Exkurze do železničních dílen v lotyšském Daugavpils

Musel jsem sice přinést oběť v podobě vypuštění úterních hodin matematiky a litevštiny, ale co bych pro železnice neudělal. Vyjíždělo se na Litevce dost brzo, sraz byl v 6:30 u fakulty. Po přivítání s profesorem této skupiny jsem dostal přidělenu překladatelku z litevštiny do ruštiny. Následovaly dotazy typu, proč jsem s nimi jel, co dělám v Litvě apod. Po vysvětlení pojmu vlakofilie, jim spadla čelist, protože toto postižení se zde nevyskytuje tak často, jako u nás. Většinu cesty jsem prospal, ale to nejlepší jsem naštěstí nezaspal. Když jsme totiž přijeli na litevsko – lotyšské hranice, vyfotila si má překladatelka hranici přes přední okno. Nic by se asi nestalo, kdyby při tom nepoužila blesk, což samozřejmě neušlo pohraničníkům. Následovalo vysvětlování a po asi deseti minutách ji propustili. Následovala procedura, kterou mí slovenští kamarádi nazvali kreslení razítek, protože při přejezdu litevsko – lotyšských hranic si pohraničníci vždy vyberou všechny doklady a poctivě každý prověří v kanceláři. Po této proceduře jsme se konečně mohli vydat na lotyšské území, kde jsme po krátké chvíli dorazili do cíle.

V dílnách nás přivítal zdejší ředitel. Prohlídku jsme začali v muzeu. V něm je popsána historie zdejších dílen a železnice od počátku do roku 2005. Poté naše kroky vedly do haly pro údržbu elektrické části lokomotiv. Nejdříve jsme se podívali na demontáž a opětovnou montáž trakčních motorů a pak na to samé u trakčních generátorů. U trakčních motorů nás zaujala ukázka demontáže vinutí na rotoru. Rotor se upnul do centrifugy a při vysokých otáčkách vinutí povolilo. Pak už šlo lehce vyndat rukou. Následovala údržba ložisek, po které jsme šli do úpravny. Zdejší dílny jsou totiž skoro soběstačné. Řekl bych, že jim chybí jen důl a vysoké pece, protože si zde umí kovy i nekovy upravit prakticky jakkoli.

Následovala zběžná exkurze na různých pracovištích, jako třeba pracoviště údržby dveří, měchů apod. Po tom všem jsme se dostali na pracoviště, která mi už byla bližší a to na pracoviště údržby dílů spalovacích motorů. Při pohledu na ventily a podobné hračky jsem zastříhal ušima, ale na vrchol jsem si ještě musel chvíli počkat, jelikož následovala údržba dvojkolí, po ní údržba podvozků a na ní jsme navázali údržbou spalovacích motorů. Konečně jsem si zblízka pořádně prohlédnul svůj oblíbený motor 10D100 ( řada D100 – 2D100 1470 kW, 10D100 2200kW ) a také 11D45 ( 2200 kW ), 14D40 ( 1470 kW ) a 5D49 ( 2200 kW ).

Jak by řekl můj bývalý češtinář měl jsem tam „duševní orgasmus“ a ne jednou. Škoda jenom, že ve zkušebně zrovna neměli nastartovaný žádný motor, takže jsme se jenom podívali na motory, které na zkoušky čekaly anebo je už měly za sebou. Následnou údržbu válcových vložek a slévárnu jsme více méně zase jenom prošli, načež nás dovedli k nějakému projektu nového převratného pracoviště o kterém moc nevím, protože mne víc zajímaly vraky, které postávaly poblíž a navíc jsme se dovnitř stejně nedostali, protože jsme neměli klíče. Po průchodu vrakovištěm, nebo také skladištěm náhradních dílů, říkejme tomu, jak chceme, lakovnou a ještě jednou halou údržby spalovacích motorů nastal okamžik loučení, předání upomínkových předmětů VGTU a nezbytné společné fotografie.

Ještě jednou musím poděkovat všem, díky nimž jsem měl tuto možnost. Jednak profesoru Subačiusi, že si na mne vzpomněl a všem ostatním, že mne přijali za vlastního. V další reportáži se pokusím shrnout dvě návštěvy úzkorozchodky Panevėžys – Anykščiai – Rubikai.