Desirem do Evropy a po svých zpět aneb Scénář jedné soboty (I. část)

5.7.2005 16:40 PhDr. Zbyněk Zlinský

Desirem do Evropy a po svých zpět aneb Scénář jedné soboty (I. část)

Úvody vesměs nikdo nečte, takže žádný psát nebudu. Jen vám sdělím, že ta sobota měla datum 2.7.2005.

01:45 – 02:25 hod., Hradec Králové hl.n.

Deštivé ráno. Je to vůbec už ráno? Tak deštivá noc. Rychlík R 376 „Devín“ z Bratislavy do Františkových Lázní má zpoždění. To vím už z domova, když jsem se před odchodem díval, co mi k tomu vlaku ukáže stránka pana Babilona. Přijíždí s 25 minutami a ještě si tady dalších 5 minut přidá, protože vystupuje i nastupuje dost lidí. Vlak je zjevně docela plný (i když některá kupé slouží pochopitelně jako „lůžková“ pro dva jedince), takže jsme rádi, že objevujeme ve svém zorném poli oddíl, v němž se někdo zvedá a vychází. Naše radost poněkud pohasíná, když vidíme, co za svinčík po vystupujících v oddíle zůstává. Naši předchůdci zjevně hojně mlsali pivo, rum a něco malého na zakousnutí k tomu. Ale kdo zaváhá, nesedí! Vlak se po nějakém čase konečně dává do pohybu a za námi se nese nabádání staničního rozhlasu, abychom ukončili nástup, že je náš vlak připraven k odjezdu. Komické…

02:25 – 04:00 hod., ve vlaku

V kupé jsme čtyři (tedy my jsme dva a dva jsou „oni“), takže se podle možností uvelebujeme každý ve svém koutě. Všichni až na mne usínají, já koukám na světýlka z ubíhající krajiny a na případné po chodbičce procházející občany. Nebo průvodčí. A tak vůbec. Přísun nových zájemců o cestu vlakem v dalších stanicích není nijak závratný, nakonec se už dostáváme do domény pražských panťáků, které asi jezdí víc na čas.

04:00 – 04:21 hod., Praha hl.n.

Na Wilzoňáku se vlak všelijak přeskupuje. Přední vozy jedou dál na R 420 „Excelsior“ do Chebu a nám naopak přibudou vozy od téhož rychlíku, který jede z Košic. Posunovačům, mašinfírům a ostatním příslušníkům modré armády jde práce od ruky, takže je naděje, že zpoždění zlikvidujeme. Jenže úplně jiná situace je u vozu BDs, který je zařazen hned za námi. Před ním stojí snad 50 jízdních kol, která se mají vejít k oněm, jež se už vezou s námi. Najednou mi cykloturisté začínají poněkud vadit. Pracovník vlakové úschovny to však za asistence cyklistických nadšenců nakonec nějak stíhá, poslední kola tam víceméně nahází a nakonec odjíždíme s pouhou minutou zpoždění.

04:21 – 08:00 hod., ve vlaku

Další cesta je už zajímavější, svítá a tak mohu hledět do krajiny. Vlak se pomalu probouzí a postupně i vyprazdňuje. V Plzni je vyložena největší dávka bicyklů a my se pomalu blížíme k západní hranici. V Chebu vidím u vedlejšího nástupiště dvojici Desir společnosti Vogtlandbahn a naštěstí ve vlaku zbyla nějaká kola na vykládání, takže mám čas vyběhnout na peron a pořídit pár záběrů. Rychlík projíždí lázeňskou oblastí zaplevelenou bolševníkem a s minutovým zpožděním zastavuje ve stanici Františkovy Lázně. Pro něj cesta končí, pro nás vlastně začíná. Důležité je také to, že už dávno přestalo pršet a nad nedalekým Německem se objevuje dokonce modrá obloha.

08:00 – 08:16 hod., Františkovy Lázně

Vzhledem k tomu, že čekáme na přípoj, snažím se využít čas a fotím „naši“ soupravu, pak R 657/241 "Chodovar" Františkovy Lázně - Praha/Přerov, který se chystá k odjezdu, a staniční budovu. Téměř na vteřinu přesně přijíždí náš spoj, Desiro společnosti Vogtlandbahn jako Os 24002 Tršnice – Zwickau Hbf. Před nastoupením ještě pár fotek a díky tomu máme málem smůlu a neodjedeme – tento spoj má totiž (jakož i jiné regionální vlaky německých společností) v jízdním řádu plánován nulový pobyt téměř ve všech stanicích.

08:16 – 10:30 hod., ve vlaku

Využívám toho, že jednotka je více než poloprázdná, a fotím interiér. Toto mé počínání neunikne průvodčí, která nám nejen mile dává radu, jak si nenechat ujet soupravu, když ji někdo chce fotografovat (čímž reaguje na ten zmatek, který jsme způsobili při nastupování), ale také mne zve ke strojvedoucímu, abych si ho zvěčnil. Ten to ovšem odmítá s poukazem na zákaz podávat jakékoliv informace, který dostal od pana Šťáhlavského. (Tón odmítnutí je pochopitelně žertovný.) Přesto dá se mnou přátelskou řeč a já si pořídím záběr na trať přes jeho ramena. Pomalu se blížíme ke státní hranici a probíhá pasová kontrola v ležérním podání česko-německé policejní dvojice, která pak vystupuje, stejně jako strojvedoucí s průvodčí, v žst. Bad Brambach. Řízení se ujímá strojvedoucí domácí, ovšem bez průvodčí – v německých regionálních osobácích je samoobslužný provoz. Také železniční stanice na regionálních tratích jsou (s výjimkou uzlových) neobsazené, nádražní budovy (vesměs mohutné) nejsou zpravidla využívány k dopravním účelům a pro cestující jsou vybudovány moderní čekárny (obdobné našim čekárnám MHD) na nových zvýšených nástupištích. Poměrně mne překvapuje to, že nádraží jsou zarostlá vysokou travou, to tu za časů DR nebývalo.

V Adorfu je pobyt ve stanici na zdejší poměry dlouhý, celé 4 minuty. To proto, že se zde rozbíhají dvě tratě společnosti a je zde také křižování. Já stačím, stoje mezi dveřmi našeho Desira, jen vyfotit jednu jednotku RegioSprinter, která směřuje do Hofu. Jedeme dál, rovnoměrným, nikoliv závratným tempem. Kolejový svršek v příhraničí není v nejlepším stavu, ale později se to poněkud lepší. Ve stanici Plauen ob Bf (horní nádraží) vjíždíme na dvoukolejnou elektrifikovanou trať. Dvojkolejné úseky byly místy už předtím, někde zůstalo jen u torza zdvojkolejnění v podobě širokých mostů či náspů. Cestou si mimochodem vybavuji původní slovanské názvy zdejších obcí či měst (Oelsnitz = Olešnice, Plauen = Plavno atd.).

Při další jízdě vidíme po levé straně trati za stanicí Neumark nové sídlo společnosti Vogtlandbahn se zajímavou architekturou využívající motivu jednotek RegioSprinter a pochopitelně v zeleno-bílých barvách tohoto dopravce. Obrázek nemám, z klimatizovaného Desira se moc fotografovat nedá. Zkouším to nicméně chvílemi aspoň přes zadní stanoviště strojvedoucího… Konečně vjíždíme do cvikovského hlavního nádraží (čili Zwickau Hbf).

10:30 – 11:10 hod., Zwickau Hbf

Času do odjezdu našeho dalšího spoje využívám pochopitelně k fotografování, pro které tady ale nejsou zrovna ideální podmínky – krytá nástupiště mají hodně snížené okraje střech a přechod z jednoho na druhé je pochodem na dost dlouhou vzdálenost. Panuje zde poměrně čilý ruch, jak pokud jde o pohyb vlaků, tak také cestujících. Nic vyloženě zajímavého zde k vidění ani k fotografování není. Nastupujeme do regionálního expresu IRE 17049 Zwickau - Chemnitz – Dresden, který tvoří patrová vratná souprava vedená lokomotivou řady 143.

11:10 – 11:46 hod., ve vlaku

Vlak je docela plný a cestující tvoří rozmanitá směsice lidí všeho věku i původu – tomu druhému nasvědčuje hovor, který lze zaslechnout z našeho okolí, v němž kupodivu převládá italština a rumunština. Nicméně jde zjevně o domorodce, patrně imigranty. Přichází paní průvodčí a vůbec ji neudivuje naše jízdenka SoNe+, kterou nám po jediném pohledu označí kleštěmi. (V tom má „navrch“ i před některými průvodčími ČD, kteří se pořád ještě nad ní hluboce zamýšlejí.) Zatím venku ubíhá krajina, hned na počátku zastíněná po pravé straně budovami nového komplexu firmy Volkswagen. Na druhé straně jsme naopak už před časem minuli chátrající továrnu, která se proslavila za časů NDR výrobou „bakelitů“ značky Trabant.

Cestou si všímáme u trati (i zde!) vandaly rozbitých skleněných výplní na několika zastávkách a v krajině pak staré i nové zástavby (ta druhá neoplývá zrovna pompézností vil našich zbohatlíků), nově postavených moderních výrobních i jiných kapacit a ruin starých fabrik. Celkový dojem: socialismus zde patrně zanechal větší stopy než u nás.

Blížíme se k Saské Kamenici, čili Chemnitz (když jsem tu byl naposledy, jmenovalo se to Karl-Marx-Stadt). Po levé straně míjíme depo, v němž stojí omšelé „Ludmilly“ ex 130/131/132 DR a také neméně zašlé lokomotivy ex 118 či 119 DR. Po pravé se pak objevuje v jakémsi oploceném šturcu stojící „Vindobona“ řady VT 18.16 DR. Znovu zalituji, že sedíme v klimatizovaném voze s neotevíratelnými okny, ale stejně bych asi nestačil zareagovat, i když vlak právě nejede příliš rychle. A po chvíli vystupujeme.

11:46 – 12:05 hod., Chemnitz Hbf

Hned po příjezdu jdu vyfotit „Ludmillu“, která jsem viděl odstavenou už z vlaku. A pak několik regionálních vlaků v nádražní hale, tedy Desira a RegioSwingery. Na víc nezbývá čas, protože mezi čekajícími jednotkami společnosti DB RegioNetz Verkehrs GmbH je už i ta naše, jako vlak Erzgebirgsbahn 30111 do Vejprt. Jako některá další zde stojící Desira je označena dvojjazyčným logem Krušnohorského spojení, společného projektu DB Erzgebirgsbahn a Českých drah.

12:05 – 13:44 hod., ve vlaku (a autobuse)

Vlak je sice poloprázdný, ale cestující přistupují na dalších zastávkách. Opět vidíme velké, ale nevyužívané nádražní budovy doplněné novými jednoduchými zastávkami. Pomalu stoupáme do Krušných hor, z německé strany významné lázeňské a turistické oblasti. Tomu odpovídá i složení cestujících. Krajina je krásná a pro své velké umělé stavby zajímavá i pro železničního příznivce.

Pojednou se z vlakového rozhlasu (který jinak automatizovaně hlásí zastávky) ozývá oznámení strojvedoucího, z něhož (nejsa zrovna kovaný v německém jazyce) vyrozumívám, že na trati je výluka a že budeme zřejmě někam přepraveni autobusem. Vzhledem k tomu, že strojvedoucí hlášení už neopakuje, nejsme z toho příliš moudří a s jistým napětím očekáváme věci příští. Zatím přemýšlím o tom, že na nádraží v Chemnitz žádné upozornění nebylo, o nějakém hlášení nemluvě. (Na německých nádražích se vlastně hlášení našeho typu nepoužívají vůbec. Takže našinec zhýčkaný upozorňováním na to, že nějaký vlak přijede, přijíždí, přijel, odjede a je připraven k odjezdu, může mít také smůlu a svůj vlak promeškat.)

Jednotka zastavuje v žst. Schönfeld-Wiesa a strojvedoucí oznamuje, že máme vystoupit. Napodobujeme domorodce a jdeme za nimi před nádražní budovu, kde stojí autobus. Sice hezký, s pohlednou ženou za volantem, ale – kromě reklamy na bocích – bez jakéhokoliv označení. Pro jistotu se snažím dovědět, zda se dostaneme do Cranzahlu, kam míříme. Odpověď je jistě podrobná a vyčerpávající, ale já z toho moc nechápu, zejména proto, že odpověď začíná slůvkem „nein“. Na můj tupý výraz a českou větu „Tak to se asi moc nedomluvíme“ reaguje řidička už informativněji – ukáže na sedadla za sebou a „nein“ se změní na „ja“.

Autobus vyráží a začíná se doslova proplétat krajským městem Annaberg-Buchholz docela šíleně rozloženém na strmých úbočích okolních kopců. Zastavujeme na dvou místních nádražích (na nichž jsou vidět hromady kolejových polí a haldy štěrku) a na třetím z nich, Annaberg-Buchholz Süd, vystupujeme. Řidička se na nás dva na rozloučenou směje a volá „čáu“ (což zjevně považuje za typicky český pozdrav). U nového nástupiště, k němuž vedou přes rozkopanou pláň dřevěné lávky, už stojí další Desiro, zřejmě na tomto úseku uvězněné po dobu rekonstrukce. Stačím udělat pár záběrů a odjíždíme. Do naší cílové stanice Cranzahlu je to kousek. Vzdor všem těm peripetiím máme proti jízdnímu řádu zpoždění pouhých 10 minut.

No a tady se se čtenářem loučím se slovy „pokračování příště“. Ale aby to nebylo rozloučení příliš strohé, přičiním k popisu svým zážitků ještě dvě poznámky.

O jednotkách Desiro

V několika diskusích na stránkách VLAKY.NET lze najít příspěvky, které vzhlížejí k motorovým jednotkám Desiro jako k něčemu ideálnímu, co by výrazně zvýšilo kvalitu osobní dopravy na tratích ŽSR a SŽDC. A to i v rychlíkové dopravě, kterou třeba aktuálně slibuje zavést společnost Connex Česká Železniční na trati 030/031 SŽDC. Musím se přiznat, že po své první cestě Desirem jsem byl také poněkud nekritický. Po tomto posledním cestování, kdy jsem těchto jednotek vystřídal více, jsem však poněkud změnil názor.

Je nepochybné, že Desiro je určeno pro regionální dopravu, nikoliv pro dopravu dálkovou. Tomu odpovídá jeho konstrukce i vybavení (které však jistě může být na přání zákazníka výrobcem změněno). Pokud je takto používáno, pak k němu v podstatě nemám výhrad. Nicméně...

Zabudovaná buňka WC má zřejmě své problémy. Ve dvou ze třech Desir, kterýmu jsme jeli, byla vyřazena z činnosti (v jednom jen uzamčena a ve druhém navíc opatřena příslušným sdělením). V onom třetím uzamčena nebyla - ona totiž uzamknout nešla (ani zevnitř), protože manuálně ovládané posuvné dveře nešly dovřít. Buňka byla ovšem jinak funkční, což jsem si mohl ověřit krátce po tom, co z ní vyšla starší dáma (kterou jsem naštěstí zahlédl škvírou dříve, než jsem dveře otevřel dokořán).

Sedadla se s těmi, jež jsou používána v nových či modernizovaných motorových vozech a elektrických jednotkách ČD, nedají vůbec srovnat. Po hodině jízdy jsem už nevěděl, jak změnit polohu, abych ulevil zádům a oné partii pod nimi. Kuriózně je vyřešen oddíl 1. třídy. Tvoří ho čtyři jednotlivá sedadla (v uspořádání 1+1 proti sobě) naprosto stejná jako ostatní, která jsou od chodbičky oddělena jakousi dílčí zástěnou. Jediné z oněch sedadel má postranní odkládací stoleček. (I když z uspořádání vozu je zjevné, že oddílem 1. třídy může být celý zvýšený prostor na zadním konci jednotky, který je oddělen průhlednou přepážkou.)

Že by Desiro jen tiše bzučelo, to se také říci nedá. Kromě hluku motoru je při jízdě slyšet také všeliké vrzání a skřípání, patrně s věkem konkrétního vozidla narůstající.

Takže: Desiro nepochybně patří do regionální dopravy na kratší vzdálenosti, kde by u nás (v ČR a SR) znamenalo velký pokrok, do dálkové rozhodně ne. Nemyslím si tedy, že by Connex Česká Železniční mohla nabídnout ve svých rychlících na trase Liberec - Pardubice nějaký podstatně vyšší komfort než modernizované motorové vozy ČD řady 854 (zvláště, budou-li doplněny také připravovanými vozy řídicími a vloženými) či vozy řady 842. Ledaže jeho Desira budou zgruntu, zejména pokud jde o vybavení interiéru, předělána.

O výluce

Když jsme prožívali příhodu s náhradní autobusovou dopravou po německé způsobě, vyčítal jsem si, že jsem se doma nepodíval na internetu na mimořádnosti v dopravě a že jsme si tedy mohli ty nervy ušetřit. Nemohli. Vyčítal jsem si to zbytečně. Že tato výluka není uvedena na příslušné stránce ČD, to mne nepřekvapuje (i když se vlastně dotýká vlaků, které jedou – i když jen kousek – po kolejích SŽDC). Ale nenašel jsem žádnou zmínku ani na stránkách DB (které jsou mimochodem daleko méně přehledné než ty naše). Ale možná jsem jen špatně hledal…

Oznámení o výluce a náhradní autobusové dopravě jsem viděl vylepené jen na jejích zastávkách a dokonce pak později na dveřích čekárny žst. Vejprty.

Dokončení v II. části

Hradec Králové
3.7.2005

Galéria

Súvisiace odkazy