Zápisky z cesty po Slovinsku (3)

4.den (sobota, 14.7.)

Za jasného sobotního rána vyrážíme po 7. hodině opět na nádraží Nova Gorica. Čeká nás jízda vlakem po trati do srdce Julských Alp. V loňském roce tato (Sežana – Nova Gorica – Jesenice) trať oslavila 100. výročí uvedení do provozu (1906). Tento úsek je součástí bývalého spojení z Klagenfurthu přes Jesenici, Novou Gorici do přístavu Terst. Dnes už ovšem nákladní vlaky jezdí jinudy a na trati vládne převážně osobní doprava. Ani tak není rozsah provozu nijak ohromující, v pracovní dny je to 7 párů vlaků a o víkendech na místní poměry nevídaný počet 5 párů (díky atraktivitě cílů na trati). Trať vede prvních několik desítek kilometrů údolím proti proudu řeky Soča (it. Isonzo), kam pomalu probleskuje ranní slunce. Již od Nové Gorice je vlak slušně obsazený, na nádražíčkách v údolí nastupují další cestující. Míjíme několik tunelů (na celé trati od Sežany do Jesenice jich je přes 30), galérií a viaduktů (nejhezčí je kamenný viadukt hned v úseku mezi Nova Gorila – Solkan) a stanice s podivnými jmény jako Kanal a Hudajužna. Ve stanici Most na Soči přistupuje početná výprava místních skautíků. Zde opouštíme tok řeky Soča, která je ve své horní části rájem všemožným rafťákům a sjížděčům řek a stoupáme dále sevřenějším údolím říčky Bača.

Zde je již trať skutečně překrásná, jedeme po příkrém svahu údolí stále vzhůru, počet tunelů přibírá na intenzitě. Poté dojedeme do stanice Podbrdo, za jehož zhlavím začíná největší pozoruhodnost tratě – přes 6 km dlouhý Bohinjský tunel (Bohinjski predor), který proráží vysoký alpský hřeben a spojuje kraj „Goriška regija“ s krajem „Gorenjska regija“. Jako jediný z tunelů na trase Jesenice – N.Gorica – Sežana je tento tunel stavebně dvojkolejný, položena je samozřejmě jen 1 kolej. Ihned za portálem tunelu na druhé (bohinjské straně) se nalézá stanice Bohinjska Bïstrica. Stanice se nachází v širokém údolí říčky Sava Bohinjka v srdci Julských Alp v oblasti zvané Bohinj. Zajímavostí je rovněž provoz 7 párů autovlaků mezi Bohinjskou Bystricou – Podbrdem – Mostem na Soči, které přepravují automobily skrz Bohinjský tunel. Cesta je tak mnohem rychlejší než po „okreskách“ přes kopce, rozsah 7 spojů za den ale není zrovna největší. Autovlak přepravuje kromě cestujících s automobilem i cestující samotné, na konci vlaku je zařazen stařičký vůz podobný našim „rybákům“ s místy k sezení, ostatní sedí přímo v automobilech. Z Bohinjske Bistrice trať míří dále do Bledu a Jesenice, nás však čeká volný den v Julských Alpách – v oblasti se zmíněným jménem Bohinj.

Stejně jako většina ostatních spolucestujících vystupujeme a ihned nastupujeme do přistaveného turistického autobusu, který 3 krát za den (a ještě jen dopoledne) spojuje nádraží s centrem Bohinjské oblasti – Bohinjským jezerem a přilehlými rekreačními centry jako Ukanc a Stara Fužina (kde máme i my zajištěné ubytování).Je však třeba říci, že kromě tohoto Turist Busu projíždí tím samým úsekem i linka z Lublaně, která jezdí celotýdenně v hodinovém taktu, bohužel však nejede kolem železniční stanice. Díky křižování vlaků v Boh.Bistrici je zajištěná k tomuto spoji obousměrná přípojová vazba a za chvíli odjíždíme. Dopravcem je tentokrát společnost Alpetour a jízdné se zdá být poměrně drahé – za cca 8 km z Boh.Bistrice do Staré Fužiny je cena 1,70 EUR.. Konečně ovšem dostáváme do rukou klasickou tištěnou jízdenku podobonou těm z našich autobusů. Ve Staré Fužině, která se rozprostírá na východním břehu Bohinjského jezera po 10 minutách vystupujeme a po ubytování v penziónu vyrážíme na výlet do Julských Alp. Po břehu jezera (délka cca 4 km) přicházíme ke stanici dolní lanové dráhy Vogel. Jedná se o kabinovou lanovou dráhu s kabinami pro 80 cestujících, jezdící v intervalu 30 minut. Dole se již tísní řada dalších cestujících, zakupujeme jednosměrné jízdenky za 8 EUR a o půl dvanácté stoupáme nahoru.

Převýšení této lanové dráhy je cca 900 m (z výšky přes 500 m n.m. do 1400 m n.m.) Jízda trvá asi 5 minut. Po výstupu v horní stanici ještě využijeme další, tentokrát sedačkovou (jednosedačkovou) lanovou dráhu, podobnou například té co jezdí ze Špičáku na Pancíř, která nás vyveze o dalších 200 m výše. Cena jsou „symbolická“ 2 EUR. Od této horní stanice nás čeká za krásného počasí výlet na blízký vrchol Šija (1800 m n.m.). Z celé cesty jsou překrásné výhledy na vrcholy Julských Alp s nejvyšším vrcholem Triglav (2864 mn.m.), hluboko pod námi se blyští hladina Bohinjského jezera. Na samotném vrcholu Šiji se sice již vytvořily mraky, po sestupu o několik desítek metrů níže je však stále výhled čistý. Jdeme ještě několik kilometrů po traverzu těsně pod vrcholy Julských Alp. Poté u rozcestí „Globoko“ (které je však spíše vysoko – okolo 1700 m n.m.) zahájíme náročný sestup do údolí.

Malou vadou na kráse je systém slovinského značení turistických tras. Existuje pouze jeden druh značení – bílé kolečko v červeném kruhovém poli. Cíle jsou uvedeny vždy na křížení těchto tras zpravidla namalované u značky na přilehlém kameni / stromu, bez jakéhokoliv bližšího udání vzdálenosti. Není proto divu, že cestou při sestupu záhy značku ztrácíme, jak zjišťujeme, nejsme sami, a po strmém kamenitém splazu sestupujeme níže a níže, než se opět značka objeví..Nakonec, vyčerpáni náročným sestupem, vzdáváme náš plán návštěvy vodopádu Slap Savica, další z atrakcí Julských Alp, a v osadě Ukanc nedaleko dolní stanice lanovky usedáme na večeři do nejbližší restaurace. Po čase restauraci opouštíme a znaveni napůl vedrem a napůl alkoholem nás čeká závěrečná ca. 5km procházka po břehu Bohinjského jezera do našeho penzionu ve Staré Fužině.

5.den (neděle, 15.7.)

V neděli máme v plánu návštěvu Bledu, Lublaně a večerní přesun do Mariboru, kde jsme naši cestu začínali. Plán jet autobusem do Bohinjské Bistrice a odtud pokračovat dále vlakem však brzy vezme za své. Na přestup v Boh.Bistrici je jen několik minut času a když má autobus na příjezdu do nástupní zastávky už 5 minut zpoždění, volíme jinou variantu. Autobusem dojedeme až do Bledu a projetí úseku Bohinjské trati Boh.Bistrica – Bled odkládáme na později. Dopravcem této linky je opět Alpetoru a jedná se o již zmíněný spoj linky z Bohinje do Lublaně. Zakupujeme tedy jízdenky Bohinjsko jezero – Bled za 3,40 EUR (cca 20 km) a necháváme se odvézt až do centra tohoto malebného městečka.

Toto město neodmyslitelně spjaté se známým Bledským jezerem a kostelíkem na ostrově uprostřed překrásné horské krajiny je jedním ze symbolů Slovinska a jedním z nejnavštěvovanějších míst v zemi. Kolem celého jezera vede stezka pro pěší a cyklisty dlouhá asi 6 km. V místě, kde voda jezera omývá břeh městečka Bled je tato cesta přeměněna v promenádu procházející upravenými parky a podél snobských hotelů, kde si za slunného rána vychutnávala movitější klientela snídani s výhledem na jezero. Okolo jezera jsou rozeseté pláže, koupáni v jezeře je povoleno, tak i my po chvíli této možnosti využijeme.

Bohužel, město samo o sobě není pro běžného cestujícího vlakem moc dobře dostupné, má sice stanici Bled Jezero na trati Jesenice – Nova Gorica – Sežana a stanici Lesce – Bled na trati Jesenice – Ljubljana, ale obě dvě jsou od vlastního Bledu několik km vzdálené. Po chvíli dojdeme na žel.st. Bled jezero, ležící na opačném břehu jezera než město samotné. Aby nám neušla ani jedna zajímavost z bohinjské trati, jedeme ještě zpět do Boh.Bistrice. Opět přijíždí motorová jednotka řady 813 – 814, a i přes davy lidí, které v Bledu vystoupili, jede i dále vlak slušně obsazen. Za necelou půl hodinu už jedeme zpět přes Bled do Jesenice. Na nádraží jakož i ve městě toho tolik k vidění není, takže 45 minutové čekání na „přípojný“ osobák do Lublaně krátíme v přednádraží restauraci. Stanice Jesenice je pohraniční přechodovou stanicí hraničního přechodu Rosenbach – Jesenice, a má plnou peronizaci.

Do Lublaně jede, jak je na elektrifikovaných tratích zvykem, jednotka řady 312 „Desiro“, tentokrát její zkrácená dvouvozová verze. Trať je v celém úseku jednokolejná i přes hustý provoz, který na ni vládne. Vzhledem k omezenému počtu víkendových spojů se vlak pozvolna zaplní. Do Lublaně přijíždíme o půl čtvrté odpoledne, asi po hodině a čtvrt jízdy (vzdálenost cca 60 km). Na prohlídku města máme 3 hodiny času, ještě před vlastní prohlídkou zakoupíme místenky na večerní pendolíno do Mariboru. Jako držitelé jízdenky Slovenian Rail máme příplatek, který obsahuje též povinnou rezervaci za cenu 2 EUR (standardně 4,50 EUR). Poté vyrážíme na prohlídku města. V parném nedělním odpoledni je město téměř vylidněné, většina obyvatel nejspíše odjela na víkend k moři. Centrum města je velmi malé, od nádraží asi 15 minut pěšky.

Centrem města je náměstíčko Prešerenov trg se sochou básníka Prešerena, z něhož přes řeku vychází tzv. Trojmostí (3 mimoběžné mosty s jedním společným koncem), na protějším břehu je zdobná Plečnikova kolonáda, vedoucí podél řeky ke známému Dračímu mostu. Nad centrem města se vypíná návrší s Lublaňským hradem, z jehož hradní věže se naskýtá krásný výhled na město a směrem k Alpám. V hradě je možné rovněž shlédnout projekci 3D filmu o historii Lublaně. Vstupné je ještě přizpůsobeno bývalé měně – Slovinským tolarům, proto na první pohled zarazí cena 2,02 EUR. Ke hradu je rovněž možné vyvézt se lanovkou z centra města, výškový rozdíl cca 100m ale není problém zdolat pěšky.

Jinak je MHD v Lublani kompletně zajištěna autobusy, v minulosti zde ale vládl i tramvajový (1901 – 1958) a trolejbusový provoz (1958 – 1971). Celkově Lublaň, jakožto hl.město Slovinska, zapůsobila spíše ospalým dojmem provinčního města. Pár minut před odjezdem našeho pendolina do Mariboru – vlaku ICS (pravidelně 18:45) přicházíme na nádraží a podle „pragotronu“ míříme na nástupiště. Kolonka zpoždění na tomto informačním systému chybí, a z živého hlášení (automatické nikde ve Slovinsku není) vydedukujeme asi 20 minutové zpoždění. Jedná se totiž o víkendový sezónní spoj, jedoucí už z Koperu. Po 20 minutách vlak skutečně přijíždí, od moře přijelo mnoho lidí, naštěstí drtivá většina vystupuje v Lublani a do Mariboru je obsazenost odhadem na 30 %. Do Zidani Mostu projíždíme soutěskou řeky Sávy, v četných obloucích je naklápění vlaku citelné a rychlost je okolo 100 km/h. Úsek trati mezi Zidani Mostem a Mariborem jsme již projeli první den, na koncovém rovném úseku Pragersko – Maribor je na jediném úseku ve Slovinsku rychlost 160 km/h (pouze pro vlaky s naklápěcí skříní).

Před 21. hodinou přijíždíme do Mariboru. Funkcionalistická výpravní budova působí velkým dojmem. Ubytování máme zajištěno v soukromém penzionu ve čtvrti Tabor, dosti vzdálené od nádraží, takže jsme nuceni využít služeb MHD. Ta je zde opět autobusová, dopravcem je Veolia Transport. Na zastávkách MHD jsou vyvěšeny plány sítě, jízdní řády kromě časů odjezdů obsahují pouze název koncové zastávky linky a její číslo. Nastupujeme tedy do linky 1 a u řidiče zakupujeme jízdenky. Za 3 cestující požaduje řidič 4 EUR, poté dostaneme 3 jízdenky, každou v hodnotě 1 EUR. Hlášení zastávek samozřejmě nefunguje a pro výstup je třeba vždy stisknout oznamovací tlačítko, podle mapy ale nemáme problém najít správnou zastávku. V postranní uličce po chvíli bezproblémově najdeme i náš penzion.

Titulní snímek: Křižování s protijedoucí kabinou lanové dráhy Bohinj - Vogel, 14.7.2007 © Tomáš Kraus