Tažení na východ, den první: Považím k Tatrám

Tak jsem mohl být za onoho ještě šerého pátečního rána viděn, kterak s poněkud objemnější výbavou, než je tomu obvykle, čekám na první autobus směr královéhradecké hlavní nádraží. Následovalo platným grafikonem ČD diktované přemístění na hlavní nádraží druhé z východočeských metropolí a pak čekání na EC 71 "Antonín Dvořák" Praha hl.n. - Wien Südbahnhof, který mne měl dopravit do místa soustředění sil a prostředků k již naznačené invazi. Vlak vyšší kategorie přijel s asi desetiminutovým zpožděním, jehož důvod náš státní železniční dopravce cestující veřejnosti netajil: zčásti po stejné trase jedoucí R 625 "Vsacan" odmítl hned na kraji Prahy pokračovat v jízdě a „Antonín Dvořák“ převzal až do České Třebové jeho funkci dopravit zejména pracující na místo, kde byli očekáváni svými chlebodárci.

Vzdor této skutečnosti jsem ulovil ve vlaku výhodné místo a mohl tak bez problémů vychutnávat pohodlí pokrokového železničního vozu řady Bmz. Nešel jsem ovšem tak daleko, abych zkoumal třeba funkčnost zásuvek na 230 V či jiných vymožeností, ale spíš přemýšlel o tom, co mne čeká. Plánování celé mise jsem totiž nechal na Milanovi (známějšímu zde pod nickem Shalomek), neboť nakonec co je mančaftu po záměrech velení, že? Z přemítání jsem byl vytržen až v České Třebové, kde přistoupily dvě dívčiny, které pak do Brna spřádaly intriky, jimiž chtěly obelstít své examinátory na kterési soukromé škole ekonomického zaměření. Za Brnem je vystřídali dva mladíci směřující do vídeňských muzeí, jejichž výčet včetně přehledu nejzajímavějších exponátů jsem tak nechtěně vyslechl.

V Břeclavi mne nevítal kupodivu bagr na sedmé koleji (i když výsledky jeho píle byly nepřehlédnutelné), ale Milan na třetím nástupišti. Jen v letu jsem po přivítání pořídil něco málo snímků postupu prací v kolejišti a nalodili jsme se do expedičního silničního vozidla. Po zastávce v proviantní výdejně známého britského markytána jsme se vydali krajem vinic a zaniklých lignitových dolů k hřebenům Bílých Karpat. Milan vyhověl mé žádosti a zvolil cestu podél řeky Olšavy, jejíž vodou jsem sice nebyl křtěn, ale v mládí do ní aspoň párkrát zahučel. A tak jsem mu pak až za Trenčín krmil sluch příhodami dávnými, které jsem v onom koutě na pomezí Moravy a Slovenska prožil. Vzhledem k tomu, že jsme měli domluvenu schůzku ve městě na soutoku Váhu a Kysuce, odpustili jsme si cestou bližší kontakt se světem místních železnic a těšili se, že si to vynahradíme později.

První zastávkou na naší pouti se mělo stát žilinské depo, k němuž však vedla ke konci cesta zarúbaná, tedy aspoň ve smyslu navigačním. Ale právě když jsme se snažili vymotat z jisté dopravní složitosti poblíž železniční stanice, vrazila do nás dvě rychlá esa. Tomáš (362.001) a Juraj (362.002) patrně prostřednictvím chvalně známé ESP vycítili naše obtíže a chvátali nás vyprostit i uvést na cestu pravou. S jejich pomocí jsme našli zprvu nejen depo samotné, ale posléze i našeho místního člena aktivního především v diskusi o „bobinách“, který je mezi námi znám coby (jak jinak!) E499.001. Ten se nám stal pro další chvíle průvodcem nad jiné zasvěceným, vstřícným a obětavým, což jsme sice v danou chvíli velice ocenili, ale vzhledem k událostem budoucích dnů přece jen patřičně nedocenili.

Náš kustod dostál svému nicku a připravil nám prohlídku první „bobiny“, ale ani další exponáty "depa u mostu" nás nemohly nechat chladnými. Dalo by se říci, že většina místních hnacích vozidel je návštěvníkům z krajů západnějších velice vzdálena v čase (což platí o provozních „rosničkách“, „hektorech“ či „čmelácích“) i prostoru (od „dvojiček“ přes „rakaně“ řady 183 až po zdejší „reko-šukafóny“). I když jsem byl u vytržení a celý ten čas kmital od mašinky k mašince, ušetřím vás popisu své aktivity a odkáži na připojenou galerii ukazující alespoň z části plody mého snažení.

I když bych v žilinském depu vydržel ještě nějakou tu hodinu, musel jsem se zachovat jako slušňák a dát čas k projevu svým přátelům, kteří preferují poněkud jiný přístup k železnici. Už v rámci „předletové přípravy“ jsme se s Milanem dohodli, že on bude tolerovat mé řádění v depech a na nádražích a já na oplátku jeho pojíždění, pobíhání a hlavně vyčkávání v rámci lovení snímků traťových. Tak jsme se s naším obětavým průvodcem po depu rozloučili a vydali se už ve čtyřech proti toku Váhu. Nejeli jsme daleko, jen k tunelu Strečno I, u jehož žilinského portálu hodlali mí souputníci pořídit něco zajímavých snímků. Když už jsem tam byl, tak jsem se pochopitelně také neflákal. No vlastně... Zkrátka kecl jsem si na kus šutru v km 323.2 a jednoduše otáčel hlavu (i s digitání krabičkou) jako tenisový divák.

A když jsem takto absolvoval šotění na trati, dalším bodem programu byla pochopitelně pro změnu zase návštěva vozidel vesměs stojících. Ta sice plánovaná původně nebyla, ale zatoužil jsem horoucně (u vidiny dalšího pokračování svého seriálu o motorových jednotkách) po „bagetě“. Nejbližším místem, kde mohla být tato má choutka ukojena, bylo VP Kraľovany. Tam skutečně jednotka postávala, dokonce ona zatím poslední uvedená do provozu. Bohužel uzamčená. To se ale po nějaké chvíli změnilo, když přišel strojvedoucí a začal ji připravovat na výkon. Velice ochotně mi umožnil pořídit snímky interiéru, ba nabízel také (vzdor své pracovní zaneprázdněnosti) příslušný výklad. První možnosti jsme využil, druhou pak s díky odmítl, abych nezdržoval něčím, co dílem vím a dílem si mohu zjistit jinak. Také mí přátelé už bažili zase po realizaci svých zájmů.

Té však momentální časová poloha příliš nenahrávala ani grafikonem ani bodem putování denní hvězdy po obloze (zdánlivého, já vím!). Takže z toho bylo nakonec jen pár snímků v žst Ľubochňa (z toho ovšem jeden bytostně spojený s Jurajem alias 362.002) a pokračovali jsme v cestě do místa našeho přechodného pobytu, našimi dvěma slovenskými přáteli (a pro dny budoucí i spolubydlícími, opatrovateli a průvodci) citlivě zvoleného pár kroků od kolejiště žst. Východná. I nastalo všeliké konání související s ubytováním a zprovozňováním našeho dočasného obydlí, které mne (spolu s dlouhým a značně rušným dnem) ukonalo natolik, že jsem nebyl mocen vydat se posléze s ostatními fotografovat dění na kolejích.

Učinil jsem sice chybu, protože bylo zajímavé, ale nemusím (či spíš nemohu) mít všechno. Ostatně čekal ještě společenský večer s vyprávěním a nevyhnutelným „pomlouváním“ nepřítomných. A po tím způsobem zkrácené noci pak onen slavný den narozeninový. Ale o tom až příště. 

Titulní snímek: 362.015-0 v čele R 607 "Liptov" Bratislava hl.st. - Košice před tunelem Strečno I dne 2.5.2008
 © PhDr. Zbyněk Zlinský