Sobota na zubačce (1. část: akce)

Takže jsem za kalného ještě rána osedlal svůj bicykl a vyrazil na nádraží. Trochu s předstihem, protože co kdyby tam něco zajímavého postávalo či pojíždělo. A také že ano – ve šturcu pózovala jedna z ústeckých uhelek, kterou jsme ještě neměl příležitost pojednat svou šotokrabičkou. Takže jsem tento nedostatek neprodleně napravil a teprve pak usedl do spěšného vlaku směr Jaroměř. Nevybral jsem si totiž způsob cestování časově nejvýhodnější, ale přiměřený mým finančním zdrojům - tedy nerychlíkovou variantu síťové jízdenky SoNe+. A nebyl to ani způsob cestování nejpohodlnější, protože jeho větší část se realizovala prostřednictvím krabicoidních produktů Vagonky Studénka z let 1973 – 1983, které jsem během cesty navíc vícekrát měnil. Kdybych neškudlil, mohl jsem se ovšem svézt v podstatné části své trasy značně komfortněji poněkud mladšími, většími a pokrokovějšími krabicemi téže provenience, které jsou nasazovány na rychlíky mezi Pardubicemi a Libercem.

Počasí se pořád nemohlo nějak rozhodnout, zda dá telerosničkám zapravdu či je naopak vystaví potupě nadávajícího diváctva. Ve Staré Pace panovala mlha přímo londýnských parametrů, v důsledku čehož jsem začal mít vážné obavy o splnění svých fotografických záměrů. Jenže při vjezdu do stanice Železný Brod se vlak vynořil do sluncem ozářené krajiny a tak nějak to mělo už zůstat i v průběhu dalších hodin. V Železném Brodě jsem měl přes hodinu čekat na další přípoj a obával jsem se, že se tam budu nudit. Jenže České dráhy ve své tradičně příkladné péči o své zákazníky se mi postaraly o dostatek hodnotné zábavy. Najednou se totiž z dáli ozvalo typické zahoukání a posléze se za turnovským zhlavím vynořila k mému překvapení dýmající mašinka. 

Kdybych byl trochu všímavější, tak by mne tento jev nikterak nezaskočil, protože nad nástupištěm zdejší stanice visel transparent zvoucí na výlet „Parním vlakem Českým rájem“. Mohl jsem si této jízdy ostatně všimnout i v kalendáři nostalgie už při plánování výletu, ale nějak mi to ušlo. Nakonec to nebylo podstatné, hlavně že pára jela, když už při akci v Tanvaldu, kam jsem cestoval, z původně plánovaného parního vlaku posléze sešlo. Turnovský „kafemlejnek“ 310.0134 přitáhl statečně tři „Rybáky“ coby mimořádný vlak z Turnova do Semil a v Železném Brodě měl podle svého jízdního řádu nějakou dobu postát. Čehož jsem pochopitelně využil k tomu, abych se s ním seznámil důvěrněji. Jak už to tak bývá, na nádražích se dlouho nic neděje – a pak se toho začne dít najednou tolik, že člověk nestíhá. Tak nějak hekticky to vypadalo i zde – až do odjezdu vláčku, jímž jsem pokračoval k prvnímu postupnému cíli své cesty.

Do jisté míry hektická atmosféra ostatně panovala i ve stanici Tanvald, v níž při našem příjezdu postávalo či posunovalo slušné množství vozidel motorové trakce. Jenže ta, která patřila k pravidelnému provozu, mne zase přece jen příliš nepřitahovala. Objekty zájmu mého a ještě několika dalších postižených, kteří se v tu dobu vynořili z dorazivších vlaků, se nalézaly opodál, na kolejišti místního depa. No depa – vzdor textu tabulí na jeho hlavní budově, které hlásají rozdílný, ale v obou případech už minulosti patřící status tohoto objektu, jde od 1.7.2004 (a snad ještě stále) už jen o provozní pracoviště PJ Liberec DKV Ústí nad Labem. Nicméně zůstaňme u vžitého pojmu „depo“ – nakonec jsou tu deponována mj. vozidla patřící místní Železniční společnosti Tanvald, o.p.s. a také historická vozidla ČD, o která zde pečují členové občanského sdružení Vědeckotechnická společnost při železniční stanici Tanvald.

U budovy depa stála připravena souprava nostalgického vlaku společnosti Railtrans ve složení T 426.003 (715.003-0) + 020.259-8 + M 240.0057 (820.057-8), do níž byl později zařazen ještě vůz 010.025-5. Opodál pak stála další vozidla: ozubnicová lokomotiva T 426.001 (715.001-4), „prasátka“ 701.460-8 a 701.611-6 a konečně motorový vůz 820.056-0, který sem byl predisponován z Lužné u Rakovníka zřejmě náhradou za historický vůz 820.021-4, jenž tragicky uhořel 10.12.2006. V areálu depa lze vidět také zajímavou balanční točnu, u ní „pomníkovou“ drezínu Vm 32003 a opodál třeba odstavený sněhový pluh.

Když jsem vše prohlédl a elektronicky zvěčnil, věnoval jsem se dění v samotné železniční stanici. K nejzajímavějším jevům patří bezesporu osobní vlaky jezdící mezi Libercem a Harrachovem. Jde o jednu z tratí, na nichž zvítězily České dráhy ve výběrovém řízení na osobní dopravu ve veřejném zájmu, které v tomto případě vypsal Liberecký kraj. Jsou zde nasazovány soupravy motorových vozů řady 843 a řídicích vozů řady 943, přičemž ovšem těch druhých je naprostý nedostatek. Takže u některých vlaků je děj složitější: Od Liberce přijede souprava 843 + 043, v Tanvaldu je přípojný vůz 043 odpojen a nahrazen cyklovozem řady 015, který se vydává na cestu do Harrachova coby sunutý, jak trať tohoto sklonu a uspořádání koncové úvraťové stanice vyžaduje. Při zpáteční cestě z Harrachova do Liberce je výměna přípojných vozů v Tanvaldu analogicky opačná.

Další místní kuriozitou jsou „přímé“ osobní vlaky mezi Drážďanami a Tanvaldem. Já jsem zprvu viděl jen příjezd jednoho z nich a poněkud mne překvapilo, že soupravu tvořil „orchestrion“ 810 s příslušným přípojným vozem. Až později onoho dne jsem v Liberci pochopil, že z Drážďan tam přijede jednotka řady 612 DB a cestující z ní jsou přemístěni do soupravy ČD právě popsané, nebo pro změnu tvořené vozy řad 843 a 043. Jinak zde bylo možno pozorovat také třeba příjezd rychlíku z Prahy-Vršovic a ovšem také posunování se soupravou nostalgického vlaku.

Ten se posléze naplnil mnohými zájemci o nevšední jízdu, mezi než jsem ovšem já nepatřil. Jinak bych totiž nemohl sledovat a zaznamenat jeho odjezd, což jsem učinil a posléze se vydal spojem řádným po jeho stopách. Zvláštní vlak poslušně čekal v Kořenově. Nakonec mu nic jiného nezbývalo, protože musel nechat projet vlak z protisměru a pak také ještě vlak, kterým jsem do Kořenova přijel já. Manipulace se třemi vlaky na kolejišti zvíci dvou kolejí a stejného počtu výhybek byla docela zajímavá. Mluvím ovšem o tom zbytku kolejiště, který byl opraven a je v provozu. Jinak je kořenovské nádraží rozsáhlé a zbytky původního kolejiště jsou vcelku neporušené – jen nejsou napojené na dnes funkční část.

Vlakem, jímž jsem do Kořenova dorazil, jsem dál nepokračoval, protože jsem měl v úmyslu podrobněji prozkoumat místní železniční pamětihodnosti – a také zaznamenat odjezd zvláštního vlaku. Nakonec jsem fotografoval nejen odjezd, ale také jeho opětovný příjezd, protože souprava zajela do Harrachova skutečně jen na otočku, aby se v Kořenově mohla minout s protijedoucím vlakem Liberec – Harrachov. Jeho dopravních služeb jsem využil i já a ocitl se tak posléze na konci dnes provozovaného úseku někdejší mezinárodní trati prusko – české.

V Harrachově jsem byl naposledy už před hezkou řádkou let, a tak jsem byl zvědavý, jak to tam vypadá. Měl jsem na poznávání dostatek času, neboť jsem se řízením osudu trefil právě do nejdelší, více než dvouhodinové provozní pauzy. Nakonec jsem drážní území neopustil a místo toho, abych se vydal do okolí, zvolil jsem výlet po kolejích až na státní hranici. Nebyl tak úplně sám, koho to napadlo, neboť při zpáteční cestě jsem potkal staršího pána putujícího s podobným cílem: podívat se na stav tratě za hranicí. Jinak ovšem vcelku schůdná trať slouží spíš sběračům borůvek, kteří jsou asi na drážním pozemku nepostižitelní – na rozdíl od okolního chráněného porostu.

Po návratu na zastávku jsem mohl zanedlouho sledovat příjezd druhého spoje dnešních nostalgických jízd. Tentokrát se ovšem vlak Railtransu nevydal obratem zpět směr Kořenov, nýbrž byl zasunut do vegetace na samý konec sjízdné tratě, aby tak uvolnil kolej u nástupiště pro vlak z/do Liberce. Cestující i členové posádky vlaku se rozptýlili do okolí, ruch na zastávce pominul a já jsem se jal přemýšlet, co dál. I pohroužil jsem se do studování jízdního řádu, lépe řečeno do prohlížení stránek vytištěných z IDOSu. Nakonec jsem zjistil, že mám dvě možnosti, z nichž jedna v sobě zahrnovala docela lákavou návštěvu Liberce, ale rozhodnutí o jejich volbě jsem nechal až na návrat do Tanvaldu. Nakonec to dopadlo tak, že jsem z vlaku do Liberce v Tanvaldu sice vystoupil a mnohé zajímavé zde vyfotil, ale týmž vlakem jsem pokračoval dále. Šlo totiž o onu variantu soupravy bez řídicího vozu a tudíž s dostatečně zdlouhavým posunováním při výměně přípojných vozů.

Liberec mi velkou radost nepřinesl, což mělo své příčiny objektivní i subjektivní. K těm subjektivním řadím především značnou už unavenost mé tělesné schrány a otupělost její náplně duševní, což bylo důsledkem všeho toho ruchu, který jsem za uplynulých dvanáct hodin prožil. Objektivní faktory byly pak dílem dány konstelací místní (ne moc k fotografům přívětivé uspořádání nádraží a relativně malý a výlukou ještě omezený provoz ), dílem jsem si je přinesl sebou (v podobě nedostatečné zásoby energie pro můj přístroj, který odmítl pracovat, když se konečně něco dálo). Nicméně jsem přece jen něco viděl a zaznamenal, ať už na peronech, v depu, na nákladišti či před nádražní budovou.

Pak už nadešel čas odjezdu mého spoje. Chtěl jsem napsat vlaku, jenže to byl ve skutečnosti autobus náhradní dopravy, který nás pro výlukové práce na turnovském zhlaví stanice přemístil do Jeřmanic, odkud jsem pokračovali už po kolejích do Turnova. A zde, v paprscích zapadajícího slunce zářila jedna z hradeckých Regionov, aby mne odvezla domů. Píši to takto vzletně proto, že jsem její pohodlí (a teď mne zabijte!) po mnohém dnešním vysedávání na tvrdých lavicích „orchestrionových“ skutečně uvítal. Ani mi nevadilo, že trať přes Jičín a Ostroměř nepatří zrovna k nejrychlejším a do města na soutoku Labe a Orlice jsme se doplížili (byť s mírným náskokem) až před 22. hodinou. Nakonec: musel jsem přece poskytnout dostatek času oněm příbuzenským návštěvníkům, aby se ještě před mým návratem k rodinnému krbu odebrali ke svým domovům, ne?

Závěrečná poznámka:

Jak jsem se zmínil v textu, určitý čas onoho výletu jsem věnoval také zubačce samotné, stavbám na ní a rovněž pokračování trati z Harrachova ke státní hranici. Když jsem tuto reportáž připravoval, tak jsem zjistil, že natěsnat vše do jednoho materiálu by bylo nejen nepřehledné, ale navíc by vzniklo veledílo rozměrů na jedno posezení nevstřebatelných. Takže pokračování reportáže bude právě o tom všem, co jsem dnes vynechal.

Prameny a odkazy:

1. Zubačka
2. Ozubnicová železnice Tanvald - Kořenov
3. Dopravní podnik města Liberce, a.s. - fotogalerie; tramvaje
4. Fotogalerie IDT - vozovna tramvají DP Liberec