Zimní cesta na Ukrajinu

Přijíždí souprava R 906 tažená řadou 362. Pomalu se blížíme k Břeclavi, kde mě čeká asi půlhodinové čekání na přípoj EC Slovenská Strela do Bratislavy. Abych zabil čas, dávám si v jedné restauraci poblíž nádraží vynikající Plzeň 12°. Cesta do Bratislavy probíhá bez problémů, akorát slovenská průvodčí si zkoumavě prohlíží mé třídenní Eurodomino a nakonec na jeho zadní stranu dává razítko.

V Bratislavě následuje hodinové čekání na R 801 Poľana do Košic. Navštěvuji místní bratislavskou čekárnu, která je přeplněna lidmi různých vzezření a vůní, ale ani za jednoho bych nedal ruku do ohně, že zde „čeká“ na svůj vlak. Obyčejným cestujícím tedy nezbývá, než stát v nádražní hale pod tabulí s odjezdy. Asi po půlhodině přistavují můj vlak, do kterého nastupuju. U průvodce si kupuji lístek na lůžko za solidních 158 Sk a jeden lahvový Topvar na dobrou noc.

Ráno se probouzím v Košicích, kde pořizuji s mým nepřehlédnutelným stativem pár snímků a nastupuji do rychlíku Dukla směr Čierna nad Tisou. V Čiernej nás čeká odbavení slovenskými celníky a pohraničníky.

Od spolucestující dostávám imigrační kartičku, která je psána v azbuce, ale také v angličtině, takže s vyplněním není žádný větší problém. Přesně v 9:21 středoevropského času se náš vlak rozjíždí směrem k ukrajinským hranicím. Naše rychlost je velmi malá, takže si za jízdy stíhám prohlížet velké překladiště a množství nákladních vozů. Postupně se blížíme k hraniční čáře a projíždíme kolem slovenské strážní věže, kde vlak zpomaluje. Kolem hranic je plot a na některých místech ostnatý drát. Hned za hranicí na ukrajinské straně nastupují ukrajinští pohraničníci, kteří nás doprovázejí až do Čopu.

Po výstupu jsme nasměrováni do jakési šedé místnosti socialistického stylu, kde probíhá odbavení. Najednou zjišťuji, že vyplněním imigrační kartičky již ve vlaku, jsem ušetřil hodně času, protože jiní cestující dostávají tytéž kartičky až na ukrajinské straně, takže jsem byl odbaven mezi prvními. Jednu část kartičky si policista odebírá a dává mi razítko do pasu. Celní odbavení je zde asi rituálem, protože zde ve špacíru stojí nastoupených asi devět milicionářů, z nichž však kontroluje jenom jeden a ten zbytek si nás jen nečinně prohlíží.

Nádražní hala působí ponurým dojmem. Je sobota dopoledne a lidí je tu opravdu hodně, ale asi z desíti pokladen odbavují jen dvě a z toho je jedna mezinárodní. Směnárnu nacházím v bance naproti nádraží a měním dolary na místní hřivny. Samotné město je docela hezké, nové fasády, docela čisto. Jenom kvalita ovzduší je ovlivněna kouřem z žiguliků a různých dodávek staršího data výroby. Zjišťuji, že tu funguje ještě druhé nádraží pro místní dopravu „električkami“, které je opravené a působí příjemným dojmem.

Na „starém“ nádraží si kupuji lístek do Lvovu, cílu cesty. Anglicky ani německy paní neumí, ale pomalou slovenštinou se s ní dá v pohodě domluvit. Lístek kupuji do nejvyšší třídy „kupejnyj“ a stojí mě 25 hřiven, tj. asi 120 Kč. Mám ještě hodně času, tak se vypravuji do města zakousnout něco k snědku. Pouliční prodej tu žije na každém rohu, nakonec však volím místní hotel poblíž nádraží. Číšnice mi přináší jídelní lístek, ale azbuka mi dělá opravdu velké potíže. Anglicky či německy nerozumí, ale slovenština to všechno zachraňuje a vysvětluju jí, že bych si dal rád nějakou místní specialitu. Na pití si volím místní pivo Oboloň. Ukrajinci říkají, že je „kak voda“, ale docela mi chutná a „kak voda“ mi rozhodně nepřipadá, protože se mi z něj trochu točí hlava. Číšnice mi přináší nějaké maso zabalené v bramboráku, polité omáčkou s houbama a k tomu hranolky. Je toho fakt hodně, najedl jsem se do sytosti a platím necelých 15 hřiven.

Přemisťuji se zpátky na nádraží. Lidí je zde opravdu „,mnogo“, ale pokladny jsou otevřeny stále jen dvě. Podle čísla hledám svůj vagón a nacházím jej na konci vlaku. Zjišťuji, že se jedná o mezinárodní vůz, co jede z Vídně do Kyjeva. Před každým vozem stojí průvodce „dežurnyj“, který kontroluje lístky. Ubytovávám se ve svém lůžkovém kupé a přistupuje jedna Ukrajinka tak kolem třicítky, která je velmi kvalitního vzezření. Bavíme se o všem možném. Vysvětluje mi, že za posledních pět let se tu toho velice změnilo, má ráda prezidenta Juščenka a svého manžela, který se shodou okolností jmenuje taky Viktor. Prý má sestru, které je 16 a která by se mi prý určitě líbila a nutí mi svou adresu.

Traťová rychlost je velmi nízká, celou cestu do Mukačeva jsme nepřekročili 50 km/h. V Mukačevě nastupuje hromada lidí, co cestují do Karpat. Krajina se postupně zvedá a projíždíme stanicemi Karpaty a Swaljawa. Ve stanici Wolowez máme asi desetiminutový pobyt, takže stíhám pořídit nějakou fotku.

Projíždíme krásnou krajinou. Působí to tu trochu jako zapomenutý kraj, ve vesnicích dřevěné domky a stařečci na koňských povozech. Za stanící Lawotschne následuje na místní poměry „rychlý“ úsek s traťovou rychlostí asi 70km/h. Postupně se stmívá a nějakou náhodou se mi podařilo usnout a budí mě až průvodce před Lvovem.

Stanice Lvov je nádherná - čistá nástupiště, podchody obložené mramorem. Mířím k pokladnám, kde je neskutečná fronta, a čekám, až na mě přijde řada, abych si mohl koupit zpáteční lístek do Čopu. Asi po půlhodině stání ve frontě, v době, kdy přede mnou stál už jen jeden pán, se najednou zatáhly žaluzie a objevil se zde nápis, který znamenal něco ve smyslu „Technologická pauza“, která trvala 10 minut a pro paní u pokladny spočívala v popíjení kafíčka. Nejvíc mě ale dostalo, že nikdo z cestujících nebyl nijak nazlobený nebo nervózní – prostě pohoda, žádný spěch. Snažím se koupit lístek na rychlík Moskva-Užhorod, ale paní mi vysvětluje, že už má lístky pouze do nejnižší třídy „obščij“. Beru tedy co je k mání a vycházím se porozhlédnout kolem nádraží. Je zde hodně mladých, kteří vyrážejí na večerní tahy někam do lvovských ulic. Město na mě působí moderním duchem, ale nemám čas vydávat se někam do centra, protože se blíží čas odjezdu mého vlaku.

Odcházím na nástupiště a pracně hledám svůj vagón. Tenhle vlak byl snad nejdelším osobním vlakem, jaký jsem kdy viděl. Nakonec nastupuji do vozu, do kterého mám zakoupený lístek. Kvalita je poněkud nižší, než jsem očekával, ale nakonec jsem si docela rychle zvykl. U dežurné fasuji za hřivnu do kapsy povlečení. Vůz je velkoprostorový a skládá se z patrových postelí, rozmístěných po celé délce vozu. Piju čajík, který mi dežurná uvařila a pomalu usínám, poslouchajíce zvuky kol, jak přejíždějí přes nesvařené spoje kolejnic.

Probouzím se až v Čopu a stíhám pořídit nějaké snímky. V zápalu fotografování se ke mně přiřítili dva policajti, kteří mě legitimují a vysvětlují mi, že fotit se tu nesmi a že budu odveden na stanici. Chvilku se s nimi dohaduji, že fotím jen lokomotivy, žádné vojenské objekty, ale nakonec přistupují na jejich hru a dávám jim 2 hřivny do kapsy a najednou se z nás stávají největší kámoši.

Podle informací, které jsem měl, jdu k mezinárodní pokladně nechat si za „pouhé“ 2 hřivny orazit mezinárodní lístek na hranici. Procházím celním a pasovým odbavením, odevzdávám zbylou část imigrační karty a nastupuji do vlaku směr Čierna nad Tisou. Cesta přes hranice probíhá podobně jako cesta sem s tím rozdílem, že stavíme i u slovenské strážní věže, kde nastupují slovenští pohraničníci a stíhají nás odbavit ve vlaku. Posunuji si hodinky na středoevropský čas a vjíždíme do stanice Čierna nad Tisou. Asi půlhodiny čekám v místní socialistické nádražní hale a nakonec přistavují soupravu rychlíku Dargov, do které nasedám a uléhám ke spánku. Probouzí mě až průvodčí a opět si zkoumavě prohlíží mé Eurodomino. V Kysaku přistoupila čtyřčlenná rodinka a snažila se do držáku na zavazadla napasovat dvoje sáňky a dvoje lyže, což se jim k mému údivu nakonec s vypjetím všech sil podařilo. Dargovem pokračuji až do Nového Mesta nad Váhom, kde přestupuji na motorák směr Vrbovce a pokračují přes Veselí nad Moravou domů.

Na Ukrajině jsem se za celou dobu nesetkal s žádným nebezpečím, na které jsem byl upozorňován ze všech možných stran. Lidé jsou tu velice hodní a přívětiví, vlaky jezdí včas a vzhledem ke svému stáří jsou docela čisté. V každém případě se sem v létě ještě vypravím na více dní, abych mohl lépe přičichnout ke všem krásným věcem, které tahle země nabízí.