Tunis: koleje v ulicích

Od počátků k dnešku

Městskou a z části i příměstskou hromadnou dopravu v hlavním městě Tuniské republiky (v jehož metropolitní oblasti žije přes 2 milióny obyvatel), zajišťuje  Société des Transports de Tunis. Společnost vznikla dne 8.1.2003 sloučením podniků SNT (Société Nationale des Transports) a SMLT (Société du métro léger de Tunis). Nicméně dějiny městské hromadné dopravy v Tunisu jsou mnohem starší.

Už v roce 1871 získává britský průmyslník Edward Pickering (známý také jako budovatel první řecké železniční trati z Pirea do Atén) koncesi na stavbu příměstské trati Tunis – Goulette. O rok později je tato trať s rozchodem 1 435 mm a  parostrojním provozem pod hlavičkou Tunisian Railways Company Limited otevřena. V roce 1874 je prodloužena do stanice La Marsa. Tak vzniká spojení dnes známé jako trať TGM (Tunis – Goulette – La Marsa), které pak od roku 1876 provozuje Compagnie des Chemins de Fer Bône-Guelma.

Další část zdejšího dopravního systému se začíná rodit v roce 1882, kdy italský podnikatel Francesco Garibaldi žádá o koncesi na výstavbu městské dráhy s animálním pohonem. Jejímu získání však brání smlouva z roku 1881 mezi Tuniskem a Francií, která zakazuje udělování koncesí občanům Itálie. Záměru s koňskou tramvají se posléze ujímá Belgičan Joseph Closon, který v roce 1885 zakládá Société Anonyme des Tramways de Tunis. Ta pak uvádí do provozu hned pět linek koňky na metrovém rozchodu: Bab Jedid - Bab Bhar, Bab Bhar - Bab Souika, Bab Jedid - Bab Souika, Bab Bhar - La Marine (dnes Avenue Habib Bourguiba) a  Bab Bhar - Bab El Khadra.

V roce 1902 zahajuje Compagnie Générale Française des Tramways (CGFT)  prostřednictvím nově založené Compagnie des Tramways de Tunis (CTT) elektrifikaci tramvajové sítě ve městě. V roce 1905 tato společnost přebírá i trať TGM a rozhoduje radikálně nejen o její elektrifikaci, ale také o jejím přetrasování přímo přes Tuniské jezero (Lac de Tunis). Trať byla elektrifikována napětím 600 Vss a s použitím třetí, napájecí kolejnice. V roce 1930 zahajuje CTT dopravu autobusovou a v roce 1946 také trolejbusovou, která má nahradit některé tramvajové linky.

V roce 1958 dochází ke znárodnění elektrárenských a dopravních společností na území metropole a vzniká podnik Réseau Électricité et Transport (RET). Roku 1960 je definitivně zrušena tramvajová doprava (trolejbusová pak o 10 let později). V roce 1963 je založena Société Nationale des Transports (SNT), která se v  roce následujícím stává podnikem se zaměřením výhradně na hromadnou (především autobusovou) dopravu v hlavním městě a jeho okolí. V roce 1985 je uvedena do provozu první linka systému „lehkého metra“ společnosti SMLT jako nástupce původního tramvajového systému, tentokrát však už na rozchodu normálním. Roku 1978 začala být rekonstruována trať TGM do podoby německé S-Bahn, s moderním trakčním vedením. A v roce 2003 dochází k už zmíněnému vytvoření současné organizační podoby Société des Transports de Tunis.

Společnost dnes provozuje 206 linek autobusových, 5 linek metra a příměstskou trať TGM. Celková délka všech tratí je 5 836 km a jejich síť se rozprostírá na ploše 82 km2. 460 miliónů cestujících ročně na ní přepravuje 1 050 autobusů, 136 jednotek metra a 18 jednotek TGM. Kromě provozu na veřejných linkách STT zajišťuje také vedení 137 pravidelných autobusových školních a univerzitních spojů – a pochopitelně i jízdy na objednávku resp. pronájem vozidel – na zájezdy, dopravu osob a pohřby (jak zní oficiální nabídka).

Kolejová vozidla STT

Oba systémy kolejové dopravy jsou dnes provozovány shodně na rozchodu 1 435 mm a s napájením 750 Vss a jejich tratě jsou také propojeny – v oblasti depa STT a výchozí stanice tratě TGM Tunis Marine. Společné je jim i to, že používaná vozidla jsou (zatím) původu německého.

Pro provoz na TGM bylo v roce 1977 firmou MAN dodáno 18 kusů dvoučlánkových vozidel řady A 100, které mají výkon 680 kW, maximální rychlost 100 km/h a 75 míst k sezení. (Najdete-li někde údaj o dvojnásobném počtu dodaných jednotek, je to zřejmě proto, že každý její díl má samostatné inventární číslo.)

Na tratích metra jezdí trojdílné jednotky firem Düwag-MAN/Siemens o výkonu 480 kW, které mají 52 sedadel (údaj o jejich maximální rychlosti jsem nikde nenašel). Byly dodány a označeny takto:

• řada M 100 - 78 ks v roce 1984,
• řada M 200 -  43 ks v roce 1991,
• řada M 300 -  14 ks v roce 1997.

V letošním roce by mělo být společnosti údajně dodáno 30 trojčlánkových tramvají Alstom CITADIS (480 kW, max. rychlost 70 km/h, 58 sedadel).

Kromě uvedených elektrických jednotek STT disponuje také dvěma motorovými lokomotivami řady 04 od firmy Kaeble-Gmeinder. Stroje mají uspořádání B, výkon 250 kW, hydraulický přenos výkonu a byly dodány v roce 1981. Jsou určeny pro posun a službu v traťovém hospodářství.

Očima poutníka

Když přijedete do Tunisu vlakem, hned po opuštění budovy tuniského nádraží budete mít před očima terminál MHD na Place Barcelone, k němuž se dostanete podchodem pod živou ulicí. Tím jsme se vydali také my, i když nikoliv bez jistých problémů: museli jsme překonat několik nástrah druhu prodejně či žebravě neodbytného. Nástupiště tratí metra jsou umístěna v komplexu ve tvaru písmene „U“ kolem centrálního parku před nádražím. Na opačném konci jsou zase zastávky autobusových linek. Mezi tím vším pak různé stánky, čističi bot, žebráci, policisté, zametači a plno dalších lidí v pohybu i odpočívajících (třeba vleže na trávníku, aniž by se vzrušovali jeho poměrně vysokým oplocením). Uprostřed prostranství je mohutná fontána, ovšem zcela prostá vody – architektonické záměry se zde (jakož i mnohde jinde v Tunisku) zjevně ocitly v příkrém rozporu s omezenými přírodními zdroji.

Přístup k nástupištím metra je možný na několika místech turnikety resp. obsluhovanými brankami pro držitele předplatních jízdenek a invalidy. Ochrana před černými pasažéry je důsledná – soupravy metra vjíždějí do stanice a vyjíždějí z ní přes závory se zábranami až k zemi. Toto uspořádání poněkud kontrastuje s podobou zastávek v městských ulicích: jejich nástupní ostrůvky sice mají tabulky s označením příchodu a odchodu, ale jinak jen poměrně nedokonalé, kusé a tudíž i bez problémů překonatelné zábradlí.

Do budov terminálu jsou zabudovány nejen četné výdejny jízdenek, ale také služební místnosti zaměstnanců STT a policie. Jsou zde i vitríny s pokyny pro cestující, ale bohužel jen v arabštině. Takže mne napadlo, že záměrem vedení města je, aby turisté jezdili taxíky. Zajímavé ovšem je, že základní informace o městské dopravě v Tunisu ve francouzštině včetně mapky jsem naopak viděl na železniční stanici v Nabeul. Tady byla i ta mapka jen s arabskými popisy.

Jednotky metra jezdí spřažené do dvojic, některé jsou ve firemní zelené barvě někdejší SMLT (v níž je vyveden i samotný terminál), mnohé jsou ovšem opatřeny celoplošnou reklamou. Pokud jsme mohli sledovat, jejich vytíženost je skutečně značná – a také proud cestujících přes turnikety se netrhal. Plné až přeplněné soupravy jsme pak potkávali i při dalším putování městem.

Dalším naším (no, přiznávám – spíš jen mým) cílem byla výchozí stanice trati TGM Tunis Marine, v jejíž bezprostřední blízkosti se nachází už letité depo jejích jednotek, ale také moderní remíza jednotek metra. Depo TGM až do současné doby do jisté míry dokumentuje předchozí historickou etapu vývoje společnosti, protože leží v areálu společném i pro elektrické závody a na jedné z budov je ještě velký plastický emblém už vlastně zaniklé Société Nationale des Transports. K prohlížení a fotografování zde toho ale moc není, protože se na žádná zajímavá místa v podstatě dostat či dohlédnout nedá. A na nějaké „sofistikovanější“ akce jsem už neměl fyzické ani duševní dispozice: nad městem houstla bouřková mračna a horko na rozpáleném bulváru bylo k nepřežití. Navíc druhý člen naší „expedice“ jevil značnou a zajisté oprávněnou touhu podívat se pro změnu do uliček francouzské čtvrti a medíny.

I když městská hromadná doprava nepatří k prioritám mých zájmů, přece jen nelituji, že jsem jí při návštěvě Tunisu věnoval nějaký čas (a pot a nervy). Skutečný a lépe poučený zájemce o tuto problematiku by tady jistě našel ještě daleko víc zajímavých a poutavých věcí – ovšem bez projetí alespoň části tratí by se to jistě neobešlo. Inu – snad někdy příště…

Zdroje a informace:

• Société des Transports de Tunis
• The European Railway Server
• Christian Amman: V zemi nejrychlejších "metrovek", in Dráha 8/1998
• K.Beneš - Petr Pokorný: Tunisko, in Dráha 4/2002
• Manfred Thiele: Tunisko, nakl. Jan Vašut, Praha 2003