Deník z cesty po Západní a Jižní Evropě (11. časť)

30.11.2007 3:38 Ing. Jan Přikryl

8. DEN- SOBOTA 08. 09. 2007 (SICÍLIE). Spánek netrval tuto noc příliš dlouho- už po 2 a čtvrt hodinách mě vzbudil posun v přístavu. To se ve Ville San Giovanni provádí následujícím způsobem: elektrická lokomotiva odstoupí u nástupiště od vlaku, na ten najede zepředu posunovací dieselová lokomotiva a trhavě soupravu odveze vpřed na nákladní kolejiště směr Reggio di Calabria.

 

 Tam je úvrať a pomalou rychlostí jsou vozy spouštěny postupně na 4 koleje v lodi- vždy najede 5 vozů, ty se odpojí, zbytek se vrátí na zem, vrátí se na další kolej, odpojí se dalších 5 vozů a tak dále… Samozřejmě se v tom příliš spát nedá a zvlášť pro suchozemce křtěného Vltavou je toto dost nevšední zážitek! Navíc v tu chvíli nespal nikdo a Siciliáni se zase hádali, tak jsem se raději oblékl a jen co náš vagón skončil v útrobách lodi, vydal jsem se přes noční hodinu (byly 3.30) na palubu.

 

Přes Messinskou úžinu nás vezla loď Villa, která byla ve srovnání se svou novější kolegyní Scyllou v dost zašlém stavu- téměř jako by se tu čas zastavil někdy v 70. letech, i když loď sama pochází až z roku 1985! Každopádně bar byl činný, tak jsem si dal na posilněnou za 1,50 EUR čaj a sledoval vyplutí z přístavu. Vlaky (i auta o patro výš) najíždějí na loď přídí, takže jsme nejdříve museli opatrně „odcouvat“ zpětným chodem z doku, teprve na volném moři se mohou zavřít vrata a po širokém elegantním manévru jsme měli před přídí světla sicilského města Messina a plnou rychlostí se k nim vydali. Když jsme se přiblížili téměř k městu, vrátil jsem se raději do podpalubí, ovšem zbytečně brzo- následovalo nekonečných 15 minut, než se vrata zase otevřela a mohli jsme vyjet na světlo boží. Zatímco totiž na palubě byl příjemný chládek od moře, ve voze bylo na padnutí- v podpalubí je samo o sobě teplo od motoru, klimatizace samozřejmě byla mimo provoz a okna v „cuccette comfort“ otevírat nejdou…

 

 

Po necelé hodině od pouštění pevniny na naši část najela posunovací motorová lokomotiva z messinské zálohy a opět náš vlak pospojovala, naprosto stejným způsobem: nejdřív ven z lodi, potom zase zpátky pro další část, zase ven, zase zpátky… Jediné, co je v Messině jiné, je skutečnost, že tu není úvrať, takže jsme následně dojeli rovnou k nástupišti. Nejbizarnější po celých manévrech ovšem bylo, že teprve v Messině nám odpojily přímé vozy do Syracusy- jako by to nešlo už na lodi… My jsme namísto toho dostali nových 6 vozů: 3 vozy Bcm (neznámo odkud) a 3 staré vozy řady B typu UIC-X z 80. let, zajišťujících vnitrosicilskou místní frekvenci na sezení. Dopředu přišla místní dvoudílná lokomotiva řady E 646.020 FS.

Z Messiny jsme vyjeli se zpožděním 20 minut ve 4.50, bohužel usnout už se mi nepodařilo- tlustý Sicilan vystupoval už na příští stanici v Milazzu, takže ještě musel se svým kolegou spoustu věcí hlasitě probrat. V Milazzu sice vystoupil, ovšem jednak bylo 5.45 a hlavně manželé nejeli o mnoho dál- pouze do stanice Capo d´Orlando- Naso, kam jsme po dalších dvou zastávkách (Barcelloneta- Castroreale a Patti) dojeli krátce po 6.30. Proto mužíček hned za Milazem vzbudil manželku a pro změnu (neméně hlasitě) řešili své manželské problémy. Je mi ovšem naprostou záhadou, kdy ti Siciliáni vlastně spí... Ovšem sledovat trať stejně moc nešlo, protože v Messině zprovoznili osvětlení a mužík samozřejmě rozsvítil všechna světla. Rozednilo se až když jsem v kupé osaměl a je třeba říci, že trať rozhodně stojí za to- téměř v celé trase vede vysoko ve stráni nad mořem, na obzoru jsou skoro celou dobu vidět Liparské ostrovy... Jedná se přitom o jednokolejku s poměrně nízkou traťovou rychlostí, nepřevyšující 100 km/h.

 

 

Vzhledem k tomu, že jsme stále měli zpoždění 20 minut, rozhodl jsem se vystoupit již v Termini Imerese. Potřeboval jsem totiž stihnout vlak do Agrigenta, odjíždějící z Palerma v 8.35, zatímco „Il Gattopardo“ tam měl příjezd v 8.10. Takže když se připojila od jihu trať z Agrigenta, nastal čas se hotovit k výstupu, krátce nato totiž v 7.55 vlak zastavil ve stanici Termini Imerese. Od bodu spojení obou tratí až do Palerma je již hlavní trať dvoukolejná. Termini Imerese je ovšem jen malá stanice pouze s jedním ostrovním nástupištěm, leží však na břehu moře a hlavně má již od časných ranních hodin funkční bar. Vzhledem k tomu, že jsem se po téměř probdělé noci necítil příliš dobře, utábořil jsem se tu až do odjezdu dalšího vlaku (D 3904 s odjezdem v 9.01), dal jsem si 2x kapučíno (á 0,75 EUR), místní verzi coissantu (0,50 EUR) a navíc jsem neodolal nabídce nakoupit hudební CD z produkce vydavatelství GS Record v Catanii, sicilskou produkci (Angelo Cavallaro, Angelo Mauro) asi těžko někdy v českém rádiu uslyším a když jedno CD stojí pouhá 4 EUR... Provoz sám o sobě byl ovšem fádní- elektrické, novotou vonící, nízkopodlažní jednotky Minuetto řady Ale 501/502 jezdily na všechny strany! Bohužel i na Sicílii je regionální doprava na kvalitativně vyšší úrovni než v ČR!!!

 

 

V 9.01 konečně přijel můj vlak- jak jinak, než třídílná elektrická jednotka Minuetto, tentokrát řady Ale 501.082/ 502.082 FS. Vlak byl poloprázdný, klimatizace fungovala a hlášení zastávek rovněž. Celkově dle mého názoru představují tyto jednotky jedny z nejzdařilejších kolejových vozidel regionální dopravy v Evropě! Po chvíli jízdy po hlavní trati zpět směr Messina jsme odbočili k jihu a následoval poměrně rychlý úsek (Vmax obvykle mezi 90- 100 km/h) po dně mělkého a naprosto pustého údolí, porostlého hlavně žlutou trávou a křovinami. Stromů je tu naprosté minimum, stejně jako lidského osídlení. V následující stanici Roccapalumba- Alia odbočuje k východu trať přímo do Catanie, vlak této relace (opět Minuetto) jsme tu křižovali. Ve směru Agrigento však následuje dost prudké stoupání (je tu i jeden tunel) do mírného sedla na rozvodí, odkud jsme klesali obdobným údolím k jihu- celou cestu vedle silnice Palermo- Agrigento a v podstatě mimo jakékoliv osídlení: jen občas se vyskytl shluk kamenných domečků, stánek Tabacheria a nejčastější budovy tu představuje zařízení dráhy. První město (a od pohledu celkem historické, leč chudé a malé) na trase představuje Aragona- Caldare, kde se k naší trati připojovala od východu trať Catania- Agrigento. Hned za touto stanicí začala zástavba houstnout a vjeli jsme do aglomerace Agrigento- jako první se přitom objevil shluk nesmírně zašlých paneláků, silně připomínajících náš Chanov, pak již byla zástavba o něco luxusnější a tou jsme projeli až do stanice Agrigento Bassa, na níž je vidět, že má svoje nejlepší léta dávno za sebou (rozlehlá, leč skoro pustá, budova, krytá ostrovní nástupiště...), přičemž není divu- odbočuje tu totiž krátká trať k moři do významného přístavu Porto Empedocle. Dnes tudy ovšem projede dle Oraria pouze několik párů osobních vlaků ročně a co se týče nákladní dopravy, těžko říci: koleje se sice lesknou, to ale ve zdejším klimatu s minimem dešťů nic neznamená a nákladní vůz jsem po celou dobu cesty z Termini Imerese nikde neviděl.

 

 

Po odjezdu ze stanice jsme prudce vystoupali na nadjezd přístavní trati, projeli tunelem a se švýcarskou přesností dorazili v 10.35 do hlavové stanice Agrigento Centrale. I tady je rozhodně spousta zajímavých věcí k vidění: jednak samo město Agrigento zabírá vrchol vysokého a prudkého kopce asi 10 km od moře (které je tu odevšad hluboko dole vidět), přičemž nádraží se nachází asi ve 2/3 výšce tohoto kopce. Leží na vrstevnici, což předurčilo jeho úzký a podlouhlý tvar- najdeme zde pouze 5 kolejí u tří krytých nástupišť, které byly přes minimální intenzitu dopravy doslova přecpané jednotkami Minuetto, akorát na poslední koleji směrem k moři se jako popelky krčily 2 starší jednotky řady Ale 582 FS, pravděpodobně záložní. Kolejiště přitom leží asi o 10 metrů níž než přednádražní prostor, takže se odtud do odbavovací haly musí po vysokých schodištích- něco jako v Žatci nebo Szegedu, ale ve větším měřítku.

 

 

V hale byl rovněž vyvěšen JŘ zdejší MHD, což je asi 5 linek (vesměs okružních) v nepravidelném intervalu 45-120 minut, ovšem pro mě to bohužel bylo nepoužitelné, protože jízdní doba těchto okruhů převyšovala dobu mého pobytu ve městě. Jezdí tu zejména prapodivné minibusy italské výroby, pravděpodobně staršího data výroby, normální autobus by se totiž neprotáhl úzkými vrstevnicovými uličkami starého města. A vyjma nádraží jsem rovněž neviděl žádnou zastávku MHD- autobus prostě zastaví tam, kde jsou na to lidé zvyklí a je to…

 

 

Vydal jsem se tedy pěšky nad nádraží k městu po prudkých schodech, obsazených agresivními arabskými trhovci a protože batoh byl dost těžký a vedro k nesnesení, pokračoval jsem po první vrstevnicové uličce- soudě dle luxusních obchodů asi jedné z hlavních a s poměrně hustým minibusovým provozem. Měl jsem v úmyslu si tu dát oběd (nejraději nějakou grilovanou rybu), nicméně v 11 hodin dopoledne se tu teprve vstává a všechny restaurace měly zavřeno. Nakonec jsem si dal v cafetterii na terase alespoň kapučíno za 0,90 EUR a croissant (0,30 EUR) a pozoroval moře v dáli s plujícími tankery. Pak jsem se raději vrátil zpět na nádraží- procházka do kopce s batohem o váze přes 20 kg a v teplotě 35°C mě opravdu nelákala.

 

 

Na nádraží jsem byl v 11.40 a protože následující vlak (R 8626 do Catanie) odjížděl až ve 12.20, měl jsem v úmyslu vyrovnat hygienický deficit- v lehátkových vozech totiž samozřejmě sprchy nejsou a tělo si žádá své… To se ovšem nepovedlo- WC tu sice je, dokonce gratis, a to na konci nejbližší koleje ke svahu, avšak jeho užití je jen pro velmi otrlé povahy, připomíná běžný standard ČD a sprcha se tu samozřejmě nevyskytuje. Tak jsem alespoň pozoroval příjezd nekonečně dlouhého „espressa“ „Freccia del sud“ (Střela jihu) z Milána, zpožděného o necelých 5 minut. Jeho souprava sestávala zejména z asi deseti starých vozů řady B typu UIC-X (cca. přelom 70. a 80. let) k sezení a na konci 2 klasická lehátka stejného typu- tento vlak patří k nejméně kvalitním na celé síti Trenitalie, ovšem místní frekvenci evidentně plně vyhovuje: při pohledu na dav cestujících byl člověk na pochybách, zda jsou to ještě Italové, nebo již Arabové a většina z nich byla na první pohled velmi chudá.

 

Krátce po příjezdu „Freccie del sud“ konečně nádražní rozhlas oznámil „můj“ vlak, strojvedoucí Minuetta (opět elektrické provedení, tentokrát řady Ale 501.065/ 502.065 FS) odblokoval dveře a mohl jsem zabrat co nejlepší místa pro další cestu.Ale to už bude námětem dalšího dílu, tentokrát již dvanáctého.

Galéria

Súvisiace odkazy