Do Turecka přes Řecko

 

 Využil jsem však až hříšně nízkých letenek společnosti SkyEurope z Vídně do řecké Soluně, kdy zpáteční letenka vyšla i s poplatky na 1641 Kč, a odtud měla cesta pokračovat vlakem do Istanbulu.

Hned při koupi jízdenek do Vídně mě potěšila pokladní, která mi doporučila, abych si z Olomouce do Břeclavi koupil mezinárodní jízdenku, která je jen o tři koruny dražší než vnitrostátní, ale není třeba si kupovat příplatek na vlak IC. Jediné rozumné ranní spojení se totiž jevilo IC Moravia z Přerova do Břeclavi. Vyrazili jsme brzy ráno ve dvou, já a má již tradiční spolucestující, a jízda do Vídně už pro nás byla notoricky známá. Jen mě mile překvapilo, že jsme se na letiště svezli novými elektrickými jednotkami Talent. V Soluni jsem v mezinárodní pokladně koupil všechny potřebné jízdenky, na denní ICity do Istanbulu a zpátky na noční lůžkový rychlík. Ceny jsou téměř stejné, ale chtěl jsem si trať projet za denního světla. Následně jsme se ubytovali v hotelu Rex kousek od nádraží, abychom nabrali sil na cestu, o které jsme ještě netušili, že nebude tak jednoduchá, jak se původně zdálo.

 

 

V nějakém cestopise jsem četl, že se u denního ICity Thessaloniki – Istanbul musí na hranicích přesedat. Když jsem spatřil typickou řeckou čtyřvozovou jednotku pro vlaky ICity, bylo mi jasné, že do Istanbulu určitě nedojede. Bylo však ještě hůř. Brzy po odjezdu ze Soluně jsme míjeli téměř nekončící řady rozbitých osobních i nákladních vagónů, nechyběly ani staré motorové vozy. V dálce se tyčily vysoké hory a postupně jsme vjeli do překrásného údolí s četnými tunely a galeriemi. Ale v tom nejlepším přestat, jak se říká. Po čtyřech hodinách jízdy přišel průvodčí s tím, že je výluka a dál se jede autobusem. Nevěřili jsme vlastním uším, že bus nás sveze až do pohraničního Pythionu, tedy nějakých 180 km. V největším městě regionu, Alexandroupoli, jsme byli z našeho komfortního autobusu vyhozeni a nastoupili do obstarožního mercedesu, který dle nápisů si svá nejlepší léta evidentně odsloužil u našich západních sousedů. Následovala úmorná cesta po místních komunikacích, neboť jsme zajížděli snad ke každému nádraží. Krajina se stala pustá a trochu fádní, všude plno ovcí, které řidič ze silnice odháněl hlasitým troubením. Zároveň bylo vidět, jak se trať pilně rekonstruuje. Již byl položen nový svršek a staré kolejnice se povalovaly podél trati. Jak znám Řeky, budou se tam povalovat ještě hodně dlouho. Když už jsme si mysleli, že nás z kodrcavé jízdy klepne, zastavili jsme v Pythionu. Ani jsme si nevyndali batohy ze zavazadlového prostoru a už nás zdravili dva řečtí pohraničníci. Vzali nám pasy a zmizeli s nimi v budově celnice. Celkem nás mohlo být asi šest cestujících. Zpoždění vzniklé výlukou vůbec nevadilo, normálně je tu pobyt hodinu a tři čtvrtě. Stanice byla opravdu půvabná. Překvapující byla již přistavená turecká souprava – šestinápravový turecký diesel a jeden turecký původně lehátkový vůz, notně omšelý a s tureckým záchodem. Lelkovali jsme po stanici a navštívili nádražní hospodu jako ze starých časů, s kamny na uhlí a hostinský vařil čaj v konvici na plynovém sporáku. Ceny měl nízké i na řecké poměry. Znudění jsme se naskládali do nepohodlného tureckého vozu a těsně před odjezdem nám přišli pohraničníci vrátit pasy, jeden z nich vzápětí odjel taxíkem. Vlak se konečně (ale načas) rozjel a kousek za stanicí jsme míjeli hromady ostnatých drátů a vojáky se samopaly. To byla řecká posádka. Následoval ocelový pohraniční most, kde byla půlka sloupů natřena řeckou vlajkou a druhá půlka tureckou vlajkou. Pak opět vojáci se samopaly, hromady ostnatých drátů a už jsme v Turecku. Ještě hodnou chvíli trvalo, než vlak zastavil v pohraničním Uzunköprü. Tam nás čekalo zcela jiné přivítání, vlak obklopili vojáci a do vozu se nahrnulo daleko víc kontrolujících než kontrolovaných. Vzali nám pasy a zmizeli s nimi v dřevěné budově celnice. Kouzelný byl zejména duty-free shop nacházející se vedle ní. Zarazil nás zejména značný počet jakýchsi „tajných“, oblečených v civilu, kteří po procházce vlakem mizeli v budově celnice. Přišel i celník, aby se podíval na zavazadla, ale jak viděl naše dva batohy, ani se nenamáhal a odešel. Zato ze sousedního kupé se ozýval zvýšený hlas. Když už jsme byli nejspíš dostatečně zkontrolovaní, vystrčili náš vagon ze stanice a připosunovali k němu další čtyři vozy, tři lehátkové a jeden generátorový. Tedy měl pořádný komín, tudíž předpokládám, že byl generátorový. Vrátili nám řádně orazítkované pasy a já se osmělil vylézt ven s foťákem. Vojáci na mě sice koukali, ale nic neřekli. Souprava stejně stála v oblouku a nedala se vyfotit, tak alespoň záběry stanice. Nikde tu nebyly odjezdy vlaků, ale u pokladny stála pěkná fronta a souprava se docela zaplnila. Čekárna vypadala značně nevábně, ale hlavně že v ní visel portrét Mustafa Kemaly Atatürka, neboli „Otce Turků“. V Turecku se setkáte především se dvěma věcmi – všude visí turecké vlajky a Atatürkovy portréty či rovnou sochy. Atatürk byl zakladatelem moderního Turecka a je v nesmírné vážnosti, dá se dokonce hovořit o jakémsi kultu. Ale vraťme se k našemu vlaku, již za šera se rozjíždí a brzy nás navštíví jeden přátelský Turek, který nabízí čaj či kávu. V sousedním kupé má vařič. Poté, co se připojíme k hlavnímu tahu vedoucímu z Bulharska, který je elektrifikovaný, měníme lokomotivu a připojujeme tři vozy z pohraničního Kapikule. Do nádherně osvětleného Istanbulu přijíždíme před desátou večerní a jsme rádi, že rezervovaný hostel je nedaleko. Vypadá sice hezky, ale ubytují nás v jakémsi přístavku, kde je pěkná zima. Radiátor sice topí, ale jsme rádi, že jsou tu tři postele, a tudíž z jedné můžeme vzít deku.

 

 

Ráno si jdeme prohlédnout istanbulské nádraží Sirkeci, na které jsme přijeli, a tudíž leží v evropské části města. Najdete zde muzeum a nezbytný Atatürkův pomník, nádraží je čisté a opatřené popisy v angličtině. Provoz je zde docela slabý, jezdí tu zejména příměstské jednotky do asi 25 km vzdáleného města Halkali, a to každých 20 minut. Najdete zde dva typy elektrických jednotek a obě jsou značně ojeté, francouzské výroby, s výrobními štítky z 50. a 60. let. Interiér tvoří plastové sedačky. Několik málo vlaků jezdí dále, do Edirne či do pohraničního Kapikule na bulharských hranicích, s vozy do Uzunköprü na řeckých hranicích. Bulharskou hranici již přejíždí jen jediný vlak, Bosphor expres, jehož složení je velmi pestré. Zastihl jsem ho v pětivozové sestavě, souprava zahrnovala silně omšelé bulharské lůžko ze Sofie, turecké lůžko z Bělehradu, maďarské lehátko z Budapešti, rumunské lůžko z Bukurešti (zdaleka nejlepší vůz v soupravě) a turecké lehátko taktéž z Bukurešti. Zahlédl jsem dva typy elektrických lokomotiv, jednak na naše poměry docela exoticky vypadající řadu E43 nejspíše domácí výroby a řadu E52 s výrobními štítky chorvatské firmy Končar z konce 90. let, evidentně se však jednalo o rekonstrukci starších jugoslávských strojů.

 

 

Na asijském nádraží Haydarpaşa je provoz mnohem pestřejší. Identické příměstské jednotky jako v evropské části jezdí až do 45 kilometrů vzdáleného Gebze, také každých 20 minut. Svezl jsem se až na konečnou a zážitek to byl značný – téměř na každé zastávce nastupoval nějaký obchodník a snažil se prodat něco ze svého sortimentu – rádia, ruční šicí stroje, nože, ale největší úspěch měla bělící zubní pasta. Pro zpáteční cestu jsem si vybral jízdu expresem, který je sice několikanásobně dražší, ale kdy se zase podívám do Turecka. Pokladnímu bylo divné, že chci jízdenku zrovna na konkrétní expres, a mně brzy došlo proč. Kromě těch se jménem, které najdete také v internetovém jízdním řádu, jezdí z Ankary i řada jiných expresů. Ten můj měl 45 minut zpoždění, za tu dobu mi příměstská jednotka odjela dvakrát a projel i jeden „nepojmenovaný“ expres. Již za tmy jsem se konečně dočkal, jízdenka měla i místenku, ale málokdo v soupravě místenku měl, ze svého sedadla jsem musel kohosi vyhodit. Vůz byl velmi komfortní, ve velkoprostorovém uspořádání se sedadly ve směru jízdy, ale WC jak jinak než turecké. Na nádraží jsem se pokoušel koupit jízdní řád, ale pokladní vůbec nechápala, proč něco takového chci, vždyť ona mi přece řekne, kdy to jede.

 

 

Istanbulský systém městské hromadné dopravy je velmi pestrý. Kromě již zmíněných dvou příměstských linek tu funguje několik nově vybudovaných linek tramvajových. Stěžejní trasa vede evropskou částí přes Galatský most až k Bosporu, ke konečné Kabataş. Převážně na ní jezdí moderní tramvaje Bombardier z roku 2003, ve dvojicích a věčně nacpané. Nedávno postavené tratě se nezdají být v příliš dobrém stavu, původně zámková dlažba je na mnoha místech zalita asfaltem. V Istanbulu se také nachází dvě historické tramvajové linky. Jedna vede z náměstí Tünel na náměstí Taksim po rušné hlavní třídě. Jezdí zde nádherně udržované původní istanbulské tramvaje, resp. pouze jedna. Jelikož je tramvajová linka na kopci docela vysoko nad mořem, s pobřežím je na obou koncích spojena podzemní lanovkou. První, vedoucí na náměstí Tünel, je známá jako nejstarší na světě a někdy je mylně považována za metro. Zrovna ale byla mimo provoz. Druhá, která spojuje Taksim na horním konci a Kabataş na konci spodním, je zcela nová. U Kabataş je také konečná tramvaje jedoucí přes celou evropskou část. Druhá historická tramvajová linka je v asijské části, nedaleko nádraží Haydarpaşa. Tramvaje zde jezdí dokola po asi 2,5 km dlouhém okruhu a vozový park tvoří východoněmecké vozy Düwag, ovšem velmi dobře udržované. V Istanbulu se též nachází trať lehkého metra, kde jezdí v podzemí vozidla tramvajového typu, a také klasické metro. Samozřejmostí je množství nejrůznějších autobusů, nejčastěji Mercedesů Citaro, ale také Ikarusů a spousta jiných značek. Sběrných taxíků dolmuş je všude nepočítaně. A nezbytný kolorit dotváří trajekty, které vás nejrychleji dopraví mezi evropskou a asijskou částí. Plují zde běžně v dvacetiminutovém intervalu.

 

 

U městské hromadné dopravy je třeba se zmínit o na naše poměry zvláštním způsobu odbavování. Probíhá pomocí elektronického čipu (tzv. Akbil), který si koupíte za vratnou zálohu 6 tureckých lir (1 lira je asi 15 až 17 korun). Uložit lze libovolnou částku. Všechny stanice metra, zastávky tramvají (kromě historických linek), příměstských vlaků a také přístaviště trajektů jsou vybaveny turnikety, které vás pustí jen poté, co přiložíte Akbil a srazí se z něj příslušná částka. Autobusy a historické tramvaje jsou pak vybaveny elektronickým zařízením přímo ve vozidle. Přiznám se, že jak Akbil přesně funguje, nevím, protože to odečítalo různé podivné částky, ale faktem je, že je velmi výhodný při přestupování, lze s ním libovolně přestupovat v určitém časovém intervalu. Stačí jednou přejít přes turniket a můžete jet příměstským vlakem jak jednu zastávku, tak až na konečnou, a neopustíte-li placenou zónu, tak klidně i zpátky. Velmi šikovné. Druhou možností je pak koupě jednorázového žetonu, který si však musíte pořídit pokaždé, když přestupujete.

Notoricky známé istanbulské památky najdete v každém průvodci, zmínil bych se spíše o zajímavostech. Za návštěvu rozhodně stojí palác Dolmabahce, postavený v 19. století a hýřící přepychem. Nic tak krásného jsem ještě neviděl. Byli jsme také v hradu Yedikule, který se vypíná nad stejnojmennou vlakovou zastávkou a je z něj nádherný výhled. Máte-li dostatek času, velmi pěkný je výlet lodí po Bosporu až k ústí Černého moře. Výletní loď vyplouvá v 10.30 a za hodinu a půl jste na konečné Anadolu Kavaği pod zříceninou Janovského hradu. Naskytne se vám úžasné panorama jak na Bospor, tak na Černé moře. Zpátky se loď vrátí do Istanbulu o půl páté. Lístek stojí jen 12,50 tureckých lir, několikanásobně méně, než kolik si účtují soukromé lodě, jejichž naháněči turisty „odchytávají“ u pobřežního mola.

 

 

Také bych se rád podělil o několik praktických rad. Turci jsou velice přátelští a milí, dají se s vámi do řeči přímo na ulici, aniž by něco prodávali. Prostě jen chtějí poklábosit, cizince od Turka lze rozeznat prakticky okamžitě. Překvapilo nás, kolik jich zná Českou republiku (na rozdíl třeba od Řeků, kteří se chytali tak maximálně u Československa) a několik jich dokonce umělo pozdravit „ahoj“. Každá restaurace a krámek tu má své „naháněče“, kteří lákají zákazníky, ale nedá se říci, že by byli dotěrní. Jedli jsme v levných bistrech a s cenou i kvalitou byli maximálně spokojeni. Podstatně dražší je evropská část města, kde je převážná většina hotelů. V asijské části je levněji, vyjedete-li na venkov, ceny rapidně klesají. Velké cenové rozdíly jsou tu ve všem. Především je výhodné si koupit Eura a kupovat turecké liry až v Turecku, v Česku jsou příšerně drahé. Kurzy jsou různé, od 1,60 liry za Euro až po 1,73 liry za Euro, nejlevnější byly směnárny na Velkém bazaru. Ten nás jinak docela zklamal, stala se z něj atrakce pro turisty s přemrštěnými cenami. Raději si zajděte na Egyptský bazar, který je plný cukrovinek, koření a dá se tam levněji najíst.

 

 

Na závěr ještě zmínka o zpáteční cestě. Jeli jsme přímým lůžkovým vlakem do Soluně, cena byla 48,20 Euro za lůžko ve dvoumístném kupé. Soupravu tvořily tři ojeté původem francouzské lůžkové vozy, ale v dobrém stavu. Služby ovšem značně mizerné. Průvodčí v civilu se objevil až po odjezdu, aby vybral lístky. K dispozici nebyla žádná minerálka či aspoň sklenička, což nabízí i český WLAB. O nějaké nabídce snídaně či alespoň čaje jsme si mohli nechat jen zdát. Průvodčí se vesele bavili a vařili si kávu v rychlovarné konvici. Jedno WC v našem voze bylo vytopené a v druhém nesvítilo světlo, brzy došla voda, takže umyvadlo v našem kupé bylo jaksi nanic. Hraniční kontrola probíhala v typickém tureckém stylu, probudilo nás divoké bušení tureckého pohraničníka, který neustále cloumal dveřmi i přes prosby, ať počká, než se mi podaří odemknout. Sebral pasy a zmizel, aby nám je posléze donesl. Řecká kontrola již probíhala v mnohem přátelštějším duchu, byť se nám chtěli hrabat v batozích. Nakonec si to však rozmysleli. Vzbudili jsme se v sedm a jelikož příjezd byl o půl osmé, nachystali jsme se. Ovšem Soluň pořád nikde. Nikdo se neobtěžoval říct, že vlak má zpoždění, celkem dvě a půl hodiny. Zřejmě byla v noci pěkná vichřice, protože všude leželo množství čerstvě popadaných stromů. Nám ale zpoždění nevadilo, protože letadlo odlétalo až odpoledne. Zbylo dostatek času na focení, v okolí Soluně teď jezdí pěkné nové elektrické jednotky, jejichž čela jsou stejná jako mají Desira. Provozuje je společnost Proastiakos, která obsluhuje také okolí Athén. Zaujal mě leták nabízející přímý lůžkový vůz Sofie – Athény (všechny spoje ze severu totiž končí v Soluni), na informacích však seděla dost nepříjemná paní, která se mě nakonec zbavila tím, že mi strčila řecký jízdní řád, který je rozdáván zdarma. Ani nevěděla, jaký mi nachystala poklad! Byl v angličtině a podobný jsem získal už při srpnové návštěvě Řecka, ale byl starý a v řečtině. Tento platil od července a vypadal docela aktuálně. Byly v něm dokonce propiskou provedené změny. Pokud by někdo potřeboval vědět spojení v Řecku, rád mu některou stránku oskenuji (na elektronický jízdní řád se skutečně nelze spolehnout…). Stačí se ozvat na můj mail Etienne.Dubarry@centrum.cz. Poskytnu také další informace o Istanbulu, pokud budu vědět.

 

 

Cesta z Vídně pak proběhla bez problémů, měl jsem trochu obavy, neboť nám nezbývalo mnoho času, ale naštěstí jsme stihli autobus z letiště na Südbahnhof. Stál sice 6 Euro, ale takto jsme alespoň stihli poslední EC v 18.33 a nemuseli čekat na Chopin, který odjíždí až ve 22.33. Takhle jsme byli před půlnocí doma.