220 minut v Žitavě
27.9.2007 13:35 PhDr. Zbyněk Zlinský
Náš přítel Václav Vyskočil tady před časem prezentoval reportáž z jízdy po žitavské úzkorozchodce a když už jsem s ním minulé soboty cestoval na oslavy do Liberce, tak mne napadlo, že oné cesty na sever využiji, odskočím si za hranice a jeho dílko doplním nějakým materiálem z výchozí stanice této nesporně zajímavé dráhy. Nakonec i do Žitavy se toho dne cestovalo vlakem bezúplatně. No, nekupte to...
No, ono to s tím bezúplatným cestováním vlakem neplatilo zas tak úplně, protože Desira LausitzBahn mezi Libercem a Žitavou jezdí podle tarifu Connex, takže jsem si raději počkal na spoj Českých drah. Ale ani v tomto případě jsem nebyl ochuzen o možnost cestovat pokrokovým vozidlem západní provenience. Byla jím dvoudílná jednotka řady 612 DB, která jela jako osobní vlak Tanvald – Liberec – Žitava – Drážďany. Tedy aspoň podle jízdního řádu. Ve skutečnosti totiž jednotky DB do Tanvaldu zřejmě nezajíždějí a cestující jsou nuceni v Liberci přestupovat. V tomto případě to však bylo jedno, protože mezi Libercem a Jabloncem nad Nisou byla výluka. To mj. znamenalo i značně opožděný odjezd našeho vlaku, čehož jsem vtipně využil k prohlídce a vyfotografování jeho zatím téměř prázdného interiéru. Dobře jsem učinil, neboť jednotka se po příjezdu autobusů NAD z Jablonce značně zaplnila cestujícími, kteří komunikovali ponejvíce německy a mnozí k tomu navíc i opilecky.
Cesta byla pohodlná, hlášení se ozývalo v češtině a němčině a já jsme se věnoval pozorování kraje, do něhož tak často nezavítám. Zvláštní pozornost jsem věnoval onomu problémovému úseku tratě na polském území, přes který se naše souprava doslova plížila. A přemýšlel jsem, kolik radosti místním obyvatelům přinese jeho rekonstrukce, která podle zpráv z médií už konečně proběhne, spolufinancována drahami německými a českými. Bezprostřední okolí trati je totiž nejen silně zarostlé (že si vlak doslova proráží cestu větvemi), ale také u řady domků vyzdobené různými skalkami, záhony a grilovacími zákoutími na koncích zahrad. A to vše vezme pochopitelně za své a domorodci budou zřejmě se značnou nevolí zírat na traťové i jiné mechanismy obnovující vládu železnice nad místní krajinou. Je to pro ně asi stejně zvláštní pocit koukat se na vlaky, které projíždějí kolem, aniž by jim byly jakkoliv k užitku.
Nakonec se ozvalo hlášení příjezdu do Žitavy doplněné informací, že máme zůstat sedět na místech, dokud neproběhne pasová kontrola, během níž zůstanou dveře soupravy uzavřeny. Česko-německá policejní dvojice byla naštěstí velice rychlá a její kontrola opravdu jen zběžná. Možná také proto, že tito pohraniční policisté už asi stříhají metr do „Shengenu“ a shánějí si nové uplatnění. Nakonec se dveře odblokovaly a já jsem mohl vystoupit na perón, na němž jsem stál naposledy 3.7.2004 při okružní jízdě Hradec Králové – Praha – Děčín – Drážďany – Žitava – Liberec – Hradec Králové. Tehdy jsme testovali jízdenku SoNe+, které jsme si pak pro cestování do německého příhraničí moc neužili. Ke své škodě, protože letos výrazně podražila.
Na žitavském nádraží se můžete setkat s vlaky pěti železničních dopravců: DB Regio AG, ČD, a.s., Connex Sachsen GmbH/LausitzBahn (Lužická dráha - LB), což je člen skupiny Veolia Verkehr GmbH, Sächsisch-Böhmische Eisenbahngesellschaft mbH (Sasko-česká železniční společnost - SBE) resp. Hochwaldbahn e.V. (HWB), coby součástí skupiny HWB Verkehrsgesellschaft mbH a konečně Sächsisch-Oberlausitzer-Eisenbahngesellschaft (SOEG), která provozuje právě Zittauer Schmalspurbahn (Žitavskou úzkorozchodnou dráhu). Trasy těchto společností v okolí Žitavy jsou přehledně znázorněny na této mapce:
A já jsem ony rozmanité vlaky (včetně "prezentační" jednotky VT 610 Connex/LausitzBahn, kterou jsem už fotil i ve svém sídelním městě) měl možnost spatřit hned po vystoupení, tedy aspoň ony normálněrozchodné. Ke kolejím úzkým je to přece jen pár kroků. A během nich jsem si povšiml něčeho, čemu jsem při svých předchozích návštěvách nevěnoval pozornost. (Tu mám nyní zbystřenou nepochybně svým hojným pobýváním na stránkách Vlaky.net.) U prvního nástupiště vedle staniční budovy se částečně ve vegetaci skrývá něco, co jsem kdysi považoval za nějakou prohlídkovou jámu. Nakonec jsem kolem vždy spěchal za mašinkami a nijak jsem si to udělátko neprohlížel. Jde totiž o raritní zařízení na principu točny, které supluje výhybku, za níž chybí prostor pro výtažnou kolej. Ze snímků to moc patrné není, ale jáma je vyzděna tak, že umožňuje pootočení mostu právě jen pro potřebný úhel, který svírají koleje v servisním kolejišti stanice. Hledal jsem a dotazoval se, zda toto zařízení má nějaký speciální název, a když jsem se nic nedověděl, tak jsem začal vymýšlet svůj – co třeba „překyvna“ či „přehybna“ (podle vzoru přesuvna)?
Jinak ovšem je toho po stránce techniky a služeb na místním nádraží k vidění více. Coby v rodné zemi perzekvovaného kuřáka mne zaujaly pochopitelně kuřácké azyly, které DB zbudovala pro pohodlí svých zákazníků jak před vchodem do staniční budovy, tak také (světe div se!) na nástupištích. Těm, kteří nebrali varování ministrů zdravotnictví či jinak nejsou ve formě, pak slouží třeba plošiny pro vozíčkáře na každém nástupišti, či pásový dopravník na zavazadla na schodištích podchodů. Poněkud zvláštní jsou i stojany na kola nejen před budovou, ale také přímo na nástupišti. O pronikání českého živlu do tohoto kraje svědčí poměrně hojné české texty na informačních tabulkách různého druhu.
Nebudu tady lhát, že to vše jsem si prohlížel hned po vystoupení z vlaku – jen jsem tu pro přehlednost shromáždil na jednom místě něco poznatků, jichž jsem nabyl ve chvílích, kdy žádné mašinky nejezdily. Ve skutečnosti jsem po pořízení pár obrázků vozidel ve stanici mazal k nádražíčku „úzké“, abych se podíval, kdy co přijíždí a odjíždí. A pak jsem se věnoval zkoumání staničky, odstavného kolejiště a posléze i depa SOEG. Ono kolejiště je nyní v rekonstrukci, která nepochybně souvisí s novou halou, jež v něm od mé poslední návštěvy vyrostla. A od té doby se přestěhovala také některá postávající vozidla, což bylo ku prospěchu zejména podvalovým vozům. Ty opustily kopřivy v odstavném kolejišti a nyní jsou vystaveny i s naloženými normálněrozchodnými vozy na kolejích nádražíčka. Tam se ostatně přestěhovala i místní MUVka, původu pochopitelně československého.
Pokud jde o spoje SOEG, neměl jsem se věru nudit. Všechny tři dnešní soupravy byly na trati a jejich postupný příjezd a opětovný odjezd jsem mohl očekávat v brzké době. Zatím jsem šel prozkoumat odstavné kolejiště, depo normálněrozchodné i úzkorozchodné a vozidla „kopřivová“. Příjezd prvního vlak mne pak nesmírně potěšil protože v jeho čele se skvěl nově zrekonstruovaný motorový vůz VT 137.322 (Wagonwerk Buchs Bautzen 1938), o němž si můžete, pokud vládnete alespoň trochu jazykem německým, něco přečíst na jeho stránce. No a po něm se na kolejích nádražíčka i depa vystřídaly i dvě mašinky parní, které jsem na rozdíl od motoráku sice už znal, ale velice rád jsem sledoval jejich aktivity při příjezdu, posunu a zajíždění do depa i odjezdu s dalším vlakem.
Ono sledování ovšem nebylo bez problémů, neboť samotné depo je ověšeno cedulkami zakazujícími vstup. Pochopitelně v němčině. Vzhledem k tomu, že v depu se vyskytovala vždy jen osádka příslušného odpočívajícího vlaku, dospěl jsem k jednoduchému systému, který byl ovšem poněkud náročný psychicky i fyzicky: stroj zajel do depa, já se vydal za ním a fotil, byl jsme vyhozen – a vrátil jsem se zase s dalším strojem. Proces se opakoval celkem třikrát. Ono dění ovšem nebylo nějak nudné, jak by se zdálo. Bylo zajímavé sledovat odlišné metody posádek při zajišťování zastavení provozu silničních vozidel a chodců na přejezdech před nádražní budovou i při posunu. A jeden vlak byl vůbec zvláštní – při příjezdu se zdáli ohlašoval nikoliv píšťalou či zvoncem (podle nichž se zdejší dráha jmenuje Bimmelbahn - Zvonečková) své mašinky, ale břesknou dechovkou a zpěvem. V soupravě byl totiž zařazen nízkostěnný vůz, na němž byla usazena kapela se zpěváky a příslušnou elektronikou a hrála nejen cestujícím, ale dokonce ještě i cestou na odstavné kolejiště.
Během své čtvrté výpravy za mašinkou do depa jsem kupodivu vyhozen nebyl. nikdo si mne totiž nevšiml. I využil jsem toho, prošel depem na druhou stranu a vydal se prozkoumat drážďanské zhlaví stanice, na němž jsou dvě zajímavá stavědla. A u jednoho z nich jsem se dočkal i onoho konečného vyhazovu: hradlař na mne začal pokřikovat z okénka, cože se motám v kolejišti. Takže jsem mu vyhověl a pro jistotu sestoupil z náspu na souběžnou ulici. Ta se pochopitelně jmenuje Eisenbahn Straße (Železniční ulice) a hned pod depem je na ní „Gasthaus zur Lokomotive“ (Hostinec u lokomotivy), na jehož jídelním lístku jsou takové speciality jako „Topič“, „Nástupiště“, „Záchranná brzda“ či „Vlakové neštěstí“.
Už se pomalu blížila doba odjezdu spoje vhodného k tomu, abych se dostal domů ještě v přijatelnou hodinu. Takže jsem se pomalu rozloučil s kolejemi úzkými a vydal se opět k těm normálním. A onu chvíli ještě mi podle jízdního řádu zbývající jsem strávil pozorováním dějů na nádraží. A viděl jsem třeba toto: Přijelo Desiro jako končící zde vlak z Drážďan a spolu s cestujícími z něj vystoupil strojvedoucí podoben kapitánu letadla, tedy v perfektní uniformě s bílou košilí a leteckým kufříkem. Na opačné stanoviště nastoupil muž sice také v bílé košili, ale jen ve vestě a ten s jednotkou odjel na odstavnou kolej, kde ji napojil na zdroj elektřiny a jal se kontrolovat provozní náplně. Dodám, že posléze za sprostého nadávání, ale to souviselo zřejmě s jejich stavem, nebo s tím, že si tu bílou košili ušpinil, nikoliv s jeho pracovním údělem.
Pak se ovšem už ozvalo hlášení staničního rozhlasu, které mne iniciovalo k neprodlenému překročení fiktivní státní hranice a vstupu na „českou“ část prvního nástupiště, kam mi byl jako jedinému nastupujícímu posléze přistaven „orchestrion“ v roli spoje peážního spoje Českých drah z Varnsdorfu do Liberce. Cestou zpět jsem pak uvažoval, co všechno se dá stihnout za oněch 220 minut, které jsem v Žitavě pobyl. A stihl bych to jistě i víc, třeba zdokumentovat zajímavý místní viadukt nebo stav zdevastované polské části trati. Ale to bych nesměl být trubka a sednout si do motoráku - kdybych zvolil vůz přípojný, mohla být nějaké fotka cestou. Inu, nikdo není dokonalý...
Prameny a odkazy:
a) k trati a vozidlům SOEG
- Die Zittauer Schmalspurbahnen
- Zittauer Schmalspurbahn - Mit Dampf ins Gebirge
- Die sächsischen Schmalspurbahnen
- DRG 137 322 bis 325 – Wikipedia
- Zittauer Dieseltriebwagen, Zittauer Schmalspurtriebwagen, VT 137 322
b) k ostatním dopravcům v regionu
- DB Bahn regional-Sachsen
- VeoliaTransport - Connex Sachsen/LausitzBahn
- Hochwaldbahn - Ihr flexibler Dienstleister im Eisenbahnsektor
- Mandaubahn
c) k cestování do Žitavy a okolí
- České dráhy, a.s. - cestování v příhraničí: Německo
- České dráhy, a.s. - akviziční sleva LIBNET+
- Účelové sdružení Dopravní svaz Horní Lužice – Dolní Slezsko (ZVON)
Ilustrační foto v úvodu: 99.758 najíždí na soupravu Os 208 Zittau - Kurort Oybin © PhDr. Zbyněk Zlinský
Galéria
Súvisiace odkazy
- Historik Mobil 6. - 8. 8. 2021 na Žitavské úzkokolejce, 27.8.2021 8:00
- Taková (ne)normální služební cesta přes tři země, 6.2.2014 8:00
- Výprava nejen za rozchodem 750 mm, 14.2.2012 8:00
- Žitavské zastavení, 2.11.2010 8:00
- Peáží přes dvě země naposled s ČD, 26.10.2010 8:00
- Reportáž ze šuplíku: Malý okruh Saskem v létě 2004, 15.8.2009 8:00
- Sláva pod Ještědem, 23.9.2007 19:50
- Zittauer Schmalspurbahnen, 26.8.2007 9:39