlaku svého jsem však odložil až do České Třebové, abych mohl v klidu zaujmout místo a vychutnat si tak jediný úsek cesty, pro který mi České dráhy poskytly rychlíkový spoj.

V České Třebové totiž na mne čekal pouhý Sp 1975 do Brna hl.n. a pro zbytek cesty dokonce už jen obyčejný osobák. Jistě, kdybych chtěl a zejména z hlediska své kapsy mohl použít vlaků vyšších kategorií, tak by ta cesta vypadala trochu jinak. Ale na druhou stranu při přestupech člověk druhu „šotouš“ může pořídit nějaký snímek a člověk druhu „závislák“ dokonce za příznivých okolností snížit svůj nikotinový deficit. V Brně se mi pak podařilo obé, to druhé dokonce víceméně legálně, když jsem potřebné vyfotil a neprodleně vypádil do kuřácké zóny osvěžovacího stánku na začátku 5. nástupiště. Tak jsem se všestranně upokojil po duševních mukách způsobených už zmíněnými neotevíratelnými okny v předchozím vlaku, které mi zabránili do umělé paměti (když už ta má vlastní přirozená moc nefunguje) četné pozoruhodnosti. I když onu první „gorilu“ ku Praze uhánějící, kterou jsme potkali kdesi u Letovic, bych asi stejně nestihl.

Jenže má spokojenost netrvala dlouho, neboť též Os 4605 Žďár n.S. – Břeclav byl sestaven ze stejných praštěných vozů, takže jsem třeba v Horních Heršpicích mohl jen otráveně zírat na zajímavou sestavu posunovaných vozů, která byla sbírkou snad všeho, co místí provozní jednotka má – včetně řídicího vozu řady 954. Dál už to naštěstí tak stresující nebylo, protože ve stanicích na této koridorové trati nebylo kromě pár lokálkových vozů řady 810 k vidění zhola nic. Leda že bych chtěl zvěčnit četné hojně posprejované a tabulí s názvem zbavené neobsazené zastávky. Divný to krajový zvyk... Ale pohled na vinice, úhledné stavby a turisty vyrážející po svých i kolmo za krásami jižní Moravy byl koneckonců naopak potěšující. 

A už tu bylo břeclavské nádraží plné červených mašinek a Shalomka, též do dáli zářícího červení klubové čepičky. Po uvítacích projevech, v nichž obě zúčastněné strany vyjádřili uspokojení nad rozvíjející se vzájemnou spoluprací a vytýčily své společné plány do blízké budoucnosti, následoval neprodlený přesun do místního depa. No, vlastně tak neprodlený nebyl, neboť já coby jen velice občasný návštěvník rudého dolního konce republiky neodolal svodům těch všelijakých „laminátek“ a „plecháčů“, které se momentálně skýtaly v kolejišti. V depu samém (pardon: v provozní jednotce DKV Brno) jsem zrychleným pochodem zamířil k nově zrestaurovanému vozu M 262.018, který mne upoutal zářící novým lakem už při cestě po lávce nad kolejištěm. Strhl jsem sebou i svého průvodce, takže jsme pak dostali přátelsky vynadáno od místního strojmistra, že jsme se mu neohlásili.

Ale než k tomu v rotundě došlo, obdivovali jsme lak toho historického vozu, který mi ovšem připadal trochu netypický. Jenže jak mi Shalomek na místě vysvětlil a článek v „Dráze“ později potvrdil, vozy byly z výroby skutečně natírány v odstínech krémové střední a červenohnědé. Dosažení původních odstínů barev u moderních nátěrových hmot nebylo prý snadné a neobešlo se bez vstřícného přístupu dodavatelské firmy Lankwitzerlackfabrick. Po tomto prvním exponátu nás ovšem čekala prohlídka i těch dalších – od už odpočívající 350.002-2 přes historickou 735.007-7 až třeba po nabouraného „Hurvínka“ M 131.1463. Bohužel, ani zde ani na nádraží jsem nepotkal alespoň jeden z prototypů řady 842, které mne (krom ovšem Shalomka) do Břeclavi vlastně přitáhly. Jeden se rozhodl strávit sobotu ve Znojmě a druhý emigroval do Veselí nad Moravou pod průhlednou záminkou opravy.

Další děj svého břeclavského pobytu už nebudu popisovat chronologicky, protože jsme se míhali po nádraží a jeho blízkém i vzdáleném okolí poněkud chaoticky. Přítel Shalomek mi chtěl býti dokonalým průvodcem, takže neváhal za pomoci svého silničního vozidla organizovat v průběhu dne hvězdicové jízdy k zajímavým místům na okolních tratích nebo třeba ve stopách „Hurvínka“ jezdícího na pravidelných vlacích do Lednice. Dokonce jsme se (pod heslem memoriálu našeho klubového přítele) spolu vydali na lov pramáti „gorily“. Bylo toho moc, co by se dalo popisovat žertovně i vážně, leč nebudu vás otravovat písmenky a odkáži na obrázky v galerii.

I nastala chvíle loučení a já jsem po zamáčknutí slzy dojetí (a utření hojného potu na čele i jinde) zaujal místo v R 813 Břeclav - Olomouc hl.n. Proč zrovna v tomto vlaku? Když jsem totiž studoval varianty spojení pro zpáteční cestu, zjistil jsem, že tímto směrem mohu nejen odjet z Břeclavi později než na Brno, ale navíc mohu vyšetřit nějaký čas buď v cílové stanici onoho rychlíku nebo v Přerově. Zvolil jsem variantu druhou, abych mohl využít posledních paprsků k západu se chýlícího slunce k fotodokumentaci novinek v tamním bývalém depu. Dalším motivem pro zvolení této trasy bylo i to, že jsem jí doposud v úseku Břeclav – Moravský Písek nikdy v životě vlakem necestoval (nebo si na to aspoň nepamatuji).

Takže jsem cestou sledoval krajinu, v níž se kromě staveb a všeliké vegetace vyskytují též těžní věže ropné i jiné, ale také železnici a provoz na ní. Na rozdíl od ranní cesty k Břeclavi byly tady mým zrakům na nádražích předestírány i nějaké ty zajímavosti. V Otrokovicích mne potěšily třeba hned dvě Regionovy, které jsem ještě neměl štěstí potkat. Poněkud s obavami jsem sledoval oblohu, na níž se začaly kupit mraky, protože jsem se obával, že v Přerově už nebude dost světla pro realizaci mých záměrů. Ale nakonec dopadlo vše dobře a já jsem na tamním nádraží vystoupil do ještě slunečného podvečera.

Nicméně jsem raději nelenoval a neprodleně přistoupil k prohlídce kolejiště a areálu DPOV, a.s. Nebylo tu sice k vidění tolik vozidel, kolik jsem čekal po zkušenostech z návštěv minulých, ale přece jen bylo co prohlížet a fotografovat. Některá vozidla jsem našel dokonce na místech, kde jsem je viděl o Velikonocích – třeba 182.002-6 v podobě nezměněné nebo MVTV 2-093 naopak už zářící novým lakem. V nízkém slunečním světle se sice nefotografovalo nejlépe, ale pro dokumentaci stavu to stačilo. Ještě jsem pořídil něco snímků na samotném nádraží a pak si udělal piknik na kraji kolejiště DPOV. Měli tam čerstvě posečenou travičku a v ní takový šikovný pařez, na němž jsem obnovil své vitální funkce a prohlížel si přitom mašinky. Ideální závěr této sobotní výpravy! No, úplný závěr to pochopitelně nebyl, protože mne čekala ještě cesta domů. Ale v tom už jsem neviděl zásadní problém.

Jenže u Českých drah člověk nikdy neví, jakou nástrahu mu položí do cesty. Ta aktuální se přiřítila v podobě soupravy R 600 Třinec – Praha hl.n. tvořené „cirkusem Humberto“, tedy vozy řady Beer. Takže jsem mohl „pohodlně“ vklíněn za konferenční stolek (jinde místo nebylo) po zbytek cesty do Pardubic přemýšlet o sadistické povaze (re)konstruktérů MOVO Plzeň, kteří se proslavili (jak jsem se v té době mylně domníval) též šílenými přípojnými vozy řady 021. Ke konci cesty jsem ovšem získal další námět na přemýšlení, tentokrát nad zpožděním vlaku. V Pardubicích jsem měl mít na přestup 17 minut, což by mi pohodlně vystačilo i na vycházku před nádražní budovu s cílem legálního vychutnání cigaretového dýmu. Jenže ona více než čtvrthodina se postupně smrskávala, až v Chocni dostala na frak úplně. Z nějakých záhadných důvodů jsme po vypravení a odjezdu ještě před pardubickým zhlavím byli opět zastaveni a teprve asi po pěti minutách jsme mohli pokračovat.

V Pardubicích jsem pak musel přestup absolvovat v poklusu a z výletu před nádražní budovu nebylo už nic. Nakonec o život nešlo, do Hradce Králové to netrvalo ani půl hodiny a tam na mne a mou cigaretu další přípoj v podobě mého bicyklu trpělivě čekal. Bohužel na nevhodném místě, jak jsem zjistil po nasednutí – nechal jsem jej pod stromem, z jehož listů celý den na mé vozítko kapala míza či jaký čert to je. Takže k domovu jsem dorazil ve stavu poněkud přilepeném. No a také unaveném, leč nepochybně spokojeném. A vo vo vo tom to je!

Poděkování:

Mé srdečné a upřímné díky patří pochopitelně mému příteli Milanu Vojtkovi, který mne na jih Moravy vylákal, tamtéž se mi obětavě věnoval, můj způsob dokumentování všelikých nesmyslů na mašinkách shovívavě toleroval, ba i od strojmistra v depu si za mne vyspílat nechal. Jen mu zazlívám, že ve své sice nepochopitelné, ale zajisté nezměrné touze znovu mne na své domovské půdě spatřit, ony prototypy "kvater" přede mnou pro tentokrát zašil.  

A díky nás obou patří pak pracovníkům PJ Břeclav DKV Brno, kteří nás nevyhodili a na naše všetečné dotazy vlídně odpovídali.

Prameny a odkazy:

1. Železniční zajímavosti
2. Město Břeclav oficiální web
3. DPOV, a. s. Přerov
4. Českomoravská železniční opravna Přerov
5. „Omlazení motorového vozu M 262.018“, L.Tomančák, in „Dráha“ 8/2007
6. Nový nátěr pronajímaných lokomotiv řady 182 pro polského dopravce CTL Logistics