Hradecká mise – dva chlapi, tři depa a tuny štěstí

Když se pseudozima překulila a den začal dostávat takovou délku, že už mělo smysl něco plánovat, začaly přípravy Dne D. Neodnesli to náckové v Normandii, ale Zbyňkova domácnost v Hradci. Pancéřovou vozbu nahradilo spřežení 140 ropných vraníků pod kapotou mého přibližovadla a jako malý test svých navigačních schopností jsem se rozhodl Zbyňkovi volat ne u orientačního bodu, ale až od domu. Ke Zbyňkovu překvapení vcelku úspěšně.

Hostitelský pár rychle zavrhl mou variantu s minimálním vpádem do jejich soukromí a převahou dvou hlasů zničili můj odpor. Takže následoval útěk … se Zbyňkem a do světa kolejí. Zastavení první – hradecké depo. Nemá cenu se o něm zvlášť rozepisovat, neš bodoguru je tady popsal důkladně, a já šel ve stopách jeho příspěvku a s jeho doprovodem. Jen z bulíka jsem spatřil uši a pak z nějakého dalšího podvozky běhounů. Něco málo jsme nacvakali i ve stanici a protože nažloutlá parodie na luxus na kolejích (pro neznalé – Regionova, neboli moderní vozidlo na dvounápravovém, pro rozbité lokálky nevhodném pojezdu) nebyla k vidění, zaznělo slovo Jaroměř. Sezóna tam sice začínala až následující víkend, ale naděje na nějaký výsledek byla.

Jaroměřská zubačka... dnes již studený exponát

Takže se jelo… po první obhlídce a nahlédnutí do muzejního depa vidíme ruch a poslední přípravy na sezónu. K mému překvapení 423.0145 tiše hučí a vypouští pramínky kouře, je zatopená. Po chvíli se k nejprve ke mě přitočí mladý nadšenec s otázkou, co mě zajímá. Záhy se ukazuje, že je to registrovaný vlakoneťák – Bulík a po chvíli už debatujeme i se Zbyňkem. Muzeum ukazuje smutný souboj fandovství s nedostatkem peněz. Opravované lokomotivy, další, které na léčebnou kůru teprve čekají, o vozech ani nemluvě a depo, se střechou, kterou i méně šikovný vrabec proletí na plný plyn. Tím nechci říct nic proti lidem z depa, je to jen postesknutí nad tím, jak peníze mohou zkomplikovat i nejlepší plány.

Tmavomodrý svět ... jízdy této lokomotivy dnes připomínají jen filmové záběry

Z Jaroměře jedeme zpět do Hradce. Má se konečně objevit nějaké to oranžové nadělení. Zatímco Zbyněk louskal ve své příruční databázi kdy a na čem ta slavná Reginova dorazí, vrátili jsme se ještě jednou do depa. Přeci jen, otázka kam zmizel parní bulík, nás nenechala v klidu. A protože by mělo platit, že co není venku, bude asi schované, rozhodl jsem se získat od někoho z depa informace a případně doprovod za strojem. Jenže, co čert nechtěl, zahlédl jsem hledaný objekt za prvními otevřenými vraty. A nebyl tam jen bulík, šrotový zdroj dílů, ale i druhý, ještě s označením z filmu Tmavomodrý svět. Takže … šup, cvak a jdeme na tu Regionovu.

Zatímco já šel spíše po celcích, Zbyněk nekompromisně dokumentoval detaily... jako tady

S blížícím se večerem se pomalu vracíme na základnu. Tedy ke Zbyňkovu domovu. Nacházím nadstandardní servis – lidé, vnuťte se ke Zbyňkovi na návštěvu jako já, a bude vám tuze skvěle :o)))

Večer je pak mým sólem. Pomlouváme, koho jen jde, některé i chválíme… ale ne. Slíbil jsem zpověď své životní anabáze a kecal jsem tak dlouho, až jsem Zbyňka i Helenu zničil :o)))

jóóó Bezpráví ... no, tak s ČEZovkou a pendolinem 

Nedělní ráno bylo ve znamení dezerce za pokračováním akce. Uspokojeni sobotou, kdy vše vycházelo na výbornou, jedeme. Absolvujeme nějaké zastávky – Opatovice nad Labem, Choceň a notoricky profláklé Bezpráví. “Tak už jsem fotil v Bezpráví,” zapsal si splnění nutného bodu šotolatiny Zbyněk. Moc se nerozpakujeme s hledáním vhodného místa a bereme to od boku. A jestliže v sobotu nám štěstí přálo, pokračujeme i dnes. ČEZová vozba v čele vlaku mě navnadila a letmo počítám jízdní doby spojů do Břeclavi. Ano, správně, ještě by mělo jet i pendolino. Italský krám skutečně přijíždí a uspokojeni se stěhujeme na oběd. Jídlo sice dobré, ale čekání ukrutně dlouhé, taková byla restaurace na kraji Městečka u nádraží. Když jsme konečně spokojeni, ted nasyceni, vyrážíme směr třebovské šrotiště.

Kdysi jich bylo plno... dnes se některé muzejní občas svezou vlastní silou... a 202 odpočívá na hřbitově

Letmou přehlídku změn završíme misí v depu a vracíme se na stanici. Ještě pár snímků a loučíme se. Zbyněk se domů vrací vlakem a já vyrážím směr Břeclav.Už za volantem se rýsuje ještě jedno zastavení. Má přeci jet nějaké to EC a tak u Svitávky zastavuji a šplhám ke kolejím. A to štěstí mi posílá ještě jeden pozdrav. Pinďulíno a ještě taky míjení blonski vozby s pantografem. No prostě… výlet, jak má být.

Svitávka... malá tečka na konec.

Z8věrem mé poděkování Zbyňkovi a Heleně za super servis a Vám všem za přečtení. No, a fotky, ty obsahují jen prvky, které tam byly i v reálu.