Hradecká mise – dva komici, pět nádraží a relativita štěstí

15.5.2007 18:01 PhDr. Zbyněk Zlinský

Dovolím si nepříliš japně parafrázovat vtipný titulek pachatele původní reportáže a přičinit též svůj pohled na to památné setkání. Ona reportáž sice vyzněla poněkud jako skrytá reklama na "CK Zbyněk" (chvála se nemá přehánět), ale budiž. Jinak zajisté vystihla podstatu dějů v jejich syrové podobě, kterak se sluší na dílko profesionála. Opus můj není pokusem o její přepracování, spíš variací na dané téma. A také se více pozastavím u těch "tun štěstí" z původního titulku.

Kromě onoho základního štěstí, že se Milanovi zadařilo konečně najít okénko v jeho pracovně natřískaném kalendáři, se skutečně děly věci až neskutečné. Začalo to hned na hradeckém nádraží. Začal jsem třeba rozumovat o tom, jak jsem si nevážil ještě nedávno se zde projevující inflace "hrbatých" řady 130 (skoro nic jiného tu nejezdilo) a teď budu muset za posledními ne dost podrobně zdokumentovanými jet snad až do Ostravy. Hlavně mi šlo o 130.001-1 a 130.003-7. A než jsem domudroval, tiše připlula první z nich s nákladním vlakem. Ale tím to nekončilo - kromě sledování profesionálního fotografa při práci jsem tady, ač domorodec, zakopl nejméně o dalších pět mašinek, které jsem naprosto nezbytně "potřeboval" a ještě nepotkal.

 

 

O štěstí, které nás potkalo v Jaroměři, psal nejenom Milan ve své reportáži, ale zmínil jsem se o něm i já při jiných příležitostech. Nicméně nebude na škodu, když ještě jednou poděkuji příteli Bulíkovi, že se nám tak mile a s plným nasazením věnoval. Kromě všeho toho, co jsme viděli v místním železničním muzeu, jsme za onu nedlouhou dobu na Jaroměř vyhrazenou potkali něco zajímavého i v kolejišti místní stanice. Hlavně já jsem se dostal poprvé na dostřel k jednomu motoráku, který mi zatím unikal.

 

 

Druhého dne jsem nalákal přítele k zastávce v Opatovicích nad Labem, kde se občas dají vidět "uhelky" s příslušným substrátem pro nedalekou elektrárnu. Přijeli jsme tam a ani kolečko na dohled. Než jsme se rozhodli, co dál, v dáli se ozvalo zapískání a 123.018-4 nám právě přijížděla zapózovat. A k tomu ještě veselá historka z natáčení: Po průjezdu motorového rychlíku se Milan vydal do dopravní kanceláře vznést dotaz, zda v dohledné době ještě něco pojede. Dostalo se mu sice negativní odpovědi, ale až ven jsem slyšel mile komický pokorně omluvný tón výpravčího. Zjevně je na zájem vlakofilů zvyklý a není mu proti mysli.

 

 

Naše štěstí dostalo jistou trhlinu až na mostě přes bývalý choceňský tunel. Už jsem se dostatečně uspokojeni pomalu odebírali do auta, když zářezem prohučel náklad v čele s dnes už nepříliš často viděným "šestikolákem", který jsme vyfotit nestihli. Mohl jsem za to víceméně já, protože místo, abych ještě sledoval děj na kolejích, věnoval jsem se v keřích jistému biologicky naléhavému úkonu. Shodou okolností se podobná situace opakovala později znovu, takže Milan v průběhu zbytku našich potulek už byl automaticky ve střehu, když na mne přišlo ono nutkání.

Legrace nastala v okamžiku, kdy jsme se rozhodli, že musíme fotit v Bezpráví. Když všichni, tak my také. Brali jsme to oba jako hec, ale nebylo to nic jednoduchého. Na proslavené místo je naprosto triviální přijet vozidlem kolejovým, ne tak ovšem gumokolkou. Příslušnou odbočku jsme málem přehlédli a pak jsme se ocitli na úzké silničce v několika dopravních zácpách způsobených jak místními chataři nakládajícími dřevo, tak přespolními cykloturisty rojícími se krajinou. Pak ale nastal onen slastný okamžik, kdy jsem se ocitli na posvátném místě. No, ve skutečnosti jsme to dost odflákli, protože jsme zůstali pro jistou časovou tíseň poněkud opodál vlastního svatostánku. Já jsem si to ovšem vynahradil grandiózním způsobem: kdekdo vyfotil v místním oblouku snad každou možnou i nemožnou mašinu, ale já jediný Shalomka!

 

 

Ke šťastným okamžikům pak nepatřil rozhodně onen oběd ve vyhlášené českotřebovské restauraci. Tedy strava byla kvalitní, jen to čekání hrozné. Až jsme si pochvalně vzpomněli na České dráhy, které případné zpoždění vyhlašují, udávají jeho délku a ještě se za ně omlouvají. (No, nakonec jsme se té omluvy dočkali i my.) Malou náplastí na ono čekání bylo pak to, že v eklektické výzdobě místní osvěžovny bylo zabudováno něco železničních prvků - od všelikých tabulek a svítilen až po dřevěný vláček v odložišti drobotiny.

 

 

Štěstí se pak vrátilo zase na nádraží a v depu českotřebovském. Ale zato ho bylo požehnaně. I když "štěstí, co je to štěstí...?" K poněkud ambivalentně vnímaným pocitům štěstí lze přiřadit to, co jsme prožívali v okamžiku průjezdu 350.014-7 v čele EC 173 "Vindobona" Hamburg - Wien po trati vedoucí kolem depa. Než jsme se rozhodli, zda obětovat něco zrychlených kroků k plotu a pořídit snímek, tak jsme to málem promeškali. Důvod váhání se ozřejmí, když prozradím, že jsem se nakonec k plotu vrhli s bojovým pokřikem "montoyááá".

 

 

No, abych to neprotahoval, zmíním se jen o posledním šťastném okamžiku, který mne potkal už po rozloučení s přítelem. Neustále jsem v Třebové hledal onu už výše zmíněnou 130.003-7. Co kdyby... Až krátce před odjezdem svého vlaku jsem v dáli na hranici depa zahlédl nějakou "hrbatou", která čekala na svůj výkon. Mám, nemám... Nakonec jsem k ní vyrazil - a byla to opravdu ona.

 

 

Závěrem už jen malou poznámku k té Milanově reklamě na mé a Helino pohostinství. Vítán je vskutku každý, kdo bude tak milým hostem jako přítel Shalomek. A také jako on zaklepe slušně na dveře čelem... :-)

 

Galéria

Súvisiace odkazy