28. říjen: S jízdenkou z hypáče bylo nám do pláče (1)

Takže jsme koupili. Dokonce hned prvního dne, kdy jízdenky do prodeje přišly. Do pár set metrů od našeho bydliště vzdálené prodejny německého obchodního řetězce (která zajisté hypermarketem není, jak v titulku v rámci básnické licence tvrdím) jsme se tak vydali sice neprodleně, ale přece jen ne hned na začátek provozní doby a s jistou obavou, zda pokladní tento u nás nevídaný produkt bude umět prodat. Uměla, i když až po drobné konzultaci s manažerkou ohledně umístění firemního razítka. Byli jsme tři hodiny po otevření úplně první zájemci, vzdor masivní reklamně cílené na zákazníky.

Když už jsme v Lidlu, kam jinak moc nechodíme, byli, tak jsme si (přesně podle předpokladů tvůrců projektu) koupili i něco jiného. Což mělo ten zajímavý dopad, že jsme u pokladny poněkud zdržovali, protože bylo třeba samostatně uhradit nákup poživatin i každou z jízdenek. Spokojeně ťapajíce k domovu, začali jsme vymýšlet, kam se vydáme. Já jsem prosazoval názor (maje v mysli plánovanou reportáž), že by to měla být cesta motivovaná státním svátkem. A pochopitelně také železnicí samotnou, přičemž jsem musel vymyslet také něco přitažlivého pro svou životní souputnici, která mou posedlost sice toleruje, ale nepříliš prožívá.

Netrvalo dlouho a plán byl na světě. Jeho ideovým základem se stala pouť přes tři historické země (ex)československé, tedy z Čech přes Moravu na Slovensko. Železniční náplň mělo tvořit alespoň letmé zkoumání skomírajícího provozu na horní Vláře a oním pro Helenu přitažlivým bodem se staly Luhačovice, které ještě neměla příležitost navštívit. Bonusem pro mne pak byla možnost po letech navštívit kraj, v němž jsem začal vnímat svět a prožil život až do vstupu do jeho lopotné části, tedy Uherskobrodsko. Tak už zbývalo sebrat jen dostatek vůle k opuštění pelechu v (hlavně pro Helenu nepříliš vábnou) nekřesťanskou hodinu a vydat se na celodenní putování.

Navíc s jistou obavou, vyvolanou tiskovými zvěstmi Českých drah, které s informacemi o úspěšném prodeji jízdenek věštily nátřesk ve vlacích, slibovaly posílené spoje na hlavních tazích a doporučovaly nákup místenek. Takovým postupem však pohrdám a dávám přednost co nejlevnějšímu a tudíž dobrodružnějšímu cestování. Na pardubickém hlavním nádraží ostatně kolapsu dopravy nic nenaznačovalo, jak jsme se přesvědčili po nahlédnutí do staniční haly. Tou jsme jen prošli a loudavě vyrazili na krátkou procházku po okolí, která měla vyplnit oněch 49 minut do příjezdu dalšího spoje. Na nástupiště jsme přišli chvíli před ním a spokojeně zaznamenali, že ani zde se nějaký přehnaný nával cestujících nekoná.

Ex 527 "Mojmír" Praha hl.n. – Luhačovice dorazil včas a ke svému potěšení jsme zjistili, že nikterak přeplněný, Sice na nás nezbyla místa u okna, ale to bylo dáno spíš tím, že několik nepříliš uvědomělých občanů, jedoucích z předchozích stanic, zaujalo polohu ležícího cestujícího, jak bývá u těchto ranních vlaků neblahým zvykem. V kupé jsme byli jen čtyři a také druhá dvojice, jak vyšlo později najevo, využila lákavé nabídky levného cestování. Ale nepředbíhejme – já jsem měl po zaujetí místa ještě svůj obvyklý úkol pořídit snímek „mašinky, co mne veze“. K tomu mi v tomto případě České dráhy vstřícně zařídily plánovaný sedmiminutový pobyt vlaku ve stanici.

Vlak se dal do pohybu a my, dodržujíce letitou cestovatelskou tradici, do vybalování a konzumování poživatin. Během snídaně jsme absolvovali kontrolu jízdních dokladů, k níž musím obecně poznamenat, že vlakový doprovod byl na akci perfektně připraven a s žádným zaváháním či podivem nad jízdenkou jsme se nesetkali. Při cestě z Hradce do Pardubic nás pan průvodčí dokonce za využití nabídky pochválil. Cesta ubíhala v pohodě a jediným zaznamenáníhodným zážitkem její české fáze byl letmý pohled na kmotra, který ve stoje nepříliš šťastně vyhlížel v České Třebové z narvaného vlaku ve směru opačném. V Olomouci se nám podařilo získat místa u okna a tak jsem mohl konečně také cestou něco vyfotografovat.

No, spíš se pokusil. V té rychlosti a za nevlídných světelných podmínek se daly nevalné výsledky předpokládat. Navíc v kupé probíhal zajímavý rozhovor s párem podobného složení a na stejné jízdenky cestujícím. Ten nás opustil ve Starém Městě u Uherského Hradiště – stejně jako vlak upustila lokomotiva trakce závislé. Při této příležitosti jsem pochopitelně ve vlaku nezůstal ani já a pustil se do prvních plánovaných reportážních snímků, tedy odstupujícího rychlého banánu a naopak nastupujícího brejlovce. Tato operace se měla udát, ovšem už bez naší přítomnosti, i v opačném gardu na protijedoucím vlaku. V dvouhodinovém taktu jezdící rychlíky a expresy mezi Prahou a Luhačovicemi se zde totiž míjejí. K mému plánu přibyla ovšem povinnost navíc – fotograficky pojednat opodál postávající hrbatou OKD-D.

Po třináctiminutovém pobytu jsme se vydali na další cestu přes Uherské Hradiště, které kdysi pohrdalo železnicí a v roce 2002 se paradoxně (z několika pohledů nešťastně) stalo koncovým bodem kdysi slavné hlavní tratě. A na tu, dnes už neslavnou Vláru, jsme najeli v Kunovicích. Už při pohledu na prázdné kolejiště, které jsem kdysi znal vždy plné vlaků a cestující veřejnosti, začalo ono v titulku zmíněné nutkání k aktivaci slzních žláz. Ne, že bych nevěděl, jak provoz na trati č. 341 (postupně amputované z původní ucelené trati 340 Brno – Trenčianská Teplá, po rozpadu Československa do r. 1999 existující již jen po státní hranici) vypadá. Ale vidět to na vlastní oči, to je opravdu něco, co je téměř donutí k slzám.

Litovat můžeme, změnit nedokážeme. A to jsem věděl, že při našem dalším cestování po této trati bude hůř. Raději jsem se tedy věnoval sledování důvěrně známé krajiny. A posléze už výše zmíněného skororodného „města Komenského“ (kterážto jen relativního rodnost se vztahuje jak na Učitele národů, jehož rodiště je stále nejisté, tak na mne, který jsem se narodil ve městě naopak jistém, a byl do Uherského Brodu „zavlečen“ ještě v peřince). Leccos nenávratně zmizelo, mnohé naopak přibylo – ne vždy ovšem ku prospěchu vzhledu památného města. Naštěstí slovácká sgrafita, při jejichž vzniku jsem kdysi dávno pozoroval tetky v šorcích na lešení pilně škrábající vrstvy omítky, nádraží zdobí stále. 

V Újezdci u Luhačovic náš expres sjel s lokálkovité už dnes hlavní trati na lokálku skutečnou, která určitě pro provoz vlaků takové kategorie původně postavena nebyla. Cestou nás bavila místní tetka, která při řeči musela mé drahé polovičce (i když ta to už ode mne měla dávno vědět) vysvětlovat, že na Slovácku trnky nejsou ony planě rostoucí kulaté a trpké plody, ale švestky a popřípadě také produkty z nich vyrobené. I když se tak většinou označují třeba povidla, řeč byla kupodivu především o trnkách zkapalněných. Luhačovské nádražíčko nás přivítalo ve skvělé kondici a stalo se tak pro změnu potěchou pro mé oko i duši. Nově upravenou staniční budovu jsem nicméně zatím ponechal bez povšimnutí a mazal fotografovat expres na konci (železničního) světa stojící.

Pominul jsem (předběžně) nejen staniční budovu, ale (definitivně) také objíždění soupravy expresu a další provozní ruch. To druhé sice ke své velké lítosti, ale považoval jsem za nezbytné poskytnout prostor k realizaci zájmů Heleniných, totiž na prohlídku lázní a městečka, pro niž náš cestovní plány vyhrazoval dvě hodiny čistého času. Takže jsem se značným sebezapřením zavelel k pochodu směr lázeňská zóna. Cestou jsem se vítal se známými místy a objevoval věci zcela nové.(jako třeba hypermoderní farní kostel sv. Josefa se stejnojmenným pramenem) a Heleně byl poněkud stařecky ukecaným kustodem. Naše procházka pochopitelně nemohla vynechat všechna místní „kultovní“ místa, počínaje Ottovkou.

A pokračovali jsme kolem Společenského domu a ředitelství (už nikoliv státních) lázní k Bruselské fontáně, která byla ovšem na zimu ukryta pod černým igelitem, takže jsem ji Heleně mohl jen popsat. Další zajímavá atrakce vodního druhu v podobě fontány pro změnu kaskádovité před hotelem Jestřabí byla sice též odvodněna, ale zato zrakům přístupná. V plném podzimím provozu bylo naopak nedaleké jezírko, z něhož však zmizela socha hošíka s loďkou, stejně jako skulptura vodníka na soutoku Pozlovického potoka a Štávnice. Další naše kroky směřovaly zpět do centra lázní, přes halu Vincentky, kolem dávno vyschlé Amandky na kolonádě k Jurovičovu domu. Cestou se naskytla také příležitost vyfotit skoro prázdné Lázeňské náměstí se Společenským domem.

Po zastávce u pramene Dr. Šťastného, kde si má souputnice neváhala načepovat alespoň trochu „živé vody“ na další cestu, jsme opustili vlastní lázně a vnořili se do ruchu maloměsta. Tam už to šlo kapku pomaleji, protože holt ženské oči vidí i to, co mužské nevnímají. Hlavně, když se to nalézá za výkladem obchodu či na pultu stánku. Naštěstí se nákup omezil na jistě zdravé tradiční lázeňské oplatky za zvýhodněnou cenu (která se ovšem vyjevila u dalšího stánku coby cena obvyká) a jistě nezdravých cigaret (když se naše cestování ukázalo být psychicky náročnějším, než psyché potenciálně abstinující kuřačky unesla). Já jsem zatím na pekařství objevil tuto půvabnou hlášku:

Ta mne sice pobavila, ale připomněla, že i náš čas Luhačovicím určený se blíží svému vyprodání a já nemám ještě zdokumentovánu staniční budovu a popřípadě další zajímavosti na místím nádraží se vyskytující. Helena byla naštěstí už dostatečně uondaná chůzí, aby se dala zlákat vidinou odpočinku na nějaké té nádražní lavičce. Čehož se nakonec dočkala a já mohl zase upokojit potřeby své, za kterýmžto účelem jsem obkroužil zrychleným přesunem staniční budovu a nevynechal ani obecenstvu přístupnou část jejího interiéru. Mé počínání neuniklo zrakům přítomných, ale vůbec se nepodivovali, ba jeden strýc bodře prohodil: „Tož pěkně to udělali. Takovú stanicu ani v Čechách nemajú.“ Neoponoval jsem. Šak su Moravák.

Ale nejen železničními baráky, jakkoliv krásnými, živ je železniční fanda. Pročež jsem věnoval pozornost i jiným drážním zařízením a též vozidlům, v kolejišti se vyskytujícím. Pravda, jeden orchestrion a jeden k němu patřící přívěšák mi moc uspokojení nepřinesly. Ale už byl stejně čas k nástupu do prvně jmenovaného a navíc právě v tom okamžiku došlo k významnému zvýšení provozního ruchu v podobě přijíždějícího R 705 „Galán“ z Prahy hl.n., který byl už netrpělivě očekáván jednočlennou uklízecí četou. Ještě, že uspořádání luhačovského nádražíčka neumožňuje odjezd vlaku před příjezdem protijedoucího, takže jsem měl chviličku na to, abych si dalšího službukonajícího brejlovce vyfotil trochu lépe než ráno.

Podle našeho plánu nám bylo po luhačovské lokálce pocuknout do jejího protějšího koncového bodu a v Újezdci u Luhačovic přesednout do vlaku směr Vlárský průsmyk. Na tento úkon tvůrce jízdního řádu vyměřil pouhé 3 minuty, do nichž jsem musel vecpat dokumentaci zastávky a příjezd dvou protijedoucích vlaků na hlavní trati. Vzhledem k tomu, že náš vlak tvořilo fotograficky nepřívětivé duo 810 + 010, poslal jsem Helenu zaujmout místo ve voze nemotorovém, který je na představcích výhodně obdařen (na rozdíl ode všech ostatních jen s vyklápěcí horní částí) spouštěcími okny. Leč nezadařilo se – vozidlo bylo našlapáno výrostky vzhledu tábornického, potažmo válečnického a další se tam cpali.

Takže nám nezbylo než se spokojit s volnějším motorákem a já jsem jen smutně zíral na velice krásné pohledy do krajiny a velice nekrásné železniční zajímavosti v ní se vyskytující, které jsem si mohl uchovat jen na své paměťové kartě, jíž mne obdařila matička Příroda. No nekrásné... Bývalá rušná nádraží prakticky s provozem minimálním, vlečky s provozem žádným, chátrající drážní stavby a zařízení – to jistě nic krásného není. Ale k vidění byly i věci pozitivní – od pěkného vzhledu některých staničních budov až třeba po právě probíhající odstraňování náletových dřevin kolem trati, která sama je v poměrně slušném stavu. A v poměrně slušném stavu jsme dorazili i my do žst. Bylnice, kde měl náš vlak plánovaný pobyt zvíci 24 minut.

Že jsem ten čas, jízdním řádem ne moc pochopitelně vyměřený, neprožil v sedě ve vlaku, jako má souputnice a ještě jedna cestující (víc jich pokračovat v cestě nehodlalo), to je zajisté každému zřejmé. Bylo třeba zdokumentovat následující čilý ruch (s dobami minulými ovšem nesouměřitelný) v kolejišti, stanici samotnou a navíc opodál se vyskytující odstavená vozidla Správy železniční dopravní cesty, které přitáhla nejprve můj zrak a posléze i mne samotného. Ale to už si nechám na příště, protože jsem během psaní původně plánované reportáže jediné zjistil, že by byla neúměrně rozsáhlá. Takže v příštím dílu uvidíte, kterak jsme se na půdě slovenské ocitli, právě 121 let Vlárské trati (ne)oslavili a přes Valašsko domů se šťastně navrátili.

Odkazy:

1. Vznik Československa - Wikipedie, otevřená encyklopedie
2. Oficiální průvodce lázeňským městem Luhačovice
3. Vlárská dráha - Wikipedie, otevřená encyklopedie
4. České dráhy, a.s. – osobní doprava
5. Lidl online
6. Lidl - Wikipedie, otevřená encyklopedie
7. ČD Net Lidl: Cestujte po celé republice za 149 korun
8. Lidl prodal za šest dnů 7 000 jízdenek, prodejní kapacita jízdenek na Ostravsku je téměř vyčerpána
9. České dráhy prohrály sázku, Lidl včera překonal hranici 10 000 prodaných jízdenek
10. Lidl už prodal 13 000 jízdenek, České dráhy ve středu posílí ranní spoje z Ostravska o 1 000 míst 

Titulní snímek: 754.044-6 s Ex 527 v Luhačovicích © PhDr. Zbyněk Zlinský