Bílá sobota na rozchodu 600 mm: Jak si řekli „ano“ v kolejišti u hnoje

Musíme ale začít od začátku. A jak známo, na počátku bylo slovo. V tomto případě bylo těch slov povícero, ale díky své rozpustilé formulaci a žertovnému zřetězení mi nedávala na první pohled (protože měla podobu psanou) příliš jasný smysl. Však posuďte sami, co na mne už před nějakým časem vyskočilo ze záplavy redakční elektronické pošty:

Když jsem se po pohledu druhém dobral podstaty věci a příslušně reagoval, dostalo se mi v odpověď (stejně jako jiným podobně postiženým) tohoto vysvětlujícího písma:

Vážení p.t. všichni, děkujemež Vám neobyčejně za projevená blahopřání myšolwího spřažení :-)). Kdo budetež chtíti a moci, jste vítáni, ve vlaku bude pro Vás zařazen neobvyklý počet vagonů. Příchozí se svatebními dary i jakož osoby v oblecích kvádroidních budou z drážky bez prodlení zřízencem železničním úzkokolejným muzejním vykázáni :-)). Alébrž jde o spřažení železniční, buďtež vítáni vši, kdož (nejen) v mundúru ajznbonském či jakkoli maškarním dorazítež. Pro přesmnohapolní a přespavší budež zřízeno spaní v prostorech úzkokolejných, pročež chutná krmě ze zvířectva všelikého až po perné šichtě večírem budež přihotovena, taktéž i žejdlík pivní na svlažení vyprahlých hrdel. Nástroje muzicírovací budiž vítány. S úctou novospřaživší myš a léff :-))

Bedlivi oněch důrazných upozornění, objevili jsme se s Karlem Furišem v uvedený den a rozumnou hodinu na nádražíčku Kolín-Sendražice vtipně zamaskováni za členy klubu VLAKY.NET a zcela prosti čehokoliv, co by mohlo byť jen vzdáleně připomínat svatební dar (když odhlédneme od nepopiratelného faktu, že jsme oba zajisté pěkní dárečkové). A sledovali jsme dění svatební (o němž vám budu referovat právě teď) i běžné provozní (které vám přiblížím v článku teprve připravovaném). Dopředu podotýkám, že onoho pošichetního hodování jsme se už předem vzdali, protože značně kolidovalo s našimi záměry přinést vám tuto aktualitu ještě za tepla.

Plán akce „Spřažení“ byl (opět slovy jednoho z „vozidel“ onoho vlaku společného života, které je na našich stránkách známo jako mixmouses) ve stručnosti zhruba tento: Doufám, že se nám okolo osmé (nejpozději do půl deváté) podaří navozit na drážku všechny u nás přespavší (cca 15 lidí) a všechno, co je s sebou nutné, Kolegové mezitím postaví soupravu, pokud kolega opraví kočár, tak bude příjezd novomanželů zespodu z parkoviště kočárem k vlaku.

V 9.00 hod. je odjezd na výhybnu Černý Most, kde po objetí soupravy proběhne obřad, přípitek, poté návrat zpět do Sendražic, občerstvení účastníků svatby (nejspíš knedlíčková polévka a zabijačkový guláš) a poté návrat novomanželů do "pravidelného provozu" drážky. Svatební hosté si mohou dle libosti prohlédnout celý prostor železničky a případně se v 10.00 svézt (teď už s platnou jízdenkou) prvním letošním pravidelným vláčkem až na konec a zpět... No a po ukončení jízd cca od 17.30 následuje opékání masa a soudek piva, kytárky, zábava...

A jak bylo plánováno, tak se také v podstatě stalo, čehož dokladem jsou snímky v připojené galerii. Jsem rád, že mi ctný pan ženich ušetřil námahu s popisem osnovy programu, nicméně neodpustím si nějaké to slůvko komentáře jeho reálného průběhu. Vzhledem k tomu, že maskulinní polovina rodivšího se manželského páru slyne přezdívkou Myšák, nikoho neudivilo, že podstatnou část výzdoby svatebního vagónu tvořila plyšová podoba téhož. A motiv myší se pak opakoval v různých dějích dalších – třeba na svatebním dortu či daru pro nevěstu v podobě mamutí pasti na myši. (Aby toho nebylo málo, ve finále mne vezl k domovu řídicí vůz 954.209-3 "Myšáček".)

Sám obřad byl opravdu nevšední a také celý v duchu žertovném. Jeho účastníci byli na jeho místo dopraveni zvláštním osobním vlakem, který následovaly dva vlaky lokomotivní s ženichem a jeho družinou. Oddávající, evangelický farář, pronesl slova zákonem předepsaná i některá podle volby vlastní. Ta posledně jmenovaná možná leckoho překvapila tím, že ačkoliv vycházela z Bible, neměla v podstatě náboženský charakter a mohla něco dát (a jistě také dala) i naprostému agnostikovi či zavilému ateistovi.

Pan farář se od Adamova žebra nakonec (přes vyrušování nevěstou, která si nemohla odpustit vyjádření vlastního pohledu na vztah mezi mužem a ženou) dostal k realitě dneška a jejímu snad nechtěnému, ale přesto povšimnutému symbolu, na jehož pozadí se obřad odehrával. Nemám na mysli vlakovou soupravu tvořící čelo oné oddací síně pod širým nebem, nýbrž stranu opačnou: Za snoubeneckým párem se totiž tyčila hromada hnoje (která ovšem druhdy bývala stohem slámy).

Světová hospodářská krize nevstoupila do slavnostního dění jen v podobě onoho symbolu hnojného, ale také úspornou absencí tradičních symbolů manželských. Prstýnky se nekonaly a byly nahrazeny kroužky na klíče. Které ovšem nevěsta musela vlastnoručně vydolovat z klíčenky, neboť ženich... No, nebudu tady opakovat její slova o tom, co dělal místo toho, co dělat měl, a co mu za to udělá. Raději...

Nakonec došlo k nejhoršímu (jak říkáme my staří mazáci) a obřad dospěl do fáze oficiálních a relativně nevratných kroků. Oba snoubenci odpověděli na obligátní otázku obligátním „ano“ (i když nevěsta kapku napínala), podepsali se postižení i jejich svědci, vyměnily se (ne)prstýnky a novomanželé si dali státem a církví legalizovaného hubana. A s namoženými pravicemi po gratulacích odkráčeli k oné hromadě hnojné nechat si pořídit svatební snímky.

A u této hromady, kde novomanželům začal jejich společný oficiální život, já toto své reportážní povídání naopak končím. S přáním našim „spřežencům“ (kteréžto vinšování jsem na místě samém nahradil jen poměrně strohým vyjádřením upřímné soustrasti k tomu, co je právě potkalo a ještě nepochybně potká), aby jim mašinka jejich společného života dlouho a spolehlivě jezdila. Byť možná mnohdy po rozchodu nadměrně úzkém a někdy i mezi hromadami hnoje.

Závěrečná poznámka:

Pokud se vám snad zdá, že obsah článku je znevažující ve vztahu ke stavu manželskému či čemukoliv jinému, pak byl ten do jisté míry lehkovážný tón navozen jak už formou svatebního oznámení a pozvání, tak (také a především) duchem a neopakovatelnou atmosférou celé slavnosti. Je-li někomu text ne vždy srozumitelný, jde z části o citaci samotného ženicha, zbytek je důsledkem mého podlehnutí onomu stylu. Obrázky jsou nakonec výmluvné i bez části psané. Následná reportáž o drážce jako takové bude už v duchu stroze informativním. Doufám...

Titulní snímek: Poslední předmanželská diskuse © PhDr. Zbyněk Zlinský