Za ''bertami'' pod Černavu aneb Bylo nás šest

Jako v předchozích případech, tak i letos byl iniciátorem a organizátorem výletu kmotr Radek. Nejprve potenciální účastníky obeslal psaním, v němž vytýčil hlavní cíl – zachytit v provozu berty čili zamračené řad 749 a 751 v jejich přirozeném prostředí, tedy na neelektrizované trati. A dal nám na výběr několik lokalit. Všechno je jinak, a tak není překvapivé, že jsme nakonec jeli úplně někam jinam, než většina z nás chtěla. Zkrátka měli jsme si koupit jízdenky do žst. Ostružná a basta! Srazit jsme se měli v Zábřehu na Moravě. Stejně jako před rokem.

I když nás tam ze strany západní mělo dorazit povícero, nakonec to dopadlo tak, že jsem se vycházejícímu slunci vstříc vydal sám, protože výše zmínění dva junioři (Jakub a Josef) sice také přebývají v Čechách, ale zvolili raději nocleh v Radkově olomouckém příbytku, aby nemuseli brzo vstávat. Takové problémy mne v mém věku netrápí, takže jsem se celkem v pohodě už před pátou hodinou ranní vyskytoval na zasněženém a mlhou zahaleném královéhradeckém nádraží a pokoušel se tam fotit soupravu lichého „Vsacanu“.

Tento rychlík totiž v platném GVD už nejede do Vsetína z Prahy, ale jen z Pardubic, přičemž jeho souprava nocuje v Hradci Králové, odkud se ráno přemísťuje do výchozí stanice jako soupravový vlak. Škoda, že České dráhy této skutečnosti nevyužily a nevedou jej v nabízející se trase už z Hradce Králové. Mohly mít další mediální trhák - přímé spojení Královéhradeckého kraje s Valašskem. Takže jsem ke své lítosti musel místo cestování bez přestupu jít čekat na osobák z Jaroměře do Pardubic. Nakonec o nic nešlo, osobáček jel na čas a o jízdu „Vsacanem“ z Pardubic také nebyl přehnaný zájem cestujících. Kupé (a možná i celý vůz) jsem měl sám pro sebe.

Vzdor poněkud opožděnému odjezdu z Pardubic (čekalo se na přípoje) jsme do Zábřehu na Moravě dorazili téměř na čas. Kromě času mi přálo i počasí, takže jsem měl vcelku přijatelné podmínky k tomu, abych s lovem zamračených začal neprodleně. Dvě nákladní stály v kolejišti proti staniční budově a jedna osobní čekala, stejně jako já, na příjezd rychlíku z Brna do Jeseníku. Ona měla nastoupit do jeho čela, já zase do jeho prvního vagónu, v němž přijížděla podstatná část naší výpravy. A v tuto chvíli musím dát slovo pro změnu Radkovi:

Sobotní ráno a docela slušně zaplněný vestibul hlavního nádraží v Olomouci lyžaři všeho druhu upozorňuje, že R 903 do Jeseníku se velice slušně zaplní. Tak je třeba volit ideální místo na prvním nástupišti, kam náš vláček kolejáček přijede. Přímo u nás zastavil první vůz soupravy. Jen zběžně se kouknu za sebe, kde se lyžaři málem poperou, aby byl ten či onen první ve vlaku. Nastupujeme a zabereme raději hned dvě čtyřky ve voze Bt, i když jsme zatím jenom čtyři. V Zábřehu na Moravě nás bude o dva více. Zbyněk tam už bude čekat a Karel nás pronásleduje v IC 530 "Hutník".

Ono to s tím Karlovým pronásledováním nebylo zas tak žhavé, protože zmíněný ocelářský spoj přijel do Zábřehu se sekyrou zvíci téměř čtvrt hodiny. Takže když jsem se přivítal s Radkem, Martinem i oběma dorostenci, mohli jsme už všichni společně v pohodě sledovat a dokumentovat záměnu lokomotiv na našem rychlíku a posléze konečně i příjezd rychlého banánu, přivážejícího „Hutníka“, a v něm (pro změnu) bývalého horníka Karla. Jejich opožděný příjezd jsme sice uvítali s radostí (lépe pozdě, než vůbec), ale pak nás jeho důsledky ještě drahnou dobu doprovázely ve zpoždění vlaků na trati do Jeseníku.

V Hanušovicích jsme jen tak tak stihli pořídit nějaký dokumentační snímek, ale to byl na dlouhou dobu poslední stresující okamžik. Čekalo nás totiž poklidné a sluncem ozářené nádražíčko v Ostružné, kde není proč spěchat. Vlaky tam jezdí s takovými časovými odstupy, že bylo spíš problém vymyslet, jak smysluplně strávit čas mezi jejich průjezdy. Je ovšem pravda, že Radek počítal pro tyto doby s přesuny na různá místa na trati, ale pak to dopadlo trochu jinak a přesunovala se (krom jednoho případu) jen přátelská dvojice olomoucká, jejíž vůdčí duch to komentuje:

Abychom nefotili všichni na stejném místě, tak se s Martinem trhneme od zbytku a jdeme si počkat na R 909 „Praděd“ do oblouku mezi Ostružnou a Ramzovou. Čas si krátíme focením 831.113 na osobáku do Šumperka a tlacháním. Naše rozjímání naruší zvuk 749, který se nese v horách naprosto krásně. Netrvá dlouho a 749.248 vjíždí do nádraží v Ostružné. Jakmile slyšíme, že se rozjíždí, tak se chystáme na zvěčnění. Sice je nám slušná zima, ale po projetí „Pradědu“ si počkáme na další 831 na Os od Jeseníku. Ta oproti té první jede sólo. Vyfoceno a jdeme se zahřát do hospody, než budeme mít co fotit. Před ní se potkáváme se zbytkem naší výpravy ochuzeným o Zbyňka.

Posledně jmenovaný totiž dal přednost pobytu na čerstvém vzduchu (už si za svůj dosavadní život prostředí hospodského užil až až), setrval na nádraží a v jeho blízkém okolí a vyžíval se v pořizování všelikých fotografických záběrů. Zatím nevysloveným druhým cílem této výpravy totiž byla produkce rozmanitých typicky zimních snímků coby podkladů pro vánoční a novoroční přání takříkajíc do zásoby, pro léta budoucí, možná vlivem globálního oteplování na sníh chudá. Letošní zima sice naznačuje cosi jiného, ale co je doma, to se počítá, pánové.

Komponování „péefkových“ snímků nakonec podlehli i ostatní, když jsme se zase shledali na nádraží a časové prodlevy mezi vlaky byly značné. Radek doufal v možný průjezd vlaku nákladního, ale konzultace s ochotným výpravčím pro nás nevyzněla příznivě. Nakonec z našeho pohledu lichou se ukázala být i zpráva, kterou obdržel neustále prostřednictvím mobilního pojítka informovaný Josef, že do Lipové dorazil „nexák“. Měl se totiž vydat na další cestu až po našem odjezdu z Ostružné. Když svítající naděje zklamala, tak jsme si aspoň pořídili společnou fotku.

V dalším volném čase, dílem tráveném v příjemně vytopené čekárničce, jsme začali bilancovat naši produkci a běh dění onoho dne. Jako jediné negativum vyvstal nepopiratelný fakt, že jsme neulovili obligátní kočku staniční. Měli jsme koníčky, psa, dokonce i kočku na železnici dvounohou, ale tu skutečnou ne. Asi nás někdo tam nahoře vyslyšel, protože se udál nesporný zázrak. V době, kdy jsme už čekali na vlak, který nás měl odvézt k domovům, z ničeho nic se šelmička na nádraží objevila, producírovala a dokonce ochotně pózovala. Doslova podle instrukcí fotografů.

Takže už nic nebránilo tomu, abychom se pohodlně usadili do rychlíku směřujícího do nížin. No, kecám. Bránilo. Jednak nezbytnost před nástupem vlak také zaznamenat na naše paměťová média, jednak na nádražíčku se mocně rozrůstající dav zimních sportovců, který hodlal cestovat tímtéž spojem. Ale měli jsme docela kliku, neboť mohlo být i hůř. Aspoň podle zprávy uveřejněné na Novinkách.cz v podvečer následujícího dne: Spíše průměrnou návštěvnost zaznamenali o víkendu provozovatelé a majitelé mnohých horských středisek v Jeseníkách. O něco méně lidí podle nich jezdí v lednu do nejvyšších moravskoslezských hor pravidelně.

Nakonec jsme se ve vlaku usadili, i když nikoliv v jednom kupé, jak bylo plánováno. Nicméně nešlo o mnoho. Společně jsme totiž cestovali tentokrát úsek o poznání kratší, jen do Hanušovic, odkud jsem měl v doprovodu obou našich mladíků pokračovat dál do Čech pro změnu horní trasou. Ta je sice kratší a tudíž levnější (což pochopitelně Jakuba s Josefem coby synky železničářské netrápí), ale obecně je tudy spojení dnes horší. Ovšem právě v inkriminovanou denní dobu tomu tak nebylo, jak vysvitne níže. Před tím ještě dám poslední slovo Radkovi:

Z Hanušovic už jedeme v R 906 jenom já, Martin a Karel. Druhá polovina výpravy nás tam opustila a vydala se domů přes Lichkov a Letohrad. My tři se domlouváme, že v Zábřehu na Moravě přesedneme do EC 119 „Comenius“, kterým Karel pojede až do Ostravy. Na mne a Martinovi je dělání mu společnosti alespoň do Olomouce. Cesta plyne celkem poklidně, když najedou zastavujeme u železničního přejezdu v úseku Moravičany – Červenka. Chvíli tam stojíme. Paní z vlakového doprovodu se dívá ven a přemýšlí, proč jsme zastavili. Naštěstí zastavení nebylo dlouhé a my se opět rozjíždíme. V Olomouci se loučíme s Karlem se slovy, že snad zase někde sejdeme.

Druhá polovina naší výpravy musela na rozdíl od té první v Hanušovicích kmitat. Vyfotit co nejvíce z toho, co se v kolejišti nabízelo, a zaujmout místo ve vlaku s dlouhým číslem (Os 20080/20032/20033) a krátkou soupravou (sólo vůz 810), který se už hotovil k odjezdu. To dlouhé číslo v praxi znamená, že vůz jede (což už na této trati není úplně běžné) z Hanušovic až do Lichkova, ovšem s tím, že se k němu v Dolní Lipce připojí další, jedoucí ze Štítů, který pak z Lichkova pokračuje do polského Międzylesie. Nakonec jsme vše zvládli a „pohodlně“ usazeni na „plyšových“ sedadlech modernizovaného orchestrionu spřádali plány další cesty.

Tedy spřádali je oba mladíci, kteří váhali, zda se mnou budou z Lichkova pokračovat rychlíkem na Prahu, nebo mne tam opustí a využijí bezprostředně navazujícího spoje v podobě Sp „Kyšperk“ do Ústí nad Orlicí. Nakonec dali přednost variantě druhé, po příjezdu do Lichkova jsme se kvapně rozloučili a já v oné nedávno drátěnou pavučinou ozdobené pohraniční stanici osiřel. Téměř doslova, protože jsem tam na nějakou dobu byl jedinou "civilní osobou". Do příjezdu svého vlaku jsem využil zbytku světla přirozeného k pořízení nějakých snímků v exteriéru a kapacity baterií světla umělého k dokumentaci interiéru opravené, ale službami upadající stanice.

Mezinárodní rychlík Wrocław Główny - Praha hl.n. přijel kupodivu včas, hrstka běžkařů jeho v podstatě prázdné útroby nijak zvlášť nepřeplnila, takže jsem se vezl zase, jako na začátku svého putování, sám. Tento stav se však k mému překvapení změnil v Letohradě. Ne že by se do vlaku cpaly zástupy cestující veřejnosti, ale kdosi tam na mne čekal. Když jsem se totiž vydal ven zachytit výměnu polské závislé za naši nezávislou lokomotivu, z temnot se vynořila povědomá dobře živená a fotografickými proprietami ověšená postava. Milý Jakub totiž Josefa na jeho další cestě opustil a počkal si zase na mne. Tedy spíš na přímý spoj do Lysé nad Labem a hlavně na Rumcajse, tedy onu polskou lokomotivu EU07-477.

Další naše cesta do Hradce Králové, kde jsme se rozloučili, už probíhala poklidně. Tedy až na jeden moment, velice podobný tomu, který popisuje výše Radek. Také náš vlak vcelku nevysvětlitelně náhle zastavil před přejezdem, tentokrát krátce po tom, co opustil stanici Potštejn. Po chvíli houkl a vydal se na další cestu. Příčinu jsme nezjistili, protože zamrzlé okno se vzpíralo otevření. Hlavně, že se nic nestalo – ani jeden z nás netouží být účasten nějakého střetu. Tedy vozidel na přejezdu. Že se my spolu „střetneme“ zase za rok, možná v trochu jiném složení a určitě na jiném místě, to je přece jasné!

Odkazy:

1. Oficiální stránky obce Ostružná
2. Železnice na Jesenicku, Hanušovice - Glucholazy; O vzniku trati

Titulní snímek: 749.246-5 přiváží do cílové stanice Sp 1800 Opole Główne - Ostružná © PhDr. Zbyněk Zlinský