Rande s historií

2.7.2007 18:12 PhDr. Zbyněk Zlinský

Rande s historií

Není náhodou, že jsem zvolil obdobný název, jako u reportáže minulé. Začalo to totiž stejně: sobota, stejný brzký budíček, stejný rychlík do Prahy a stejný motorový rychlík směr Jirkov. Dokonce i obdobný substrát v něm a plno vlakofilních řečí v ovzduší. Rozdíl nastal až v Lužné u Rakovníka, kde tentokrát nikdo z železnicí postižených nevystoupil. Ti se vyhrnuli až v Chomutově a svorně vyrazili do místního depa pozváni tam na schůzku s historií.

 
 
 
Národní technické muzeum pořádalo o víkendu 30.6. a 1.7.2007 Víkend otevřených dveří ve svém nově vzniklém depozitáři historických kolejových vozidel. Těžko říci, zda motivem bylo nutkání pracovníků muzea dát o sobě vědět v době, kdy je jeho hlavní budova na Letné v rekonstrukci, či zda to byla potřeba dát pádnou odpověď "odborné i laické veřejnosti", která s jistou nedůvěrou sledovala nedávné jízdy konvojů muzejních vozidel z různých míst do Chomutova. To nakonec není důležité. Rozhodující je fakt, že kdo měl zájem, mohl si prohlédnout jak samotné prostory nového depozitáře, tak zejména "téměř šest desítek železničních vozidel", jak pravila pozvánka na akci.
 
 
Pozvánka sama byla doplněna popisem přístupu ke vchodu i mapkou trasy. Dlužno dodat, že znalejší přešli prostě kolejiště chomutovské železniční stanice. Byl jsem dokonce svědkem rozhovoru, v němž jedna její pracovnice o této zkratce informovala jistého tazatele řka, že je to kratší a nic se mu stát nemůže, protože "teď stejně nic nejede". Stalo se tak asi dvě minuty před příjezdem rychlíku směr Ústí nad Labem. Já jsem ovšem poctivě přešel přes lávku a pokračoval po oficiální přístupové trase. Ani ne tak pro snad vrozenou či naučenou úctu k nařízením a zákazům, ale v zájmu získání kompletních informací pro tuto reportáž.
 
 
Takže zde mohu vyjevit, že od vstupu do depa byla cesta řádně značena cedulkami a šipečkami a nikdo z návštěvníků zabloudit nemohl. Na pozvánce bylo uvedeno, že na akci je vstup zdarma. Nebylo to tak docela pravda, protože v "recepci" byla vyžadována naturální úhrada vstupného ve formě podpisu na návštěvní arch. Já jsem se této proceduře lstivě vyhnul a vnikl do expozice jaksi načerno. Ani ne proto, že bych (třeba po negativních zkušenostech z jistých období našeho socialismu) byl skoupý na podpis, ale spíš z důvodu nedočkavosti vidět zatím skryté poklady.
 
 
A bylo jich tam vskutku plno, všechny patřičně opatřeny muzejními popisy a vcelku přístupně rozestaveny na kolejích rotund a hal. Trochu mne ovšem zklamalo, že slibná větička "Část vozidel bude při této příležitosti vystavena pro fotografování venku před železniční rotundou" z pozvánky nedošla svého naplnění. Pokud tedy nepočítáme pět křídou označených "uhelek" a nějaký ten vagón před vstupem do depozitáře.
 
 
Vypisovat deponovaná vozidla tady nebudu, v tom vás odkážu na připojené obrázky. K nim ovšem dlužno dodat, že mají skutečně jen informativní charakter, protože stísněné prostory a značné rozměry některých exponátů neumožňovaly dosažení potřebného úhlu záběru. A to nemluvím o návštěvnících, které nezachytit pochopitelně nebylo možné. Šlo jen o to, aby momentálně nestáli třeba před tabulkou s číslem vozidla. Při čekání na "uvolnění" pohledu jsem měl aspoň možnost návštěvníky pozorovat: fotografy odborné, méně odborné a zcela neodborné s aparáty nejrůznějšího druhu, zapisovače inventárního stavu s notýsky, rodiny s dětmi, staré pamětníky s berlemi i na vozíku a jednu vlakofilku s nudícím se manželem. No a já jsem byl s batůžkem na zádech, který ovšem posléze doznal značné estetické úhony, když jsem se zády cpal do všemožných koutů k dosažení co největšího odstupu od objektů. Ale to, že jsem se tam dobu pohyboval vkusně ozdoben pavučinami a omítkou, jsem zjistil až v okamžiku, kdy jsem zavazadlo se zad sejmul za účelem lovení další sady baterií. Z důvodů energetických (ale i časových) jsem pochopitelně nefotil exponát každý. V zásadě jsem ignoroval mnohé vystavené železniční vozy, které mne přece jen zajímají (s výjimkou vozů přípojných) poněkud méně než vozidla hnací.
 
 
Po absolvování prohlídkové trasy jsem se vydal, stejně jako mnozí jiní, podívat na točny a tak vůbec kolem rotund. V té době ještě v důvěře v onen slib, že některé exponáty budou venku. Jak už jsem naznačil, nebylo tam nic. Nebo skoro nic - jak dokumentují snímky na konci galerie. Nejsou to ovšem zdaleka poslední obrázky, které jsem oné soboty pořídil, protože po opuštění depa (tentokrát ovšem už přes kolejiště) jsem se vydal za dalším cílem svého sobotního výletu. Ale to už bude zase jiný příběh...
 
Prameny a odkazy:
 
 
 

Galéria

Súvisiace odkazy