Pod vrcholky Bílých Karpat aneb jak zmoknout jako slepice

Nejprve Vlára očima kmotra …

Hned týden po Tovačovce se jede Vlára. Když jsem toto zjistil, tak jsem se hned pustil do shánění někoho, kdo byl jel stíhací jízdu autem. Nebyl to problém. Slovo dalo slovo a já se mohl v sobotu setkat se Shalomkem ve Starém Městě u Uherského Hradiště, kam mne z Olomouce přiveze rychlík. Když se v pátek ladily detaily, tak jsem ještě nevěděl, že mne čeká léčba šokem. Přijela přepadovka z Bratislavy v osobě Designera. Stačil jeden telefonát, při kterém jsem se pobavil jak já, tak Veronika a hned jsme byli tři.

Takže vzhůru na cestu.

Setkání ve Staráku proběhlo v pohodě a s ním i rychlý přesun autem na trať před vjezd do nádraží od Přerova. První fotka a začíná souboj s časem. Nejsme sami, kdo se rychle přemísťuje fotit odjezd ze Starého Města u Uherského Hradiště. Škrábeme se na násep. Povedlo se, byli jsme tam včas. Vyfoceno a jedeme. Albík a Rosnička se začali vzdalovat a my sedáme do auta hurá za nimi. Fotíme jak život. Všechno v poklusu. Na poslední chvíli stíháme dorazit před Uherský Brod. Potom se zastavíme na nádraží a pokecáme s kluky od Albíka. Opakovaný vjezd do nádraží se nekoná, tak hurá do kopců a malebné krajiny. To už nás jede pěkná kolona aut. Vypadá to, jako bychom jeli někomu na svatbu. Chybí jenom nazdobit vozy a auta se ženichem a nevěstou. Každou chvíli ten štrůdl aut zastaví a z něj vyběhnout blázni s fotoaparáty a kamerami. Něco se vyfotí, něco natočí a hurá zpět do aut. Občas se z davu ozve i nějaké to slovo pořádně od plic, ale žádné emoce. Takto se honíme s krásným vlakem až do Bylnice. V Bylnice se je druhá delší přestávka a Albík i Rosnička dostávají vodu stejně jako v Uherském Brodu. Potom se Rosnička vydává na ruční točnu, aby byla otočena a zároveň se zařadí na konec vlaku. Ve chvíli, kdy je Rosňa na točně, tak se dav fotografů přemísťuje k odjezdu z Bylnice směr Brno. Brňáci se chytli za nos, jak řekl jeden človíček a poslali na Sp Brno – Vlára a zpět M286.0001 zvaný Růžový sálonek. Jeho fotka i s odjezdovým mechanickým návěstidlem byla pro některé větší lákadlo než 464.202 na točně.

Potom se souprava včele s Albíkem a s Rosničkou na zadku vydává na cestu do stanice Vlára. Tam je na chvíli Albík odvěsen a pózuje u památníku. Po krátké přestávce se vydávají zpět dolů. Tentokráte je vpředu 464.202 a na konci soupravy 498.022. Takto jedou až do Uherského Brodu. Tam přechází Albík před Rosničku. Tendrem napřed se vydávají dále. Naše cesta zpět je poklidná. Občas zastavíme a něco vyfotíme. Teď na nás čeká už jenom otáčení Albíka na trianglu v Kunovicích.

Odtud mne a Designera Shalomek odvezl na rychlík zpět do Starého Města u Uherského Hradiště. Parní vlak jsme předjeli v Přerově. Pod rouškou tmy jsme se potom ještě vydali do depa v Olomouci vyfotit si Albika, jak tam odpočívá.

Musím uznat, že mne to ranní vstávání jednou zabije, ale odjezd parního vlaku směr Praha jsme se nenechali ujít. A nebyli jsme sami. Zajímavé bylo setkání generací, když u druhého nástupiště v hlavního nádraží v Olomouci zastavila jednotka Pendolino. Albík u třetího perónu spokojeně oddychoval a čekal na odjezd. Přece jenom je pěknější než ten italský zázrak.

Až na počasí, které bylo v sobotu spíš aprílové, se naše společná mise povedla.

… a Shalomkovy zážitky:

Jak již mohl ctěný čtenář číst o pár řádek výše, dva vlakoneťáci se rozhodli strávit sobotu v souboji nafty s párou, neboli ve stíhací jízdě za albatrosem. Dohoda byla bez problémů, leč v pátek večer najednou zvoní telefon a nějaký hlas na mě cosi mluví o mase a Rakovníku. Hodina pokročilá a ač střízlivý, nechápu. Ale jen chvíli. To Designer vzpomíná na výjezd za chutnou stravou při loňském parním setkání v Lužné. Prý má v sobotu volno a někam by vypadl. OK, pojeď se mnou a kmotrem na Vláru, ale musíš se do 7.45 dopravit do Břeclavi. Designerko s klidným svědomím přitakává, ještě se ozvu… sakra, kdybych věděl, co je to za boudu…

Ráno Designer nikde, tak jedu sám. Staré Město u Uherského Hradiště a na nádraží potkávám kromě kmotra i notně vysmátého Designera. Přiznává, že už večer volal od kmotra. Teda, ty jeden, to se nedělá, tak se mnou laškovat!

No máme čas, takže první štace – albík pod dráty. Zatímco kmotr lačně mlaská, když jej telefonem Veronika škádlí výčtem jídel, projíždí kolem nás tři vlaky, než se na obzoru objeví bílý dým. Jeho původce, dva parní stroje se za chvíli prohnaly kolem nás. Vzápětí tak začal za den nesčetněkrát opakovaný kolotoč. Foto – auto – rychlý přesun, další místo a další foto.

Zatímco do Starého Města vjíždí jedna z poštovních spořitelen, parní vozba uhýbá na trať do Uh. Hradiště. Fotku zpod mostu jsme zavrhli a tak šípkovým trním šplháme na násep. Stíháme na poslední chvíli a po záběru se ještě otáčíme za lokomotivou. V kabině albika je opět zabydlený i koko. Za Kunovicemi fotíme u trati s kostelem v pozadí. Moji spolušotouši se mi smějí, že fotokostelmánii mám nechat jiným. A přece se ještě několikrát v hledáčku objeví. Pokračujeme v krasojízdě a do Uherského Brodu se nám podaří ještě jednou předjet usilovně dýmící konvoj. V Uherském Brodu je jedna z mála příležitostí prohodit pár slov s přáteli z vlaku. Další místo ve voze obsazuje můj kamarád Vladimír Procházka, jehož jméno dlouhá léta neodmyslitelně patřilo k nostalgickým jízdám střední Moravy. A vlastně, nejen tam, stačí jen vzpomenout výpravu dnes již definitivně studené 475.1142 a 464.202 do Vrútek a další akce.

Takže nad Pitínem už do svahu nad tratí šplhají z mého vozítka už čtyři postavy. Jak napsal kmotr, nejsme sami, tolik aut asi ještě nikdy akci na Vláře neprovázelo. Protože Bílé Karpaty nebyly bílé, sněhu letos jaksi nebylo, ukázaly nám spíše tvář pozdního podzimu a ve stráni nad Pitínem čvachtá část vody pod botami část nás smáčí shora, což samozřejmě objektivy nerady.

No, jedeme dál, mezi focením kmotr občas rázně mlaská, takže v Bylnici bereme útokem bufet. A stejně pokračujeme po chvíli, kdy bereme útokem odjezdové zhlaví, kudy vyráží na cestu k domovskému Brnu spěšný vlak s barevně ucelenou retro soupravou M 286.001. Ale není všem dnům konec, zvláštní vlak se mění v parní pantograf, na každém čele teď dýmá jeden komín, 464.202 se totiž otočila na točně. Takto zajíždí vlak až na hranici do Vlárského průsmyku. V honbě za snímky pokračujeme a tak se i v dalších hodinách několikrát setkáváme se štěkáním parního stroje rosničky i kultivovanějším projevem albatrosu. V Uherském Brodu se v čele vlaku objevuje kuriózní sestava. Albatros v čele tendrem napřed a spojený čelem k čelu rosničky. Ale jen po Kunovice. Triangl umožnil postavit modrý stroj do vznešenější pozice (samozřejmě fotíme) a poté, co ještě své vlakonetové komplice ještě vracím zpět do péče ČD ve Starém Městě, mířím k domovu. Mám co dělat, na kartě je několik set snímků, z nichž některé můžete vidět i vy.

P. S. Fotografie odpovídají počasí, které nás postihlo. Za to jsou původní, část kmotrových je ze skenu. Všechny kostely na nich zachycené tam skutečně stály, taktéž příroda je původní a ani jedna větvička nebyla autory umazána.