Do Řecka letadlem, po Řecku vlakem

 

 

 

 

Považuji se sice za správného šotouše, co všude jezdí vlakem, ale dva dny v lehátkovém voze mě nijak nelákaly, proto jsem raději využil nabídky nízkonákladových leteckých společností, u nichž cena letenky navíc přijde téměř na polovinu jízdenky. K dobré dovolené je důležité vybrat si také správného spolucestujícího (nakonec mi musela stačit spolucestující) a abychom se vyhnuli zbytečnému dvojímu přejíždění Řecka, zakoupil jsem letenky Vídeň – Athény a Soluň – Praha v ceně necelých 2800 Kč za každého.

 

 

Cesta do Vídně je pro mě notoricky známá, pouze bylo třeba zvolit nejvhodnější (tj. nejlevnější) způsob dopravy na vídeňské letiště Schwechat. Možností je několik, autobusem z jižního nádraží, pro fajnšmekry je k dispozici CAT (City Airport Train) za 8 €, ale my jsme jeli obyčejným S-bahnem s dvoupásmovou jízdenkou za 3,40 €. Letěli jsme v noci a přistávání v rozzářených Athénách, kde světla byla všude až za obzor, bylo opravdovým zážitkem.

 

 

Jelikož ve tři ráno z athénského letiště metro ani vlak nejezdí, využili jsme nočního autobusu, který ostatně vyjde ze všech dopravních prostředků nejlevněji (3,20 € oproti 5 € za metro). Ač se jednalo o nízkopodlažní kloubový autobus, tak šílenou jízdu jsem ještě nezažil, myslím, že rychlost neklesala pod stovku. Dojeli jsme na náměstí Syntagma v centru s tím, že se chvíli budeme brouzdat ulicemi, než se v pět ráno otevře metro. Záhy po vystoupení se na nás okamžitě vrhnul jeden taxikář, který nejdřív nabízel ubytování, pak odvoz do našeho hotelu a následně odvoz kamkoliv si budeme přát. Chvíli trvalo, než se nám ho podařilo setřást. Po zprovoznění metra jsme si dali věci do skříňky na úschovu zavazadel a vyrazili na nádraží, to athénské se jmenuje Larissa. Chtěli jsme si dopředu zajistit jízdenky do Kalampaky, což je výchozí stanice pro skalní kláštery v Meteoře, a z Kalampaky do Soluně. Pokladen byla sice na nádraží spousta, ale každá na něco jiného, pro příměstské vlaky, pro vlaky, co jedou dnes, mezinárodní pokladna dokonce otvírala až v jednu odpoledne a jelikož jsme chtěli lístky několik dní dopředu, museli jsme na peron a do kanceláře na druhé straně budovy. Přitom jsem s hrůzou zjistil, že vlaky na Peloponés, kam jsme měli zamířeno především, jezdí úplně jinak, než je uvedeno v internetovém jízdním řádu. V současné době jezdí po nové dvoukolejné normálněrozchodné trati vlaky až do stanice Kiato (kousek za Korintem), a teprve pak následuje přestup do úzkokolejné soupravy. Hlavně že jsou všechny úzkokolejné vlaky uváděny jako přímé už z Pirea. Naštěstí byl k mání i aktuální jízdní řád ve formě jednoho listu okopírované A4.


Zde je třeba se více rozepsat o současném stavu úzkokolejných železnic na Peloponésu (viz přiložený plánek). Příměstské vlaky v okolí Athén (do Pirea, na letiště - aerodromio, do Kiata) provozuje společnost Proastiakos, v okolí Athén je zaintegrovaná, jinak využívá svůj vlastní tarif. Při cestě na Peloponés nejprve vyjedete z athénského Lariského nádraží přes stanici Iráklio do Neratiziotima, kde je úvrať a vlak se obrátí směrem k Peloponésu (neznalého turistu může tato skutečnost trochu vyděsit). Kromě krátkého úseku u Athén je celá trať do Kiata dvoukolejná a jezdí na ní jednotky Desiro a Stadler GTW 2/6 rychlostí až 120 km/h. Odbavení probíhá podobně jako v městské dopravě, pomocí označení jízdenky ve strojku na nástupišti. Průvodčí ve vlacích nejsou.

 

Na athénském nádraží Larissa už nenajdete ani stopy po úzkém rozchodu. Část bývalého úzkorozchodného nádraží je využívána jako autobusové stanoviště pro spoje do Albánie. V normálněrozchodné části nádraží jsou k dispozici pouhé čtyři koleje, ale další nástupiště se intenzivně přistavují. Úzkokolejná trať mezi Athénami a Kiatem není nijak snesena. Můžete ji pozorovat již kousek za Athénami, jak krouží kolem nově vybudované trati, ve stanici Kinetta se dokonce nachází trojkolejnicová splítka. Úzkokolejka vypadá velmi zachovale, ač jsem na ni nespatřil jediné vozidlo. Ve stanici Kiato se definitivně napojuje na normálněrozchodnou trať, je třeba si přesednout a dále se jede po jednokolejné úzkokolejce přes Patru, Pyrgos až do Kalamaty na jihu Peloponésu. Kratší trať z Korintu přes Tripoli do Zevgolatia s pokračováním do Kalamaty není v provozu, stejně tak nefunguje odbočka do Napflia. Podle aktuálního jízdního řádu mají jezdit vlaky i na odbočných větvích z Pyrgosu do Olympie a Katakola. Nádherná horská trať Diakopto – Kalavrita má být momentálně v rekonstrukci, tudíž se po ní nesvezete. Úzkokolejné tratě jsou ve velmi dobrém stavu, běžně se jezdí rychlostí 90 km/h a nejčastějšími vozidly jsou úzkorozchodné Stadlery GTW 2/6, dvouvozové jednotky MAN 6521-6530 a na vlacích ICity jezdí třívozové jednotky vybavené i první třídou a bufetovým oddílem. Jednou jsem zahlédl také třívozovou jednotku Ganz, které kdysi tvořily páteř zdejší dopravy, jak byla tažena motorovou lokomotivou A.9104 výrobce ALCo. Ač se jedná o zdejší nejstarší provozované úzkokolejné lokomotivy, viděl jsem je nejčastěji. Klasicky tažené soupravy s lokomotivou jsem vůbec nespatřil, zato ve stanicích postávala řada rozbitých osobních a nákladních vozů. Blízko Patry se nacházelo množství odstavených motorových lokomotiv Mitsubishi A 9401-9420.

 

 

Řecko jsme bohužel navštívili v době celonárodní katastrofy, všude zuřily požáry, průjezdná byla pouze trať z Kiata přes Patru do Pyrgosu, dále na jih ani po odbočných větvích se nejezdilo, proto jsme museli operativně měnit své plány, neboť původním záměrem bylo dojet až do Kalamaty.

Nyní se vrátím zpět do Athén. Notoricky známými památkami se zabývat nebudu, ale z těch méně známých stojí za zmínku nejvyšší pahorek Athén Lykavittós, na jehož vrchol se dostanete překonáním mnoha schodů a následně podzemní lanovkou, zpáteční lístek stojí 5,50 €. Z kopce je nádherný výhled na celé Athény až do Pirea a daleko na moře. Pokud vás alespoň trochu zajímá antika, neopomeňte navštívit Národní archeologické muzeum. Je tu takřka celé antické Řecko v kostce a mnohdy zde naleznete originály, kdežto přímo na místech archeologických nalezišť jsou pouze kopie. Athény mají rozsáhlou síť MHD, kde páteřní jsou tři linky metra, doplněné tramvajemi a množstvím autobusů a trolejbusů. Kromě přehledné orientace v metru a v tramvajovém systému jsme však do ostatních druhů dopravy nepronikli. Žádný centrální plánek k sehnání nebyl. Celodenní jízdenka stojí pouhá 3 €. Hned první den jsme se vydali do Pirea, jednoho z největších řeckých přístavů, abychom se pokochali jako typičtí suchozemci pohledem na velké zaoceánské lodě. Nechtěli jsme zvolit nejběžnější způsob dopravy do Pirea – metro a raději si vybrali nový druh dopravy v Athénách, tramvaj, která funguje teprve od roku 2004. Asi polovina tratě vedla v zástavbě a následuje jízda podél pobřeží, k našemu zklamání však konečná byla na konci města. Do centra jsme stejně museli dojet metrem. Metro patrně končí v budově bývalého úzkokolejného nádraží, jednalo se o dosti honosnou halu starého střihu. Pro zpáteční cestu jsme pro změnu zvolili vlak společnosti Proastiakos, která má vlastní nádraží kousek od metra, jen bylo celé obehnané staveništěm a vchod byl až z opačné strany. 

 

 

Během druhého dne našeho pobytu v Athénách už začal padat popílek z hořícího okolí, proto jsme byli rádi, že jsme nazítří měli naplánován výlet autobusem na mys Sunio. Zde se na skalním ostrohu tyčí Poseidonův chrám, který kdysi ukazoval námořníkům cestu. Během cesty zpět jsme se potom chtěli někde vykoupat. Každý průvodce sice píše, že v Athénách jsou autobusová nádraží dvě, ale existuje i třetí pro místní linky jezdící do oblasti Attiky (krajina kolem Athén). Po krátkém vyptávání jsme dokonce našli správný autobus a k naší radosti zastavoval přímo pod Poseidonovým chrámem. Při cestě zpět se zastavujeme ve Varkize, což je letovisko se spoustou pláží. Nacházíme místo pod stromem mezi množstvím nedopalků cigaret a chodíme se koupat do nádherné čisté vody. Vztah Řeků k čistotě je vůbec velmi laxní, Česko vám bude připadat jako čistá a uklizená země. Ve městech se válí hromady odpadků, černých skládek je všude nepočítaně a nedopalky od cigaret se s klidem odhazují naprosto všude. Při návratu z koupání ve Varkize jsme dle rady jednoho místního nastoupili do autobusu, který měl jet do Athén, k našemu překvapení nám však řidič odmítl prodat jízdenky. Jak nám vysvětlil onen pán, který nám autobus doporučil a který byl na první pohled revizor, jízdenky jsme si měli předem opatřit v taverně a označit ve vozidle. Užaslí jsme si sedli a čekali, co se bude dít. Poté, co jsme se přiblížili k Athénám, začal revizor kontrolovat jízdenky. Když došel ke mně, spustil jsem na něj, že jak mám vědět, že se lístky shání někde v kavárně, na zastávce žádné informace nejsou, automaty nikde a svůj monolog jsem zakončil větou „I want to buy a ticket!“ (Chci si koupit jízdenku!). Revizor jen pokrčil rameny a šel si po svých. Byl jsem dost namíchnutý ze zdejšího dopravního chaosu. Všude jinde si lze koupit lístky s doplatkem u řidiče, jen tady sháníte lístky po hospodách. Hned jak jsme vjeli do Athén a spatřil jsem první tramvajovou zastávku, přestoupili jsme. Nacházel se na ní automat na jízdenky, mapa se schématy linek a elektronický displej s časem odjezdu. Inu když se chce, tak to jde.

 

 

O hromadné dopravě v Řecku se dá říci, že tu jezdí moderní klimatizovaná pohodlná vozidla, nebo alespoň dobře udržované ojetiny, ale v typicky balkánských podmínkách. Nevíte, odkud spoj jede, kdy a jaká je cílová stanice. Někdy je zastávka tvořena jen plechovou boudou, v lepším případě je přítomen označník, údaje o linkách jsou již vzácností. Pokud se nejste schopni domluvit s místními, cestování se stává malým dobrodružstvím. Dobrá orientace je pouze na větších autobusových nádražích (pokud jich ovšem město nemá několik) a vlaková doprava je vcelku bezproblémová.

 

 

Čtvrtý den ráno opouštíme Athény a vyjíždíme do Korintu. Nové normálněrozchodné nádraží stojí mimo město, do centra jezdí autobusy, informace však o nich jako obvykle žádné. Když se postupně většina cestujících taxíky či vlastními vozidly vytratila, znejistěli jsme a zeptali se jednoho taxikáře, za kolik by nás svezl do starověkého Korintu, který leží asi 10 km od nového. Řekl si 10 €, což jsme akceptovali. Projeli jsme několika úzkými uličkami a ani ne za deset minut jsme zastavili nedaleko vstupu do areálu. Kromě antického Korintu jsme chtěli dojít až na Akrokorint, což je středověký hrad tyčící se vysoko na kopci, ale čím déle jsme se na něj dívali, tím více nás tato myšlenka opouštěla, až jsme se jí zbavili úplně. Na autobus do centra nového Korintu jsme se doptali v pokladně a dle instrukcí jsme skutečně došli k rozpadlé plechové boudě, což měla být autobusová zastávka. Doba příjezdu autobusu se blížila a stále se nic nedělo, když najednou před námi zastavilo taxi, že nás sveze. Nazval jsem ho luxusní maršutkou (jednalo se o novější typ mercedesu), neboť u každé takové plechové boudy zastavil a nabízel svezení. Tedy autobus evidentně jel, čehož taxikář obratně využíval a bral mu cestující. Chtěli jsme zavést k průplavu, ale bohužel ne každý, kdo se tváří, že umí anglicky, anglicky skutečně rozumí, tak nás vyklopil v centru města. Zaplatili jsme pouhých 6 € a uvědomili si, jak nás ráno taxikář pěkně natáhl, když si téměř za poloviční vzdálenost naúčtoval skoro dvakrát tolik. Nové korintské nádraží leží totiž zhruba uprostřed mezi antickým a novým Korintem, takže zajet nejprve z nádraží do nového Korintu, a pak teprve do antického, je docela zajížďka. Taxametry tu nefungují, ceny se domlouvají dopředu při nástupu do taxíku. Vyptáváním jsme zjistili, odkud jezdí autobusy na nádraží, a šli si prohlédnout nový Korint. Najednou spatřím množství odstavených nákladních vagónů – bylo to původní korintské úzkokolejné nádraží. Spolucestující i s batohem nechávám v kavárně a vyrážím fotit. Nádraží je plně obsazené, v kanceláři služba, na peróně zametá uklízečka, jenom ty vlaky tu jaksi chybí. Všude je spousta odstavených uzavřených a cisternových vagónů, traťových mechanismů, a dokonce rozbitá dieselová a parní lokomotiva. Prostory pro cestující však byly zamčené. Vše jsem si vyfotografoval a následovala jízda autobusem na normálněrozchodné nádraží. Nastupovalo se přímo na ulici, jak jinak, vždyť na místo u chodníku mají nárok parkující auta. Vlakem jsme s přestupem v Kiatu jeli až do Patry. Jelikož na jihu kolem Olympie a Kalamaty zuřily požáry, zůstali jsme v Patře nakonec tři noci. Naše „domátia“ (typ ubytování v soukromí) vyšla pouze na 20 €/osoba/noc. Pokojík byl velmi útulný a nechybělo sociální zařízení, klimatizace a televize.

 

 

Přemýšleli jsme, jak vyplnit volné dny. Jeden cíl byl jasný – Olympii jsme si nechali až na pozítří, kdy snad už budou požáry uhašeny. Abychom pořád nekoukali na antické rozvaliny, rozhodli jsme se navštívit ostrov Zakhyntos. Normálně stojí trajekt 30 €, ale pokud si koupíte autobusový lístek do Zakhyntosu přes Kyllini, kde autobus naloží na trajekt, stojí jízdenka jen 13,50 €. Alespoň jsem se poprvé svezl na moři, a to hned docela velkým trajektem, a Zakhyntos byl také velmi krásný. Teprve z nabídek zdejších cestovních kanceláří jsem zjistil, kolik se na něm nachází památek a zajímavých míst. Měli jsme čas dvě a půl hodiny, to nám však v tom horku bohatě stačilo, a dorážíme na autobusové nádraží, kde vládne neuvěřitelný mumraj. Ulice je úzká, mezi dvěma odstavenými autobusy už toho moc neprojede, takže osobní auta trpělivě vyčkávají, až busy vyjedou. Náš autobus úzkými přecpanými ulicemi ujel asi 500 metrů, abychom si vystoupili a nalodili na trajekt.

 

 

Příští den jsme se konečně vypravili do světoznámé Olympie. Dle sdělení na autobusovém nádraží se stejně musí přestoupit v Pyrgosu, kam jezdí i vlak, takže vybraný dopravní prostředek byl jasný. Lokálka z Pyrgosu do Olympie však v provozu nebyla, naštěstí busy jezdily každou hodinu. Projížděli jsme spálenou krajinou, ale vypadala trochu zvláštně. Oheň šel tak rychle, že shořela tráva, stromy však zůstaly. Domy jsme neviděli vyhořené žádné. Autobus zastavil kousek od vlakového nádraží, které bylo plně obsazeno. Dokonce i pokladna byla v provozu, byť žádný vlak nejezdil. Oheň zde dosáhl až ke „šturcům“ a všude byla spálená tráva, nebylo však nic cítit, vše již bylo uhašeno. Areál starověké Olympie je velmi rozsáhlý, stále se bylo na co dívat. Slavnou olympijskou branou jsme došli na stadion a naskytl se nám trochu děsivý pohled, oheň dosáhl až téměř k němu. O době odjezdu jsme jako obvykle nic netušili, asi musel být každou hodinu stejně jako odjezd z Pyrgosu. Když se začali kupit lidé, zeptal jsem se jedné slečny, za jak dlouho to jede. Evidentně v hodinách angličtiny nedávala pozor, vypadlo z ní jen „in 5 seconds“. Vůbec znalost angličtiny je u mládeže velmi špatná, až to zarazí. Jinak jsme se nějak vždy domluvili. V Pyrgosu nám zbývala do odjezdu vlaku necelá hodina a zrovna se bylo na co dívat, kolem nás projely dva šestinápravové diesely ALCo A.9103 a 9108, které táhly všehovšudy dva služební vozy. Večer při nákupu jízdenky na ICity na příští den jsme si ještě užili, platební karta vyvolala zděšení, spustil se typický balkánský křik a kolem strojku na platbu kartou se shromáždily všechny pokladní. Celá akce nakonec dopadla dobře a my ušetřili hotovost, která se povážlivě tenčila.

 

 

Další den proběhl ve znamení celodenní cesty do Kalampaky. Ranním úzkorozchodným ICity se dostáváme do Kiata a dále po normálním rozchodu do Athén (jsou nám vydány dvě jízdenky – zvlášť za úsek Řeckých drah a zvlášť z Kiata do Athén za úsek společnosti Proastiakos). V Athénách následuje přestup do normálněrozchodného ICity, které je tvořeno čtyřdílnou dieselovou jednotkou, podobnou té úzkokolejné. Jednotky jedou vlastně dvě – jedna do Volosu, druhá do Kalampaky. Trať je za Athénami již elektrifikovaná a dvoukolejná, byť bez elektrického provozu, brzy se však změní v jednokolejnou neelektrifikovanou trať vedoucí divukrásnou přírodou. Cestou míjíme řadu odstavených a rozbitých jednotek Ganz, nezaměnitelných dle jejich kulatých oken strojovny. Večer uleháváme znaveni celodenním cestováním v hotelu Odysseon nacházejícím se na okraji Kalampaky, blíže ke skalním klášterům.

Zdejší kláštery mají zavírací dobu velice dobře vymyšlenou, každý má zavřeno jiný den v týdnu, takže ať přijedete kdykoliv, vždy najdete nějaký otevřený. Je jich tu celkem šest, Megalo Meteoro a Varlaam jsou nejznámější, leží blízko sebe a rozhodně stojí za návštěvu. Naopak kláštery Agia Triada a Agios Stefanos leží poněkud stranou a nejsou příliš zajímavé. Dovnitř vás pustí jen v kalhotách, resp. v sukních, ale i na to je pamatováno – v každém klášteře vám je půjčí. Vstupné je přitom víc než lidové, do každého kláštera 2 €. 

 

Neznalí pravého stavu věcí, ráno jsme se vydali pěšky, nikdo nás ani neodrazoval. U prvního kláštera, který byl zavřený, nám bylo jasné, že k dalším to pěšky prostě nezvládneme. Dobrým nápadem je ve městě se informovat o autobusových spojeních, což jsme zcela zanedbali. Nakonec jsme docela úspěšně stopovali, i tak jsme se ve strašném horku pěkně prošli a jedinou výhodou bylo, že zdejší asfalt na rozdíl od toho našeho neteče. Již u prvního kláštera má spolucestující zamávala na zájezdový autokar, který s klidem zastavil uprostřed zatáčky a naložil nás. Cesta do Varlaamu a Megalo Meteoro tak byla zajištěná. Postupně jsme se svezli s jedním němcem, rumuny a obětavou maďarskou rodinou, která kvůli nám neváhala přerovnat své věci na zadních sedadlech i s dítětem. Zcela vyčerpáni jsme se doplazili do hotelu. Má spolucestující si sáhla na úplné dno, v jednom klášteře vypadala tak špatně, že jí pokladní nabídla vodu, sama jí uvázala sukni a pustila zadarmo. Ale zážitky z Meteory jsou opravdu neopakovatelné.

 

 

Ráno následovala cesta přímým rychlíkem do Soluně, trochu nás jen otrávilo to, že nám v Athénách špatně vydali jízdenku, protože pokladní trvala na svém, že musíme přestupovat, byť byl vlak veden jako přímý, a vydala nám příplatek na ICity. Ještě že byl rychlík bezmístenkový, klidně jsme dojeli a díky nevyužitému příplatku jsme Řeckým drahám věnovali každý přes 7 €. Soluň je druhé největší řecké město s největším nádražím v zemi, okolí je již elektrifikované, jezdí zde elektrické lokomotivy řady 120 a v depu jsem zahlédl něco, co vypadalo jako pětivozová elektrická Desira. Bližší informace o nich nemám a bohužel se mi je nepodařilo vyfotografovat. V Soluni jezdí pouze autobusy, což je na milionové město docela málo, ale intenzivně tu staví metro. Autobusů jezdí hodně a v častých intervalech, orientace je celkem bezproblémová, bohužel jen u naší linky č. 78, která vede na letiště, nebyl uveden na zastávce jízdní řád. Bylo nám však řečeno, že se jezdí každou půlhodinu. Mou chybou bylo, že jsem dal na radu mé spolucestující (inu ženy a doprava). Nechala se zblbnout recepčním v našem hotelu, který trval na svém, že náš bus zastavuje i naproti hotelu. Nevěřil jsem tomu, protože tam vůbec uvedený nebyl. Ale nechal jsem se přesvědčit s tím, že nám určitě zastaví na znamení. Mávali jsme sice jak zběsilí, ale řidič jen omluvně mávl rukou. Zašli jsme o zastávku dál, kde jsem správně tušil, že autobus stavět bude, a jeli dalším spojem, již se skupinkou Čechů letících i naším letadlem. Let byl díky bouřce trochu divočejší, ale na Ruzyni jsme dosedli včas a jako bonbónek na dortu jsme pro cestu do Olomouce použili Pendolino.

 

 

Náš výlet do Řecka byl nádherný, byť fyzicky namáhavý a vyčerpávající, jarní a podzimní měsíce jsou přeci jen lepší. Památky mívají sezónu do konce října. Více o problematice se můžete také dočíst v časopise Dráha č. 2, 3 a 4/1999. Pokud by někdo potřeboval bližší informace nebo zaslat aktuální jízdní řád úzkokolejek na Peloponésu, nechť mi klidně napíše na mou adresu Etienne.Dubarry@centrum.cz